| STÍNADLA | VEČER SVĚTEL |
Bohousek
Rubriky
Bohoušek doporučuje
Stinadla.cz ADAM
iKlubovna Bohumil Konečný - Bimba
Jaroslav Foglar - Jestřáb Foglarovec
Douhodobka - Tisíc mil k Wichkitatu magazín eKamarád
Bohoušek.cz Dětská seznamka
Stránky SPJF www.Borovice.cz

Menhartovy stránky
Zóna Pražské pobočky SPJF
Další odkazy - připravujeme

WebArchiv - archiv českého webu
Počet návštěvníků
Počet návštěv od 29. 8. 2000
počet návštěv
iSBERAC.cz

Vlastislav Toman - Foglar a já, aneb o společné cestě

[ Autor: Vlastislav Toman | zařazeno: 3. 9. 2004 | přečteno 11659 ]

Foglar a já, aneb o společné cestě

Aniž bych to tehdy tušil - vždyť mi tenkrát bylo devět let - vstoupil jsem na cestu, která se o deset let později setkala s tou, po které kráčel Jaroslav Foglar. A po dalších patnácti letech jsme naše životní osudy tak trochu propojili na docela dlouhou dobu.

Setkání první
Klukovská léta jsem prožil v rodné Plzni. Měl jsem dva, o dvanáct a čtrnáct let starší bratry. Občas mě posílali, abych jim koupil nějaké časopisy. Patřilo k nim i dobrodružné čtení jako byl Rodokaps, Rozruch a podobná "braková" literatura, jak se někdy říkalo. Já si pak "od cesty" mohl koupit pro sebe Mladého hlasatele, který už tehdy vycházel. Zařadil jsem se tak mezi tisíce kluků a děvčat, které časopis četly a byly jím ovlivňovány. Členem čtenářského klubu jsem sice nikdy nebyl, ale seriál Rychlé šípy jsem hltal a občas jsem se sám nebo s kamarády nechal nalákat na některé podněty odkoukané z časopisu. Vlastně jsme měli takovou skoro klubovní partu. Už teď však mohu říci, že jsem tenkrát do vzdálené budoucnosti získal náměty, které jsem využil při vlastní scénáristické tvorbě na seriálu Strážci.
Mladý hlasatel mě přivedl i k četbě prvních Foglarových románů. Od bratra Karla jsem k Vánocům dostal Tábor smůly (první vydání - ještě je mám schované), kupoval jsem si i sešitové vydání foglarovek z plzeňského Kobesova nakladatelství - Hochy od Bobří řeky a Chatu v Jezerní kotlině. Z Hlasatele jsem samozřejmě získal i románovou přílohu Záhada hlavolamu. Koupil jsem si také Zápisník 13 bobříků. A další knihy jsem si vypůjčil v knihovně nebo od kamarádů.
Zastavení Mladého hlasatele za německé okupace v roce 1941 jsem nesl dost těžce, asi právě tak jako ostatní kluci a děvčata. Onen poslední náklad 38. čísla časopisu ve výši 210 000 výtisků také později hrál svou roli mezi mnou a Foglarem.
Když se pak objevil v prodeji nový časopis Správný kluk a v něm známé osoby z "hlasáku", Foglar a Bureš, začal jsem jej kupovat, i když byl výrazně proněmecký. Ale ti dva jako by tam reprezentovali něco jiného, blízkého z let minulých. Však to také netrvalo dlouho.
A jen tak na okraj: nikdy mě, a nevím ani o někom jiném, nenapadlo uvažovat o tom, proč "kuratorníci" (rozuměj protektorátní organizaci Kuratorium pro výchovu mládeže) nevydávali i Správnou dívku? Až teď mi ta otázka vyplynula na povrch. Ale Foglarovi jistě klukovské zaměření nevadilo, zvlášť když tam měl svůj tradičně psaný seriál Svorní gambusíni. Stejně se mi s odstupem let zdá, že vznik protektorátního Správného kluka byl jakýsi omyl či nedopatření. Zejména když přihlédneme k válečné situaci v oné době.
Já jsem v té době ukončil měšťanku (2. stupeň zákl. školy - pozn. aut.) a začal studovat na vyšší průmyslové škole elektrotechnické. Pak jsem si prožil několikaměsíční totální nasazení na vojenském letišti v Plzni a posléze ve Škodových závodech. Duben roku 1945 naší rodině přinesl vybombardování při nočním náletu anglo-amerických letadel na plzeňské nádraží. A už tu byl konec války. Jsem o pár let starší, přesto však si s radostí kupuji první číslo obnoveného časopisu Junák, kde se opět setkávám s Jaroslavem Foglarem. Co v té době dělal jeho hlasatelský partner dr. Karel Bureš se však dovídám až o mnoho let později - byl ve vojenské službě.
Jsem už sice starší puberťák, ale nějak se mi nechce opustit ten "čas chlapectví", o němž Foglar tak rád psal. Kupuji si vedle Junáka i nebarevný a méně lákavý časopis Vpřed, který v Praze vydává mládežnické vydavatelství a nakladatelství Mladá fronta. Proto jsem i přímým svědkem změny tohoto časopisu v březnu 1946, kdy do redakce nastupují Foglar s Burešem. Že navazují na hlasatelskou tradici, je jasné od proslaveného 18. čísla Vpředu. Dnes už vím, že modernizace Vpředu - jak bych to nazval - byla převážně Burešovým dílem. On přece byl novinářem, kterého v roce 1938 "velký plantážník" - generální ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda dal dohromady s tím "zapáleným skautem" Foglarem. Že si to však ti dva dokázali v redakci dobře rozdělit, to dokazuje jak úspěch Mladého hlasatele, tak ještě více Vpředu.

Setkání druhé - v redakci Vpředu
Když jsem v roce 1947 a o rok později několikrát zavítal do redakce, poznal jsem systém jejich redakční práce. Bureš odpovídal za obsah a výrobu časopisu, měl na starosti výběr povídek, sportovní a jiné zájmové rubriky i stránku prací čtenářů. Věnoval se také práci s výtvarníky, čímž dotvářel celkovou podobu časopisu.
Naproti tomu Foglar řídil čtenářské kluby a styk se čtenáři, připravoval soutěže, hlídku z Bobří hráze a samozřejmě psal scénář seriálu Rychlé šípy.
Od Foglara jsem tehdy žádal adresy klubů z Plzně a souhlas k tomu, abychom s nimi jako skupina Svazu mládeže mohli navázat spolupráci. Měli jsme totiž tou dobou několik místností a plzeňské kluby si zrovna v klubovní hlídce Vpředu stěžovaly, že nemohou získat klubovny. Mohly by se tedy scházet u nás, kde bychom jim nějakou místnost vyhradili. V té době ještě existovaly místní skupiny Svazu české mládeže (SČM), které také měly spíše klubovní charakter, než pozdější mnohdy formální skupiny při školách, závodech atd. Foglar mi souhlas k získání adres dal a slečna sekretářka mi adresy vyhledala. Měla tehdy před svatbou, slovo dalo slovo, a já jí pomohl s pomocí mých rodičů opatřit tzv. body navíc na nákup potřebných textilií (tuším, že šlo o záclony). Za to mě tenkrát dala docela hodně klubových kartiček od č. 1 až po (tuším) 32, tedy všechny vydané. Tyhle malé různobarevné lístečky redakce rozesílala především klubům, ale i čtenářům jako malé odměny - a podporovala jejich sbírání. Zrušením Vpředu skončila i představa, že redakce jednou nějak odmění ty čtenáře a kluby, které získají celou sérii.
Ještě štěstí, že se o tom počinu slečny sekretářky tenkrát Foglar nedověděl. Asi by se moc zlobil, protože na nějaké rozdávání byl "háklivý". Kartičky byly odměna - a basta! Že však někdy kolem roků 1975 - 1976 ode mne s překvapením, ale též s radostí přijme zbytky mého "pokladu", to tehdy tušit nemohl. V té době už redakce ABC sídlila ve Vocelově ulici "u Pavláku" a Foglar byl u mne na návštěvě. Kromě jiného přišla řeč i na kartičky. Stěžoval si, že mu dochází zásoba, kterou si po odchodu ze Vpředu vzal s sebou. K jeho velkému překvapení jsem vyrukoval s těmi svými. Pověděl jsem také, jak jsem je získal. Sice s úsměvem, ale přesto se durdil, co to ona slečna sekretářka udělala. Nakonec byl rád, že získal i některé "úzkoprofilové". Já si ponechal jen asi jednu nebo dvě série, ale i ty už má někdo jiný.
Kromě těch kartiček mi tenkrát jako připomínka na první setkání s Jaroslavem Foglarem ještě zbyla jeho fotografie s věnováním: Bratru Vlastovi Tomanovi, Plzeň - Slovany, věnuje J. Foglar - "Jestřáb", 28. 6. 1948. (Jen tak na okraj: nebyla to pravá fotka, ale tisk. Snímek pocházel z mladších let, jak dokazuje známý civilní portrét z 50. let. Foglar zřejmě měl velkou spotřebu fotek na autogramy.)
Jenže to jsem pořádně předběhl dobu a tak se musíme vrátit do roku 1948.
Tenkrát jsem se tedy více poznal s dr. Burešem, kterému jsem se odvážil nabídnout své první literární pokusy, povídky. Jedna z nich s názvem Písnička z mládí dokonce vyšla v květnovém čísle, protože byla z války a o partyzánech. Radost z úspěchu mi tenkrát kalilo jen to, že z mého křestního jména Vlastislav udělali tradičně jiné - Vladislav. Ale už jsem si na podobné záměny zvykal. Vždyť podle mých rodičů se to poprvé stalo hned při křtu. Měl jsem být Vlastimil, jak bylo řečeno při vlastním aktu kropení svěcenou vodou, ale omylem pak bylo do matriky zapsáno Vlastislav - snad díky přípitku na zdraví novorozeného.
A ještě trochu odbočím: Ta povídka se později stala součástí námětu na seriál se Strážci v příhodách o Žulovém paláci a knihu Trampoty s kapitánem.
U dr. Bureše jsem měl ještě další povídku, která měl vyjít - o sestřeleném americkém bombardéru. Ale změny, k nimž v redakci Vpředu došlo, uveřejnění zhatily.
Přesto, že jsem tehdy v redakci Vpředu s Jaroslavem Foglarem mockrát nehovořil, zapamatoval si mě. Dokázal to v roce 1962, kdy se karta obrátila a byl to on, kdo přišel za mnou s nabídkou na spolupráci. To už jsem byl šéfredaktorem časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců.
Chtěl bych se jen krátce zmínit, že po změnách v redakci Vpředu jsem si ještě vyměnil pár dopisů s dr. Burešem i Foglarem. Zajímal jsem se a ptal se hlavně, co dělají nebo budou dělat. Domnívám se, že Foglar v roce 1948 částečně doplatil na to, že v roce 1946 nechtěl přistoupit na požadavky vedení Junáka na zaměření skautského časopisu (nemá to být Mladý hlasatel). A když skautští redaktoři v podstatě ovládli redakci Vpředu (sloučeného s Junákem), nebylo tam už pro něho místo.
Ale své jistě sehrála i kritika Vpředu, která se zejména v roce 1948 objevila v tehdejším tisku, a označila jej jako škodlivý barvotiskový časopis. I když naopak přicházel s mnoha dobrými iniciativami pro mládež. To je však už mimo tyto vzpomínky.
Krátké propojení mé životní cesty s Foglarovou skončilo. Pro mne byl rok 1948 významný tím, že jsem maturoval a z průmyslovky nastoupil do elektrotechnického závodu Škodovky v Plzni-Doudlevcích. Měl ze mne být konstruktér, ale jak se brzy ukázalo, tohle nebyla práce na celý můj život. Od roku 1949 jsem totiž začal dopisovat do deníku Mladá fronta a záhy jsem se stal externím zpravodajem s průkazem, který mě k lecčemus opravňoval, ale i zavazoval. Pokud jsem třeba musel vyrazit na reportáž během pracovní doby, požádal jsem v továrně o propustku - a potřebný čas jsem musel napracovat v přesčasech.
Novinařina mě bavila čím dál víc, a tak to v roce 1951 vypadalo, že přijmu nabídku a nastoupím do plzeňské filiální redakce Mladé fronty. Ještě že mi to rodiče rozmluvili! Ať prý jdu nejdříve na vojnu (základní služba) a potom si můžu dělat co chci. Měl jsem totiž už dvakrát odklad, a tak bylo zřejmě, že v roce 1951 mě vojna nemine. A neminula.
Protože však jde především o to, jak jsem se znal a poznal s Jaroslavem Foglarem, připomenu jen, že z vojenské základní služby jsem nastoupil do vojenského tisku a stal se na tři roky profesionálním novinářem. Koncem roku 1956 jsem armádu na vlastní žádost opustil a nastoupil do redakce nového časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Vydavatelem byl Svaz mládeže a jeho Pionýrská organizace, zatímco o vlastní vydávání se staralo vydavatelství a nakladatelství Mladá fronta. Podstatné pak je i to, že jsem v roce 1959 převzal vedení redakce a už jako šéfredaktor jsem se někdy v září 1962 opět setkal s Jaroslavem Foglarem.

Setkání třetí - a překvapující
To bylo tak. Redakce ABC tehdy sídlila v 5. patře budovy ústředního výboru Svazu mládeže na Gorkého náměstí (dnes Senovážné). Jednoho dne - tuším, že to bylo v září 1962 - kdosi zaklepal na dveře. Po vyzvání: "Vstupte!" - vešel mě povědomý muž. Seděl jsem v první ze dvou našich redakčních místností. Návštěvník pozdravil: "Dobrý den!" a já mu vyšel vstříc rovněž s pozdravem. "Já jsem Jaroslav Foglar, jestli vám to něco říká," představil se ten o něco menší muž než já a vzhlédl ke mně svýma poněkud zapadlýma očima.
"Ano, znám vás," odpovídám. "Chodil jsem k vám do redakce Vpředu."
Teď se na mě pátravě podíval, trochu zapřemýšlel, a pak povídá: "Vy jste byl z Plzně, že ano?" Tak si tedy zrovna po patnácti letech vzpomněl na hubeného a brejlatého mladíka, který se tenkrát dožadoval nejen adres plzeňských klubů, ale pokoušel se být i autorem časopisu Vpřed. Situace se ovšem obrátila, teď přišel on, aby se pokusil být spolupracovníkem časopisu, který jsem řídil.
"Chlapci z oddílu mi řekli, že vychází nějaký časopis, který se podobá Vpředu. Přišel jsem vám nabídnout spolupráci, jestli máte zájem."
Vlastně ani nevím, proč si chlapci z oddílu nebo on sám nevšimli ABC už dříve, když vycházel od roku 1957.
Nabídku jsem tenkrát neodmítl, jen jsem musel trochu taktizovat. Bez souhlasu "shora" jsem nemohl Foglara tisknout, to mi bylo jasné. Byl totiž tenkrát ještě v "klatbě", i když podle mnohých zbytečně. Ale takových "zbytečností" bylo tehdy povícero, když se někdo znelíbil, prohřešil nebo byl šikovně pomluven na patřičných místech. Psavci nemohli psát, herci hrát, jiní odešli na jim určená místa - a někteří třeba opustili republiku. Tehdy byla docela jiná doba, rozjela se tak zvaná "studená válka", byly tu obavy z možného jaderného konfliktu, a i to se projevovalo všelijakými politickými a jinými maléry.
Co se Foglara týče, věřil bych, že měl pravdu, když tvrdil, že mu nejvíce ublížila závist některých vlivných lidí ze spisovatelské obce, a potažmo i některých zaujatých literárních kritiků. Vždyť si v brzké době po válce vedl docela úspěšně, a to jak ve Vpředu, tak i jako autor řady knih pro mládež. To neslo peníze - i závist, která se docela snadno proměnila v jakýsi politický postih "skautského autora a činovníka", navíc výrazně orientovaného na hochy. Junák přece skončil a sloučil se s nově budovanou pionýrskou organizací.

Jak jsem "uvolnil" Foglara
Teď tedy "zatracovaný" Foglar stál přede mnou v redakci ABC a nabízel spolupráci. Byl rád, že tady našel známou tvář a svého příznivce. To byl jeho pohled, zatímco u mne šlo o to, zda a jak dostat souhlas ke spolupráci s ním - bez průšvihu. Odešel proto s příslibem, že se "nahoře" poradím a dám mu brzy vědět. Ale kde mám začít? Kdo se odváží tenhle problém "rozseknout"?
Byli jsme pionýrským časopisem. Navštívil jsem proto tehdejšího vedoucího pionýrského oddělení "úvé", kterým byl Libor Batrla. Vylíčil jsem mu, kdo za mnou přišel, odkud a jak ho znám, a zda bychom mohli s Foglarem spolupracovat a tisknout ho v ABC. Rozmluva to nebyla dlouhá, ale přece jen jsem leccos vysvětlovat musel, nakonec jsem odcházel s verdiktem: "Když to bude vhodné pro pionýrskou organizaci, tak si ho tiskněte!" Tím se vlastně odpovědnost přesunula na mne, šéfredaktora, a bylo to! Naštěstí se počátkem šedesátých let začala politická situace v republice měnit, leccos bylo volnější, a já teprve později pochopil, že mi tenkrát šlo "o krk". Ale Libor byl celkem rozumný funkcionář, takže mi svým souhlasem aspoň "přikryl záda".
Od této chvíle se má životní cesta na dlouhou dobu prolnula s Foglarovou. Mohl opět publikovat. Nejprve jsme otiskli nějaké jeho hry a návody, ale on měl zájem otiskovat především kreslený seriál - samozřejmě Rychlé šípy. To by však přece jen byla trochu "silná káva", velký skok po období jeho "mlčení". I když nerad, přijal mé argumenty a dal se přesvědčit, aby napsal scénář k novému seriálu. Měly to být příhody jedné pionýrské raketové posádky čili zájmového klubu ábíčka.
Tady musím trochu odbočit, protože ne každý ví, že ábíčko (jak už se časopisu tehdy říkalo) také mělo své čtenářské kluby, ovšem zájmově zaměřené. Dokázali jsme je nenápadně prosadit v roce 1960 poté, kdy ústřední rada Pionýrské organizace přijala usnesení o rozvíjení práce v místě bydliště. Díky tomu mohly například vznikat pionýrské družiny i mimo školní pionýrské oddíly, tedy na vesnici, v ulici, na sídlišti. Mohly však existovat i místní pionýrské oddíly, které pak spadaly pod pionýrskou skupinu té které školy, odkud byla většina členů - dětí.
O založení čtenářských klubů po vzoru Mladého hlasatele a Vpředu jsme v ABC uvažovali už při vzniku časopisu v roce 1957. Ale naštěstí jsme se rozhodli počkat až jak se ábíčko uvede, zda vůbec přežije, a jak se situace vyvine. Bylo to šťastné rozhodnutí. Mezitím se totiž rozběhl závod o vesmír mezi tehdejším Sovětským svazem a Spojenými státy, který mi doslova nahrál. Tuhle oblast jsem měl v ABC pod palcem já, a když jsem se koncem roku 1959 stal šéfredaktorem, mohl jsem zmíněné usnesení o práci v místě bydliště propojit se vznikem zájmových klubů. Vedle raketových posádek (RP) - ty byly první, vzápětí vznikly i hlídky ochrany přírody (HP), pak i dívčí kluby (DK) a ještě další odbornosti.
Foglarova idea čtenářských klubů tak dostala nový rozměr a zcela legálně vstoupila do života. To zájmové zaměření bylo vlastně "kouzelným proutkem", který nám pomohl proniknout jak funkcionářským a politickým sítem, tak tehdy existující cenzurou (tzv. Hlavní správa tiskového dohledu - HSTD).

Kulišáci - nechtěné "dítě"
Řešení, které jsem Foglarovi nabídl, ho příliš nenadchlo. Jednou z podmínek pro psaní scénáře navíc bylo, že mezi hrdiny příběhu budou i děvčata. Touha zase se prezentovat však byla silnější a proto nakonec tuhle možnost přijal. Tak se zrodil seriál Kulišáci, druhý Foglarův největší po Rychlých šípech a jediný, kde mezi chlapce přibral i děvčata. Celkem vyšlo 47 stran a to od ledna 1963 do června 1966 (časopis mezitím přešel z ročního vycházení na "školně roční" - tj. září-srpen 1963/64).
A ještě jedna věc tehdy Foglara mrzela. Redakce vybrala ze kreslíře seriálu výborného malíře Jiřího Krásla, známého ilustrátora knih a příběhů z přírody. Tomu se zpočátku opravdu moc nedařilo, chyběly mu zkušenosti, a také práce s "bublinami" hodně komplikovala kreslený projev. Neměli jsme dobrého písaře textů do "bublin" (Jirka to nezvládal) a tak jsme zvolili nouzové řešení: texty jsme v redakci psali na stroji, stříhali je a lepili do obrázků. Dneska by se to na počítači hladce zvládlo, ale tenkrát.? Kdeže tenkrát byly počítače!
Největší vadou - z pohledu čtenářů - pak asi bylo, že ábíčko tou dobou ještě bylo měsíčníkem, a tak se pro překonání "časové" mezery u každého pokračování tiskl krátký obsah předchozího děje.
Náměty na nová pokračování Kulišáků jsem s Foglarem průběžně probíral, někdy jsem mu dával tipy na příběhy podle toho, co se chystalo v ABC zejména v námětech pro kluby. Už tehdy si párkrát postěžoval, že Rychlé šípy jeho fantazii dost vyčerpaly a že není lehké najít nové nápady, které by nebyly jejich opakováním. Moji nápovědu proto uvítal. Tak se například zrodil příběh o závodu kosmonautů, z hlídání výstavky modelů, nebo ze závodu minikár a příhody z plnění důkazů klubů ABC (o důkazech se ještě zmíním později). Naproti tomu asi v polovině příběhů využil existence našich dívčích klubů a převedl mezi ně děvčata z Kulišáků, když získaly nové kamarádky. A měl zase jen chlapeckou partu podle svého gusta.
Kromě práce na scénáři Kulišáků jsem Foglarovi nabídl i další možnosti. Měl velké zkušenosti s různými hrami do klubovny i přírody, měl zásobu praktických rad a návodů, to vše mohl v ABC uplatnit. Proto jsme mu svěřili v období 1964-65 redigování rubriky určené především našim klubům s názvem Kompas. Něco trochu jako Bobří hráz i klubovní stránka. A protože chtěl mít živý kontakt s dětmi - svými příznivci, založili jsme jedenáctou stovku RP - turistickou, pro kterou fungoval jako guvernér.
Na vysvětlenou: Jak postupně přibývalo klubů, bylo nad síly redakce udržovat s nimi kontakt, zpracovávat jejich hlášení a hodnocení, odpovídat na dopisy atp. Vznikla tedy instituce stovkařů, externích spolupracovníků, kteří se vždy starali o sto klubů té které zájmové skupiny (RP, HP, DK aj.).
Foglar tedy spolupracoval s redakcí ABC a vystoupil z "klatby", jak to kdosi nazval. Přesto ještě v srpnu roku 1965 musel časopis Pionýr zastavit otiskování Hochů od Bobří řeky, a to na příkaz z ÚV ČSM. Je to jakési dotvrzení toho, že jsem tenkrát volil vhodnou cestu, když jsem Foglara uváděl na stránky ABC a bylo mi řečeno: Když se to bude hodit pro pionýrskou činnost... Jinak ovšem to rozhodnutí zastavit otiskování "hochů" bylo hloupé. Ti by pionýrům určitě neuškodili, a navíc se bobříky stejně "lovily" v řadě oddílů - i když někdy pod jinými "aktualizovanými" názvy a s nějakými úpravami (třeba na partyzánské motivy). Vlastně i naše "důkazy odvahy a všestrannosti" pro kluby ABC byly jejich modernizovanou variantou.
Pokud by se však někdo domníval, že Foglar tenkrát přivedl k ábíčku nějaký velký počet nových zájemců o časopis, pak ho musím zklamat. Nic takového se nestalo. Zvýšit náklad nám pomohl někdo úplně jiný - Mayovi hrdinové z Divokého západu, Old Shatterhand a Vinnetou, kteří tenkrát vtrhli na plátna kin. Ale to je jiná "písnička".
To, že se Foglar zase objevil na stránkách nějakého časopisu, se však projevilo úplně jinak. A brzy o tom bude řeč.

Jak jsme se sblížili
Vzhledem k tomu, že Foglar často docházel na "Gorkáč", jak se běžně říkalo budově ÚV Svazu mládeže, kde jsme tehdy sídlili, postupně jsme se začali sbližovat. Dokonce jsme si zanedlouho tykali, ale nikdy jsme si neříkali svými přezdívkami. Ta jeho - Jestřáb - je známější, než má - Hadži. Oslovoval jsem ho obvykle Jaroslave a on mi říkal Vlastislave nebo Vlasto, a to i v dalších letech, kdy se naše cesty opět rozešly.
Ještě dnes rád vzpomínám na naše redakční "sedánky" v pátém poschodí, kde redakce sídlila. Někdy to bylo až do podzimního a zimního podvečera, kdy se na panorama Prahy za věží Jindřišského kostela snášelo šero. Vytvářelo takovou foglarovskou kulisu tajemna či záhad, ale i romantické nálady, s jakou občas ve svých knihách pracoval. Vzpomínali jsme na svá dětství a novinářské začátky, on samozřejmě na Mladého hlasatele, na jeho souboj s Břetislavem Mencákem o profil "Hlasáku", o skepsi k jeho klubové myšlence, když s ní do Melantrichu přišel.
Na přetřes přišel i jeho vztah k ženám. Obvykle se hájil tím, že to byla jeho maminka, která prý mu řekla, ať se ožení až ona zemře. Ale jak víte, žila až do téměř 102 roků! Opravdu ji měl rád, ale jistě to nebyl hlavní důvod jeho staromládenectví. Spíše jsem tenkrát věřil jeho tvrzení, že by těžko hledal ženu, která by mu umožnila, aby každý týden chodil na schůzky a na výpravy se svým oddílem a v létě ještě na tábor. Ale o jedné takové se přece jen zmínil: Když pracoval v Městské stanici mladých turistů (1954), byla tam prý jedna jeho obdivovatelka, která mu svůj zájem velmi dávala najevo. Jaroslav Foglar se však toho vztahu přece jen bál. Nevyvedl prý se mu ani "románek" z mladých let, kdy ještě pracoval jako úředník, a kterém mi též vyprávěl. (O svých "láskách" více vypovídal až po "listopadu ´89"například v pořadu Miroslava Šimka v Divadle Jiřího Grosmana, ale řekl bych, že to bylo již poněkud účelově upraveno, aby se ukázalo, že v jeho životě ženy byly.)
V oněch časech jsem za ním zašel i do Domova mládeže v Černé ulici (kousek od známé Myslíkovky), kde pracoval jako vychovatel.
Upřímně říkám, že jsem byl velice šokován. To nebylo prostředí, ve kterém by mohl dlouhodobě žít a pracovat. To bylo na hony vzdáleno "jeho chlapeckému světu". Od té doby jsem pak Jaroslava začal přesvědčovat, že by měl odejít "na volnou nohu", že by se měl vrátit ke svému spisovatelskému řemeslu. Začal o tom opravdu přemýšlet, ale mne zajímalo, jestli by měl na živobytí. Honoráře z ábíčka by ho tehdy sotva uživily. Přiznal, že nějaké peníze má z dřívějších vydání jeho knih, a že je skromný, že moc peněz nepotřebuje. A skutečně pak v září roku 1964 z "domova" odešel. O rok později, rovněž v září, mu v nakladatelství Blok vydali Tajemnou Řásnovku. Shodou okolností byla ilustrována M. Zezulou, který také maloval pro ABC. Po uvedení v ABC a po osmnácti letech se tedy Foglar znovu objevil i na pultech knih. Myslím, že jsem na tom měl aspoň kousek zásluhy.
Také jsem jednou navštívil schůzku jeho oddílu mladých turistů (jak si tehdy po zrušení Junáka Hoši od Bobří řeky říkali) v klubovně tělocvičné jednoty Radlice-Praha 5. Bylo zajímavé pozorovat ho v "jeho" prostředí, byl to někdo jiný než tehdy v "domově".
Nemohu se nezmínit ani o několika málo návštěvách u Jaroslava doma a o jedné na jeho chatě ještě v Pikovicích. Tak jsem poznal jeho maminku, ještě celkem čilou a starostlivou. Zejména pikovická návštěva mi utkvěla v paměti, i když si neuvědomuji důvod, proč jsem tam za ním jel. To už totiž bylo někdy v roce 1968 nebo 1969.
Do Pikovic jsem dorazil mým "trabošem" čili autem značky Trabant. Podle popisu (po telefonu od Jaroslava) jsem zamířil k řece Sázavě a nechal se převézt na druhou stranu. Jinak se k jeho chatě šlo jen strmou stezkou od vlakové zastávky Pikovice. Protože tou dobou již paní Foglarová špatně chodila, vždycky ji sem někdo dovezl autem, pak ji přenesli na loďku a z ní jí zase pomohli až do chaty.
Tenkrát se Jaroslav chystal do Prahy - tuším na schůzku oddílu (už junáckého) a bral si kroj. Nabídl jsem mu odvoz do Prahy, což přijal. Maminka bděla nad jeho výpravou a nepustila ho dokud se nenaobědval. Trochu jsme si mezitím spolu povídali o běžných věcech, jak to bývá při rozhovoru s matkou v přítomnosti jejího syna. Dávala mu však pokyny, které ukazovaly na matčinu starostlivost - jen jako by občas zapomněla, že už to není malý klouček.
Když jsem ji viděl o pár let později v Praze na Vinohradech, bylo jí už přes devadesát. Podřimovala v křesle, ale řekl bych, že stejně moji krátkou návštěvu i jednání s Jaroslavem vnímala.
Ještě pár vět k návštěvě v Pikovicích. Když jsme už šli k autu, abychom odjeli do Prahy, Jaroslav se zmínil, že mu Svaz spisovatelů také nabídl poukaz na auto. V té době byla koupě na pořadník, ale různé instituce dostávaly příděly pro vybrané pracovníky nebo členy (já například dostal poukaz od Svazu novinářů). Jaroslav prý nabídku odmítl nikoliv proto, že by neměl peníze, ale neměl řidičský průkaz. Trochu z "hecu" jsem mu doporučil, že by si mohl najmout řidiče, aspoň do doby než získá řidičák. Tentokrát se odvolal na svoje oči, v dětství mu jedno poranil jeho bratr a navíc byl tupozraký. Nebyl by tedy dobrý řidič, pokud by mu vůbec lékař dal souhlas. Ti, kteří ho dobře znali, věděli, že někdy kvůli tomu má takový "divný" pohled tmavých očí.
A ještě o jedné věci jsme si tehdy povídali. Stěžoval si, že mu spoustu času zabere vyřizování dopisů od jeho příznivců a pak mu zbývá málo času na psaní. Doporučoval jsem mu, ať si najme třeba nějakého studenta - sekretáře nebo písařku, že mu za pár korun s psaním odpovědí pomohou. Odmítl, prý by to nikdo nedokázal napsat tak jako on, že by to zkrátka nebylo od něho. Oponoval jsem tím, že by přece mohl naznačit, co by v odpovědi mělo být, udělat pár poznámek, a ostatní by udělal sekretář či písařka. On by jen poštu nahlédl a podepsal. Ani tohle nepřijal, a pokud vím i po zbytek života tak ztrácel čas, který mohl věnovat právě psaní. Chci věřit, že i při jeho příslovečné šetrnosti, v tomhle případě peníze důležitou roli nehrály. Však o tom ještě bude řeč.
Při našich debatách v redakci (1963 - 66) přišla samozřejmě na pořad i jeho tvůrčí autorská činnost. Zmínil se mi o dvou rukopisech, které mu nikdo nechtěl vydat, protože "byl zakázán". Což sice nikde psáno nebylo, ale pevně dodržováno. Proto jsem Jaroslava požádal o zapůjčení, že si rukopisy rád přečtu. Byly to knihy Poklad Černého delfína a Tajemná Řásnovka. Zejména "poklad" se mi zdál vhodný pro vydání, kdyby. Domníval jsem se totiž, že by stačilo v rukopisu udělat malé změny, například přidat, že jde o pionýrský turistický oddíl, a tu a tam v textu jen něco málo upravit. Ale to Foglar udělat nechtěl. Tou dobou však zřejmě věděl, že se Brňáci o Tajemnou Řásnovku zajímají, ale neřekl mi o tom. Časově to vychází. (Kupodivu později v Kronice Ztracené stopy píše o pionýrské raketové posádce a v Dobrodružství v Zemi nikoho se rovněž o pionýrech zmiňuje.)
Je zcela logické a jisté, že jsme v ABC Foglarovi otevřeli vrátka na další cestu. Když "ho oni" (ABC) mohou tisknout, proč bychom to nezkusili my? - tuhle otázku si jistě položili nejen v brněnském Bloku, ale také i v rozhlase a televizi v Ostravě, kde se navíc Standa Sohr (odchovanec Hlasatele a Vpředu) v Ostravském kulturním zpravodaji odvážil otiskovat seriál Rychlé šípy. Dokonce začal připravovat souborné vydání seriálu, jehož první díl posléze díky naší iniciativě a pomoci vyšel v Knihovničce ABC pod patronací Mladé fronty. (V druhém vydání už je toto označení vypuštěno!) Celkem vyšly tři díly, a právě poslední byl zajímavý tím, že mě tehdy Jaroslav požádal, zda bych nebyl proti tomu, aby příběhy, které napsal pro Kulišáky v ABC, přepsal na Rychlé šípy pro PULS. Že by chtěl příběhy zarovnat na tři stovky, a opět si povzdechl, kde prý má pořád brát nové nápady. Souhlas samozřejmě dostal s tím, že by se to mělo čtenářům vysvětlit. To se sice stalo, ale postupem času už se tahle skutečnost jaksi vytratila. Něco málo se o tom dovíte v souborných vydáních v Olympii (Rychlé šípy a Svorní Gambusíni).
Jenže to už jsem předběhl dobu do let 1968 - 69. Proto se musím ještě vrátit do doby, kdy díky ABC začal Foglar pronikat na veřejnost. Například diskuze o Foglarově tvorbě na stránkách časopisu Zlatý máj (1964-65) byla pro něho velkou podporou. A koneckonců v květnu roku 1965 to všechno dotvrdil Svaz českých spisovatelů jeho přijetím za člena. Zádržná hráz byla uvolněna a Foglar "jede". Kdekdo má o něho najednou zájem! Kde byli všichni ti nadšenci i "obchodníci", než se znenadání objevil v ABC?
Není tedy divu, že se jednoho dne Jaroslav u mne objevil s omluvou, že už má tolik práce, že nemá čas na psaní Kulišaků a musí omezit i další spolupráci s ABC. Snad jsem tehdy čekal aspoň malý dík za to, že jsem mu pomohl překonat barieru zákazu-nezákazu z poúnorových let. Nedočkal jsem se jí, a dokonce i v příštích letech při různých besedách, rozhovorech, ba i v textových materiálech jako by se vyhýbal onomu údobí spolupráce s ABC. Jako by tu bylo nějaké podivné bílé místo v jeho životě. A přece jsme i pak byli v občasném styku, byť převážně telefonickém. Snad se nějak styděl, že spolupracoval s pionýrským časopisem, že se mnou nechal přesvědčit k psaní Kulišáků, kde se o pionýrech občas musel zmínit. (Tohle "napravil" ve Svorných Gambusínech, kde pionýry nechal "vygumovat"- pozn. aut.)Trochu mi to však odporovalo s jeho vlastními slovy.
Při jedné naší redakční sedánce v ábíčku, kdy jaksi vysvětloval svou spolupráci s protektorátním časopisem Správný kluk, totiž zhruba řekl: "Kdyby za mnou přišli třeba Cikáni, abych šel dělat Mladého hlasatele, tak bych to vzal." Do redakce ABC ovšem přišel sám a šanci ke spolupráci dostal. Jenže to nebyl "jeho" Hlasatel. Kdyby na mém místě stál někdo jiný, kdoví jak by Foglara přijal a zda by vůbec měl odvahu jít se zeptat "nahoru". Pionýrští a svazáčtí funkcionáři nebyli zase tak velcí páni a nechtěli si pokazit své perspektivy budoucího přechodu "na nábřeží" (ÚV KSČ) nebo na Národní frontu a jiná lukrativní postmládežnická postavení. O to víc jsem ocenil postoj Libora Batrly, který se mi vlastně stal štítem před případnou nevolí z "nábřeží" nebo i odjinud.
A ještě jednou jsem se nad Foglarovým postojem zamyslel. To když v letech 1968-69 začali obnovení skauti vydávat svůj časopis Junák. Mezi oslovenými na post šéfredaktora byl i Jaroslav Foglar, tehdy šedesátiletý - žádný věk. Ale funkci odmítl, bude přispívat, šéfovat však ne. Že by nezapomněl na problémy, které s Junákem už jednou měl (1945 - 46)? Nebo to byla opatrnost? Co když.? A ono to opravdu přišlo - normalizace, a opětovný zákaz Junáka i konec časopisu. Ábíčko i jeho redakce tuhle dobu přežily celkem jen s malými šrámy, podotkl bych - naštěstí.

Každý svou cestou
Byla to tenkrát divná léta. Foglar zažil další éru vzestupu a popularity, a tak jsme se párkrát spíš jen letmo setkali. Znovu dostal prostor na stránkách ABC, i když to byla jen série příběhů z jeho Tábora smůly, které jsem vybral a připravil. Sledovali jsme i natáčení televizního seriálu Záhada hlavolamu (byl jsem se také podívat na "Stínadla" v barrandovských ateliérech), a dost jsme psali o natáčení filmu režiséra H. Bočana Poklad Černého delfína z tábora Hochů od Bobří řeky.
Osobně jsme se s Jaroslavem setkali například při jednání se Standou Sohrem, který měl s Foglarem velkolepé plány a chystal se vydávat komiksový časopis Rychlé šípy. Dost jsem mu k tomu radil, ten nápad se mi totiž líbil. Jenže měl velké nároky a ten jeho podnik PULS Ostrava pak neslavně skončil. Myslím, že Foglar byl nakonec rád, že na kontakty s PULSem moc nedoplatil, naopak si výrazně finančně pomohl na honorářích. Ale stejně se i bez toho dostal zase mezi ty nedoporučené-zakázané autory. Už po pokolikáté. Však si mi párkrát postěžoval, zejména poté, co se od roku 1972 náklad ABC stále jen zvyšoval. Tehdy jsme provedli poslední zásadní změny ve vybavení časopisu a zavedli pravidelné vkládané, všívané nebo pak i vlepované přílohy, naše Déčka (dárky, doplňky). Když jsem mu posléze oznamoval, že jsme překonali hranici 200 000 výtisků a dostihli tak Mladého hlasatele i Vpřed, tak řekl: "Ty holt máš, Vlastíku, štěstí. Já vždycky něco začal a někdo mi to vždycky zakázal, dvakrát Němci (1x Hlasatel, 1x Správný kluk - pozn. aut), pak zase komunisti."
To sice byla pravda, ale v lecčems si situaci zkomplikoval sám. Na straně jedné to byl velmi sebevědomý člověk, pyšný na obdiv, kterého se mu v široké míře dostávalo, ale na straně druhé - jak to říci - skoro nesmělý až opatrný, těžko se orientující v situaci. Dokazoval mi to, když pro něho opět nastala doba zákazu-nezákazu (po roce 1970) a přicházel si někdy postěžovat, jindy se poradit, co by měl dělat. Dopisoval si se Svazem spisovatelů, dožadoval se vysvětlení "na nábřeží" čili na oddělení kultury ÚV KSČ, ale také na "Gorkáči" u svazáků a pionýrů. Několikrát jsem mu doslova diktoval, jak by měl svá podání napsat, doporučoval mu, jak urgovat a reklamovat, když nedostal na své dopisy odpověď. Někdy poslechl, jindy to vzdal. Vím, že ho tehdy držely různé poloilegální akce a besedy (o nichž jsem se dovídal nikoliv od něho), a hlavně dopisy a návštěvy různých přátel a obdivovatelů. Jen tak na okraj a potají se mi svěřil, že mu vyšli Hoši od Bobří řeky v Německu, ale že "neví, jak se tam dostal rukopis Tajemství Velkého Vonta". Dokonce mluvil i o ruském vydání "hochů". Dnes už je to vše známo, jak to asi bylo.
To už se přestěhoval z Vinohrad na Žižkov a posléze se po sto dvou letech rozloučil s maminkou. Ze stěhování byl nešťastný především proto, že nevěděl, jak si poradí s tou spoustou materiálů a listin i dalších věcí, které za ta léta svého života nashromáždil. Od té doby se naše kontakty až na pár výjimek zúžily na občasné telefonáty.
Tak mi jednou oznámil, že už končí s ježděním na tábor se svým oddílem (1984), bylo mu dvaasedmdesát, ale pořád byl docela čilý a aktivní. Moji dávnou návštěvu klubovny "hochů" v Radlicích mi oplatil, když se konečně za mnou vypravil do nového sídla vydavatelství Mladé fronty právě v Radlicích, kam ábíčko v roce 1983 přesídlilo. Vyprávěl různé místní zajímavosti, mimo jiné, že budova Mladé fronty stojí na místě bývalého rybníčku a potoka, který tudy tekl, ale býval za jakousi ohradou.
Na odchodu jsem mu pomáhal do teplého kabátu a s překvapením jsem zjistil, že na límci nemá obvyklé textilní poutko na zavěšení, ale kovový řetízek. Takové jsem kdysi vídal jako kluk. Nedalo mi to a pověděl jsem mu o tom. Řekl, že je šetrný a kabát má opravdu kdoví kolik let. Skutečně ten kus jeho oděvu nebyl obnošený, byť ho měl kdoví jak dlouho. I tohle bylo charakteristické pro jeho povahu a jednání. Ale řekl bych, že to s tou šetrností možná někdy až přeháněl. To jsem za ta léta několikrát zaznamenal a poznal.

Strážci nebyli konkurenti Rychlých šípů
Když se tak ohlížím na dávno uplynulá léta naší společné cesty, napadá mě, že se musím zmínit o mých Strážcích. O kresleném seriálu podle mého námětu a scénáře, jehož hrdiny byla klukovská parta - klub ABC neboli pionýrská raketová posádka. Zpočátku neoficiálně, ale už v občasném náznaku, jsem je považoval za následovníky Foglarových Rychlých šípů.
To bylo tak. Když Jaroslav skončil s psaním scénářů ke Kulišákům, existovaly naše zájmové kluby už sedmým rokem. Jak se ukázalo, Kulišáci se tak docela nechytili. Příčina byla prostá: Foglar se nedokázal vcítit do našeho klubového prostředí a záměrů, svůj seriál stále tvořil ve stylu Rychlých šípů (což koneckonců dokázal později, když příběhy Kulišáků na ně snadno a rychle přepsal). Ve svých FČK (= Foglarových čtenářských klubech) to byla tahle pětice chlapců RŠ, která svými příhodami kluby táhla a do jisté míry vlastně řídila a motivovala jejich činnost. Zkrátka byla klubařům "živoucím" příkladem. Kosmická motivace našich RP mu byla cizí, natožpak činnost dívčích klubů, a tak jen hlídky přírody se blížily jeho vkusu a praxi. Ostatně jsem se již zmínil, že jsem s ním některé náměty pro Kulišáky předem probíral nebo mu je i dával.
Kulišáci tedy ze stránek ábíčka zmizeli, ale naše klubové hnutí se dál rozrůstalo, a tak jsme vlastně "přišli ke křížku": potřebujeme kreslený seriál, který bude vycházet z činnosti našich klubů. Dal jsem k dispozici svůj námět, tehdy ještě bez názvu Strážci. Ani v nejmenším jsem netušil, že by přežil tak dlouho a dosáhl postupně 178 pokračování. Pro námět jsem sáhl do svých klukovských let a domnívám se, že jsem udělal přesně to, co přede mnou Jaroslav Foglar, když začal psát Rychlé šípy.
Já jsem dětství strávil v Plzni ve staré čtvrti Petrohrad, jež sousedila se Slovany, kde byly vilky a rodinné domky, a naproti přes řeku Radbuzu byly Doudlevce, jež ještě nesly charakter příměstské vesnice. Pod Slovany byla nádherná "země nikoho" (zbyla tu po regulaci řeky) a také areál Sokola Doudlevce s loděnicemi a koupalištěm. Byla tu i dřevěná "majáková" věž, odkud se kdysi střílel ohňostroj při "benátských nocích" na řece. V době, kdy jsem seriál začínal, stálo už za Petrohradem i sídliště Slovany.
Zmiňuji se o tom, abych ukázal odkud jsem bral náměty pro první příběhy Strážců. Kdo seriál zná, ten už teď ví, kam chodil Drábek a kde byla škola na novém sídlišti, v níž všechno začalo.
Nepopírám ani to, že vzory pro Strážce jsem si vybral mezi svými kamarády z klukovských let. Až na "Káju", vlastně Zdeňka Vřešťála, jsme však my čtyři bydleli na Petrohradě a chodili do staré měšťanské školy v Houškově ulici, zatímco on byl ze Slovan a chodil do reálky (= reálné gymnázium). Říkám-li "my čtyři", pak se mezi ně počítám i já - Hadži. Tak zněla má přezdívka, kterou jsem ponechal jednomu ze Strážců. Ještě jednoho z nás však bude znát leckterý z pamětníků, Zrzka. Připodobnil jsem ho mému dlouholetému klukovskému kamarádovi a spolužákovi Václavu Šteklovi. Nebyl sice zrzavý, spíše byl do blond, ale tím ostatním je to on. Tu komičnost v povaze měl a dotvrdil to v dospělosti, kdy se stal hercem - komikem. Hrál ve filmu a televizi obvykle v menších rolích (např. v tv-seriálu o Arabele) nebo vystupoval v kabaretech a také v tv-reklamách.
A právě kolem Zrzka jsme měli s Jaroslavem občasné dohadovačky. Sváděl to však na své přátele a ctitele, kteří prý mu píší - a stěžují si, že Zrzek je kopií Rychlonožky z RŠ. Řekl bych, že mu tenhle "rychlošípový" humorista přirostl k srdci a proto na mého Zrzka žárlil. Naproti tomu je pravdou, že oba ilustrátoři Strážců, jak Libuše Kovaříková (kreslila první příběhy), tak po ní František Kobík, Zrzka přece jen Rychlonožkovi poněkud připodobnili. Ale ta "vada" s podobou byla spíš záležitostí "pamětníků", než tehdejších čtenářů ABC. Ti brali Strážce jako své současníky a kamarády z jednoho klubu, z jedné raketové posádky.
A tady jsme u jádra problému, pokud tu vůbec nějaký byl. Strážci nikdy neměli být konkurenty nebo kopií Rychlých šípů, ale novou generací klubistů. Vždyť - pokud si trochu zahrajeme s matematikou - hoši Rychlých šípů by byli v roce 1967, kdy Strážci začali vycházet, ve stáří mezi 40 až 50 léty! Mohli by to docela dobře být jejich otci. Ale tak daleko jsem jít nechtěl, i když jsem si tehdy onu věkovou hranici přepočítával. Jak čtenáři Strážců vědí, zapojil jsem do příběhů tzv. patrony jejich klubu, kteří vlastně symbolizovali dospělé Rychlé šípy. Zmiňují se přece v seriálu, že kdysi měli sami docela slavný klub. Dokonce jsem to zpočátku naznačoval i připodobněním jejich jmen, ale v dalších vydáních jsem od toho upustil.
Zkrátka, jedinečnost Rychlých šípů jsem ohrozit ani napodobit nechtěl, ba ani nemohl. Už i proto, že Strážci žili v jiné době. Jen jsem dodržel základní prvky složení party i rozvinutí děje, které najdeme u mnoha jiných autorů podobných příběhů ze života dětí. Ať v knihách, komiksech nebo filmech. Vždyť to dělal i sám Jaroslav Foglar a nejen u Rychlých šípů nebo Kulišáků, ale také ve svých knihách.

Poslední rozhovor - a zrovna třináctého
Skončit bych chtěl posledním rozhovorem, který jsem s Jaroslavem měl jako novinář pro přílohu Haló na neděli, jež byla v sobotu součástí deníku KSČM Haló noviny. To bylo tak.
Z redakce ABC jsem odešel mezi seniory (tak hezky se u novinářů říká redaktorům - důchodcům - pozn. aut.) koncem února 1992. Tedy po 35 letech. Také já jsem měl problémy s očima, i když ne tak komplikované jako Foglar - oboustranný šedý zákal. Někdy v květnu ´92 mi ošetřující lékařka sdělila, že půjdu na operaci. No, žádná radost, ale nutnost. Později, po operaci, jsem však rád každému říkal, že u zubaře to bývá někdy daleko horší. Nové "oči"-čočky jsem dostal v srpnu a listopadu 1992. A pak už jsem se zase začal rozhlížet po nějaké práci.
Haló novinám tehdy šéfoval bývalý zástupce šéfredaktora Mladé fronty Petr Majcharčík. Začátkem roku 1993 jsem tam celkem náhodou zašel "na kafe" - a skončil jsem jako externí redaktor stránky pro děti. Vymyslel jsem pro ni i název Haló spojka a přinášel tam různé drobné rady a návody, hry, posléze i vybrané příběhy ze Strážců (černobílé). Občas jsem však psal i větší čtecí materiály a také pár rozhovorů. Ten s Jaroslavem Foglarem vyšel 20. listopadu 1993 s názvem Třináct otázek pro otce třinácti bobříků. Symbolické však je, že rozhovor se konal 13. října - zase ta jeho třináctka!
Když jsem s Jaroslavem rozhovor domlouval, vysvětlil jsem mu o jaké noviny jde, ale zaručil jsem, že interwiev bude naprosto nepolitický. Myslím, že souhlasil i proto, aby se opět zviditelnil. Tehdy mu bylo šestaosmdesát.
S fotografem Karlem Mevaldem jsme vyšplhali až pod střechu domu v Křišťanově ulici na Žižkově, kde Foglar bydlel, a ve třech se posadili v jeho klubovně. Sem teď vodil návštěvy, které za ním přicházely (později jsem zavítal i do jeho bytu).
Chtěl jsem Foglara představit poněkud jinak, než jak tomu bývalo v rozhovorech, které jsem četl nebo i slyšel a viděl (rádio, televize apod.). Tak jsem vymyslel třináct otázek: jaké byly tvé oblíbené hračky, oblíbené klukovské hry a zábavy, oblíbené knihy nebo filmy, oblíbená rostlina, květina, strom nebo zvíře, oblíbené jídlo a nápoj; šestá otázka se ptala, zda četl Dva divochy od Setona, sedmá pak na knihu, která ovlivnila jeho pozdější tvorbu. Osmá otázka byla o tom, kdy jsme se setkali poprvé a pak v ABC. Na Kulišáky směřovala devátá otázka, zatímco desátá se ptala na Rychlé šípy a Strážce. Jedenáctá pak chtěla odpověď na otázku, proč se Mladý hlasatel, Vpřed a ABC staly nejoblíbenějšími časopisy pro mládež, zatímco ve dvanácté se měl vyjádřit ke klubům v těchto časopisech.
A poslední, třináctá otázka? Jak jinak - třináct bobříků. Foglar se rozvyprávěl o známých příhodách s třináctkou v jeho skautském oddíle Pražská dvojka, zejména s tramvajovým vlečňákem č. 1313. Doslova řekl: "Já sice nejsem na pověry, ale ta třináctka u mne vždycky hrála nějakou roli - a tak se potom objevila i u třinácti bobříků." Ti prý se ovšem "vylíhli" až na prvním táboře někdy kolem roku 1925, pěkně jeden za druhým. Tedy v době, kdy už začal psát knihu Hoši od Bobří řeky, ale ještě "neměl ty správné prožitky".
Po přepisu záznamu jsem mu rozhovor přinesl ke schválení na oční kliniku Nemocnice na Bulovce. Přemluvil jsem ho tehdy k prohlídce očí - a zajistil mu ji tady, kde jsem byl operován i já. Závěr byl bohužel smutný: už bylo pozdě na nějaký zákrok. Škoda, že prý nepřišel o pár roků dříve, pak by snad.
Zamrzelo mě, když mi pak Jaroslav řekl, že neměl nikam chodit, protože ten asi týden v nemocnici nemohl psát. Tenhle povzdech si neodpustil ani v doslovu ke své knize Modrá rokle, která vyšla v roce 1994, i když mě tam nejmenoval.
Vlastně naposledy se tehdy prolnuly naše cesty. Zůstalo jen pár telefonů. Od roku 1995 prožil už Jaroslav Foglar zbytek svého života v nemocnici a jeho život se řídil jinými pravidly.
Tak jako odcházejí generace, které s Foglarem a Mladým hlasatelem a Vpředem prožily svá klukovská a dívčí léta, záhy tak tomu bude i s těmi, kteří ta svá mladá léta spojili s ABC mladých techniků a přírodovědců v dobách, kdy jsem časopis řídil já. Ano, měl jsem štěstí, že ábíčko nikdo nezakázal a mě nezbavil řízení časopisu, jako se to stalo jemu (i když mi to také párkrát hrozilo), ale bez problémů jsem těch svých třicet pět let v redakci ABC neprožil.Ale to už je jiný příběh.
Jsem rád, že jsme s Jaroslavem Foglarem nějaký čas kráčeli společnou cestou. Naopak mě mrzí, že tu není někdo třetí, kdo by na začátku jednadvacátého století (a třetího tisíciletí) dokázal dělat český časopis tak úspěšný, jako byly Mladý hlasatel, Vpřed a ABC.
Nebo se mýlím a přece jen.?

Dodatek:
Snad stojí za uvedení aspoň některé odpovědi na otázky ze zmíněného rozhovoru pro HN. Vždyť kdy kdo o tomhle s Foglarem hovořil?
Oblíbené hry a zábavy: Výpravy do Starého města pražského, toulky po tamních dvorcích a uličkách, Hradčany a staré čtvrti.
Oblíbené knihy nebo filmy: Od Verna Tajemný hrad v Karpatech od maminky, když za války nastydl a byl nemocen. Z filmů detektivky s německým hercem Stuartem Websem., když se do kina dostal, protože některé byly nepřístupné.
Oblíbená rostlina, květina, strom, zvíře: Hvozdík neboli kartouzek, nachově fialová kytička. Měl rád psy a kočky.
Oblíbené jídlo a nápoj: Karbanátky s bramborovou kaší. K pití čaj nebo mléko.

(Praha, prosinec 2000)
Vlastislav Toman


Související články:
Připomeňte si zajímavou vzpomínkovou publikaci (11.09.2017)
Jak Jáček s Michalem vyprávěli o Jestřábovi (05.09.2017)
Nová foglarovská knížka S Jestřábem v srdci (26.05.2017)
Vzpomínky na Foglara získával Jiří Trávníček (v rámci vzpomínek ostatních) (08.02.2015)
Jak jsme uklízeli u Rychlých šípů (01.02.2015)
Pavel Maurer: Ježek v kleci (08.12.2013)
Fotoblog Fr. Dostála: V červenci 1997 jsem byl také ve Sluneční zátoce (21.07.2013)
Neviditelný pes: Ivo Fencl - KNIHA: Po stopách ježka v kleci (21.07.2013)
Ivan Vápenka: Žil jsem s Rychlými šípy ...od roku 1955 dosud. Elektronická knižní novinka (06.06.2012)
Sbohem Vláďo – Dane (01.06.2012)
Obrys - Kmen 9/2012: Jestřábe, žádný ministr na tebe dosud neměl - píše František Dostál (02.03.2012)
Vojtěch Klimt: Jaroslav Foglar ovlivnil můj život (Foglar a já) (21.02.2012)
Semaforský fotograf Wágner o Foglarovi (05.12.2011)
Výprava za Jestřábem (17.10.2011)
Obrys-Kmen 38/2011: Karel Sýs - Širokko je daleko - o J. Foglarovi nejen v 80. letech (23.09.2011)
Foglar a Hrabal ve Vzpomínkách (25.05.2011)
Ročenka oldskautských Kmenových novin: Ivan Vápenka: Vzpomínky na Jaroslava Foglara - Jestřába (24.06.2009)
Právo: Ježek v kleci není český hlavolam (03.04.2009)
Zdarskevrchy.cz: Kamarádství se nemůže ztratit ze světa. Rozhovor s dávným členem Pražské Dvojky Songem (26.01.2009)
Dětské hřiště a ginkgo (04.12.2007)
Jaroslav Foglar očima Jiřího Raby (26.01.2006)
Jaroslav Foglar v hádankách a vzpomínkách (01.11.2005)
Vzpomínky na Miloslava Šimka (22.10.2004)
Petr Valach - Hvězdář: Jestřábe, díky (Foglar a já) (08.09.2004)
Rudolf (Ruda) Jarolim: Foglar a já /Houston, Texas, USA/ (03.09.2004)
Renáta Svobodová - Bílý květ: Svět Jaroslava Foglara (03.09.2004)
Josef Bláha – Řešetlák: Foglar a já (Foglar a já) (03.09.2004)
Vladimír Pechar - Pluto: Jestřáb odešel, ale přesto zůstal s námi (Foglar a já) (03.09.2004)
Tomáš Hromádka – Krizmen: Vážený a milý Jestřábe (03.09.2004)
Ivo Brzobohatý - Ještěr: Foglar a já – začátek a konec dětství (03.09.2004)
Karel Pfeiffer: Foglar a já (03.09.2004)
Jiri Zednicek: Foglar a ja (03.09.2004)
Petr Vaníček: Foglar a já (03.09.2004)
Adéla Vožechová: Foglar a já (03.09.2004)
Dr. Oldřich Bělovský: Foglar a já (03.09.2004)
Sylva Šimsová: Co pro mne v dětství znamenal Foglar (03.09.2004)
Doc. Ing. Oldřich Doležal, DrSc.: Foglar a já (03.09.2004)
Vladimír Pařil: Foglar a já (03.09.2004)
Tomáš Černecký: Foglar a já (03.09.2004)
Ivan Vápenka: V Jestřábově blízkosti (03.09.2004)
Foglar a já... (28.11.2001)
Vzpomínka astronomova (15.10.2001)
Foglarovská vzpomínka (05.05.2001)



Foglarovské výroky
„336 bedniček! U všech všudy, to je už hezká hromádka! Kde je budeme shánět, to nevím!“ - Pavel k Ludvovi po výpočtu pro stavbu chaty v Jezerní kotlině.
Vyhledávání
 
KNIHA NÁVŠTĚV
13 otázek - kvízy
Poslední komentáře
Své k svému!
"Už před drahným časem se na Bohouškovi vedla (bohužel krátká) diskuse, proč jsou některými čtenáři p ... "
Pátrejte s Rychlými šípy po tajemném symbolu ze Stínadel!
Sám svá práva vymáhá, na ostatní kašle - pár slov odjinud:
"„Měl v ruce, resp. doma v počítači první i druhou verzi zlomu knihy od grafika Olympie. A tak přešel ... "
Vyšel nový Sborník nezávislých foglarovců č. 6
Adresa ne rachejtle
"Datle, místo vystřelování rachejtlí by stačilo napsat obyčejně adresu - Ostrava-?, ulice, číslo.."
Pátrejte s Rychlými šípy po tajemném symbolu ze Stínadel!
:))
"Tu reportáž filmoval Jakub Bouček, předseda sdružení Historie-Dokumentace-Fortifikace. Na věci ohle ... "
Stream: Příběhy filmů - Záhada hlavolamu

Nejčtenější
reklama

* Bohouška připravuje redakce ve složení: Milan Lebeda - Alpín (vedoucí), Petr Molka - Best (webmaster), Tomáš Hromádka - Krizmen (redaktor). Bohoušek je připravován ve spolupráci s Pražskou pobočkou SPJF.
* Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce a vlastníků autorských práv. Bez souhlasu redakce nesmí být žádná část Bohouška publikována a to jak v tištěné, tak elektronické podobě.
* Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
* Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
* Zprávy, příspěvky a žádosti můžete poslat na .