Jaroslav Foglar a Melantrich

Mladý hlasatel, Václavské náměstí 36 . Tu adresu už nepíšou čtenáři jednoho z nejoblíbenějších časopisů pro mládež na obálky svých dopisů již více než 60 let. Přesto zůstává budova Melantrichu neodmyslitelně spjata nejen s životem a dílem známého spisovatele knih pro mládež Jaroslava Foglara, ale také s dějinami českého státu. Po letech chátrání a zmatků začíná po náročné rekonstrukci sloužit veřejnosti. Projekt společnosti La Salle a.s. ze zanedbané nemovitosti uprostřed Prahy vytvořil multifunkční budovy s obchody, kancelářemi ale i byty.
Přední část domu byla postavena v roce 1913 a sloužila výhradně jako bytový dům. V roce 1936 se užívání domu změnilo. V 2. a 3. suterénu byla zřízena tiskárna a zadní části Melantrichu byla postavena nová výrobní a administrativní budova. Přibylo i kino Hvězda. V té době byl už Foglarzavedeným (ale externím) redaktorem podniku. Přibližně od roku 1933 totiž psal krátké texty do ranního Českého slova a povídky do nedělní přílohy Slovíčka. tam také vyšly poprvé na pokračování Hoši od Bobří řeky. V roce 1935 navrhl řediteli Melantricha Jaroslavu Šaldovi vydávání nového moderního časopisu pro chlapce a děvčata. První propagační číslo Malého hlasatele (později přejmenovaného na Mladého hlasatele) vyšlo 24. června 1935, později se stal zaměstnancem propagačního oddělení. Úspěch hlasatele se brzo dostavil – v roce 1937 zavedl Foglar čtenářské kluby, o rok později se stal řádným redaktorem časopisu, začaly vycházet legendární Rychlé šípy a na adresu redakce – Václavské náměstí 36 – docházely stovky až tisíce dopisů nadšených čtenářů. Nadešel rok 1941 a vydávání časopisu s dvousettisícovým nákladem bylo vynuceně ukončeno. Tím také skončila téměř desetiletá kariéra Jaroslava Foglara u Melantricha.. Za toto období bylo vydáno celkem 338 čísel hlasatele a nesčetně článků v Českém slově a jeho nedělní příloze Slovíčku. Melantrich rovněž vydal vůbec první Foglarovku – v roce 1934 Přístav volá. Je zajímavé, že toto nakladatelství další Foglarovy knihy nevydávalo. V celé další historii pod hlavičkou Melantrichu vyšlo jen 4. vydání uvedené knihy na přelomu let 1969-1970.
Na spolupráci z let 1933 – 1941 se po druhé světové válce Jestřábovi navazovalo jen velmi těžko. Předválečný denní tisk a časopisy byly zakázány a nakladatelství Melantrich se začalo profilovat více politicky. Po roce 1948 byl objekt propojen s vedlejším čp. 38 a sídlil zde jeden z Novinářských závodů Mír. Jen tu a tam se Jaroslavu Foglarovi podařilo proniknout do víkendové přílohy Svobodného slova – Slovíčka. Na přelomu 60. a 70. let vyšlo téměř padesát zbeletrizovaných příběhů Rychlých šípů a v 80. letech minulého století byly formou krátkých stripů zveřejněny kreslené seriály Modrá rokle a Ztracený kamarád (1988 – 1989).
To již se ale budova Melantrichu stala středem dění Sametové revoluce 1989. Z jejího balkónu mluvili Václav Havel a Alexander Dubček k zaplněnému Václavskému náměstí. Jaroslav Foglar se na stránky Svobodného slova vracel často, zprvu v již zmiňované příloze Slovíčka, v době natáčení filmu Petra Kotka Záhada hlavolamu, při udělení čestného občanství hlavního města Prahy (27.4.1994) a při různých výročních rozhovorech Od 10. října 1994 pak v pravidelných týdenních sloupcích, kdy vzpomínal na svůj život v poklusu. To již trávil dny v krčské Thomayerově nemocnici a psaní pro noviny bylo vedle prohlížení nových vydání svých knížek jednou z mála zábav mezi náročnými zdravotními zákroky. Melantrich na svoji legendu nezapomněl. 14. prosince 1994 uspořádal na počest Jaroslava Foglara vzpomínkové matiné, při kterém byla Jestřábovi předána symbolická 1 Kč jako splátka dávného dluhu z vydavatelské soutěže Melantrichu , kterou nakladatelství pořádalo v roce 1934 a jíž právě Foglar spolu se spisovateli J. V. Plevou a J. Hejdukem vyhrál. (První cena 10 000 korun byla tehdy rozdělena mezi všechny tři autory a Jaroslav Foglar si později na několika besedách v žertu postěžoval, že byl tehdy poprvé – a nikoliv naposled – na honoráři okraden.)
Budovu v té době vlastnil státní podnik Pragopress, a. s. a chystala se její privatizace. Jaroslav Foglar jako dávný pamětník vše v té době pečlivě sledoval, známe i jeho názor na tehdejší situaci: „Bylo by dobré, kdyby Melantrich byl i v budoucnu typickým českým kulturním a vydavatelským domem, v němž najdou uplatnění všichni, kteří chtějí naší republice a národu dát to nejlepší.“ Bohužel se jeho přání nevyplnilo. Pragopress se dostal do likvidace a po dvou neúspěšných aukcích byl dům v říjnu 200 vydražen společností La Salle a. s. za 257 mil. korun.
A dnes? Jestřáb by se divil. V dubnu 2003 začala totiž generální rekonstrukce objektu. Vybudován byl 3. suterén, kde je parkoviště pro 36 automobilů, v druhém podzemním podlaží se nachází zábavní centrum a technické zázemí. V prvním podzemním podlaží jsou od listopadu letošního roku obchodní prostory a restaurace (se vstupem z chodníku). Tyto prostory jsou propojeny s přízemím, prvním a druhým patrem eskalátory a tvoří jeden obrovský obchodní prostor. Pro třetí a čtvrté patro zatím hledá současný majitel využití, v dalších dvou patrech v zadní části budovy je celkem 18 bytů. Přední trakt budovy spolu s postranními křídly byl zachován v původním stavu.

/Ukázka z dosud nepublikované souhrnné práce (c) Mgr. Tomáše Hromádky/