Svět Wabiho Stárky

Vladimír Stárka – Wabi, 24. 12 . 1921 - 28. 7. 2005

Od svého raného mládí patřil Vladimír Stárka – Wabi mezi těch mnoho lidí, které svým literárním dílem a svým životním stylem ovlivnil skautský vůdce a spisovatel Jaroslav Foglar – Jestřáb.
Wabi byl však výjimečný, žil tak doopravdy a podle Jaroslava Foglara si také vytvořil ten svůj vlastní svět věčného a bezstarostného mládí, v kterém žil celý život a až do své smrti. Přes spořilovské party a kluby Mladého hlasatele se mladý Vláďa Stárka dostává až do redakce tohoto časopisu, kde se setkává také s Jaroslavem Foglarem. Všude, kam Vláďa chodil, měl s sebou fotoaparát a protože velmi rád a dobře fotil, otiskl mu Mladý hlasatel hned několik jeho snímků a dokonce na titulních stranách. A nejen to.Velký obdiv k J. Foglarovi přerostl v jejich celoživotní přátelství. To mu také umožnilo to, že nejen pořizoval na žádost J. Foglara první fotografie chlapců, které pak Jaroslav Foglar předal malíři Janu Fischerovi a ten podle nich kreslil Rychlé šípy (1938 – 1941), ale také nafotil Foglarův skvělý portrét u okna ozářeného zapadajícím sluncem a dokonce směl fotografovat J. Foglara i v akci, při vedení svého oddílu v Prokopském údolí u „Opičích stromů“ v roce 1942.

Také pod tímto vlivem zakládá jako již jedenadvacetiletý mladík s pěti spořilovskými chlapci dne 5. října 1942 Kamarádský kroužek a vstupují podle vzoru Foglarovy skautské Dvojky do Klubu českých turistů, jehož „odbor dorostu“ je vzal pod svá ochranná křídla. Přesto, že vedení 6. skupiny dorostu v KČT bylo v této válečné době pro Vláďu opravdu životu nebezpečné, vydržel tam s ní až do konce války, do roku 1945.

5. května vypuklo v Praze povstání proti fašistickým okupantům. Spořilovská část Vláďova oddílu se do něj zapojila, sloužili jako doručovatelé rozkazů
a zpráv, nosili bojovníkům jídlo a střelivo, ti starší se postavili na určená bojová stanoviště se zbraní v ruce. Na jednom takovém stanovišti, byl i Vláďa Stárka – Wabi zajat německými hlídkami a při útěku s kamarádem Ríšou byl zraněn střelbou. Díky Ríšovi, který se pro něj vrátil, vše dobře dopadlo a šťastně se dostali na Spořilov, kde byli svědky příjezdu sovětské armády.

Po válce nastal velký rozmach skautského hnutí, Wabiho oddíl vstupuje do Junáka mezi prvními, dostává čestné číslo 13. a působí ve 41. středisku Inka na Spořilově.
Přezdívka Vládi Stárky – WABI, podle jeho vlastních slov, má původ v dobrodružných knihách Lovci vlků a Tajemství jeskyně, jsou o dvou chlapcích žijících v divočině, byli to běloch Roderic Drew a indián WABI Gún a právě tyto knihy a tohoto hrdinu si mladý Vláďa velmi oblíbil …
Bratr Wabi nebyl jen zdatným fotografem a skautským vůdcem, kromě svého povolání, úředník v bance, byl i spisovatel a do povědomí mladých čtenářů se dostal svým románem ze skautského prostředí „Pavel hledá kamaráda“. Časopis „Junák“ jej v letech 1946 – 1947 tiskl na pokračování. Wabi se nejen tímto opět přiblížil svému největšímu a nedostižnému idolu J. Foglarovi - Jestřábovi.

Když byla v roce 1950 zlikvidována skautská organizace, uchyluje se Wabi se svým oddílem do Městské stanice mladých turistů v Praze, kde působí jako vzorový oddíl až do roku 1960.

Od tohoto roku převádí Wabi své hochy, poté co se blíže seznamuje s činností jeskyňářů, k České speleologické společnosti, kde s nimi vytváří Kroužek mladých jeskyňářů.
V té době, byla kromě vedení kroužku, jeskyňářské, badatelské a cestovatelské činnosti pro Wabiho úspěšná i tvorba literární, psal humorné povídky „rodokrasy“ ve kterých se opakovaně vyskytuje postava svérázného badatele samouka Jaroslava Petrboka. Tyto povídky později vydává Krasová sekce pod názvem Čtyři knihy Wabiho Stárce.
Napsal také neuvěřitelné množství článků do nejrůznějších novin a časopisů (Československý kras, Květy, Lidé a země, ABC … ), v kterých mu otiskli i spousty fotografií. Přispíval také různými pojednáními do turistických průvodců a sám také jeden napsal a na druhém spolupracoval (Českým krasem a Jihoslovanským krasem).

Po třetí obnově skautingu, v roce 1989, se Wabi, jako jeden z nejstarších vůdců, opět hlásí do skautské služby, samozřejmě i se svým 13. oddílem a s neuvěřitelným elánem se zapojuje do skautské činnosti, při které se zúčastňují mnoha významných skautských akcí: Georgiáda v Uhříněvsi, Zimní přechod Brd, Prahou plnou strašidel, Skautské zpívánky v Plzni a jiná skautská setkání a burzy. Wabi byl také velice známým a aktivním členem Sdružení přátel Jaroslava Foglara.

V první polovině devadesátých let vzniká při náhodném setkání skautských vůdců Sama a Wabiho (o malinko později se přidává Roy) na mělnickém autobusovém nádraží „Silná skautská linka“ – Litoměřice – Mělník – Praha (Kondoři – Toronto – Třináctka) Toto, na první pohled, zvláštní seskupení skautských oddílů, má „na svědomí“ v letech 1990 – 2000, mimo spousty nových a skvělých skautských akcí, (nejen Karlštejnská strašidla, Memoriál K. H. Máchy, Noční zimní výpravy, Haštal nás uštval …) také vznik dlouhodobých přátelských vztahů mezi vůdci těchto oddílů a také mezi členstvem oddílů. Nemalý význam při vytváření přátelských vztahů mají také výměny oddílových časopisů těchto oddílů: Kondor – Rejžák – Oliver . Zvláště Wabi se svým Oliverem vynikal jako psavec, fotograf a skvělý kreslíř a pro své hochy vydal v průběhu těchto deseti let 113 čísel a velmi se rozvinul jeho talent kreslířský, který měli možnost obdivovat také čtenáři Skauta-Junáka, Bobří stopy a Zpravodaje. Ovšem nepřekonatelným mistrem byl Wabi v kreslení různých příležitostných, pamětních a výročních lístků, to byla jeho specialita, ve které vynikal, nejlepší byly ty s foglarovskou tématikou .
Svému velkému vzoru, Jaroslavu Foglarovi se Wabi nejnověji přiblížil svým kresleným seriálem „Starý hrad“, který mu v roce 2000 otisklo nakladatelství Leprez v knize 13 nožů z jamboree. Hlavně však také tím, že po 60 let vedl ten svůj Kroužek kamarádů, to pro něj byla ta nejvyšší hodnota. Škoda, že se mezi hochy, kteří prošli jeho oddílem, nenašel nikdo, kdo by v jeho bohulibé práci pokračoval … to, myslím, Wabiho mrzelo nejvíce …

Měl jsem to štěstí prožít „vedle Wabiho“ na skautské stezce, za posledních deset let, mnoho pěkných i obyčejných chvil. Při vzpomínce na něj se mi v paměti vybavují kouzelné chvíle na nočním Karlštejně, bojové nálady při honu na pytláka Klemperu v kokořínských lesích, vyprávěndy u něj doma na Spořilově, kde měl „svou“ pěknou oddílovou klubovnu Třináctky, plánování společného tábora u nás doma na Mělníku, kde při ochutnávkách skvělých buchet upečených mojí paní vždy prohlašoval: „Já se snad kvůli těm buchtám i ožením“, chvíle, kdy jsme společně předváděli J. Foglarovi – Jestřábovi našeho toronťáckého Veleježka v kleci a Jestřáb nám s ledovým klidem řekl: „A většího nemáte, hošani ?!„ Úžasná byla také setkání u malíře Káji Saudka, který byl Wabiho velkým kamarádem a který nám radil jak máme kreslit ... Nejšťastnější byl však, když měl okolo sebe chlapce ze své Třináctky …

Zvláštní, ale dalo by se říci pro Wabiho typické bylo, když jsme se spolu vydali na pohřeb J. Foglara – Jestřába. Po příchodu ke Strašnickému krematoriu jsem zjistil, že ke vstupu do obřadní síně je třeba zvláštní vstupenky, Wabi ji měl, já nikoliv.
Podíval se na mě, nezaváhal ani vteřinu a povídá mi: „ Tady si vezmi tu moji a jdi, já si půjdu popovídat a rozloučit se s Jestřábem támhle do toho lesa“ a mávl kamsi rukou …

Díky, Wabi, za všechno, byl jsi dobrý chlap a kdykoliv půjdu do lesa, nebudu se s Tebou loučit, ale budu si s Tebou povídat.

Roy z Toronta z Mělníka