| STÍNADLA | VEČER SVĚTEL |
Bohousek
Rubriky
Bohoušek doporučuje
Stinadla.cz ADAM
iKlubovna Bohumil Konečný - Bimba
Jaroslav Foglar - Jestřáb Foglarovec
Douhodobka - Tisíc mil k Wichkitatu magazín eKamarád
Bohoušek.cz Dětská seznamka
Stránky SPJF www.Borovice.cz

Menhartovy stránky
Zóna Pražské pobočky SPJF
Další odkazy - připravujeme

WebArchiv - archiv českého webu
Počet návštěvníků
Počet návštěv od 29. 8. 2000
počet návštěv
iSBERAC.cz

Stáří je jen zlozvyk, na který rozumný člověk nemá čas, souhlasí Václav Nosek – Windy v rozsáhlém rozhovoru

[ Autor: Ivo Fencl | zařazeno: 27. 1. 2006 | přečteno 5257 ]

Václav Nosek - WindyVáclav Nosek-Windy (1943) napsal „bibli“ všech foglarologů, knihu Jestřábí perutě (1999). Ale nejen to: zabývá se dětskou literaturou v řadě dalších publikací a textů.

V padesátých letech mívali kluci pocit, že už je Foglar mrtev. Vzpomínáte?
Do úvodníku kroniky našeho klubu Modré šípy jsem napsal. „Škoda, že Foglar již nežije.“ Mé nedospělé myšlení bylo jednoduché: kdyby žil, přece by tvořil další knížky. Ale nikde jsem o něm neslyšel, nikdo o něm nepsal, Junák ani Vpřed nevycházely a připadaly mi staré jako svitky od Mrtvého moře. Prostě pravěk. I skauti: dávno vyhynulí. Nikdo z mých kamarádů nevěděl, že Foglar žije a dokonce dál vede oddíl, až když bratr začal synům kupovat ABC (objevil se komiks Kulišáci, 1963-66), dozvěděl jsem se, že nezemřel. S velkým zájmem jsem jeho návrat sledoval, ale už jsem nebyl ve správném klukovském věku, byl už to zájem sběratele a já se pídil po foglarovkách, které jsem ještě neměl. Tak jste je miloval, že měly zvláštní knihovnu... Jednotil jste je týmiž obaly, stejnými štítky... a píšete, že tam stály podle čísel. Napadlo už vás, proč jste necílil tuto zapálenou pozornost i na jiné autory?
Ale cílil. V mé knihovně zdaleka nebyly jen foglarovky, víc bylo mayovek! Po letech se objevil Syn lovce medvědů (1957) v KODu, tak jsem začal kupovat i KODovky. May měl číslo 18 a já sháněl ty předešlé i pravidelně kupoval další. Vyšla tam řada dobrých titulů. Já často jezdil se sběrem, abych na ty knížky měl. Nechtěl jsem zatěžovat rodinný rozpočet a kupoval za své. Četl jsem hlavně dobrodružné knížky, tedy nejen Foglara, byl to i May, Salgari, Burroughs, Cooper, Curwood, Dumas, Grey, Galopin, Halliburton, Johns (Biggles), London, Seton a ve velké oblibě jsem měl ransomovky. Z našich měl zaujali Běhounek, Kosina, Štorch, Omelkovi Vlci proti Mustangům (1940) a od Zíky se mi moc líbil Syn strážce majáku (1940). Četl jsem a měl i Verna, ale spíš dobrodružného než technického: Tajuplný ostrov, Patnáctiletý kapitán, Dva roky prázdnin. Dávat však systematicky dohromady nějakého autora, na to jsem neměl. Navíc příležitost je získat bývala malá - ani v antikvariátech nebyli! Cílevědomě jsem kompletoval jen Foglara a mayovky a KODovky jsem vzdal až někdy kolem vojny - ale měl jsem jich určitě přes padesát.

Vojna (1966-1968) vás zavála do Žatce. Proč tak pozdě?
Já po maturitě chtěl na vysokou, ale můj kádrový posudek nebyl dobrý, ani rodičů. Šel jsem do učení. Po dvou letech v ČKD jsem se vyučil elektromechanikem. Již jako dělník jsem znovu žádal o vysokou. Konečně vyšla. Na konci 3. ročníku elektrotechniky mne čekaly ještě zkoušky z politické ekonomie a matematiky. O ekonomii jsem se pokoušel třikrát. Potřetí jsem již uměl celé pasáže nazpaměť, ale ani tak jsem neuspěl: nedokázal jsem pochopit, že co se uvádí jako správné, je vlastně kapitalismus, ale nesmí se tomu tak říkat. Na matiku jsem již ani nešel a za pár dní rukoval k tankistům do Strašic. Co tankový elektromechanik jsem absolvoval kurz v Žatci a rovnou učil obecné základy elektrotechniky. Velitel školy tankových specialistů si mě pak vyžádal u mého útvaru a já se stal v jeho škole instruktorem. Štěstí! Vojna v Žatci byla přece jen lepší, než u bojového útvaru. Nelituji času tam. Naučili mě spoléhat se na sebe, rozpoznávat kvalitu lidí, umět si udělat pořádek ve skříňce i hlavě, snad teprve tam jsem dospěl. I když kluk jsem v něčem pořád. To mě pojí s Foglarem.

To - a ještě něco?
Společná duše. Otevřená pro klukovské touhy a světy fantazie. Snad i má snaha pro děti psát. Jestřáb to dokázal a hlasy kritiků nejsou důležité, odpověď dala mládež.

Jak na Jestřába vzpomínáte?
Jako na člověka, který se mladým absolutně rozdal a obětoval tomu vše. Obdivuji jeho píli, oddíl vedl velmi dobře. Je to náročné. Na přípravu, čas - a on ještě stačil psát. I do časopisů, dopisoval si s kluby i čtenáři, staral se o maminku. Každý se musí sklonit v hluboké úctě před tím, co dokázal.

Vaše první setkání?
Při autogramiádě v nakladatelství Práce na Václaváku roku 1968. Fronta až na chodníku, já čekal dvě hodiny, byl jsem zvědavý, jak vypadá, představoval jsem si ho většího... Jen chvilka: podíval se, podepsal, usmál, byl sympatický. Určitě ho těšil zájem. Já si na nějaký rozhovor netroufl, za mnou stálo moc dalších.

A setkání poslední?
Opět autogramiáda: na Národní (Rozdělovací) třídě v Olympii. Vyšlo první souborné vydání Rychlých šípů (1998) a jsem rád, že se ho dožil i že jsem se mohl podílet - i co autor doslovu. Moc jsme nemluvili, stálo tam zase víc lidí, každý chtěl prohodit pár slov a on byl viditelně unavený. Mluvil Šimek. Jen tak, bez písemné přípravy. Perfektně: každé slovo sedělo, bylo vidět, jak má Foglara přečteného. Já mu byl vděčný. Jen lituji, že jsem neměl diktafon. Projev stál za to.

Pěstoval Foglar vědomě svůj kult? Mnozí to tvrdí.
Svému světu věnoval vše. Když narazil na kritiku, hájil se. Věděl, co kdy obětoval, občas to vysvětloval a dokumentoval. Byl psavý, tak není divu, že udržoval písemný styk s řadou ctitelů. Vždy odepisoval. Nic v životě neměl zadarmo. I o tom psal, ale ne aby se vytahoval. Aby si z jeho příhod vzali příklad. Nic nevzdávat, jít dál... Že to někdy vypadalo jako pěstování kultu, k tomu přispěli nekritičtí obdivovatelé. Pro ně bylo každé mistrovo slovo svaté, každý čin pozlacený. Pravda: asi ho trochu rozmazlili. Každý mužský je trochu ješitný. Foglar byl, ale tím spíš je pro mne normální - a ani to moc nepřeháněl. Kdo rád neslyší pochvalu? Udělal hodně, ale já si ho nikdy nestavěl na mramorový podstavec a nedělal z něj modlu. Byl i hrdina, ač o sobě říkal opak. V mnoha směrech byl tak lidský! Leckdy až naivní, ale za geniální mám jeho umění vcítit se do chlapecké duše. Ta byla jeho světem. Zůstal mu věrný celý život. To umění empatie však mělo hranice. Platilo pro věk 10–14 let. Se staršími už si moc rady nevěděl. Docházelo ke krizím na obou stranách. To však nesnižuje jeho lidskou hodnotu a bohatost odkazu.

Děti jsou i vaše doména a ve své knize vzpomínáte na svět PODZEMÍ. Ten dětská srdce magnetizuje!
I mne lákal. Míval jsem knížku, kde lezl kluk do studně a na dně se vydával do podzemního světa. A jiná taková: Dobrodružství statečné jedenáctky. Napínavé jak kšandy. I Do středu země (Burroughs). Kus od našeho domu byla stará cihelna. U ní hliněná jeskyně, kam se za náletů sbíhali cihláři. Stala se nám eldorádem. Narodil jsem se ve Kbelích a tam, u letiště směrem k Novému Hloubětínu, jsme objevili podzemní chodby a sály. V kobce jsme v zavoskované sklenici zahrabali do písku listinu věrnosti a lovili bobříka strachu. V naprosté tmě museli kluci projít dva závaly až do kobky a z výklenku přinést mnou uložený důkaz. Na cestu měl každý dvě sirky, ale hodnotilo se, když zůstaly nevypálené. Ještě je mám. Za války prostory sloužily jako kryty pro obsluhu letiště a zůstaly ve vojenském prostoru. Nakonec nás vyhmátla hlídka a vedla k veliteli letiště. Vzal to jako klukovinu, ale už jsme tam nesměli. Listina je tam asi dosud. Nedávno mi dal kamarád brožuru o podzemí v okolí Prahy a já zjistil, že tytéž prostory jeskyňáři marně hledali až do roku 1992. Plánek jsem okamžitě poznal. Rozbušilo se mi srdce. Vracel jsem se... Dnes se tam buduje komunikace - naše podzemí asi vzalo za své.

Jak vůbec vznikla vaše přezdívka Windy?
Kuriózně - jako nadávka. Hráli jsme co kluci často vybíjenou a jeden čipera měl tu smůlu, že jsem ho kdykoli vybil. Jednou už to nevydržel a začal mi nadávat: „Ty Windyškréci pitomej!“ Ostatní to na mne pak začali z legrace pokřikovat taky, ale bylo to dlouhé. Tak zůstalo u „Windy“, což mi už nevadilo. Nechal jsem si to líbit, zvlášť když jsem v trampském zpěvníku našel i písničku o kovboji Windym. Bylo to jasné! A když se roku 1968 obnovoval skauting a já navazoval mnohá kamarádství, lidé se mi často představovali skautskými jmény. Abych si nepřipadal méněcenný, začal jsem tedy používat jméno Windy. A pak i při psaní. Mnoho mých známých skautů-čtenářů totiž původně ani neznalo mé skutečné jméno!... Texty a fotky ovšem podepisuji i zkratkami VWN či JVN, kde J znamená Jan. Tak jsem křtěn. A když jsem dospíval, zdálo se mi „Václav“ až příliš obyčejné, i dával jsem přednost Janovi, jak se jmenoval i můj nejoblíbenější strýček.

Váš o dvanáct let starší bratr byl po roce 1948 zatčen. Skončil v Jáchymově - proč?
Zdeněk byl na střední škole na brigádě na Trati mládeže. Večer došlo u ohně na vtipy a „kamarád“ ho práskl za jeden politický. Druhý den ho vezli rovnou na Karlák, kde jsem ho s tátou navštívil. Bylo mi šest. Nezapomenu místnost dělenou pletivem. Strážný chodil uprostřed uličkou. Doma táta Zdeňkovi nadával, že kouří, ale tam mu, když byl strážný otočen, cvrnkal skrz drátěná oka cigarety. Některá proletěla - většina zůstala v uličce, ty pak strážný sebral. Byl jsem moc malý, než abych tátu pochopil. V Jáchymově brácha půl roku rubal uran. Škola života! Soud se konal skoro po roce, pro nedostatek důkazů byl propuštěn, dovolili mu i dodělat školu, ale táta přišel o práci. Žádná legrace: maminka byla invalidní a on nás všechny živil.

A vám zatčení nehrozilo? Nikdy? Od roku 1980 jste přece ilegálně pracoval na skautské historii.
Ve třídě jsem patřil mezi jediné dva nepionýry. Přestože jsem měl vyznamenání, byl problém dostat se na střední, a táta byl rád, že mě na odvolání dostal aspoň na jedenáctiletku. Po letech jsem se stal členem ilegální skupiny skautských historiků - jako nejmladší. Rok před revolucí zemřel jistý činovník, jehož jsem si vážil, a já se mu chystal do Budějovic na pohřeb, ale na týž den a hodinu jsem dostal předvolání do Bartolomějské. Byla ve mně malá dušička, aby ze mne něco nevytáhli, ale ustál jsem to a řekl jen všeobecně známé. Dělal jsem hloupého a ven vyšel s pocitem úlevy. I obrovským vztekem, že mi překazili ten pohřeb.

Co vůbec váš otec dělal, když tenkrát přišel o práci?
Byl umělecký zámečník. Do roku 1919 i legionář. Na Slovensku. V Polici nad Metují pak založil skautský oddíl a ve dvaadvaceti šel do světa. Na zkušenou. Dva roky žil ve Francii. Pracoval na silnici, sloužil na zámku, získal místo v konstrukci u firmy Renault. Po návratu se uchytil ve vojenské firmě u telekomunikací. Tam pracoval i za války: brousil krystaly do vysílaček odbojových skupin. Po válce dostal pár vyznamenání. Z Vojenského telegrafního ústavu však byl vyhozen. Práci sehnal v Okule. Vypracoval se na vedoucího konstrukce. V padesátých letech vymyslila jeho dílna převratnou technologii broušení čoček. Přišli soudruzi: „Můžete dostat Řád práce. Poukazy na Spartaka. Ale vstupte do Strany.“ Nic nepodepsal, ani nikdo z konstrukce. Vše se odbylo jednorázovou odměnou ve výši poloviny měsíčního platu.

Měli rodiče pochopení pro vaše literární a jiné záliby?
V padesátých letech se o skautingu nemluvilo. Táta dělal přesčasy a jen dohlížel, abych se dobře učil. Byl to dobrý táta. Hodně nám obětoval, ale na výlety a dovolené pod stan nebyl čas ani peníze. Jen jednou jsme byli na kolech týden v Jižních Čechách a na prázdniny jsem jezdil k maminčiným sourozencům na venkov. Nádherné vzpomínky. Budu z nich žít do konce života. Maminka byla moc hodná. Do mých zájmů nezasahovala a táta svým příkladem cílevědomě podporoval mé čtenářství. Sám četl denně a rád předčítal! Když k nám přišla sousedka, vzaly si s maminkou zašívání a on jim nahlas četl! Napjatě jsem poslouchal i já, i když šlo o romány pro dospělé.

Po bratrovi jste zdědil časopisy Junák a Vpřed a psal jste o tom, že vám jejich pach splývá s vůní sena...
Měli jsme velkou zahradu. Králíky. Ale šetřilo se, jak se dalo. Posečenou trávu jsem balil do staré celty a nosil na půdu. Ta mě lákala: tajemná, velká, jako z Rychlých šípů. Maxmiliána Drápa jsem sice nenašel, zato kupy všeho, co dole překáželo. Jednou jsme s maminkou uklízeli, měla přijít požární kontrola, a já narazil na ty Junáky a Vpředy. Pak jsem na půdě trávil moc hodin! Přebíral jsem hromady časopisů a hledal pokračování. Nasbíral jsem potravu, pár vydolovaných čísel, a lehl si do metrové vrstvy sena a četl a četl a snil o národu exotických skautů i Rychlých šípech. Sousedovi holubi vrkali, až jsem usnul.

Snil jste i nad Družinou Lišek (1946-47). Tento seriál prodávali po revoluci v pásce: „Autorem Foglar“.
To tehdy vydal můj kamarád Milan Svoboda v sešitech Tajemství Žlutých skal (1990) a Družina Lišek za dobrodružstvím...(1991. Já kolportoval. V Junáku není seriál podepsán, ale víme, že ho psal Josef Prófa Starec z Foglarovy Dvojky. Asi se někdo pokusil zvýšit prodejnost: Starce už nikdo nezná.

Roku 1956 na Vás udělala „ohromný“ dojem kniha Přístav volá: plakal jste. Účin jakých knih máte za srovnatelný?
Ona byla první. Založil jsem sešit s tabulkami Modrého života a balil ho do modrého papíru. Obrovský dojem na mne udělali i Hoši od Bobří řeky, začal jsem hned lovit bobříky. Prožíval jsem intenzivně i Chatu v Jezerní kotlině. Ta mou fantazii ještě víc přiklonila k mayovkám. Slzičky mi padaly při roztržce Rychlých šípů s Červenáčkem: bylo mi ho strašně líto. Já byl velká citlivka. Brečel jsem i nad mayovkou Old Surehand: při umírání Old Wabbleho v rozštípnuté borovici. Zato nad Táborem smůly jsem se řehtal. Později jsem miloval Remarqua a sice nebrečel, ale při čtení Tří kamarádů a Na západní frontě klid jsem měl občas pěkně stažené hrdlo.

Výtka: nechával jste se as víc unést sněním a sbíráním, než abyste pilně žil Modrým životem!
Nesnil jsem jen. Také jsem se snažil: byť často neúspěšně. Ano, byl někdy problém ulovit bílého bobříka č. 13, ušlechtilosti, a nemohu říct, že bych dlouho svedl žít Modrým životem. Měl jsem řadu úletů, ale zásady se pod kůži dostaly a když jsem se jim protivil, věděl jsem o tom a styděl se. Dnes mnoho lidí ani nechápe, že dělají něco nedobrého a jsou špatným příkladem dětem. Vnoučatům vysvětluji, že každý někdy chybí a stydět se za to nemusí, ale má se poučit z chyb. A že lhaní není správné, že je správné se přiznat a nést za činy odpovědnost. Jak je to pro ně dnes složité! Současná společnost říká: „Kdo uteče, vyhraje. Kdo krade, má. Zatloukat, zatloukat.“ Šikana už vládne v první třídě! Jsem nekuřák a nasnáším mladé maminky tlačící jednou rukou kočárek, v druhé cigáro. Život není černobílý, ale Foglar dal své generaci vzor a ideál. Byť dobře věděl, že ho nedosáhneme, dal šanci se k cíli aspoň blížit. Taky se snažím, ne vždy úspěšně, a nejsem jen snílek. Někdy se sny daří i dotáhnout k reálu. Bohužel, jen někdy.

Úvodem jste zmínil Modré šípy. Měl jste však i klub Žluté šípy. Jako žlutý vontský špendlík?
ŠÍPY měly připomínat Rychlé šípy, ŽLUTÉ je podle Žlutého kvítku. Modré - jako Modrý život. Žluté šípy vydržely necelý rok a byli jsme jen dva: o rok starší Jarda šel po prázdninách na střední školu a měl už méně času. Nehořel pro klubovou činnost jako já. Hned jsem dal dohromady tři mladší kluky a vedl je k činnosti. Nemaje zkušenosti, čerpal jsem ze starých časopisů a několika příruček. Klub vydržel dva roky. Pak už jsem byl na střední i já a jeden z trojice mladších kluků se odstěhoval.

Vaším prvním literárním dílem jsou právě kroniky těch klubů?
Ještě před nimi to byl deník. Takový propagoval Foglar. Mám ho dodnes. Opravdu zajímavé čtení. Otevřely se mi oči, když dcery prožívaly pubertu, a po čtení svých řádek jsem poněkud změnil názory a neříkal už „to já nikdy“. A víc chápal jejich nepochopitelně „orámovaný“ svět.

Existují ještě i ty kroniky?
Kronika Žlutého šípu zůstala jen začatá, s několika zápisy. Ještě ji mám. Kronika Modrých šípů byla obsáhlejší. Zdobil jsem ji kresbami, fotkami, jízdenkami a byl tam vlepen i perfektní plán onoho podzemí pod letištěm (vše jsme odkrokovali a zakreslili v měřítku 1 krok = 1 mm). I o věcech z foglarovek jsou tam zmínky. To byl pramen, odkud se mnohé klubové záležitosti vzaly. Ta kronika byla docela pěkná, ale už není. Když jsem byl na vojně, synovec s kamarády založili po mém vzoru klub a inspiraci brali z ní. A po rozpadu jejich klubu se ztratila. Škoda!

Roku 1968 jste se už mohl stát skautem, už to šlo. Ale nestal. Už jste si připadal starý?
V září jsem se vrátil z vojny. Čekala mě rozestavěná přístavba na domku rodičů mé nastávající, za měsíc jsem se ženil a práce na domě musela pokračovat, abychom měli byt. Nastoupil jsem do práce, kde bylo pro mne vše nové... Organizovaný skauting jsem na vlastní kůži nezažil a bez praxe si ani netroufal zaklepat na dveře klubovny ve městě, kde jsem ještě nikoho neznal. Od táty jsem věděl, že skauting není jen letní tábor, ale schůzky každý týden, příprava na ně a vzdělávání. Tedy hodně času. Ten jsem neměl, tak jsme se omezil na sběratelství a doufal, že až bude bydlení hotovo, naváži kontakt a zapojím se. Ale uvolnění bylo krátké. Kontakt jsem navázal v létě 1970 ve Kbelích, kde táta působil jako činovník, ale už bylo pozdě. V září Junáka opět zlikvidovali.

Roku 1973 vznikl váš filatelistický skautský zpravodaj? Jak a proč?
Z touhy se podělit o své poznatky v oblasti skautských známek. Po druhé likvidaci to pro některé skauty byla cesta, jak „u toho“ zůstat. Vypisoval jsem údaje ze zahraničních katalogů, ale i z naší Filatelie, kde se mezi informacemi o novinkách objevovaly známky se skautskou tematikou. Na burzách se těšily značnému zájmu a my tou cestou věděli, že skauting TAM VENKU stále žije, kdy a kde se konají jamboree. Udělal jsem katalog, ale nedokonalý. Bylo třeba ho doplňovat. Tak vznikl zpravodaj „ZIPSSZ“ rozmnožovaný ormigem.

Oficiálně?
Samozřejmě ilegálně. Z ochoty lidí, co to pro mne načerno dělali. Dvacet let jsem ho sestavoval sám, pak přišla svoboda a dozrál čas, aby se tento soukromý zpravodaj ze dne na den stal oficiálním. A není jen pro filatelisty, ale obecně pro skautské sběratelské obory. Nepřetržitě vychází dál, běží již 33. ročník a zůstávám šéfredaktorem. Od letoška je i na internetu. V barvách.

A foglarovské známky?
Na ty stále čekáme. Snad za dva roky, kdy oslavíme Jestřábovo nedožité století. Lepší situace vládne v oblasti příležitostných poštovních razítek. Těch je už řada. První vzniklo roku 1997 k výstavě Po stopách Rychlých šípů, poslední jako frankotyp z letošního setkání ve Sluneční zátoce.

Známky i knížky se vyměňují, ale ne vždy. Kolik nejvíc jste platil za foglarovku?
Nikdy jsem sběratelské materiály nepřeplácel. Co jsem nemohl mít v originále, okopíroval jsem, opsal. Spíš mě zajímala fakta, souvislosti, než vlastnictví originálů. Byl mi nabízen například originál rukopisu, ale za cenu vysoko nad mé možnosti. Nijak mne to nemrzí. Ve foglarovském světě je tolik zajímavých artefaktů, že nemusím mít všechno. Nechává mne to klidným. Leckdy mi stačí, když vím, kdo to má, a že mi to půjčí k nahlédnutí a prostudování. Udělám si poznámky, které mohu využít, a jsem spokojen. Když jsem dával dohromady kompletní sbírku všech vydání foglarovek, platil jsem ovšem za některé kobesovky 1500 Kč - ale vím, že se za ně žádá i víc. Dnes je mám všechny. Ale od některých vydání existují varianty lišící se malými detaily, třeba barvou plátna na deskách. To již nemusím mít - za ty vysoké ceny. Dnes už sháním jen asi dvě knížky. Za ty bych dal dost - ale určitě ne tisíce. V této oblasti funguje řada překupníků, kteří v tom vidí jen dobře prodejný materiál. Mně jde o poznání, souvislosti. Důležitější je vědět než mít.

Známky a Foglar vám prý pokazili oči...
Chodil jsem na celý den do universitní knihovny pátrat po starých recenzích a záznamech v knižních katalozích. Vzal jsem si vydatnou svačinu a strávil tam i deset hodin. Na vozíku mi přivezli dva ročníky Českého slova. Deník a večerník, dva ročníky, to je osm knih, každá tlustá 10 cm. Noviny bývaly nekvalitně tištěné, na horším papíře než dnes - a hledat v nich malý odstavec? Mravenčí práce. Oči dostaly zabrat. Nebyl jsem pak s to přečíst současné noviny. Přišly brýle. Nevím, zda bylo ono hledání primární příčinou, ale jistě tomu napomohlo.

Copak dnes, ofocovat a množit materiály lze snadno. Co však dřív?
V druhé polovině osmdesátých let byl xerox už rozšířen, ale ne pro běžné potřeby. Šlo si dělat kopie v několika pražských provozovnách, ale ty mohly odmítnout: když se jim to zdálo závadné. Případně to mohly nahlásit. Já měl štěstí, že dělal kamarád servisního technika u Minolty. Kopíroval mi hodně věcí, třeba Foglarovy hromadné dopisy. Někdy jsem se odvážil i v práci, ale vždy řekl, oč jde. Procházelo to. Ale stalo se, že při kopírování někdo přišel a zajímal se. Problém byl na světě. Skončil u náměstka. Tím i možnost. Několikrát jsem využil i služeb oficiálních provozoven. U Jestřába jsem si třeba něco půjčil a odběhl se slibem, že to týž den vrátím, takže nezbylo, než jít k nejbližší kopírce a požádat o rozmnožení. Nikdy jsem nenarazil na neochotu. Pro přátele jsem však kopíroval jen někdy a na kšeft nikdy.

Pane Nosku, a co pro vás znamenal listopadu 1989?
Chodil jsem na Václavák a cinkal. Ostatní zvedali prsty do V, já ruku skautským pozdravem. Toužebně jsem se rozhlížel, zda někdo odpoví. Marně. Ale on i tak znamenal mnoho. Očekával jsem obnovu skautingu a tentokrát neváhal a okamžitě se dal do práce. Začal jsem psát.

Kam?
Do Skautingu, Skauta-Junáka i neskautských časopisů. Zapojil jsem se i jako činovník. Svou parketu jsem viděl v oblasti skautské historie a sběratelství. Cílevědomě jsem se vzdělával a pak se na vzdělávání i podílel. Otevřel se svět a já i přes jazykovou nedostatečnost vyjížděl za hranice - na skautské akce. Dost podstatně mi to změnilo život. I profesně: po čtvrtstoletí práce technologa jsem se stal redaktorem. Jsem rád, že mi to osud dopřál. Cítil jsem se hned svobodnější. A když jsme ani já, ani mé děti nemohli prožít dětství na skautské stezce, mohou dnes skautovat aspoň vnoučata. Letos už byla na táborech všechna čtyři. Šárce a Tomášovi je pět a vedli si dobře. Starší vnučky skládaly slib světlušek. Docela jim závidím.

Takže spokojen?
Obával jsem se už tenkrát, že ve společnosti dojde ke kyvadlovému efektu a že se z nesvobody neustálíme na rozumném středu, ale překlopíme do jiných patálií. Bohužel se to naplnilo. Až mne mrazí, jak platí Masaryka slova, že „problém dneška není hospodářský ani politický, ale mravní“.

Jak jste od roku 1993 prosazoval do foglarovek své doslovy?
Nápad sepsat historii foglarovek je už z osmdesátých let. Pro sebe jsem první tři zpracoval již v letech 1989-90. Pak začala Olympia vydávat Sebrané spisy a já si říkal, že by se to tam hodilo. Znal jsem Jirku Rabu, blízkého Foglarova přítele, a on mě doporučil šéfredaktoru Dobrovodskému. Ten mě vyslechl a pak objednal nejen bibliografie, ale přijal i nápad s edičními poznámkami. Vycházeli jsme moc dobře a jsem rád, že se poznámkami povedlo opatřit nejen všechny tituly Sebraných spisů a některé i časem inovovat, ale i velké knihy Rychlé šípy a Svorní gambusíni. Můj doslov k Rychlým šípům byl dokonce oceněn zlatou stuhou IBBY a za Gambusíny jsme s panem Dobrovodským obdrželi nakladatelskou cenu. Rád se dělím s ostatními o zajímavé nastřádané historky a informace. Baví mne to.

Shrnul byste svou porevoluční tvorbu?
Přestože jsem toho za těch patnáct let napsal hodně, nejsem žádný spisovatel. Kromě několika publikací jsou mé texty roztroušeny - v mnoha číslech časopisů a často na pokračování. Čtyři roky jsem teď psal scénář ke klasickému skautskému komiksu Truhla pokladů. Do posledních ročníků Skauta-Junáka jsem vytvořil kartičkovou galerii skautských osobností. A cyklus Zoubkovaný svět. A Sběratelův šuplík (30 dílů). Podílel jsem se na skautských příručkách. Sestavil výběr z prací náčelníka Rudolfa Plajnera. A psal ediční poznámky nejen do Spisů, ale i pro edici Skautské deníky.

Nadchl mě váš Průvodce českou skautskou literaturou (časopis Skauting 1994-1996, 18 dílů). Sice už máme i „Slovník českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně)“ (2000) Tomáše Studenovského a Josefa Bláhy, ale uvítal bych i knižní vydání vašeho soupisu!
Také mě to napadlo, ale nikdo z kompetentních neprojevil zájem. Je to věc jen pro užší počet zájemců a sběratelů: malý náklad, vysoká výrobní cena. Bylo by třeba navíc znovu ověřovat a doplnit, což je velmi náročné a pracné. A tak bych dal přednost soubornému vydání Truhly pokladů. A druhému vydání titulu Cesta k pramenům (1997).

U něhož se zastavme. Mé dětství provázela Obrázková kronika českých dějin (Mateřídouška 1971-74). Vaše zas obdobná kronika Film minulosti (Vpřed 1947-48, 32 dílů-nedokončeno). A vás inspirovala právě i k obrázkové formě Cesty k pramenům! Když obnovili skauting, uvědomil jsem si, že téměř neexistují publikace o jeho vzniku a rozvoji. Historická komise Junáka se proto rozhodla sepsat dějiny hnutí. Bylo mi jasné, že děti nebudou číst žádný dějepis plný dat, ale s tvorbou komiksů jsem neměl zkušenost. Tak jsem sáhl po Vpředu, jako už za své školní docházky, a výsledný seriál (původně Skaut-Junák 1993-96) nečtou jen děti, ale chodili za mnou i nastávající činovníci - při přípravě na zkoušky. To taky vedlo k soubornému, navíc rozšířenému vydání. Je rozebráno. Zvažuje se druhé, opětně doplněné.

Zmínil jsem Josefa Bláhu. Jeho slovník tak trochu konkuruje vašemu Průvodci. Bláha ovšem vydal i četné povídky a rád bych s ním jednou realizoval rozhovor...
Řešetláka znám už mnoho let a vycházíme dobře. Je velmi pečlivý, má úctyhodné sbírky a mnoho vědomostí a zkušeností z dob svého působení ve Dvojce. Mám ho rád i přes drobná nedorozumění, která se daří zažehnat. Jeho Slovník rád používám, ale nejsou tam knížky z oblasti beletrie pro děvčata, chybí i příručky a překlady cizích autorů - a to vše do skautské literatury patří!

Pracujete ještě ve Skautském informačním centru? A ve Skautu-Junáku? Na Odboru skautského sběratelství? V Pražské radě Junáka?
Skautské informační centrum se transformovalo v Tiskové a distribuční centrum Junáka, kam patřila i část mého pracovního úvazku v redakci Skauta-Junáka. Teď už jsem ovšem v důchodu. Ale ve Skautu-Junáku jsem zůstal jako externí redaktor a pokračuji v psaní. Taky Odbor skautského sběratelství se roku 2001 proměnil v jednotku Junáka se speciálním zaměřením – Klub skautských sběratelů. Ten loni uspořádal velkou sběratelskou akci Euroscout s mezinárodní skautskou výstavou známek a je zakládající člen evropského sdružení skautských sběratelských klubů. Léta jsem byl jeho místopředsedou a na posledním sněmu mě zvolili předsedou. Působím i ve střediskové, okresní a Pražské radě Junáka a přes šest let jsem byl i v Ústřední radě Junáka. Ale už jsem rád, že to mám za sebou, bylo to hodně náročné.

I v důchodu dál přednášíte skautskou historii?
Ji - a taky myšlenkové základy skautingu. Obé přednáším na kurzech a lesních školách - stále a rád, beru to i jako morální povinnost.

A vaše plány?
Nevím. Nic jasného nemám. Čeká mne několik výstav... Spolupráce s Olympií pokračuje, byť v menší míře. Skautské časopisy mění koncepci - tak se spolupráce asi zúží. Ale i tak je mnoho práce ve středisku. Ale také v soukromí, věnovat se vnoučatům je krásné. I náročné... Naše skautské středisko čeká roku 2006 i kulaté výročí a já slíbil sestavit almanach (konečně). A každé čtvrtletí mne čeká nové číslo sběratelského zpravodaje. Blíží se rovněž stoleté výročí vzniku SVĚTOVÉHO skautingu a sto let od Foglarova narození, což jistě přinese nutnost dát zase něco na papír - i uspořádat výstavy. Nudit se nebudu a třeba už zítra zazvoní telefon a dostanu nový úkol. Loňská operace páteře sice trochu zúžila mé obzory, ale nikdy se nepřidám k těm, co se dívají po celé hodiny na ruch ulice opřeni o zábradlí balkónu. A přestože se stáří plíží, dávám za pravdu spisovateli, který zastával mně blízký názor, že stáří je jen zlozvyk, na který rozumný člověk nemá čas.

Na fotografii v úvodu článku je Václav Nosek – Windy s vnukem a vnučkou u památníku ve Sluneční zátoce v roce 2005.

Fotografie se po kliknutí zvětší.



Foglarovské výroky
"Rozsviťte si čaj!" - spiritista pan Pilgram mladému J. Foglarovi.
Vyhledávání
 
KNIHA NÁVŠTĚV
13 otázek - kvízy
Poslední komentáře
Stream.cz
"Na Sreamu.cz - "Příběhy filmů", je nová epizoda č. 8. věnována seriálu Záhada hlavolamu."
Pátrejte s Rychlými šípy po tajemném symbolu ze Stínadel!
Dům se znamenínm raka je vaše záchrana!
"... ještě v dobách, kdy republiku ovládali zlí lidé, dali jsme si dostaveníčko v Ostravě ... sešli j ... "
Pátrejte s Rychlými šípy po tajemném symbolu ze Stínadel!
Podruhé do Prokopáku
"Premiérová komentovaná vycházka do Prokopského, která se uskutečnila v rámci letošního jubilejního p ... "
Pátrejte s Rychlými šípy po tajemném symbolu ze Stínadel!
Vycházka je součástí projektu Let Jestřába
"Komentovaná vycházka do Prokopského údolí (neděle 13. 8. od 10 h) je nedílnou součástí projektu AJF ... "
Pátrejte s Rychlými šípy po tajemném symbolu ze Stínadel!
Vzkaz přispěvatelům
"Pokud chcete zveřejnit své stanovisko, pozvánku na akci - nevkládejte to prosím nesmyslně k článkům, ... "
Foglar v Městské knihovně Praha
Omyl!!!
"Omylem jsem svůj předchozí komentář přidal k článku, kam nepatří. Omluva všem čtenářům - vše má mít ... "
Foglar v Městské knihovně Praha
komentáře mimo mísu
"To koukám jak blázen: K článku o pátrací hře v knihovně v Praze je přidáno k dnešku celkem 13 koment ... "
Průzkumná výprava na tábořiště pražské Dvojky z roku 1938 na Podkarpatské Rusi

Nejčtenější
reklama

* Bohouška připravuje redakce ve složení: Milan Lebeda - Alpín (vedoucí), Petr Molka - Best (webmaster), Tomáš Hromádka - Krizmen (redaktor). Bohoušek je připravován ve spolupráci s Pražskou pobočkou SPJF.
* Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce a vlastníků autorských práv. Bez souhlasu redakce nesmí být žádná část Bohouška publikována a to jak v tištěné, tak elektronické podobě.
* Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
* Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
* Zprávy, příspěvky a žádosti můžete poslat na .