Detektivní pátrání Rychlých šípů

Všude se vloni psalo o stém výročí narození Jaroslava Foglara, ale jen málokdo až dosud připomněl, že jeho román Záhada hlavolamu je fakticky detektivkou.
A zrovna tak nikdo nezdůraznil, že také v obrázkovém seriálu Rychlé šípy najdeme celé detektivní pasáže.
Tou nejznámější je ta, kterou shrňme pod titul Rychlé šípy v domě hrůzy, a já nyní povyprávím o tomhle „případu“ a porovnám jeho prozaickou a komiksovou verzi. 1.

Poprvé se totiž tato detektivka objevila už v časopise Junáku-Skautu z roku 1927, a to právě jako povídka Dům hrůzy. O dvanáct let později ji pak Foglar využil a pozměnil, a tak vzniklo několik z prvních pokračování Rychlých šípů (1939). Konkrétně které díly? ptáte se. Samozřejmě že ty, které začínají známým pokračováním „Rychlé šípy na pokraji záhad“ .

Dům hrůzy byla trochu naivní próza teprve dvacetiletého Foglara (1907-99) a později ji ještě zahrnul do knihy Tábor smůly (1938). Původně i zde je dělena na osm kapitol, ze kterých vyjdu. Foglar je pak přetavil na pouhých pět strašidelných pokračování Rychlých šípů publikovaných v Mladém hlasateli (zadní stránky). A celkově jde o 36 až 40. díl Rychlých šípů.

Začněme ale 33. kapitolou Tábora smůly.

Jmenuje se První předtuchy a částečně odpovídá právě pozdějšímu kreslenému příběhu Rychlé šípy na pokraji záhad a končí slovy: Ano, hoši se skutečně začínali bát. A co kreslený seriál?

Tak ten byl „pro změnu“ v Mladém hlasateli 6/1939 ukončen obrázkem s dnes již takřka kultovním výrokem Mirka Dušína: No – přiznejme si to, že se tady najednou začínáme trochu bát.

Všimněme si ale, nakolik pozdějšímu komiksu řídký děj kapitoly První předtuchy nestačil. Již na zadní stranu Mladého hlasatele číslo 6 Foglar mnohé přidal, a tak i celé jádro další knižní kapitoly Tvář v okně. Malý Tomy ze sebe v knize na schůzce najednou začne „chrlit“ (oblíbené Foglarovo slovo): „Koukejte… vidíte to… vidíte? Tam v okně přece… hleďte, jak se sem dívá…“

A v seriálu? Tam se tento Tomy stává Jindrou (Hojerem) a říká: Podívejte, podívejte se, kdo se to sem dívá? Ale vraťme se zase ke knize! Najdeme v ní také popis oné tváře děsící klub z klášterní zahrady. Takovýto popis: Viděl jsem na skle přimáčknutý obličej, s nenávistnýma očima se po nás zde rozhlížel. Nezapomenu do smrti těch zlých, hrozných očí. Kdo ví, jak dlouho se ten člověk na nás tak díval a co vlastně zamýšlel a kdo to byl…

Ano, a tomuto popisu - v pozdějším komiksu - odpovídá (pouhé) Jindrovo: Viděl jsem jen tvář, výhrůžnou a se zlýma očima.

Což je předsunuto před ono Mirkovo „přiznejme si“…


2.

Ale dál. 43. kapitola knihy Tábor smůly se jmenuje Tvář v okně a obsahuje i epizodu s dopisem nalezeným pode dveřmi klubovny. V tomto anonymu stojí: Jestli se nevystěhujete z té díry do tří neděl, vyletíte i s tou starou barabiznou až na měsíc.

Hezké, ne? Nicméně v seriálu, kde tuto příhodu představuje druhé z okének pokračování nazvaného Síť záhad se zatahuje, čteme něco trochu jiného: Varujeme vás! Vystěhujte se hned z klubovny, čím dříve, tím lépe pro vás!

Propíraná třiačtyřicátá kapitola Tábora smůly taky ovšem obsahuje děsuplné informace o „ranách kladiva“ zaznívajících ze sklepa činžovního domu a o „podivných plouživých kročejích“ za dveřmi chlapecké klubovničky, bývalé to prádelny. Obé se v pozdějším seriálu ale dovídáme už daleko dřív: v už zmíněném posledním okénku s Mirkovým „přiznejme si“…

A opět dál… Dětský nářek.

Tak se aspoň jmenuje 35. kapitola Tábora smůly. A komiks? Jak se s tím srovnává? Nu, tam nás o tomto nářku informuje Červenáček na začátku třetího pokračování (nazvaného Tajemství dvoukoláku), když doslova říká: Každý večer tu naříkalo v pusté zahradě nějaké dítě!

A Rychlonožka stojí vedle něj a rozšafně dodá: Asi je někdo mučil, ale v zahradě jsme nic nenašli! Rychlonožka v komiksu v tu chvíli vlastně nahrazuje postavu Pepy. Tento hoch totiž v Táboře smůly trochu šroubovaně říká: „Někdo je asi patrně mučí“

A dále se v Táboře dočítáme: Třebaže však se odvážili tajně prohledati celou rozsáhlou zanedbanou zahradu, do níž byl vstup zakázán, nenalezli ani stopy po dítěti. Šestého dne večer bylo již ticho - - dítě více nenaříkalo. Načež člen klubu Jára konstatuje: To už ho jistě umučili.

A tady už tedy nacházíme větší rozdíl. Ono konstatování totiž Foglar přiřkl v pozdějším seriálu Rychlonožkovi, a to až ve čtvrtém pokračování Rychlé šípy pátrají ve sklepě, kde rozpustilý hoch hoch říká: Ta rakev je jistě na to umučené dítě, které tu pořád křičelo v zahradě – už nekřičí!


3.

Když už jsme zmínili Rychlonožku, dodejme, že má v prozaické předloze vyložený předobraz: jakéhosi Dlouhonožku, o kterém například zvíme: Najednou odskočil od zábradlí, jehož se držel a šeptal vzrušeně: „Někdo jde asi dolů, zábradlí se chvěje.“ Nahoře ozvaly se tiché plíživé kroky a mihotavá zář svíčky sem doletěla. Kam teď?

Porovnejme to s pozdější, kreslenou variantou, kde Dlouhonožkova slova parafrázuje Jarka Metelka následujícím způsobem: Pozor, pozor! Zábradlí se chvěje! Někdo se plíží tiše po schodech dolů!

Z původní detektivní povídky Dům hrůzy je rovněž patrno, že právě v onu „osudnou chvíli“ měli hoši možnost ještě i utéci do klubovny, ale… Neudělali to, protože by prý „toho odsud klíčovou dírkou příliš neviděli“, a schovali se místo toho radši „v rychlosti, kam se dalo. Vedoucí se ukryl pod necky, opřené o zeď… I to, mimochodem, známe z pozdějšího seriálu, i když až ze 183. dílu Rychlonožka je prozrazen, kde se dotyčný pod necky skryje před kolegy z dílny Tyčkou, Bagem a Strašounem. V tomto případě ale v komiksu ještě žádné necky nespatříme. A zatímco v knize po zmíněné kapitole Dětský nářek následují ještě kapitoly Další podezření, Výprava do sklepa a Pohřeb v domě, seriál pádí rychleji a všechny tyto kapitoly odbyli autoři daleko svižněji…

Avšak opět ke konkrétním situacím. Už v kapitole knihy Tábor smůly nazvané Další podezření narazíme na scénu, v níž správce domu („podivín“, míní o něm jeden z chlapců) cosi pokradmu hledá v bedničce s popelem – skoro před vlastním prahem. Ten akt se pak vyskytuje i v seriálu, ale jinde, je přesunut až úplně ke konci, na počátek vůbec posledního pokračování (Rychlé šípy na omylu).

Ale vraťme se do knihy a ke kapitole Další podezření. Také se v ní mluví o podezřelé vůni zvěřiny linoucí se ze správcova bytu, tedy o pachu, který Tomy (v seriálu se jím, jak už řečeno, stane Jindra) ucítí poté, co se správce vztyčí (v seriálu „odskočí“) od bedny. V komiksu oproti tomu vnímá vůni Červenáček – v pokračování Tajemství dvoukoláku. I porovnejme teď i text bubliny nad Červenáčkovou hlavou s původními slovy v Neumannem ilustrované knize.

1. Červenáček: Cítíte tu vůni? To určitě u domovníků už zase pečou zvěřinu! A přece říkají pořád, že jim na maso nezbývá – to je podezřelé.

2. Tomy: Z bytu zavoněla ven nějaká pečená zvěřina. Jest to přepychové jídlo a přece správcova žena – jak víte – naříká pořád na bídu. Odkud mají tedy peníze na taková jídla? A co hledal správce v té bedně?

Ponechávám bez komentáře.

A suňme se dál příběhem. „Opona záhad se zdvihá“. Ano, tak a nejinak se jmenuje 39. kapitola Tábora smůly alias SEDMÁ z osmi pojednávající o záhadách domu s klubovničkou. Tedy o tajích činžáku, v jehož útrobách trvale žijí Červenáček a Rychlonožka, zatímco ostatní tři chlapci Rychlých šípů ne. Vzorem tohoto domu byla přitom dodnes existující stavba na Korunní třídě v Praze, v jejímž nitru strávil Foglar se svou maminkou většinu života…

A zatímco předchozí, šestá knižní kapitola končí „hroznými“ slovy, která hoši zaslechnou skrze sklepní dveře ( „tak jsem zabil kluka“ ), SEDMÁ už jim odhaluje veselou skutečnost, totiž vcelku poctivé karbaníky. A v seriálu?

Tam se děje totéž, ne ale už na začátku pokračování, nýbrž až za jeho polovinou.

A dále je i vysvětleno, proč se ve sklepě nachází černá rakev. Jeden z karbaníků ji má zkrátka „nazítří odevzdat. Měla být odevzdána už dnes, ale abyste na mě dlouho nečekali, zavezl jsem ji sem. Přes noc ve sklepě vydrží, v průjezdu by mohla vzbudit pobouření!“

Což je ovšem i další rozdíl oproti původní předloze, kde ještě čteme trochu kriminálnější vysvětlení vyslovené před chlapci jejich „bratrem vedoucím“, do jehož kůže se ovšem v pozdějším seriálu dostane Mirek Dušín: „Schází se tam potají několik karbaníků, kteří nemají dovolení od svých paňmaminek jíti do hostince. A tak hrají karty tady ve sklepě, když doma u nich už všechno spí. Jeden z nich dokonce ukradl v pohřebním ústavě za pomoci onoho veřejného posluhy rakev, aby měl na karty.“

Jak vidíme, knižního zloděje tedy Foglar v seriálu nahradil poctivcem… Detektivní charakter příběhu ale zachoval.


4.

A co ještě víc? Oproti knižní předloze se nyní autor ubránil i jakémukoli pomyšlení na hraní karet v hospodě!

Co máme dělat? vznáší jeden z karbaníků otázku. Nahoře karty hrát nesmíme, aby se děti nebudily!

Ale Foglar tady zapracoval ještě víc. Odstranil totiž dokonce i úvodní zmínku paní domovníkové o „malé černé rakvi“ , která se „jednou objevila ve sklepě, aby za dva dny na to zmizela právě tak záhadně, aniž by se vědělo, kdo ji tam dal a kdo ji odnesl…“ Proč to Foglar udělal? Asi proto, že pro kreslený seriál byla tato další rakev už moc.

Osm povídek Tábora smůly zpracovaných později do pěti epizod kreslených Rychlých šípů konečně končí kapitolou Pan správce se zpovídá, ale už ve finále předchozí kapitoly se vysvětlí i „záhada okna“. Jak? Vedoucí říká: Tvář, která se nám tehdy dívala ze zahrady do klubovny, patřila onomu zloději rakví… Díval se na nás tenkrát tak zlověstně jen proto, že nám záviděl naši útulnou světlou klubovnu. A to psaníčko nám také jen oni napsali, abychom se lekli, vystěhovali a oni by se pak scházeli zde místo ve sklepě…

V komiksu má ovšem toto vysvětlení následující, o dost kratší pandán. Mirek: Hrají dole karty – to jsou ty rány! Plíživé kroky za dveřmi patřily těm karbaníkům! Jindra: Už vím, kde jsem viděl toho funebráka! Byla to ta tvář, kterou jsem viděl tehdy večer v okně! Rychlonožka (se založenýma rukama): Ano, záviděli nám klubovnu a chtěli nás z ní výhrůžným dopisem vypudit!

Postřehli jste ten posun v Tomyho alias Jindrově bystrosti? Nově už mu to totiž nemusí vysvětlovat jeho bratr vedoucí. A v poslední kapitole věnované v Táboře smůly tomuto „detektivnímu případu“ pak Tomy (a v komiksu všichni chlapci) už jenom zpříma uhodí na domovníka, ale ten se ušklíbne a dí: Jó – to tady po zahradě běhala ňáká cizí kočka, taková černá velká potvora, křičela celé večery i noci jako dítě. Tak jsem ji chytil a žena ji udělala na dvakrát k vobědu a večeři. To víte, mladej pane, časy jsou zlý… a kočka venkoncem vzato – dobrá…

To v seriálu zůstat nemohlo, samozřejmě. Tam domovník Šípům pouze odhaluje svou tajnou půdní králíkárnu a už ve 2. pokračování jim do podkroví zakazuje přístup. A nakonec uloví Rychlonožku s Červenáčkem za uši a se smíchem řekne: To křičící dítě byla mňoukavá kočka, králičí pečínka byla tou drahou zvěřinou – a pod bednou jsem pro naše schovával klíče… A teď ale z půdy ven, vy poplašení detektivové!

A co ještě následovalo? V knize: Nasmáli se všichni dost, nejvíc ovšem Mikádek.

Což ovšem podstatně koliduje s finálním Mirkovým výrokem v komiksu, totiž se slovy, která vyjadřují spíše potupu a zní: To je ostuda! To je ostuda! Vícekrát po ničem nepátráme!


5.

Rozdílů je ale ještě víc.

Především v tom, že Dušína v komiksu přece jen vnímáme jako takřka rovnocenného ostatním členům klubu, zatímco anonymní vedoucí klubu v Táboře smůly se ve finále chová až takřka jako dospělý. Až skoro jako by záhady od počátku chápal, nebo aspoň zpola, a hochy jenom zkoušel a testoval, jako pro „bobříka odvahy“. A dále se dočítáme: Také povídačka o šesti mrtvých nájemnících v domě, kteří zemřeli za posledních pět měsíců, nebyla pravdivá. To jen paní domovníková hochy strašila, když cítila ve vzduchu, že strkají nos do jejich králičího tajemství na půdě. Chtěla je tak tím vystrnadit z klubovny, aby králíci byli bezpečni před prozrazením městskému zdravotnímu úřadu.

Vida. Tak to v seriálu také odpadá, neboť Foglar uhlazoval. Jak mohl. A paní domovníková sice na předposlední kresbičce prvního pokračování „straší“, ale nijak hochy z klubovny nevyhání a říká jen: Tady se dějí v poslední době vůbec divné věci – ale co to mohlo být tam v zahradě, to nevím…

Co dodat?


6.

Všimněme si, že dobrodružství se vůbec nepřihodilo vlastním hrdinům Tábora smůly, ale úplně jiným klukům. Kterým? Inu, těm, o nichž hrdinům Tábora smůly pouze vypráví jejich vedoucí, tedy fakticky sám „Jestřáb“, Foglar. Začíná se strašidelný příběh, nazývá se 32. kapitola a všimněme si, jak tu autor pracuje ještě s něčím více, než jenom s jednoduchým vkládáním příběhu do příběhu.

Jsou tu totiž v sobě příběhy tři, což je typické i pro šíření tzv. městských legend, které nově známe i z knížky Petra Janečka Černá sanitka. Hleďme. Bylo to kteréhosi pochmurného večera v pozdním podzimu, začíná ve Foglarově knize vyprávět „Jestřáb“ chlapcům, když přišel ke mně na návštěvu. Byl to můj dobrý známý skaut, ale dnes bych ho byl málem nepoznal, jak špatně vypadal…

„Dříve než ti budu vyprávěti svůj neobyčejný příběh,“ rozhovořil se ten bledý hoch chvějícím se hlasem, „musím ti říci něco o sobě. Tedy nejsem strašpytel… A přece za poslední měsíc jsem se v těchto věcech změnil. Neboť to, co současně prožívám, je tak děsivé a tajemné, že vyhnalo ze mne poslední kapku odvážné krve. Já, který se smával povídačkám o návštěvách ze záhrobí a nevěřil v nic nadpřirozeného, bojím se nyní jíti po setmělých schodech. Já, který chodíval v pozdních večerech kolem osamělého hřbitova cestou k domovu, třesu se teď při nejmenším šustotu a desetkrát za noc zkouším dveře, jsou-li dobře zamčeny. Ó – buď proklet ten den, kdy prvně jsme se šli podívati na naši novou klubovnu! Ten den byl začátkem všeho utrpení, které náš oddíl teď prožívá.“ Byl bledý jako stěna, když takto hovořil.

Groteskní, ne? Všimněme si dvou věcí.

1. Foglar tu vypráví sám o sobě nebo, chcete-li, o svém alter egu, které ale současně vypráví to, co už mu předtím vyprávěl onen bledý hoch. Moc klopotný úvod? Snad, ale určitě typický nejen pro zmíněné legendy. Nejen ale pro ně, nýbrž i pro brakovou literaturu.

Není totiž, mimochodem, pochyb, že právě ta Foglara do značné míry odkojila.

Sám to i přiznal. A kupříkladu výraz „ó – buď proklet ten den“ to dokazuje. I to, nakolik se od onoho vlivu nedokázal ani při psaní chlapeckých příběhů oprostit.

Ne, takhle – samozřejmě - děti nemluví. Ne. Tak hovoří postavy z cliftonek.


7.

Na druhé straně ale nepopírejme, že právě kouzlo ne zcela přirozené řeči je jistě jednou z oněch magických ingrediencí, díky nimž se foglarovky a Rychlé šípy staly takovou legendou. Což je určitě i hodně podobné tomu faktu, že ani Fischerovy kresby nejsou žádným realismem, nýbrž důsledně propracovanými a dá se říci divadelními obrazy…

V polovině sedmdesátých let obdržel Foglarův přítel Jiří Zachariáš, dnes autor skvělé knihy Stoletý hoch od Bobří řeky (2007), od Jestřába plechovku plnou pradávných sešitových příběhů. I tímto druhem četby jsem byl opracován a ovlivněn, přiznal spisovatel sám a Zachariáš jen namátkou vyjmenovává pár dílek z této „pixly“:

Frank Allan – Mstitel vyděděných, Winoga – Posvátný kámen Modré želvy, Tajemství pomníku – z pamětí amerického detektiva Léona Cliftona, Arsene Lupin – Záhadný gentleman, Americké sensační filmové romány – Osudný šperk, Harry Piell – Příšera v cirku Fénix, Buffallo Bill – U kůlu smrti mezi Dakoty… A především? Sparta Club!
Co to bylo?

Edice o dobrodružstvích sportovce, detektiva a dobrodruha Percy Stuarta, která mimo jiné ovlivnila úkoly pro tzv. Foglarův „Svaz Třinácti“ (1927)...

Ale pokračujme v porovnávání a dodejme už poslední detaily.


8.

V původní próze jde o skauty a klubovna je situována na Staré Město pražské (tedy žádné Vinohrady, nicméně sklep, který Foglar líčí, bude nepochybně ten z Korunní ulice).

Majitel domu (který lze dodnes na Starém Městě vzhledem k existenci klášterní zahrady identifikovat) propůjčil klubovnu hochům „před svým odjezdem do ciziny“ a jednou týdně za to myjí schody. Což je také prvek navíc, oproti seriálu, ale vraťme se ještě ke známé větě vyřčené Mirkem na konci prvního pokračování „Záhad“. I ona se totiž v knižní předloze objevuje a také ji zde vyslovuje vedoucí klubu, ale ještě bez jakéhokoli důvodu a pouze pod vlivem atmosféry večera, který všemu předchází: Ba ne – hoši, jen si to řekněme upřímně, že se tu v tom opuštěném domě začínáme bát!

Což v důsledku působí trochu zvláštně a skutečně si myslím, že vedoucí jako by tím všechny budoucí události i trochu navodil. Ale bylo by možné, že právě on je oním „bledým chlapcem“ vedoucímu z knihy Tábor smůly vše vyprávěl? To je otázka! Spíš ne. Spíš to byl některý z vystrašenějších chlapců.

S jistotou to ale nevíme a je rovněž otázkou, věděl-li to autor sám, tedy ve chvíli, kdy své už starší, v časopise roztroušené povídky více i méně rafinovaně kloubil do knihy Tábor smůly...


9.

V důsledku krácení děje rozvrženého v původním Táboře smůly do osmi kapitol došlo v seriálu třeba i k jednomu vyloženému opomenutí. K jakému? Červenáček sice vysloví teorii, že domovník na půdě „přechovává uprchlého trestance“ (a již v próze to nadhazuje Mikádek, „horlivý čtenář detektivek“), nicméně oproti próze se tu „dopředu“ vůbec nic nedovíme o hrncích potravin, které správce do podkroví nosí.

Na ty sice také dojde, i v kreslené verzi, ale až úplně na konci, a tedy přímo před vlastním odhalením.

Což je u detektivky – samozřejmě - nedostatek.

Krom tohoto opomenutí seriál předlohu redukoval, jak už řečeno, i jinak, a tak v něm kupříkladu přicházíme také o „jako by nějaký vzdálený hukot“ , který zaznívá ze sklepa spolu se známými už ranami…

A dále chybí různé „nebezpečné“ prvky.

Většina hochů vzala s sebou své nože, dočítáme se těsně před sobotní výpravou do sklepa v knize. Zmizelo to.

A co víc? Danny se přiznal, že nechal doma dopis, v němž vybízí, aby je šli hledat do sklepa, nepřijdou-li hoši z výpravy do rána domů. To v seriálu také není.

A jen letmo připomenu, že pro Foglara zůstává typickým právě vnímání sklepa (či půdy) jako jakéhosi obrovského a samostatného světa, v kterém lze dokonale zabloudit, ba shnít. A vzpomeňme na epizody s Maxmiliánem Drápem anebo na smrt chlapce v koši v románu Tajemství Velkého Vonta… A vraťme se opět k vlastnímu ději tohoto recyklovaného příběhu.


10.

„Nechci, aby kdokoli věděl, že jsme zde,“ vysvětlil hochům vedoucí své přání, aby bylo mluveno jen šeptem.

„A přece to někdo ví,“ zahučel Tomy. „Přece to někdo ví…“

„Kdo? Kdo je to?“ sypaly se na Tomyho otázky.

„Jest to ten, u něhož nám to může býti i osudné,“ zašeptal Tomy. „Je to… náš podezřelý správce domu…“

V seriálu je tento dialog zpracován v jediném obrázku na začátku třetího pokračování, a to takto:
Mirek: Nechci, aby někdo věděl, že jsme tady!
Rychlonožka: A přece to někdo ví: Náš podezřelý pan domovník!
Jarka Metelka: To nám může být osudné!
Co je lepší? To opět posuďte sami.


11.

V předloze jsou také lépe identifikovány některé dospělé postavy – a naopak hůře postavy chlapců (jen letmě jsou zmíněni Vilík anebo Kája…)

Zvíme, že umrlčí truhlu dovezl do domu na svém vozíku nájemník, který byl veřejným posluhou a „zanechal vozík v průjezdě“, zatímco jiný z nájemníků je „zřízencem pohřebního ústavu“. Atd. Jsou tu i další detaily. Foglar třeba hovoří o plynové lucerně na protějším chodníku před domem, jejíž plamen „se zmítal v divokém větru“. Opět tedy odlesk brakové literatury? Dost možná!

Foglar měl dále a původně i do jednoho spočítány schody do sklepa. Bylo jich šestnáct, přesně. Kolik je jich v Korunní třídě, zatím nevím.

Foglar zkrátka vytvářel atmosféru detailně a zručně a nutno dodat, že i když některé drobnosti v seriálu neponechal, on i kreslíř Fischer nově vymyslili nové, které jsou ještě účinnějšími. Tedy v komiksu. Ale je bezesporu i pravdou, že pouze v původní próze a knize vnímá Foglar i pachy plísně a piva. V původní variantě totiž karbaníci pijí! I to seriál NEbohapustě vyretušoval.


12.

Z knihy Tábor smůly taky zvíme, že rakev na ramenou mužů spatřili kluci přesně ve 20. 15. A… „Venku na věži tloukly hodiny.“ Což, mimochodem řečeno, spolu s klášterní zahradou umožňuje dům na Starém Městě situovat ještě přesněji…

A dál!

„Temné rány“ chlapcům v původní próze asociují motyky, jimiž muži ve sklepě snad kopou hrob pro umučené dítě, ale to v seriálu už také není. A v původní verzi hoši černou rakev pouze náhle uvidí ve sklepním výklenku - a až v seriálu se přes ni jeden z nich (totiž Červenáček) natáhne. Což je využito i ke krátkému odlehčení humorem. O co jsem to, himbajs, zakop?

Rakev je ovšem prázdná a Mirek do ní marně svítí baterkou. V původní verzi ne. Tam mají hoši jen svíčku. A Mirek komentuje prázdnotu truhly slovy: Ať jsem bukanýr, jestli tomu všemu rozumím.

V prozaické variantě to ale komentuje Tomy. A jak? „Zahučel: Ať se propadnu, rozumím-li tomu všemu.“


13.

V knize se rovněž dovídáme: Ještě že je vedle v domě ta udírna. Jinak bychom tady zmrzli. Tak praví jeden z karbaníků. V seriálu ale není nic takového, kdepak. Tady pouze jeden z hráčů říká: Snad se dají ale zastrašit ti kluci v jejich klubovně, a my bychom se scházeli pak tam! Tady je zima!

V příběhu Dům hrůzy i v Táboře smůly také chlapci zvažovali „možnost penězokazecké dílny“. I to z komiksu vypadlo.

Z původní předlohy také zvíme, že domovník „ve městě“ králíky vlastně chovat nesměl… Atd. Ale jiné seriál naopak přidal. Je to hledání stop pod okem klubovny ráno po zahlédnutí úděsné tváře… i humor. Ten nově produkují hlavně Červenáček (To víš, on někdo kvůli tobě potáhne za sebou po schodech na provázku necky) a Rychlonožka (Dobrou noc, kamarádi – a nám dvěma budiž v tomto tajuplném domě nebe milostivo! )


14.

A už jen poslední poznámku. Původní verze se vyznačuje také zvláštním přerušením děje před kapitolou Dětský nářek a „bledý chlapec“ tu prý přerušil vyprávění.

„Vypotácel se mlčky“ z bytu „rozrušený až do krajnosti“ a odešel vstříc zbytku příhod. Co to tedy znamená? Že šel teprve na výpravu do sklepa, aby se vrátil „až za dlouhou dobu po tomto večeru - a podivný příběh dopovídal“ …


SHRŇME FAKTA:

32. až 40. kapitola Tábora smůly vznikly z povídky Dům hrůzy, kterou Foglar publikoval v časopise Skaut-Junák roku 1927, tedy v pouhých svých dvaceti letech (v čísle 2). A kreslené rozpracování pak bylo publikováno v Mladých hlasatelích číslo 6 až 10 mezi 7. říjnem a 4. listopadem 1939.

Jaroslav Foglar načasoval tento strašidelný detektivní příběh na říjen záměrně.
Odehrává se totiž právě v polovině října…