Vypravil jsem se v říjnovou neděli na S. M., do míst mně tak známých, zda najdu Vonta, jež ode mne vezme list Ginga, jako důkaz mojí příslušnosti k Nám …
Navštívil jsem Naše uličky a ony mne přivítaly tak jako dřív. Tak jako mnohokrát dřív, kdy neodolal jsem touze a již v nedělní dopoledne jsem vyběhl v zádech s podzimním sluncem do chladného dne s párou u úst, vládnou tam, kde vládli jsme hlavně s přicházejícím šerem a po soumraku, kdy uličky začínaly hrát podivnou hru světel a stínů, kdy neomezenými vládci, strážci i soudci jsme byli. Navštívil jsem místa nám tak známá a zastavil se tam, kde ještě doznívají kroky těch, jež sdíleli Naši Myšlenku. Měl jsem pocit, že poslední hlas ještě neutichl , že za každým rohem potkám někoho z Nás.
Nemohu to snad ani nazvat zklamáním, jen bláhový by si myslel, že najde dnes to, co před mnoha a mnoha lety. A tak pokládal jsem si spoustu otázek, zda je to tím, že již nejsem chlapcem, ale dospělým mužem, nebo tím, že se Naše uličky tak změnily.
Vím, že tam někde uvnitř mě Myšlenka stále žije. Tak jako žila dřív. Avšak z uliček našich se vytratila. Již nenašel jsem jediný Náš nápis na zdi. Již nenašel jsem jediný zbytek starého vzkazu. Nacházel jsem výlohy nových obchodů, i na těch nejzapadlejších místech prázdnotou volající kavárny a restaurace. Nové fasády domů a zářivé barvy vývěsních štítů.
Již nikdo nepozná to kouzlo průchodu U Modrého světla. Již nikdo nebude muset potřebovat dávku odvahy k projití průchodu U Paši. Již nikdo se nezastaví u oznamovatele na Tlesku, nebo U Závoje.
Zamčená vrata domů již nedovolí krátit si cestu tam, kde bylo zvykem. Jen snad na Rváčově prokázala nám doba zadostiučinění a stala z něho Myší past, jak jsme si vždy přáli. Škoda jen, že dnes již nikdo tu skutečnost neocení.
Vždy jsem se těšil, až se v dospělosti vrátím do Našich uliček a budu průvodcem na cestě za Tajemstvím těm, které tam potkám. Tak jako nám byli průvodci Ti, kteří Nám byli tu a tam nápomocni. Tak jako my dědili Myšlenku od nich, tak jsem si přál, aby Myšlenka byla děděna po Nás.
Snad doba tomu chce, aby Myšlence bylo zapomenuto, ale chceme tomu i My?!
Celou Naši historii Nás provázelo, že Mlčenlivost chrání nás. A já se ptám, není Mlčenlivost to, co dnes Myšlenku hubí? Není nejvyšší čas vyzradit něco z toho, co víme?! A já tvrdím že je, i kdyby se našla jen hrstka těch, kterým by to bylo užitečné, kteří Myšlenku by nesli zase dál.
Nebo je snad třeba opět spatřit hlavy kočičí, potřísněné krví spravedlivou? Kdy naposled někdo z Nás potkal Vonta, jež od Nás převzal list Ginga, jako důkaz příslušnosti k Nám? Kdy naposled jsme zanesli rozzářený lampion na místo nejmilejší?
Náš den se blíží … sejdeme se opět svorně? Žlutá je barva Naše!
Koko
Foto: V3H
.jpg)
