Jedenáctým rokem mohli od 17. listopadu do 17. prosince 2011 noví i tradiční hledači Rychlých šípů pátrat na území Starého Města pražského po chlapcích tohoto legendárního klubu v rámci hry Hledáme Rychlé šípy.
Jedenáctým rokem mohli obyvatelé i návštěvníci starých ulic a uliček hlavního města vidět zvláštní jednotlivce či skupinky jak procházejí územím mezi Vltavou a ulicemi Národní, 28. října, Na Příkopech a Revoluční s hlavou vztyčenou hodně vzhůru a s očima bystře těkajícíma z místa na místo. Snad jen scházející univerzálně nic neříkající výraz v jejich obličejích mohl dávat tušit, že se nejedná o příslušníky Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR prověřující terén.
Kolik hledačů v každém ročníku bylo celkem se nedá určit, neboť málokdo se ozve s tím, že Rychlé šípy hledal, ale nenašel.
Ani v tomto ročníku tedy nevíme zdaleka o všech pátrajících.
Zato víme, kdo se letos ozval úplně první, že postavy Rychlých šípů objevil. A to hned 17. listopadu po obědě:
„Dobrý den, dnes jsem se vydal hledat Rychlé šípy, asi po hodině hledání jsem Rychlé šípy našel. Když jsme procházeli okolo OD Kotva, všimli jsme si na střeše Obecního domu hledaných postav.
Jelikož nemám digitální foťák, tak vám zašlu plánek v dopise.
Je mi 9 let a jmenuji se Pepík Svárovský.“
Potom nastalo dlouhé mlčení, které prolomila až nápověda zveřejněná na Bohouškovi 12. 12. v článku nazvaném Hoši z klubu Rychlé šípy si v roce 2011 vylezli na "svatyni uctívačů ginkga".
Po téměř měsíčním tichu se tak 13. prosince ozvali další úspěšní nálezci – rodina Jírova:
“RŠ - ukrytí na střeše Obecňáku.
Foto z výkladní skříně tamtéž. Sen každého Uctívače ginga.
A ještě foto se šťastnými nálezci.
Díky, moc pěkné.
Stanislav Jíra“
A hned následující den, 14. prosince, napsali poslední úspěšní hledači v tomto ročníku:
„Dobrý den, hledali jsme hledali, až jsme našli. Děkujeme, byla to fajn procházka, naše děti byly nadšené.
Přejeme krásné Vánoce...
Rodinka Bémových“
Do poštovní uzávěrky hry žádná další hlášení nepřišla a na Večeru světel 17. prosince u kostela svatého Haštala již nikdo další svůj nález nepředložil.
Úspěšní hledači přítomní na Večeru světel převzali odměny za svoji snahu.
Poděkování za nadšení však patří všem, kteří se do pátrání, byť tentokrát bez úspěchu, pustili.
Večer 17. prosince se završil u již zmíněného Obecního domu, stavby, která po svých sto let nese výzdobu z listů ginga; a na jeden měsíc ji v předvečer stých narozenin ozdobily Rychlé šípy.
Jedenáct let není v lidském životě tak úplně krátká doba.
Z prvních hledačů školního či dokonce předškolního věku vyrostli již samostatní chodci bez doprovodu rodičů, z někdejších klubařů se leckdy už stali rodiče tu a tam i s doprovodem svých nejmenších dětí … a Menhart, který každoročně hru připravuje, již určitě neleze po zasněžených, namrzlých či mokrých staropražských střechách a kominických lávkách s Rychlými šípy, laťkami a lany stejně křepce jako Širokko.
Jediní, na kom běh času není zřetelný, jsou Rychlé šípy.
A právě za nimi - nestárnoucím a nejslavnějším klubem se budeme moci opět vypravit za necelý rok v již 12. ročníku Hledání Rychlých šípů.
Tak tedy na zdar novému ročníku společně s Tlouštíkem zvolejme:
„Křičte si na mne, řežte si mne, mučte si mne chlebovou polívkou – přece jsem nejšťastnějším chlapcem: vždyť jsem viděl Rychlé šípy!“
Foto: Menhart (1), rodina Jírova (2, 3), rodina Bémova (4).
Kliknutím na fotografii v úvodu se její náhled zvětší.
.jpg)
