Co vlastně přibylo v Mýtu zvaném Stínadla?

Už předloni vyšla - hojně dosud diskutovaná - kniha Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla a vloni se dočkala druhého, rozšířeného vydání.
Zatímco původní verze měla 238 stran, nová jich obsahuje o šestnáct víc. Koupil jsem ji i proto, abych zjistil a nedořečeně tady naznačil, co přibylo.
Tak především: Slova možná až bombastické chvály vzadu na obálce. Nakladatel či autor si je neodpustili a vztahují se ovšem k prvnímu vydání. „Je to skvělé dílo!“ rozplývá se filmový režisér Petr Kotek a světově uznávaný karikaturista Ivan Steiger (nar. 1939) k tomu opojeně dodává: „Vždycky, když přijedu do Prahy, čeká mě na nočním stolku stínadelský mýtus. A pokaždé se při čtení raduji.“
„O historii Foglarova stínadelské světa zřejmě dosud nikdo tak obsáhle nenapsal,“ pokračuje v adoracích i spisovatel Jáchym Topol a také „Pedro“ Zachariáš ovšem „velmi oceňuje kvalitu, zasvěcenost a ponor do problému“. A vydavatel „Jura“ Stegbauer?
Cení zpracování „odpovídající ve většině aspektů“ vysokoškolské diplomové práci. Ani to však není vše a dílo tu všem doporučuje i dlouholetý pracovník Pražské pobočky Sdružení přátel Jaroslava Foglara Petr „Best“ Molka.
Dobrá, ale my nyní upusťme od hodnocení či úvah na téma a zaměřme se čistě a jenom na rozdíl mezi prvním a druhým vydáním bestselleru. A v čem že tkví.

Inu, taky ve fotodokumentaci. Tak kupř. na str. 36 přibyla fotografie náklaďáku firmy Oskar Stein, ve které mladý Foglar pracoval, a na stránce 60 i sugestivní barevný snímek uličky ústící do dvora Anenského kláštera. A další nová fotka zachycuje i pověstné rváče z Petrské čtvrti (str. 111), přičemž na str. 87 dokonce přibyl záběr z předválečné verze maďarské knihy Ference Molnára (1878-1952) Hoši z Pavelské ulice (1907). Ale k textu.
Novými zdroji se Dvorskému staly mj. Staropražské vzpomínky (1946) L. L. Žižky a na str. 46 najdeme ve druhém vydání i krátkou vsuvku o Foglarově pábitelském tvrzení, že se „náhodou potkal s partou výborných chlapců, kteří o úžasná dobrodružství zakopávali na každém kroku,“ a tedy s Rychlými šípy.
Na str. 51 jsou pak doplněny i informace o fotografiích „Šípů“, které Fischerovi sloužily po válce, a zvíme, že vzhledem k nim byl tedy Mirkem Dušínem jistý František Himl z 212. čtenářského klubu Mladého hlasatele „Kamarádi“ založeného zjara 1937. 7. 5. 1945 bohužel padl.
Na str. 84 se dočkáme i referencí o tvrdosti chlapeckých bitev na Otavě, které prý Krškův a Slavíčkův film Kluci na řece (1944) notně zidealizoval, ale hlavně se dovíme o poválečném soupeření Vinohrad s Vršovicemi a sporech Košíře versus Smíchov. A co ještě víc?
Na str. 107 spekuluje autor o předobrazu autobiografické povídky První ze Žantovky (1964) a na straně 109 přibyla zase hned několikastránková pasáž vytěžená ze vzpomínek Waldemarta Matušky (!, 1932-2009). Týká se slavných bitev kluků z Petrské čtvrti (=území okolo stejnojmenného kostela, věže a náměstí, přičemž zdejším klukům náležel i ostrov Štvanice) s hrubými rabiáty ze čtvrti Na Františku, ale i s hochy z Letné a jindy s těmi, co navštěvovali školu v Masné ulici.
V mírnější už podobě a s občasnými míry pokračovala tato řevnivost „Petráků“ i po válce a prvořadě tenkrát souvisela s velmi pozvolnou demontáží (1946-47) řetězového mostu na místě dnešního mostu Štefánikova. Nu, a kupř. s „Masňáky“ se Petráci bili ještě koncem let padesátých.
Vylíčením vítězství šedesáti Petráků nad „Františkány“ kdesi na vltavské náplavce na podzim 1947 se stal novým spoluautorem Dvorského knihy i právě už zmiňovaný Ivan Steiger (a viz jeho vzpomínky na str. 113-115): Ta nejobávanější klukovská sebranka bydlela v klášterním dvoře Na Františku, vzpomíná, a tam, mezi hromadami uhlí, brambor a odpadků, a mezi rozbitými dvoukoláky, to vypadalo divoce i chudě. Koně se tam volně potulovali, i kozy, a prádlo se pralo ve dvoře v neckách a sušilo před domy. Na každém metru číhala rvačka a v bojích byla důležitá znalost sklepů a jejich propojení, pozůstatek to války, kdy sloužily jako úkryt při bombardování. A tak se dalo z našeho sklepa proběhnout až k poštovním stájím, zmizet v Biskupském dvoře a objevit se třeba na Poříčí nebo na svatopetrské faře. Šlo o naše střežená tajemství a umožňovala vpadnout vetřelcům překvapivě do zad nebo případně i zmizet policajtům.
Tolik Ivan Steiger o válce s „Vonty“, nicméně Dvorský rozšířil třeba i kapitolu o létajících kolech.
Ani teď sice není vyčerpávající (a opomíjí kupř. „lochnesské“ létací kolo Aleistera Crowleyho), na str. 143 však autor nově zohledňuje připomínku Jana Machálka o dávném šikulovi ve vsi Střílky na Hané. Podle tisku roku 1932 žil tam tehdy třináctiletý hoch jménem Machaník, a právě on údajně vyletěl v sedle vlastnoručně zdokonaleného bicyklu opatřeného vrtulí poháněnou šlapadly až do výšin pěti metrů..., než se zřítil na kokos. Miloš Dvorský článek, pravda, přetiskuje, ale asi nejsem jediný, komu zavání šarlatánstvím.
Novinářská kachna? možná. To však nic nemění na tom, že mohla Foglara inspirovat. A jinak?
Druhé vydání se jinak od prvního až tak neliší, text je ale více rozveden i na stránkách 49, 53 a 83 a počet závěrečných „Poznámek“ se zvýšil z 607 o dvacet.
Ty přibyvší ponejvíce pocházejí od Jiřího „Pedra“ Zachariáše, ale taky třeba od „Alpína“ Lebedy (pozn. 510), a všímají si kupříkladu i toho, že to byl pyšný Foglar osobně, kdo Hochy od Bobří řeky nadsazeně označil za „bibli české mládeže“. Poznámka 583 jest pak i dokladem jeho překvapivé inspirace v J. J. Rousseauovi (a poctou onomu filozofovi) a pozn. 268 přibližuje pro změnu věru svérázné „účetnictví“ firmy Stein.

A kdo chce vědět ještě víc, ať si druhé vydání Mýtu zvaného Stínadla vypůjčí nebo zakoupí.