a brzy jsem na hromádce sešitových vydání knížek u bráchy našel i vysněnou Chatu - tu ještě z předlistopadového údobí z Albatrosu; příběh z Komety totiž nebyl úplný, závěrečný díl jsem neměl, zajímalo mě, jak takový příběh může skončit. Tím, že jsem konečně našel, co jsem hledal, změnil se můj život dokonale. Do té doby jsem byl ňouma. Můj brácha se stal skautem, když mi bylo asi deset let; maminka mi tehdy ukázala knížku "Boj o první místo," abych si ji jako přečetl - a já jen zavrčel "mám lepší…" Tím jsem myslel tehdy rozečtenou knížku "Země ve vesmíru" od Jury Grygara. To však maminku nepřesvědčilo - ještě několikrát učinila pokus vtáhnout mě do junáckého světa, byli jsme i na návštěvě u bráchy v klubovně… leč výsledek nulový. "I was an impossible case, no-one ever could reach me," zpívá v "The Name Of The Game" Agnetha Fältskog a pro mě to tehdy platilo do puntíku. Objevem "Chaty" se vše změnilo. Okamžitě jsem se dostal k dalším knížkám, které brácha měl - nezapomenutelný dojem na mě udělal především "Přístav volá" a už zmiňovaný "Boj." V knihovně jsem si začal půjčovat další kousky - zamiloval jsem si "Když Duben přichází," "Tábor Černého delfína," "Pod junáckou vlajkou," všechny "Kroniky" včetně "Yucatánu" a další a další. Kupodivu, "Hoši" mi zpočátku vůbec nic neříkali. Asi proto, že jsem narazil na opravdu nehezké vydání ještě z předrevolučních dob. Dneska i tuhle knížku miluju, v patnácti tomu tak ale nebylo. Zdála se mi až moc naivní. Jeden patnáctiletý skaut se mě v té době ptal, co jako na ní říkám. Jemu se taky nelíbila, připadala mu příliš militaristická, nakomandovaná. Takhle jsem tehdy neuvažoval, ale myslím si, že vím, co tím myslel.
Samozřejmě, začala ve mně hlodat touha stát se skautem. Skauty jsem považoval za vzorné ušlechtilé hochy, kteří žijí čestným životem a jsou dokonalým vzorem všem klukům a tedy i mně. Na druhou stranu jsem se mezi ně ani náhodou nehrnul, protože jsem věděl, že jsem jaksi na junáctví přestárlý a navíc jsem neměl patřičné znalosti a dovednosti a zkušenosti - čiže věděl jsem najisto, že by se pro mě nenašlo odpovídající uplatnění. Je to zajímavé, ale já ani nijak nehledal kontakty ve foglarovském světě, já jsem žil kosmologií a atomovou fyzikou a jestřábovštinu jsem bral jenom jako jakési povyražení. Byl jsem ale myslím dost nešťastný, protože jsem si uvědomil, že jsem zahubil to, co mělo být pro mě pohádkou a nejlepšími léty v životě. Takže kdybych se v těchto věcech ještě více angažoval, možná by se pouze má touha ještě zvětšila. Asi tak jsem k tomu tenkrát přistupoval.
Pak jsem si ale uvědomil, že není možné si neustále hrát na pštrosa a utíkat od reality, a v době, kdy jsem se pomalu stával plnoletým, jsem do toho seknul; říkal jsem si, za zkoušku to stojí. Nevěděl jsem tenkrát, že skauti nejsou to, za co jsem je měl (a to zdaleka ani ti dospělí), takže na mě čekalo v Junáku peklo a děsná vymejvárna mozku. To nakonec vedlo k tomu, že můj zájem o Jestřába byl do značné míry utlumen, protože do té doby pro mě existovala rovnost Junák = Jestřáb. Leckdy jsem se skoro až zoufale snažil pochytit všechny ty drobty zájmu a romantiky, kterou do mě naočkoval Jestřáb, často to však bylo více než obtížné, spíše nemožné. To bylo obzvláště tehdy, když mně ti moudří, kteří sami sebe považovali za elitní skauty, házeli pod nohy klacky, a to s nebývalou pečlivostí, důsledností a - jak jsem se později dověděl - i cílevědomostí. Proto jsem opustil junáckou dráhu a nastoupil do SPJF. Obzvláště mě uklidnilo Krizmenovo ujištění, že zde mně nic takového nehrozí. To ale neznamená, že bych měl zapomenout…
Jestřábův nedostižitelný a nedosažitelný vzor spočívá v tom, že dokázal myslet a uvažovat stejně jako náctiletí puberťáci. Právě pro ně psal i svoje knížky a kroniky. Dokázal v nich rozvíjet romantiku a smysl pro čest, morálku a právo. Vždy to však bylo zahaleno příběhem, který se neodehrává někde v Tramtárii, ale je doslova za humny, může si jej prožít každý, kdo jen trochu chce. Mnohé rádobynapínavé knížky pro mládež právě čtenáře zavádějí do cizokrajných zemí, tam, kam se běžný smrtelník nepodívá, a proto z nich dojem získaný je o poznání menší. Což o to, mě tehdy i v současnosti samozřejmě lákala četná dobrodružství nebeských průkopníků, ale na ty jsem se díval jako na dobrodružství celé civilizace, nikoliv jen trojice astronautů, kteří hlásí "Houston, we´ve got a problem." Jestliže však autor napíše knížku o klucích, prožívajících svá četná dobrodružství takříkajíc za dveřmi svých bytů… Pak přímo nutí čtenáře k následování. A že jsou některé Jestřábovy knížky naivní? Prokristapána - co byste chtěli od kluků?! Samozřejmě, že knížky jsou naivní, ale právě proto, že odpovídají plně chlapecké mentalitě - tehdy, dnes i v budoucnosti. A proto jsem Jestřábovým obdivovatelem a zarytým (pro někoho možná až fanatickým) obhájcem. Vím, co dal mně, vím, co dal klukům. Právě ve věčnosti tkví kouzlo celé Jestřábovy tvorby - dnes už sice není takovým zázrakem, když má někdo psací stroj (viz "Modrá rokle"), tedy mění se různé technické věci, ale to vlastní, to pravé - ryzí, to přetrvá věčně - protože i kluci jsou stejní. I oni budou navždy mít v sobě skrytou touhu po dálkách a dobrodružství odehrávající se někde daleko, víte, tam daleko, tak hrozně daleko, tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka rychleji než kde jinde plují… Pojďme tam za nimi, ať se dovíme, jak příběh pokračuje.
srpen 2004
Petr Valach - Hvězdář