Přiznám se, že až do chvíle, než byl z výstavy Po stopách Rychlých šípů ukraden Foglarův ježek v kleci a do okamžiku, než byly ukradeny ježci v kleci z Pavilonu ježků na prvním Memoriálu Jana Tleskače, nepřikládal jsem fenoménu tohoto hlavolamu žádný velký význam. Bylo to pro mě buď literární dobrodružství, které jsem prožíval pod peřinou, nebo klukovská záhada spojená s křivolakými uličkami bůhvíkterých Stínadel.
Definitivním důkazem, že i v dospělosti si mohou lidé hrát a o hlavolamy se zajímat, je pro mě úctyhodná knížka foglarovce Jana Trojana - Roye, kterou před prázdninami pod názvem "Po stopách Foglarova ježka v kleci" vydal vlastním nákladem a to už v druhém upraveném vydání. V posledních dnech jsem měl možnost si ji pečlivě prostudovat a byl jsem velmi překvapen, kolik toho o záhadném hlavolamu nevím. Royova práce však není žádnou suchopárnou knihou, naopak - je víceméně osobním vyznáním oficiálního světového rekordmana ve vyjímání ježka z klece, člověka, který s hlavolamem prožil víceméně celý svůj dosavadní život a současně i výrobce několika jeho různých malosériových variant. Přičemž jeho největšího ježka, jak jsem se dozvěděl, vyjímal dokonce samotný Jaroslav Foglar při autogramiádě v roce 1998. Vlastní historii hlavolamu doplňuje katalog 74 (!) známých variant víceméně sériově vyráběných ježků a historie soutěží ve vyjímání ježka z klece (včetně té novodobé - zde je snad jenom škoda, že není dovedena historie do současnosti, ale jen do roku 2007). V závěru nechybí ani odkazy na použitou literaturu, časopisy a webové stránky.
Neobvyklá kniha jistě potěšila mnoho foglarovců, a pokud ne, tak tedy mě určitě. :-)

V roce 2008 začalo SPJF vydávat tzv. Historické kartičky, rovněž označované jako kartičky "Z historie foglarovského hnutí". Kartičky jsou vždy tištěny na křídovém papíře 90g/m2. Líc má vždy totožný žlutý rámeček, na spodní straně je uveden nápis "Z historie foglarovského hnutí", vpravo je v černém kolečku uvedeno číslo kartičky. Na kartičce je vždy nějaká zajímavost, fotografie, či jiný dokument z foglarovského dění. Na rubu je popis kartičky, znak SPJF, kontaktní údaje na SPJF, autor fotografie či dokumentu, datum tisku ve formě měsíce a rok. U pravého okraje nápis ve vertikální poloze označující název série a číslo kartičky. Zřejmě od kartičky č. 8 je znak SPJF v jiné než černé barvě (u kartičky 8 zelený, 9 a 10 modrý). Jako zajímavost uvádím chybné označení kartičky číslo 3, která je na rubu označená jako číslo 2.
(Pokračování příště.)

Určitý řád do systému kartiček se poprvé podařilo vnést mezi sběratele až v roce 2010, kdy v časopisu Bobří stopa č. 11 v rámci seriálu k výročí Sdružení přátel Jaroslava Foglara byla celá jedna kapitola věnována této problematice. Jde o zatím jediný oficiální text z pera tvůrce kartiček Miloše Vraspíra - Bobra za přispění Marka Poláka - Sharpa. Z materiálu se mj. dozvídáme zásadní podrobnosti o Bobříkovských kartičkách z let 1991 - 1992 (včetně přečíslování z roku 2007), kartičkách Ulčovkách v podobě z let 1992 a následujících (včetně počítačové řady od č. 115). Autoři článku přiznávají, že z důvodu tisku na okrajích jiných tiskovin existuje nespočet variant jednotlivých kartiček (na mezinárodním setkání byly k vidění i kartičky na překližce). Dále informace o propagačních kartičkách (1993 a následující) v různých formátech, variantách a gramážích papírů. K 31.10.2010 bylo vydáno dle článku 87 druhů (!) propagačních kartiček. Stručně jsou zde zmíněny Motivační kartičky, modré kartičky Odkaz Jaroslava Foglara (k roku 2010 - 95 kartiček) a kartičky Historie foglarovského hnutí (v roce 2010 vydáno 14 žlutých kartiček).
Všem sběratelům kartiček doporučujeme uvedený materiál k podrobnému prostudování.

Mánie - "je duševní porucha charakterizovaná expanzivní, často iritabilní náladou. Nálada bývá nadnesená, expanzivní. Myšlení a psychomotorika bývají urychleny, často dochází k impulsivním rozhodnutím, jenž mohou mít závažné následky (nerozvážné utrácení, ničení starých a navazování nových vztahů, výpověď v práci etc.). V tělesné oblasti dominuje snížená potřeba spánku, zvýšená energie a zanedbávání somatických obtíží. Zvýšená nálada až vzrušení trvá více než týden, dochází k myšlenkovému trysku, zvýšenému sebevědomí a ztrátě sociálních zábran a riskantnímu jednání." Tak praví Wikipedie, asi nejznámější internetová encyklopedie. V případě sběratelských kartiček SPJF už mezi foglarovci nelze pochybovat. Jde o skutečně o mánii. Ruku na srdce - komu z vás, čtenářů Bohouška, se nezvýšil tep při objevu nové a ještě úžasnější kartičky nebo dokonce kartičkové série v zásilce s časopisem Bobří stopa nebo na nějakém sběratelském setkání, kde se SPJF prezentuje svými sympatickými vydavatelskými aktivitami nedej bože ve Sluneční zátoce nebo na Valné hromadě SPJF? Za uplynulých dvacet let už je velký problém s jejich pořádáním, štosováním a inventarizací. Dříve bylo možné ukládat "ulčovky" do obálek, pak si mnozí pořídili takové ty obaly na kartičky s fotografiemi od hokejistů, jiní zase v naději okupovali prodejny s fotopotřebami, další se spokojili s nalepováním kartiček do cancáků. V Brně dokonce vznikla a jeden čas aktivně působila ediční rada kartiček při Vedení SPJF, která někdy více ale většinou méně úspěšně korigovala hlavního iniciátora kartičkovské mánie velkého Bobra. Velké pozdvižení a legraci způsobilo vydání opozičních kartiček (možná, že jsou ještě ke spatření na webu iKlubovny, což bylo i prvním důkazem druhého života dnes již legendárních drobných tiskovin, které doprovázejí zásilky SPJF. Druhým důkazem o úspěchu kartiček bylo vydání "konkurenční" sady v nakl. Ostrov. No, a třetím důkazem fenomenálního úspěchu jsou Mezinárodní setkání sběratelů foglarovských kartiček, jehož 2. ročník nás čeká ve sváteční foglarovský den 8. května 2012 ve společenském sále kláštera Emauzy, Benediktinské opatství Emauzy (Na Slovanech), Vyšehradská 320/49, Praha 2 (místo konání Memoriálu Jana Tleskače) od 9.00 do 12.00 hodin.
Protože se mi nechce tahat s sebou několikakilogramovou sbírku kartiček A1, B1, C1, F1, letáků D2, letáčků zmenšených na 40%, vezmu s sebou jen některé na ukázku a případně i na výměnu.
Tep se mi zrychluje, zdravím všechny kolegy kartičkáře a na závěr svého prvního dílu připojuji seznam sad kartiček SPJF, o kterých zatím vím (uvítám doplnění):

Se zájmem jsem si přečetl 2. sborník nezávislých foglarovců prodávaný ve Sluneční zátoce a přes Aukro členy a příznivci neformálního Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara. Badatelskou zajímavost a inspiraci nepostrádá většina publikovaných materiálů. Jde o dosud méně známé nebo nikdy nepublikované skutečnosti a zajímavosti vytěžené z bezedné pozůstalosti Jaroslava Foglara (před sběrateli snad bezpečně uložené v Památníku národního písemnictví). Jistěže je to dobře, že pozůstalost se zatím nestala zcela předmětem zájmu literárních historiků, a že tyto drobné sondy dotvářejí v dostupné tiskovině všem zájemcům z řad foglarovské veřejnosti pohled na osobnost Jaroslava Foglara jako spisovatele, oddílového vedoucího i člověka.

(Tento článek byl původně zveřejněn 17. 2. Po výpadku a odstranění závady serveru poskytujícího webhosting však nebyl automaticky znovu nahrán do databáze. Zveřejňujeme jej tedy znovu. Za jeho dočasnou nepřístupnost se čtenářům i autorovi omlouváme. – red.)
V první dekádě února 2010 jsem byl zástupci Pražské pobočky SPJF pozván na 14. kolegium Akademie J. Foglara, jak učeně se jmenuje tento institut úzkého počtu skalních zájemců o život a dílo spisovatele. Po vystoupení na tomto setkání jsem byl požádán, abych své názory na novou knihu Lubomíra Kubíka Jestřábův let napsal pro web Bohoušek. Ačkoli chystáme rozsáhlejší příspěvek o zmíněné knize pro druhý sborník Kruhu přátel odkazu J. Foglara, rozhodl jsem se v duchu zásad skautských a foglarovských ideálů v této věci SPJF vyhovět.
Lubomír Kubík ve svém pokusu o biografický román, vydaný nakladatelstvím Prostor pod názvem Jestřábův let, tvrdí čtenářské obci, že jde o životní příběh spisovatele, novináře a skautského vůdce Jaroslava Foglara. Nutno hned v úvodu říct, že Jaroslav Foglar, v české společnosti dostatečně známý svým úspěšným výchovným poselstvím vpraveným do originální mimoškolní metodiky a rozsáhlého literárního díla, si od Lubomíra Kubíka zasluhoval podstatně větší a hlubší pozornost, než jakou věnoval historickým faktům a souvislostem jeho života.
Jen s velmi mírnou nadsázkou si dovoluji tvrdit, že na 334 stránkách Kubíkova Jestřábova letu odpovídá pravdě pouze datum Foglarova narození a úmrtí.

V turistickém oddíle, kde jsem prožil spoustu nádherných chvil svého dětství, platilo jeden čas takové úsloví pro obdivný výkon, spíše cosi jako husarský kousek, člověka, který něco vytvořil: "Jardo, poď se podivat, to si eště neviděl." Přiznám se, že tahle slova mě napadla, když jsem dočetl poslední 320. stránku životopisného románu Jestřábův let. Také se přiznám, že jsem k uvedené knize přistupoval se značnou dávkou nedůvěry a to vzhledem k předem zveřejněné ukázce na Bohouškovi. Odrazovala mě také stanovená cena a nevzhledná obálka a mě neznámý autor, který dříve zbeletrizoval Hilsnerovu aféru nebo atentát na Heydricha. O nákupu jsem se rozhodoval více jak měsíc, pak jsem si ale řekl, co bych to byl za foglarovce, a mezi svátky jsem navštívil knihkupectví a knihu jsem si koupil. Zvědavost prostě zvítězila.

Na gymnáziu v Plzni na Mikulášském náměstí jsem jako kluk studoval. Už tehdy jsem věděl, že k bývalým absolventům naší školy patřil Miroslav Horníček, Jiří Trnka, učil zde také Josef Skupa ...
V roce 1999 jsem v této škole začal učit. V roce 2004 jsme při dnu otevřených dveří objevili "kulometnou rotu" a tak neznámého absolventa školy - akademického malíře Bohumila Konečného - Bimbu. Co následovalo asi víte - knížka o Bimbovi, dokumentární film L.Moulise "BIMBA - příběh zapomenutého malíře" a dvě velké výstavy v Západočeském muzeu v Plzni a v Obecním domě v Praze... (Podrobnosti najdete ve starších článcích na Bohouškovi nebo na specializovaných internetových stránkách www.bimba.cz)

Rády se přestrojují děti. Milují karnevaly, maškarní plesy, hry s převleky. Taky Rychlé šípy Jaroslava Foglara vytěžily něco z téhle nevinné zábavy, nicméně to mělo hranici. Z pochopitelných důvodů. Tvůrci kresleného vyprávění přece své hrdiny chtěli mít přehledně rozlišené. Pokud možno v celém spektru barev, jak by řekl už Isaac Newton, objevitel barevného spektra, i když pravda, vlastně tady kráčí akorát o čtyři barvy (bílou, žlutou, modrou a červenou).
V Rychlých šípech se nicméně nepřevlékají jen hlavní hrdinové tvořící pětici. I když...
Ano, ano, lze říct, že všichni ostatní se spíš jen zlověstně maskují. A zvlášť Dlouhé Bidlo!
Přijměte pokorný přehled veškerých převlekových situací seriálu.

1.
... a je to hotová archeologie, věřte mi. Dokládá to i letošní První sborník nezávislých foglarovců (54 stran) připravený Kruhem přátel odkazu Jaroslava Foglara, jak si aspoň říká čtveřice mušketýrů zvaných Jiří "Pedro" Zachariáš, Luboš Trkovský, Jiří "Jura" Stegbauer a dr. Petr Vyleta.
Sborník vznikl díky těm čtyřem, ale samozřejmě i díky pražskému Památníku národního písemnictví a Dorce Lábusové, která má v této instituci šťastně na starosti osobní Foglarův fond.

1.
Je Rychlonožkova přezdívka vůbec opodstatněná?
Toť věru "boží" otázka. Každý praktický člověk mi za ni vlasy vykráká a žena mi vynadá, nic to ale podle mého názoru nemění na její legalitě a regulérnosti a... (to třetí slovo si doplňte sami).
Zkusme tudíž odpovědět! Materiál k tomu sice samozřejmě obsahují i knížky Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta, nicméně je pominu a taky protentokrát vytěžím pouze vlastní seriál Rychlé šípy.
Heleďte, ptám se, sprintuje a běhá snad Rychlonožka nějak výrazně častěji a rychleji než čtyři jeho kamarádi?

1.
Reportér, novinář, redaktor a spisovatel Joseph Alexander Altsheler zemřel 5. června 1919 a bude tomu tedy brzy devadesát let. Zesnul v New Yorku, ale narodil se (29. dubna 1862) v bráně Divokého západu, v městečku Three Springs v Kentucky.
Altsheler absolvoval univerzitu v Nashville (Tennessee) a jako reportér začal ve třiadvaceti pracovat v Louisville. Tamtéž se roku 1888 oženil - se Sarah Bolesovou. Poznal ji právě už za studií. Měli syna Sidneyho. Roku 1892 opustili Louisville. Usadili se v New Yorku, Altsheler však zprvu pracoval jako havajský dopisovatel časopisu New York World.

1.
Tím nejznámějším jízdním kolem, se kterým se chlapci Rychlých šípů setkali, bylo ovšem přeslavné létající kolo Jana Tleskače v knize Záhada hlavolamu, věnujme se ale protentokrát jenom kreslených dobrodružstvím slavné pětice.
I tam se ovšem, jak víme, létající kolo vynořilo, a když nepočítám pozdější komikovou Záhadu hlavolamu, došlo k tomu roku 1947, kdy byla ve Vpředu prvně uveřejněna památná šestidílná série, kterou dnes najdeme na stránkách 187-91 souborného vydání.