| STÍNADLA |
Bohousek Zde
Rubriky
Nejčtenější články vydané v posledních 30 dnech
Prahou Jaroslava Foglara

Bydliště
Pracoviště
Klubovny
Tábořiště
Místa inspirace

Foglarovský svět
Tipy a vzpomínky pište na info@bohousek.cz, předmět: Prahou Jaroslava Foglara
Foglarovky
Bohoušek doporučuje

Otevřený dopis jako odpověď Jury Stegbauera na pamfletický rozhovor M. Beránka a J. Čvančary namířený proti němu (I. část)

[ Autor: Jiří Stegbauer - Jura | zařazeno: 27. 11. 2019 | přečteno 3318 ]

Otevřený dopis jako odpověď Jury Stegbauera na pamfletický rozhovor M. Beránka a J. Čvančary namířený proti němu a zveřejněný v polovině listopadu 2019 na webu Bohoušek (I. část)

PŘEDZNAMENÁNÍ
Na webu Bohoušek byl v polovině listopadu 2019 zveřejněn rozhovor Michala Beránka s Jaroslavem Čvančarou jako odezva na mé kritiky a zamyšlení, které vyvolala jeho tvrzení v televizi a později v Památníku národního písemnictví, že viděl (tedy měl v ruce a k probádání) spisy vedené komunistickou tajnou státní policií (StB) na J. Foglara.
Zdůvodňoval jsem mj. doložením aktuální dokumentární rešerše z Archivu bezpečnostních složek ČR, že ty spisy byly dávno skartovány již v letech 1981 a 1984 samotnou StB, a proto je J. Čvančara nemohl studovat, natož za souvztažností, které uváděl.

Protože zmíněný rozhovor považuji za skrznaskrz nejen polopravdivý, ale i nenávistně nepravdivý pamflet proti mně, snažím se v této své odpovědi svůj názor doložit.
Odpovídám na Bohouškovi, protože tam byl pamflet zveřejněn. A jako jeho autoři, ani já nebudu šetřit slovy. Já ovšem s tím rozdílem, že se co nejvíc budu opírat o fakta a logické argumenty souvislostí. A proč účelový nepravdivý pamflet? Od počátku už proto, že i otázky zdánlivě nestranně pokládané Michalem Beránkem (dále MB) jsou nejednou emotivně a gradačně podbarveny proti mně, a vynechávají leckteré informace, které jsem ve spojitosti s nimi ve svém textu uvedl, čehož si pozorní čtenáři mohou snadno všimnout. A hlavně proto, že odpovědi Jaroslava Čvančary (dále někdy JČ) jsou typickou ukázkou toho, jak lze věci postavit z nohou na hlavu, nejen jak on vyčítá mně polopravdivě, ale z jeho strany i zcela nepravdivě a účelově zkresleně. Tento postup historicky známe zejména od propagandistů totalitních režimů. Čtenáři si mohou všimnout, že často namísto faktů a jmen s oblibou licituje s vágními informacemi, např. typu „potkal jsem“ (koho?), sdělil mi, že Stg je nebezpečný (v čem?) atp. Já se budu naopak snažit co nejvíc svých argumentů podpořit faktickými odkazy. Ne vždy to z více důvodů pochopitelně je možné.

A pokud ještě jde o můj vstup do polemiky – přátelé a kamarádi, kteří mne desítky let znají, včetně dnes proslulého Jindry Hojera, vědí, že se nepovažuji za nikoho výjimečného. Nesnažím se chodit a nechodím na rozdíl od leckterých z řad foglarovců exhibovat na různé besedy, přednášky atd., nemám potřebu se předvádětI v mnohaletém badatelství kolem osobnosti a díla J. Foglara mi nešlo o sběr pelu jeho slávy, ale dobírat se v duchu nejen literární kritiky podstaty. Také proto jsem byl (a dosud jsem) některými nezasvěcenými či limitně uvažujícími lidmi peskován za kritičnost. Ano, tato moje „kritičnost“ vedla k tomu, že se mi v roce 2017 u příležitosti 110. výročí narození J. Foglara podařilo konečně po desetiletích získat udělení vysokého státního vyznamenání pro tuto historicky významnou osobnost českých dějin, byť „jen“ in memoriam. (Tahle iniciativa se mi podařila jako jedinci!, v tomto případě nezůstanu skromným v pozadí, je to vyvrcholení mé životní cesty spojené s propagací osobnosti a díla J. Foglara, ke všemu jsem státní vyznamenání nepřevzal osobně, ač jsem mohl, ale džentlmensky slavnostní úkon nabídl Sdružení přátel J. Foglara jako ocenění jeho letitých aktivit, což se stalo a medaili na Pražském Hradu převzal předseda SPJF Vojta Hanuš.) Ale stál jsem po boku leckterých takových žel prezidenty republiky nevyslyšených snah i v minulosti, tehdy společně s dalšími - abych jim neupíral právo aktiv (blíže např. Sborník nezávislých foglarovců č. 7/2018). Bohužel i v řadách foglarovců někteří nemohli a asi dosud nemohou tuto úspěšnost s udělením státního vyznamenání skousnout, jak to u nás v nejednom maločešství chodí podle úsloví Každý dobrý čin bude po zásluze – potrestán.

Chci na začátku ještě znovu zdůraznit, že jsem Jaroslava Čvančaru (dále někdy JČ) na samém začátku „kauzy“ veřejně vybídl, abychom se veřejně setkali třeba v kruhu foglarovců a třeba v Památníku národního písemnictví, a tam si vše přímo čestně vyříkali a snažili se obhájit svá tvrzení. Je to on, kdo moji výzvu nevyslyšel. Mohli jsme tím vše ukončit a nemuseli se dostat do stavu, v kterém se nyní „kauza“ nachází. Zato JČ vyslyšel např. výzvu Slavomila Janova, předsedy (prezidenta, vedoucího?) Akademie J. Foglara, svého kamaráda, spolupracovníka a potažmo nájemníka ve svém činžovním domě na pražském Žižkovu, ať uvedeme možné okolnosti k posouzení, a na besedě v této akademii se k tématu vyjádřil. Já přizván nebyl. Že to poté S. Janov zdůvodňoval obavou řekněme z možné příliš silné „přestřelky“, nepovažuji za relevantní, protože prostě je nutné v zájmu objektivity a cesty k pravdě čas od času vstupovat i do emotivně vypjatých situací. Natož když do nich vstupujeme jen s příklonem k jedné ze dvou stran, jako v tomto případu, což samo o sobě je smutné. Tím víc mezi foglarovci a skauty. Navíc obdivujeme odvahu bojovníků za svobodu i disidentů, a nakolik jsme sami ochotni svou odvahu uplatnit? V době svobody slova atd. ...

Už v úvodním textu k rozhovoru MB zcestně zmiňuje tzv. Sborník nezávislých foglarovců. Neexistuje žádný tzv. Sborník…, ale prostě sborník. Když něco označíme za tzv., znamená to, že nejde o oficiální název, ale o jakési přenesené, zástupné a nepřesné pojmenování. Ledaže by ono „tzv.“ už tady apriori mělo podsunout čtenářům jakýsi negativní postoj. To by přece MB jako vysokoškolsky vzdělaný a sečtělý člověk měl vědět a snad i ví... (Že je sečtělý, vím i z osobních setkání s ním, kdy se o literaturu živě zajímal a odvolával se na ni.)

Rovněž to, že MB v úvodu rozhovoru představuje sebe i JČ jako bývalé členy Dvojky, je zavádějící. Členstvím ve Dvojce věcně i odborně rozumíme pouze skautské roky oddílu. MB sám v minulosti publikoval, jak za jeho členství v oddíle (od r. 1957) J. Foglar velmi dbal (a jistě oprávněně vzhledem k obavám o osud svůj i oddílu – pozn. JS) o nehlášení se ke skautingu. JČ (v turistickém oddílu JF od r. 1960) vstoupil do řad oldskautů, ale až dlouho po sametové revoluci, což jsem nevěděl, a tak se mu omlouvám, že jsem v textu v 7. Sborníku nezávislých foglarovců uvedl, že skautem nikdy nebyl. To zůstává pravdou jen vůči tam citované informaci z článku Zbyňka Petráčka Na výlet do lágru Vojna (v podstatě komunistický koncentrák zejména pro politicky odsouzené vězně, Lidové noviny, 21. dubna 2018). Cituji Z. Petráčka: „Jeden barák hostí výstavu Lilie za ostnatým drátem / Skauti ve třetím odboji. I ta přináší zajímavé detaily. Třeba když Jaroslav Čvančara, jeden z autorů, propašoval na panel svou fotku ze skautských dob s Jaroslavem Foglarem.“ Nemůže být sporu o tom, že v souvislosti se skautskými dobami s JF ta fotografie JČ na panel nepatří. Ledaže si vymyslíme za každou cenu nějakou „volnou souvislost“ pro to, aby zviditelnění mohlo být umístěno...

Nyní tedy k mým odpovědím formou otevřeného dopisu. Jako autoři dlouhého rozhovoru, pamfletu proti mně, ani já nebudu stručný a svou obranu dostatečně zdůvodním.

Vážený Jaroslave Čvančaro,
MB ti mezi prvními položil otázku: Jak ses s Stg seznámil? Zmiňuje se o vašich letitých kamarádských vztazích – že to bylo ve Foglarově oddíle...
Odpověděl jsi mu, že jsem členem Foglarova oddílu nikdy nebyl, že jsem byl jedním z návštěvníků, jakých jste zažili desítky, a tak že jsem nebyl žádnou výjimkou. Že jsem někdy v roce 1962 nebo 1963 přišel na jednu z oddílových schůzek a Jestřáb tě pověřil, aby ses mě věnoval. Tyhle nepravdy (mezi lidmi se hovorově používá slovo lež) a polopravdy naprosto odmítám a uvádím je na pravou míru, která ostatně již byla vícekrát publikována a doložena dokumentárními materiály. I v „našem“ netradičním katalogu k výstavě Po stopách Rš v roce 1997. Udivuje mne, proč tak děravě, ale sugestivně uplatňuješ svou paměť jako jedinou správnou.
Tak za prvé – nikdy nikde jsem netvrdil, že jsem byl členem Foglarova oddílu!
Žádám tě o omluvu za to, že mi nyní nepřímo tuto souvislost ve své odpovědi manipulativně podsouváš.

TAKOVÝCH BYLY DESÍTKY...
Nejdřív jsem se seznámil v roce 1963 s Jestřábovou maminkou v pražském bytě Foglarových v Korunovační (tenkrát W. Piecka). Paní Foglarová mne vybídla, abychom s naším tehdy nikde neorganizovaným poděbradským klubem Modré šípy položili v našem městském hřbitovu u hrobu jejího manžela a Jestřábova otce alespoň kytičku. My jsme pak hrob našli, zjistili jeho rozpadlý stav, uhradili opravu a upravili. Jestřáb se mnou začal písemně komunikovat, poslal nám i dárky za úpravu hrobu. O prázdninách jsem se s ním poznal na Sázavě u jeho chaty Pikovicích. Pozval celý náš klub na návštěvu oddílu. K té došlo na podzim a zúčastnili jsme se sobotní schůzky v klubovně i nedělní hry Napříč městem. Na podzim příštího roku jsme byli opět Jestřábem pozváni a v sobotu 31. října a neděli 1. listopadu 1964 jsme se zúčastnili oddílových akcí. Byli jsme zase na sobotní schůzce oddílu v klubovně i na nedělní výpravě (Skalní hřišťátko, a tam jsi podle mne nebyl, možná jsi už z pochopitelných důvodů věku oddílovou činnost jako mnoho jiných opouštěl či opustil, ale i to bylo jen rok poté, co jsme se v oddílu seznámili). Jestřáb v oddílové kronice o nás píše, že v „klubovně jsou jako jedni z našich“. (O kom jiném to někdy napsal? Snad jen před mnoha lety podobně přijal bývalý slovenský klub Vpředu č. 5641 Morskí tigri, Bratislava, který směl tábořit s oddílem na Zelené říčce.) A je u toho vlepena fotografie našeho klubu. (Kdo se chce přesvědčit, může v knize J. Foglar – Jestřáb kronikářem, 2012, nalistovat s. 167.) Jestřáb zde také připomíná, že jsme klubem měsíčníku ABC. Tím jsme se mezitím stali na jeho výzvu, a to prvním klubem jeho turistické stovky (1.101), kterou korespondenčně vedl od konce roku 1963 a kde nám první členství nabídl, což se dalo těžko odmítnout, i když se nám popravdě do ábíčka nechtělo, jeho soutěžení nám nebylo blízké. Ale pod vedením Jestřába - to byla pocta! Bylo nám 14 let...
Tak Jaroslave, laskavě odvolej a omluv se za svá nepravdivá bagatelizující účelová tvrzení, že jsem byl jedním z návštěvníků, jakých jste zažili desítky, takže jsem nebyl, potažmo náš klub, žádnou výjimkou. A že jsem někdy v roce 1962 nebo 1963 pouze přišel na jednu z oddílových schůzek, jak líčíš.

JESTŘÁB TĚ POVĚŘIL?
Naprosto nepřijímám tvé tvrzení, že tě Jestřáb pověřil, aby ses mě věnoval. Leda možná sběratelsky, což se mezi námi dělo, ale to jsme přece uskutečnili na základě naší vzájemné komunikace a tehdy blízkých zájmů. Na to jsme nepotřebovali Jestřába. Já jsem totiž byl s Jestřábem dál v korespondenčním kontaktu a nepotřeboval jsem žádné jiné tvé „věnování se“. Možná jsem měl v té naší klukovské době, oddíl-neoddíl, víc zkušeností, protože jsme si v našem klubu všechno museli organizovat a zařizovat sami, dokonce jsme si na zahradě při vile mých rodičů postavili bez pomoci dospělých (jen s radami mého otce) i svoji klubovnu, s okny, kamínky, elektřinou! A to z materiálu starých domů v našem městě bouraných. A to nám bylo v té době teprve dvanáct-třináct let. Navíc, pravda je taková, že náš klub měl i díky následné péči o rodinný hrob Foglarových v Poděbradech mimořádnou pozici také u paní Foglarové, což jsem si ovšem uvědomil až jako dospělý. A taky jsme zanedlouho měli a zprvu skrytě užívali možná první týpí té doby v republice! Připomínám, že užívání týpí bylo totalitně zakázáno jako „atribut skautingu“, potažmo kapitalismu. Bylo ručně vyrobené z železniční plachty a v roce 1965 jsme ho kurážně přivezli na sraz klubů dětských časopisů u Lysé nad Labem, kde působilo jako pozitivní bomba. Pravda, byla doba společenského uvolňování. Šikovní dospělí nám přáli, pohotově zavolali do pražského rozhlasu a redaktor Karel Mastný s námi při ohni v týpíčku natočil reportáž, která se pak odvysílala. Říkalo se, že tenkrát to všechno pomohlo prolomit zákaz užívání týpí v republice. A Jestřáb? Ten tohle samozřejmě věděl! Od Zdeňka Pírka i ode mne! Ale to už bychom se dostali k novodobé historii čtenářských klubů, která není tvou „parketou“, ač většina toho, co teď uvádím, již byla publikována. Mj. i v tom zmíněném katalogu k výstavě Po stopách Rš (1997).

CESTA TRAMPINGU A BANJA versus CESTA FOGLAROVSKÁ
V roce 1965 (to už jsem podle vzoru J. Foglara založil a vedl tábornický oddíl s prvky skautingu, vše najdeš podrobněji např. ve 3. a 7. Sborníku nezávislých foglarovců) jsem v Poděbradech doslova ilegálně rozmnožoval věstník Sběratel, zpravodaj vznikajícího Klubu sběratelů, zřejmě prvního celostátního pojítka trampů, foglarovců a někdejších skautů. Měl jsem díky školnímu časopisu přístup ke školnímu cyklostylu a získal jsem nečíslované rozmnožovací blány, které jinak byly totalitně velmi hlídané a registrované. Inu odvaha mládí… Hned následující rok z Klubu sběratelů vznikl Klub přátel J. Foglara (KPJF), patřil jsem do pětice zakladatelů, s číslem 4 v legitimaci, nejmladší z jeho zakladatelů. To jsem byl ještě na střední škole a dál rozmnožoval materiály pro vznikající KPJF.
Myslíš, vážený Jaroslave, že tohle všechno J. Foglar nevěděl? Ovšemže moc dobře věděl. Svědčí o tom i dochovaná korespondence nejen v Památníku národního písemnictví. Zatímco ty, starší asi o necelé 3 měsíce než já, jsi šel jinou cestou. Věnoval ses v té době trampingu a posléze i banju, tomu, co dílčím způsobem jsi popsal v publikaci Taxmeni aneb Hledání country grálu (Svět křídel, 2000).

PRVNÍ VYSTOUPENÍ TAXMENŮ
Tvrdíš, že když jsi založil skupinu Taxmeni, požádal jsi mne, zda bych se o vašem prvním vystoupení nezmínil v médiích. A že jsme se pak občas setkávali, ale více komunikovat jsme začali až ve druhé polovině osmdesátých let.
Tak na tohle ti, Jaroslave, odpovím citací z tvé knihy Taxmeni aneb hledání..., kde o mně není několik odstavců, jak nyní nepravdivě tvrdíš (k tomu se ještě vrátím), ale pouze toto: „Prostě nám scházel kvalitní textař. Pak jsem začal některé texty konzultovat s mým kamarádem Jirkou Stegbauerem a leccos se vylepšilo. Je to můj kamarád už od klukovských let, básník a nakladatel. Poznali jsme se ve Foglarově oddíle, kam občas dojížděl až z rodných Poděbrad. V roce 1971 byl prvním, kdo o Taxmenech napsal do novin. O dvě desetiletí později pomohl na svět mé knížce Akce atentát. V roce 1997 jsme spolu v Muzeu hlavního města Prahy uspořádali velkou foglarovskou výstavu.“ (s. 51-52) To není několik odstavců, ale sedm stručných vět v jednom odstavci! Takže najednou dnes uvádíš o našem kamarádství a spolupráci pouze to, že jsem na tvou žádost publikoval v médiích o prvním vystoupení Taxmenů. Což jsem na tvé přání skutečně učinil. A dost, jen že jsme se pak občas setkávali atd. Ale napsal jsem na tvé přání třeba i do Mladého světa o vašich pozdějších společných koncertech se skupinou Ohaři, což v té době byla pro vás velká propagace. Najednou si to nepamatuješ, náhle nemáš ani výstřižek ve svém jinak pečlivě vedeném, archivu?! Jenže v knize Taxmeni, kdy nás ještě nerozdělila dvě tvá zásadní pochybení a nesnaha odčinit je, jsi uvedl pravdu také o mé pomoci s písňovými texty. Vidíš, a dnes tedy zamlčuješ další z věcí, které nás spojovaly. Ano, kamarádsky od srdce jsem ti pomáhal a podporoval tě už tehdy, protože jsem si tvých snah vážil.
Vyzývám tě proto, abys s omluvou odvolal i tato svá nepravdivá tvrzení, že ve tvé knize Taxmeni… je o mně několik odstavců a že jsem se v médiích zmínil jen o vašem prvním vystoupení.

POLITICKY MOTIVOVANÁ AKCE DUKLA
M. Beránek se tě dále ptá, jak to bylo s akcí Dukla, kterou jsem ve své kritice zmínil. - Nikdy jsem nezpochybnil, že to byla akce směrovaná k výchově zájmu o historii, jak jsi odpověděl, ale i k vlastenectví, jak bych tě doplnil tenkrát i nyní já. Tak jsem akci vnímal, když jsi mne do jejího počátku vtáhl, k čemuž se dostanu. Je však polopravda, že jste si výstroj půjčili od vojáků, protože podle všech údajů jste si ji půjčili od Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou), což byla přece jen „jiná káva“, protože Svazarm byla organizace cíleně totalitním režimem propagandisticky orientovaná na ovlivňování civilního obyvatelstva.
V odpovědi MB jsi mj. uvedl, cituji tě: „Po úspěšném skončení expedice si leckdo přihříval polívčičku, včetně redakcí časopisů, jelikož šlo o mimořádně atraktivní akci. Redaktor Stg se také chtěl blýsknout nevšední reportáží, a tak jsem mu poskytl své deníkové zápisy. Na jejich základě napsal pro časopis Československý voják reportáž na pokračování, která vyšla pod názvem Kóty života a smrti. Článek tehdy vzbudil mimořádný ohlas.“
To jsou úžasná osočující slova o přihřívání polívčičky a jak se redaktor Stg, tedy já, také chtěl blýsknout. (Opak je v mém případě pravdou, což doloží i moje odpověď na příští otázku MB a tvoji reakci.) Když jsem po tvém návratu z Dukly zjistil, že tato expedice učňů s pracovníky učebního závodu byla politicky motivována „iniciativou Prameny“, tj. akcí k výročí vzniku Československého svazu mládeže v roce 1949, akcí vyhlášenou Socialistickým svazem mládeže (SSM), byl jsem z toho mírně řečeno zkoprnělý. Takhle jsi mi akci nikdy nepředstavil. Ve svém otevřeném dopisu, na který s MB reagujete, jsem podrobněji popsal, jak jsem nedlouho předtím „byl odejit“ – byť s dobrým pracovním posudkem – z Mladé fronty, protože jsem kritizoval honorářové podvody v jednom z dětských časopisů, což se soudruhům z vedení Mf nehodilo. Už vůbec ne v atmosféře gorbačovské perestrojky, že se něco takového děje pod jejich střechou. Protože Mf patřila svazákům a ti byli hodně zarytými obhájci režimu. Napsal jsem také, že pro mne to bylo definitivní zklamání důvěry v perestrojku. A že pokud jde o Expedici Dukla, právě tak bychom s ohledem na výročí vzniku ČSM mohli hovořit o výročí zákazu skautingu v naší zemi.
Ne, já už jsem nechtěl svazákům v ničem pomáhat. Proto jsem se také snažil napsat materiál tak, aby byl co možná jen solidně věcný. Samy základní informace v něm však z hlediska objektivity nešlo vynechat. Ostatně články jsou podepsané: Podle poznámek a vyprávění Jaroslava Čvančary připravil Jiří Stegbauer. Každý se o tom všem může přesvědčit (Čs. voják, č. 19, a č. 20, 1989). Kdybys mi tedy neposkytl své poznámky a nedoplnil je ústními informacemi, které jsi pokládal za důležité, leccos by bylo jinak. Ale žili jsme v té době oba dva… Navíc jsem připomněl, že i v časopisu Čs. voják jsem publikoval statě z kulturní oblasti, v drtivé většině civilní. S výjimkou tebou mě vnucené akce Dukla a poté mnou iniciovaném materiálu o Rudolfu Krzákovi, důstojníku západní fronty. Nepotřeboval jsem se tudíž ničím blýsknout a přihřívat si polívčičku. Pro Expedici Dukla jsem splnil slovo, které jsem dal šéfredaktoru Čs. vojáka, tobě i řediteli vašeho učiliště. K tomu se ještě dostanu.
Takže tě, vážený Jaroslave, žádám, abys odvolal a omluvil se za svá dehonestující slova v kontextu o přihřívání si polívčičky a zjevně v podtextu od tebe dehonestačně myšlené i servilní snahy blýsknout se.

TVÉ PRACOVIŠTĚ = KOMUNISTÉ SE SVATOZÁŘÍ?
Tahle má reakce doplní to, co jsem neřekl v předchozím textu. MB se tě ptá: StG se také zmiňuje, že byl přítomen schůzce u „kádrově kovaného ředitele učiliště Ing. Ivo Košaře“.
Ano, to jsem už také publikoval a ty to ve své odpovědi účelově ignoruješ či dokonce popíráš. Byl jsi to ty, kdo mě s velkým časovým předstihem požádal, abych se pokusil pro vaši Expedici Dukla získat šéfredaktora Čs. vojáka, a pokud svolí s publikováním o akci, abych s tebou přišel za ředitelem vašeho učiliště ing. Ivo Košařem a na základě této podpory ho pomohl získat ke svolení s uskutečněním akce. Říkal jsi, že se obává o bezpečnost učňů, což bylo pochopitelné. Šéfredaktor Josef Gajda souhlasil, proč by ne, i já jsem byl nakloněn expedici, aniž bych ovšem věděl, jak politicky má být připravena. Ve tvém doprovodu jsem se pak dostavil k řediteli. Už v kanceláři jeho sekretářky, které jsi mne představil a která nás poté uváděla do pracovny ředitele, jsem pocítil onu podřízeneckou zaměstnaneckou atmosféru. A když jsi mě pak představoval řediteli Košařovi málem ve čtvrtpředklonu – To je, soudruhu řediteli, soudruh redaktor z Čs. vojáka -, bylo mi jasno. My jsme si v redakcích, které jsem poznal, až na výjimky už dávno kolegiálně, ne soudružsky tykali. Včetně zde uvedeného Josefa Gajdy, který pro mne byl a zůstal mimořádně férovým chlapem. Já nemohu lidsky ani profesně hodnotit tvého ředitele Košaře, o němž nyní uvádíš, že byl jeden z nejférovějších lidí, které jsi v životě poznal. Já jen aktuálně vím od tvého tehdejšího nadřízeného v učilišti Zdeňka Šmitmajera, který byl po řadu let i tvým kamarádem a podle svého svědectví tě tehdy ochránil zejména v jednom velkém ekonomickém průšvihu, že ing. Košař ho ze školy vyhodil. Mám to od něj písemně v rozsáhlé vzpomínce, která bohužel i vůči tobě vyznívá velmi nelichotivě. Když jsem před asi dvěma roky sháněl kontakt na ing. Košaře, řekli mi na sekretariátu učiliště: Prosím vás, kontakt nemáme a raději tu Košaře vůbec nezmiňujte. - Důvody tohoto nevztahu neznám.
Vytýkáš mi nyní, že jsem plk. Vasila Mohoritu uvedl ve svém otevřeném dopisu jako otce tehdejšího předsedy ÚV SSM. Omlouvám se, po ověření jsem zjistil, že šlo o strýce předsedy ÚV SSM, který po něm zřejmě získal křestní jméno. Kdybys mi ovšem souvislost s předsedou ÚV SSM tehdy nezdůraznil, tak by nemohla v článku v Čs. vojáku vyjít! Rovněž se mi při současném prověřování dalších okolností s omluvou jeví, že má zmínka o Lidových milicích na učilišti byla mylná a měla se prý týkat Svazarmu, který měl někde na učilišti i svá skladiště.
MB jsi dále k ing. Košařovi odpověděl: „Například i v době tuhé normalizace opakovaně každý rok 13. ledna, umožnil využití prostoru školy k setkání oddílových generací Foglarovy Dvojky. Jako ředitel také dost riskoval, když na můj podnět dvakrát povolil v kinosále uspořádat besedu Jaroslava Foglara s učni.“ - To jsou odpovědi velmi vágní. Podstatné by bylo, kdybys konkrétně uvedl, v kterých letech ing. Košař takovou riskující vstřícnost projevil. Jen podle toho lze dnes soudit, nakolik byl řekněme odvážným v době „tuhé normalizace“. To by zájemci mohli dohledat např. v kronikách Foglarova turistického oddílu z těch let, z oddílového časopisu Čigoligo, případně z Jestřábových deníků. Ty, Jaroslave, ovšem v naší polemice používáš vágní informace s oblibou často, hlavně při osočení mé osoby.
V článku o Expedici Dukla uveřejněném v Čs. vojáku se na začátku mj. cituje výzva k učňům, která končí: Přihlášky obdržíte v místnosti SSM. Jenže funkcionáři SSM bývali ve školách i učilištích v různých postech i sami učni. Že by tedy s vámi nejel žádný funkcionář SSM, jak tvrdíš? Tomu stěží lze uvěřit, takoví lidé mívali přece jen při výběru na různé zajímavé akce přednost! Taková to byla doba.
Cituji z materiálu, který jsme o expedici tenkrát otiskli dle tvých poznámek a tvého vyprávění: „Expediční autobus čeká. Venku jsou zástupci KSČ, ČSLA, Svazarmu, Čs. svazu protifašistických bojovníků, Národní fronty, našeho státního podniku IPS a jeho učebního závodu, novináři, rodiče, kamarádi, kamarádky… /.../ Před sedmou hodinou naše jednotka nastupuje a zástupce velitele expedice, prof. Josef Nechanický, podává hlášení generálporučíku Františku Šádkovi, který je také předsedou ústředního štábu iniciativy Prameny.“ (Pro nezasvěcené zejména z nové generace: KSČ = Komunistická strana Československa, ČSLA – Československá lidová armáda, IPS = Inženýrsko průmyslové stavby, generál Šádek byl předsedou Ústředního výboru Svazarmu.)
Jaj připomněl Zdeněk Šmitmajer ve zde již zmíněné vzpomínce, podle něj celý ten projekt ukázkového učiliště vycházel ze zkušeností Milouše Jakeše, ovlivněného vlastními zkušenostmi z Baťovy školy práce. V tomto případě ovšem se snahou socialistické propagandy. Proto se učilišti leckde po straně říkalo největší líheň dělnických kádrů. Bylo největší a nejvybavenější v republice, dokonce s vlastním krytým plaveckým bazénem.
Takže sumárně: žádám tě Jaroslave o jasné vyjádření, že jsi mne o podporu vaší Expedice Dukla sám požádal a že jsem s tebou pak byl u vašeho ředitele a že jsem splnil slib, který jsem dal tobě i ostatním.

TAJNÉ POSLÁNÍ
Tak jsem nazval článek o plk. v.v. Rudolfu Krzákovi, který jsem zveřejnil v Čs. vojáku (č. 21, 1989). Ačkoli už doba embarga pro náš západní druhý odboj začala tehdy přece jen zvolna pozitivně tát, myslím, že nebýt již výše uvedeného šéfredaktora J. Gajdy, asi by článek vůbec nevznikl, neboť by v tomto časopisu nemohl být otištěn. (Něco jiného bylo, že vyšla v článku o Expedici Dukla zmínka o tom, že jste se stavili v Bánově u pomníku četaře aspiranta Josefa Bublíka, který spolu s druhy padl za heydrichiády v kostele Cyrila a Metoděje v Praze. Přece jen - byl to voják padlý a za heydrichiády... Tam už snad apriorní riziko ze strany zkostnatělého armádního aparátu šéfredaktorovi tolik nehrozilo.)
Nezpochybňuji, Jaroslave, že jsi mi nějaké informace k plk. Krzákovi poskytl, zejména fotografie. Nevím, zda jsi k němu tenkrát vůbec kvůli mně jel, vždyť jsi delší čas vytěžoval účastníky odboje i po stránce jejich osobních archivů. Já o R. Krzákovi leccos věděl i proto, že on žil léta v Poděbradech, mém rodném městě. Když mě pak ve své vilce Na Skupici přijal, řekl, že znal i moje rodiče. Můj táta byl totiž v 50. letech z politických důvodů ve vězení, a po propuštění až do roku 1964, kdy se dočkal „rehabilitace“, musel pracovat jen v dělnických povoláních. Oni tihle lidé o sobě věděli často v rámci republiky, natož nevelkého města...
Zpochybňuji však, Jaroslave, tvé tvrzení, že R. Krzák měl ještě v roce 1989 „všechny telefonáty odposlouchávané“. Promiň, ale StB měla v té době už zcela jiné starosti s množstvím odposlechů jiných lidí, takže stěží jí záleželo na starém vojáku s hodností plukovníka v.v. (ve výslužbě). Navíc sám uvádíš, že on ti pak telefonoval. Dokonce že můžeš se mnou přijet. Předně – jak můžeš něco o odposlechu tak suverénně tvrdit? Jako badatel v historii bys možná mohl objektivněji uvést: Plk. Krzák měl podezření… atd. Přesto mi telefonoval… (Že by tě telefonováním chtěl zahrnout do podezření estébáků? No tomu nemůžeš věřit ani ty.) A za druhé – tvá slova vyznívají, že jsi se mnou do Poděbrad jel, ale tak tomu nebylo! S panem plukovníkem jsem si schůzku sjednal telefonicky sám a sám jsem jej navštívil. Dobře si pamatuji, že jsem chvilku jeho dům Na Skupici hledal... Když jsem pana plukovníka nedlouho před jeho skonem potkal v poděbradském parku, lehce jsme zavzpomínali. Měl skvělou paměť. Možná to ani nevíš, ale už roky inicioval v republice velkou aktivitu kolem legionářů. Pobýval v té době v domově seniorů. Zmínil tě nepříliš lichotivě – že z tebe už dlouho nemůže dostat zpátky řadu originál fotografií, které ti zapůjčil…
Žádám tě v tomto případu o nápravu ve znění: Uznávám, že jsem nepřesně formuloval cestu Jiřího Stegbauera do Poděbrad za plk. v.v. Rudolfem Krzákem. Pravda je taková, že jsem tam s ním nejel a jejich setkání se nezúčastnil.

AKCE ATENTÁT I.
MB ti předložil další téma – že vícekrát zmiňuji podporu a svou pomoc při tvé cestě do publikační sféry, že připomínám časopisecký seriál Akce atentát a publikaci stejného názvu, kterou jsem ti „prý pomohl významně stylizačně dotvořit“.
Odpověděl jsi mu mj., že jsi dostal nabídku od Honzy Dobiáše, redaktora Mladého světa napsat do tehdy nejpopulárnějšího časopisu seriál o útoku parašutistů na Heydricha. A že tehdy jsem ti já měl říct, ať Dobiášovi nic takového nedáváš – atd. Obrátil jsem se aktuálně na svého známého Jana Dobiáše s žádostí o informace k tvému tvrzení. Řekl mi, že žádnou nabídku k takovému seriálu nemohl učinit, protože už někdy v polovině roku 1987 odcházel z Mladého světa, čili ti nemohl ani do budoucna něco slibovat! A ty jsi koncepci něčeho podobného pro časopis Pionýr nabídl až pro rok 1988, kdy to vyšlo! Co k tomu dodat? To z tvé strany nejsou jen fake news, ale česky zcela holé nepravdy!
Vyzývám tě, abys po pravdě s omluvou uvedl, že jsem tě přemlouval, abys koncepci takového seriálu nenabízel Mladému světu, ale že jsi mi ji z vlastní vůle nabídl pro časopis Pionýr. Abys přiznal, že jsem otištění textového seriálu prosadil i za pomoci námi domluveného užití fiktivní pátrací akce pionýrské družiny na začátku textu, který jsem ti pomohl jako tvoji první rozsáhlejší práci na dané téma pro časopis prosadit, významně stylizačně upravit a publikovat. Včetně ilustrací Bohumila Konečného, nám oběma blízkého malíře a ilustrátora.
Čtenáře chci ujistit, že nebylo normální, jak naopak tvrdíš, aby redakce v takovém rozsahu jako u tebe po stránce stylistické, gramatické a interpunkční upravovaly texty externistů. Ano, byla to tvoje první rozsáhlejší životní publikační příležitost. Psaní nebyla tvoje parketa. Nelkal jsem u těch úprav tehdy, ani nyní. Dělal jsem to pro kamaráda. Jen jsi mě přinutil vrátit se ve vzpomínce ve tvém osočení, jak dnes lkám atp.

AKCE ATENTÁT II.
No tohle zas bude pecka, co tvrdíš a co se budu snažit vyvrátit. Koncepci fotografické publikace Akce atentát jsi mi přišel nabídnout snad do tehdejší redakce Dálky ve vydavatelství Magnet-Press (dále M-P), a to s tím, že ti téma odmítli v Nakladatelství Naše vojsko. A pravil jsi, že máš vše připraveno a jestli bych to v M-P nezkusil prosadit. Co bych pro kamaráda od dětství neudělal!? I obrátil jsem se na dr. Jaromíra Hořce, kterému po letech zatracení „restituentně“ vrátili edici Magnet a s nímž jsem měl velmi dobré vztahy, což mohou dosvědčit žijící svědkové, např. Josef Gajda nebo grafička Jarmila Pospíšilová z rodiny, kterou jsem ti doporučil a která ti později pomáhala s korekturami pro nakladatelství Laguna. J. Hořec projevil výrazný zájem s tím, že by vydání publikace upřednostnil a zda je možné podklady brzy předat. Řekl jsem mu, že ano, neboť jsi mne informoval o připravenosti publikace dle koncepce. Nu, a následně začalo martyrium. Ukázalo se, že máš jen tu koncepci a spoustu dokumentárních fotografií. Tedy žádný užší výběr, natož popisky. A požádal jsi mne o spolupráci. Nejen proto, že jsi měl spoustu dalších aktivit myslím s Taxmeny, ale jak jsem seznal i proto, že tě téma zavalilo a neměl jsi patřičný nadhled pro výběr fot. To jsem chápal, i v souvislosti s tím, že jsi dosud s podobnou prací neměl zkušenost. Ale nechápal jsem, jak jsi mne mohl nepravdivě informovat o připravenosti-nepřipravenosti publikace. Hrozila blamáž.
Začal jsem s tebou tedy zejména o víkendech publikaci u tebe, v domě tvé manželky nedaleko neblaze proslulé střelnice v Kobylisích, připravovat. Nevěnoval jsem se rodině. Jednou jsem byl hodně rozhořčený (měl bych uvést naštvaný). A to když jsi mi v sobotu asi po půldruhé hodině práce náhle řekl, že musíš končit, že musíš někam jet, snad právě kvůli Taxmenům... A já kvůli té půldruhé hodině nejel s rodinou, s tehdy malými syny, na víkend na chalupu. Mám to všechno komentovat? Myslím, že vnímavým lidem nemusím. Tak jsme v napětí publikaci postupně dokončili a odevzdali. Dr. Hořec ji dal k lektoraci, bylo to OK a publikace skutečně v roce 1991 přednostně ve velkém nákladu vyšla. Magnetka byla edice velmi oblíbená, ke všemu ji táhl dobový boom prodeje tiskovin, v tomto případě i téma. Už si nepamatuji, jaký byl tvůj honorář, jistě ve své archivní pečlivosti máš smlouvu uloženu. Myslím, že šlo o 40 000 Kč, možná ještě víc. To byly v té době velké peníze. Já jsem myslím obdržel od J. Hořce 2 000 Kč za „odbornou spolupráci“, jak je v tiráži uvedeno. Je tedy zásadní nepravda, kterou uvádíš, že jsem se „do tiráže napsal jako odborný poradce“. Mezi odbornou spoluprací a odborným poradcem je přece jen rozdíl. Ale i kdybych tam byl uveden jako poradce, cožpak jsem ti neradil? Cožpak jsem ti z hlediska svých odborných vědomostí a zkušeností nepomáhal radit při výběru fotografií a pak i znění textů? Ani z tiráže vlastní publikace nedokážeš či úmyslně nechceš uvést pravdivý údaj! Jen proto, aby mne před nezasvěcenými zase blamoval?
A v té souvislosti je pozoruhodná jedna věc, kterou (zdánlivě netuším proč?) zamlčuješ, že už na začátku toho společného martyria, kdy jsem tě (ale potažmo i sebe kvůli nepravdivé vstupní informaci J. Hořcovi o připravenosti publikace) zachraňoval před průšvihem, tedy že jsi mi nabídl odměnu ze svého honoráře! A pak jsi to splnil. Nevíš, kolik jsi mi tehdy dal? Já si evidenci nevedu, ale bylo to k satisfakci dost. Myslím, že teď, když to s patřičnou ironií sám připomínám, se náhle rozpomeneš, jak jsem tě na kolenou prosil, abys mě odměnil… Tenkrát jsi ovšem ještě byl vděčný a dokázal ocenit významnou spolupráci kamaráda, od počátku do konce.
Žádám tě o omluvu tohoto znění: Není další pravda v tom, co jsem uvedl v rozhovoru s M. Beránkem zveřejněným v polovině listopadu 2019 na foglarovském webu Bohoušek, a sice že Jiří Stegbauer se v mojí publikaci Akce atentát (edice Magnet, 1991) uvedl v tiráži jako odborný poradce. Je tam právem uveden jako odborný spolupracovník, neboť ke vzniku publikace vlastní tvůrčí prací velmi přispěl.

TRILOGIE „NĚKOMU ŽIVOT…“
A teď k té nakupenině nepravd, které jsi uvedl v souvislosti se svými třemi velmi obsažnými a přínosnými knihami Někomu život... Předně ses na mne obrátil sám, když už jsi začal na knize pracovat, a to s žádostí zejména o jazykovou a korektorskou pomoc při jejím vzniku. Nakladatele už jsi měl a je pravda, že jsem neměl v té době podmínky, abych takovou knihu vydal. Překonával jsem totiž dozvuky kolapsu svého organismu z podnikatelské činnosti (těžký syndrom únavy). Proto jsem se nehrnul ani k pomoci tobě, ale přemluvil jsi mne. Neboť to ty manipulativně nesporně umíš, ale to jsem si tehdy ještě moc nepřipouštěl. To, že mělo Nakladatelství Laguna na redigování textů vlastní specialisty, je možné. Ale ke všemu, jak jsem naznačil, kniha teprve začala vznikat, a dával jsi mi ji postupně po malých částech, některé části po opravách opakovaně. Znal už jsem tvé chyby a nedostatky při psaní a bylo mi jasné, že s tím nechceš před redakci Laguny předstupovat. Myslím, že nejen v Laguně by s takovým přístupem s autorem lidově řečeno vyběhli, protože se odevzdává hotový rukopis k lektoraci a dalšímu posuzování, výjimečně pracovní verze rukopisu k posouzení, zda by nakladatelství po dokončení bylo ochotno se jím dále zabývat k případnému vydání. Takže takhle jsem na tvé knize zdarma kamarádsky pracoval mnoho hodin, sečteno dnů. Dělal jsem ti i pozdější už stránkové korektury po grafickém zlomu z Laguny. V té době to vypadalo, že půjde jen o jednu knihu z období heydrichiády. Také v tom určení kniha vyšla.
Protože jsem však věděl, že bys byl schopen po doplnění svého archivu vydat i celé období druhého odboje, sám jsem tě k němu motivoval a podporoval tě. Tak začala stejným způsobem pro Lagunu vznikat i druhá kniha, která měla zahrnout začátek II. odboje. Pokládám však od tebe za další nehoráznou nepravdu, že jsem ti nutil do knihy doslov. Nestíhal jsi ve svém věčném koloběhu mnoha činností (pokládám tě za hyperaktivního workoholika) dodělávat knihu a věřím, že stále jsi ještě neměl na to napsat ucelený stručně výstižný zásadní text k danému období českých dějin. Požádal jsi mne o napsání doslovu. Jediné, co jsi mi k tomu poskytl, bylo několik hesel a citace z poválečného projevu Edvarda Beneše. Hotový text doslovu jsi rozhodně nepředělával, jak teď nemocně tvrdíš!!! To bych musel vrátit vysokoškolský diplom a všechny zkušenosti z práce odborného publicisty, jímž jsem byl už v časopisu Květy. Naopak jsi jej ocenil! A za paranoidní pokládám, že jsem ti naznačoval, abys mě uvedl jako spoluautora. Nic takového jsem nenaznačoval, ani nechtěl. Ty nevíš, že většinu knih, které jsem vydal ve svém nakladatelství, jsem v tirážích neuvedl ani pod svým editorstvím? Ačkoli tomu tak bylo, od rukopisu po závěrečné korektury. Mám jinou životní filozofii než za každou cenu exhibovat. Jen mě v posledních letech vadí, že ti, kteří pro J. Foglara a propagaci jeho díla a osobnosti tolik poctivě udělali, jsou odsunováni na vedlejší kolej. Mezi ně patří např. Petr Vyleta, Jiří Zachariáš, Luboš Trkovský.
Žádám tě tedy o omluvu: Omlouvám se, že jsem chybně uvedl, že jsem Jiřímu Stegbauerovi nabídl k vydání knihu Někomu život…, neboť v době, která přichází v úvahu, jsem již měl učiněnu dohodu s Nakladatelstvím Laguna. Potvrzuji, že jsem ho požádal, aby mi přátelsky pomohl zejména s jazykovou přípravou rukopisu této knihy a poté i stránkovými korekturami. Omlouvám se za nepravdy, že mi vnutil napsání svého doslovu ke knize a že jsem tento doslov pak musel předělávat. Odvolávám, že mi jmenovaný naznačoval, abych ho uvedl jako spoluautora dané knihy.

S ohledem na své zdraví pokračování svých odpovědí postupně připravuji. A přinesu ještě víc důkazů o absolutních nepravdách, které o mně Jaroslav Čvančara tvrdí.

Jiří Stegbauer – Jura



Tento otevřený dopis reaguje na článek https://www.bohousek.cz/clanek-2019110003-rozhovor-s-jaroslavem-cvancarou-nad-strankami-sborniku-nezavislych-foglarovcu.html



Foglarovské výroky
"Rozsviťte si čaj!" - spiritista pan Pilgram mladému J. Foglarovi.
Vyhledávání
 
KNIHA NÁVŠTĚV
Bohouškovy trvalky
Výročí roku 2024
13 otázek - kvízy
Nejkomentovanější
Vyšlo od roku 2018...
19. 03. 2024
Počet komentářů: 24

Ocenění a vyznamenání pro Jaroslava Foglara
16. 04. 2024
Počet komentářů: 9

Jan Trojan - Roy: "Foglarovo dítě"
19. 03. 2024
Počet komentářů: 5

Foglarovskou ročenku 2023 bude distribuovat skautská nadace
16. 04. 2024
Počet komentářů: 2

Saturnin a Stínadla - aneb Setkání Lídy Baarové a Adiny Mandlové v Havlově vaně
04. 04. 2024
Počet komentářů: 1

reklama

* Bohouška připravuje redakce ve složení: Milan Lebeda - Alpín (vedoucí), Petr Molka - Best (webmaster), Tomáš Hromádka - Krizmen (redaktor). Bohoušek je připravován ve spolupráci s Pražskou pobočkou SPJF.
* Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce a vlastníků autorských práv. Bez souhlasu redakce nesmí být žádná část Bohouška publikována a to jak v tištěné, tak elektronické podobě.
* Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
* Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
* Zprávy, příspěvky a žádosti můžete poslat na .