Strašidelný dům

V uličkách jsme měli spoustu vlastních názvů, ať už uliček, nebo domů a průchodů. Některým se tak říkalo již když jsem do uliček přišel, některé jsme vymysleli sami, některé jsme obnovili. Jedním z těch míst byl i Strašidelný dům. Byl opravdu strašidelný tak, jak se na Strašidelný dům slušelo a patřilo. Vlézt do něj ve dne nebylo nic tak odvážného. Ovšem v podzimní večery, kdy tma v uličkách byla již v brzké odpoledne, zvedal se vítr, nebo byla dokonce ještě bouřka, to bylo opravdu jen pro odvážné. Pak návštěva Strašidelného domu stála za to. Průvan, který mlátil dveřmi a okny, vrzání pantů, kvílení meluzíny a neuvěřitelná hra světel. Ani samotné lezení do Strašidelného domu nebylo lehké. Byla tam sice vrata, ale na ně bylo vidět z blízkého náměstíčka.

Proto jsme využívali malého okénka v úzké uličce, kde nás mohl někdo vidět jen v případě, že by zašel přímo do uličky. Ulička se několikrát lámala a tak stačilo na každou stranu postavit hlídku, která v případě, že někdo šel, zapískala známou "stály báby u silnice". Okénko bylo celkem vysoko, takže ten, kdo tam lezl, musel lézt přes záda kamaráda a ještě si pomáhat o konstrukci pouliční lampy. Bylo to opravdu dobrodružství. Navíc každý, kdo tam lezl, určitě někdy slyšel o Kosatkovi, který se tam schovával, protože měl znetvořený obličej a nerad se proto ukazoval na veřejnosti.



A pokud se chystáte vydat po stopách Strašidelného domu, prozradím vám, že ačkoliv Strašidelný dům stával ve Stínadlech, jméno uličky je spojeno s úplně jinou Jestřábovou knihou.



Dnes je tam snad hotel, ale když jdu kolem, vždy ve vzduchu cítím ten pach starého Strašidelného domu a běhá mi mráz po zádech, protože ještě dnes v uličce doznívá to skřípání pantů a kvílení meluzíny.



kokoko@seznam.cz