Po stopách Alvareze po třech staletích a ještě po šedesáti letech

Alvarez potřebuje jen statečné a silné aneb Po stopách Alvareze po třech staletích a ještě po šedesáti letech "... I zadupali koně divocí po trávě nad hrobem mým a zaržáli píseň života a svobody a ze spánku mého věčného mne probudili!" Letos je to opravdu již celých šedesát let, co zadupali koně divocí nad hrobem statečného Alvareze umučeného před staletími společně se svými druhy v daleké zemi Aztéků na obětním kameni boha Slunce. Kraj Sluneční zátoky by o tom mohl dlouho vyprávět, a ani bychom k tomu nemuseli zvát překladatele, neboť to jsme pro změnu již u nás doma na červencové Sázavě minulého století. Na úplný začátek, nenápadný ale tajemný, si však musíme zaběhnout na jeden mokře zasněžený březnový oddílový nástup u Prahy. Že je to nějak zmatené - že tomu nerozumíte? Vydejme se tedy pro pochopení alespoň krátce i my „Po stopách Alvareze“. Tedy - po stopách stejnojmenné dlouhodobé hry, která se zrodila v hlavě Jaroslava Foglara pro několikatýdenní zábavu několika chlapců pražské skautské Dvojky... a která dala podnět pro tisíce jeho pozdějších následovníků, kteří v průběhu řady desetiletí nejspíš se stejným nadšením a očekáváním promýšleli a promýšlejí celoroční, celotáborové a jiné dlouhodobé oddílové hry. Vše tedy začalo na nedělní výpravě pražské Dvojky 8. března 1942 u Milíčova při oddílovém nástupu ...

Jestřáb tehdy prvním deseti z bodovaných za minulý měsíc rozdal kartonek s kresbou, tajemným textem a heslem "Alvarez přijde!" Nido nevěděl, o co jde. V dalších měsících mohli dvojkaři získávat kartonky (celkem 17) za plnění různých i předem neznámých úkolů, výsledky v hrách, ale i losováním. Nejasné dohady chlapců o co jde pochopitelně živil i Jestřáb. Sám na to vzpomínal: "Smysl všeho zůstával chlapcům až do zahájení vlastní hry nepochopitelný a záhadný... Na táboře byl pak celý příběh konečně zveřejněn, legenda byla vysvětlena a účastnící tábora pak podle smyšleného příběhu z deníku Alvareze začali příběhy této výpravy v podobenstvích prožívat." Legenda byla konečně zveřejněna 15. července, to již probíhal tábor ve stavení na Kocandě poblíž Sluneční zátoky (situace roku 1942 neumožňovala s ohledem na okupační dobu - zákaz nacisty - klasický viditelný tábor přímo v zátoce pod stany). A pak se rozběhly jednotlivé náročné úseky (celkem 18), tím posledním byl "Rodrigo chytá klíč". Celotáborová hra chytla účastníky natolik, že podle ní byl nazván i tábor - Tábor Alvareze. Nechme opět zavzpomínat Jestřába: "Bouřlivý tábor, bohatý na události, dnem i nocí vzrušovaný velkou hrou Po stopách Alvareze. Loňská táborová hra "Závěť strýce Jamese (čti Jamese)" nebyla nic proti Alvarezu! Na pozdějších táborech jsme měli hry komplikovanější, delší, ale žádná nebyla hrána s takovou vervou a nezanechala v účastnících takový dojem." Alvarez utkvěl v hlavě ale i Jaroslavu Foglarovi samému, neboť jej použil jako jednu z hlavních dějových linek románu Devadesátka pokačuje, a také legendu upravil pro stejnojmennou hru určenou čtenářům časopisu Vpřed (II. ročník 1946-47). Především díky této "medializaci" Alvareze je Jestřáb (tvůrce mnoha dalších dlouhodobých her; další, opět díky románu z nejznámějších - Poklad Černého delfína, se odehrála přesně o deset let později už na Zelené říčce pod slovenským Kriváněm)) uváděn jako vynálezce tohoto herního prvku, ostatně - sám tuto informaci šířil a dlouhá léta (zejména v období, kdy nemohl publikovat) těžce nesl, že je mu toto autorství upíráno, přesněji řečeno, že není v souvislosti s dlouhodobými hrami zmiňován, že hrám se neříká dle jeho výrazu "dlouhodobé", ale etapové či jiné. Na tomto místě je tedy zapotřebí připomenout, že obdobný prvek táborové hry, byť v menším rozsahu, použil v románu Zelené jezero další autor chlapeckých příběhů a činný skaut - vedoucí vodní Pětky Jaroslav Novák - Braťka. A stalo se tak v roce 1939! I zde získávají chlapci během tábora za vítězství v různých hrách ohodnocení použité později při velké hře Poklad piráta Ollonéze. Legenda této hry je zasazena do období španělského dobývaní Ameriky (stejným obdobím se zabývá Alvarez) a je uvedena nepřehlédnutelným zdramatizovaným vystoupením hlavní postavy hry u táborového ohně. Nespornou zásluhu na rozšíření myšlenky dlouhodobých her má ale především Jaroslav Foglar, zejména díky dosahu a oblibě jeho příběhů, které uvedené hry popularizují. Zájemcům o podrobnosti ohledně hry Po stopách Alvareze doporučujeme publikaci Alvarez sestavenou Ivanem Vápenkou podle táborové kroniky (vydal Sokol Silůvky, 1989) - obsahuje přesné znění legend i úkolů včetně původních kreseb, dále vybrané kapitoly Života v poklusu a Kroniku Hochů od Bobří řeky (především II. díl - Tábory).