Samota

Dobrodružný příběh s překvapivým vyústěním. Jde o novou - dosud nikde nepublikovanou - povídku.

1.

Pomalu dokráčel až na kraj srázu. Opatrně se podíval přes jeho hranu - vydržel to však sotva vteřinu. Pád odtud by byl jistě smrtelný. Myšlenku, aby slezl do lomu po této kamenné stěně, Adam ihned opustil. Raději se obrátil a dolů sešel po nedaleké pěšině. Stejně jako včera i předevčírem.
V lomu se mu opravdu zalíbilo. Stačilo jen trochu popustit uzdu fantazie a rázem se ocitl v hlubokém kaňonu někde na Divokém západě nebo rovnou na jiné planetě. Jenže cesty sem byly asi to jediné, co ho na prázdninách u babičky bavilo.

Adam si povzdychl: Ach jo, už po třech dnech se tu šíleně nudím. Neboj, najdeš si tam kamarády, utěšovala ho maminka. Pravda, hned druhý den mu Jirka ze sousedství navrhl, zda se s ním nechce podívat na místní hasičské cvičení. Jenže pak se tam začal bavit se svou partou a Adama si už vůbec nevšiml. Ten se pak sám a s chmury v hlavě vracel do babiččiny chalupy.
      Bylo to poprvé, kdy Adam trávil u babičky delší dobu sám. Do té doby sem přijížděl s rodiči vždy jen na Velikonoce - na dva dny. Tohle léto se maminka rozhodla zrekonstruovat jejich panelákový byt a Adamovi navrhla, že ho na tu dobu odvezou k babičce. Stejně by ses tu jen pletl, říkala, a babička si tě alespoň více užije. Moc se mu nechtělo - při svých dřívějších pobytech se tam tak trochu seznámil pouze s Jirkou, zatímco ve městě měl kámošů hned několik. První dny u babičky bohužel daly jeho neveselým vyhlídkám za pravdu...
      Došel až na konec lomu. Ústila zde kamenitá cesta sevřená vysokým úvozem. Adam se rozhodl, že tudy povedou jeho další kroky. Dál ještě nebyl a rád poznával nová místa. Úvoz se postupně snižoval, až Adama dovedl před březový háj rostoucí na pahorku z hlíny navezené při těžbě. Cesta zde končila, ale mezi břízami pokračovala dál úzká pěšina. Vinula se přes několik dalších hald a po pár desítkách metrů se vnořila do mladého smrkového porostu. Lesík brzy skončil a Adamovi se otevřel výhled do malebného údolí. Krásu přírody však narušovala zbořenina nějakého hospodářského stavení.
      Všelijaké opuštěné stavby Adama vždy přitahovaly. U nich ve městě často s klukama prolézal zrušenou továrnu, o prázdninách před dvěma lety zkoumal pevnosti v pohraničí a před rokem prázdná vojenská kasárna. Ty byly vůbec nejlepší! Prohlídka tohoto statku očividně tak působivá nebude, to ale Adamovi příliš nevadilo - aspoň zase na chvíli dostal dobrou náladu.
      Rychle seběhl krátký svah a už byl u zbytků kdysi honosné brány. Zde si všiml, že od západu vede ke statku stará popraskaná asfaltka ztrácející se pod nánosy naplavené hlíny. Dvůr za branou byl sevřený zchátralými stavbami a prorostlý vysokou travou promísenou kopřivami a bodláčím. Adam se nezalekl a začal si tou džunglí vyšlapávat stezku. Zamířil k budově vpředu, která zjevně sloužila jako obytná část statku. Přes verandu se dostal do prostorné chodby. Schody na jejím konci mířily nahoru i dolů, dveřní otvory nalevo i napravo nabízely vstup do místností v přízemí. Vydal se doleva.
      Prošel zde všechny místnosti - byly povětšinou prázdné. Představoval si, jak to tu asi vypadalo, když byl dům ještě obydlen a zároveň přemýšlel, proč tuto rozlehlou stavbu její obyvatelé opustili.
      Právě se vracel do chodby, když zvenku zaslechl jakési hlasy. Začal rychle uvažovat, zda by se neměl někam schovat. Než se však stačil rozhodnout, tak už dovnitř vcházeli dva kluci a jedna holka. Jeden z nich byl Jirka a Adam si hned vzpomněl, že dívku a druhého chlapce také viděl na tom hasičském cvičení před třemi dny.
      ""Ahoj,"" pronesl Adam tiše k Jirkovi.
      Ten pozdravil jen letmým kývnutím a obrátil se na kamaráda:
      ""To je ten kluk z města, Pavle - jak bydlí u paní Křížové.""
      Ve slovech z města vycítil Adam náznak pohrdání.
      ""Kdo tě sem pustil? Víš, že se sem nesmí?"" hodil Pavel na Adama vyčítavý pohled.
      ""A kdo sem pustil vás?!"" nenechal si to líbit.
      ""Hele, moc se nebav a radši běž!"" drze mu to Pavel vrátil.
      Ale to Adam rozhodně v plánu neměl. Přece nebude ustupovat tomuhle vesnickému klukovi!
      ""Určitě jste se sem přišli jen tak podívat - stejně jako já. Asi se sem nesmí, ale pak to platí jak pro mě, tak pro vás,"" pokusil se argumentovat.
      ""My sem chodíme už odjakživa a nestrpíme tu žádného vetřelce!"" přikročil k němu Pavel. Vzápětí do něj neočekávaně strčil a v okamžiku se Adam válel na zemi. Co nejrychleji se znovu postavil na nohy. Přece tu nebude potupně ležet.
      ""Běž odtud!"" přikazoval mu znovu Pavel.
      Adam se právě dost naštval. Tomu klukovi vůbec nemá co vadit, že on si to sem přišel prohlédnout. Sevřel pěst a uštědřil Pavlovi tvrdou ránu do čelisti. Ten bolestí zaúpěl.
      ""To si přehnal!"" zakřičel na něj, sotva se vzpamatoval.
      Možná, pomyslel si Adam, ale aspoň ten frajer vidí, že si nic nenechám líbit. Hned nato však zjistil, že to nestálo za to. Pavel společně s Jirkou se na Adama vrhli a na jeho tělo dopadal vodopád tvrdých ran.
      ""Kluci, nechte ho! Dva na jednoho - to vám není blbý!?"" ozvala se dívka, která s nimi přišla.
      Její prosba na chvíli otupila pozornost oslovených a toho Adam bleskově využil. Zvedl se a utíkal po schodech nahoru. Pavel, Jirka i ta holka ho okamžitě následovali.
      V pár vteřinách byl na půdě. Všiml si, že nalevo ve štítové zdi je poměrně velká vybouraná díra až k podlaze. S nadějí se k ní rozběhl. Mrštně přeskakoval nahnilé trámy a v krátkém čase se ocitl u otvoru. Přehlédl odtud celou zadní část dvora, které dominoval malý špinavý rybníček. Jeho hladina končila necelé dva metry u domu, ve kterém se nyní nacházel. Stačí se jen rozeběhnout a skočit do něj, napadlo ihned Adama. Zároveň ale věděl, že k takovému skoku nikdy nenajde odvahu. Takže je v pasti...
      Obrátil se čelem k blížícímu se dupotu. V nejbližších chvílích ho asi čeká pěkná nakládačka. Tou pěsťovkou to opravdu přehnal. Vždyť mu ten kluk vlastně zase tolik neudělal...
      Trojice zpomalila a k Adamovi se teď blížila krokem. Už jim nemůže nikam utéct - tak proč se hnát. Na Pavlovi bylo vidět, že si to docela vychutnává. Adam instinktivně couval. Udělal tři kroky a pak najednou došlápl do prázdna. Při nastálém napětí úplně zapomněl, že stojí zády k té díře ve zdi... Bezmocně zašermoval rukama a přepadl dolů. Následoval tvrdý dopad hned vedle hladiny rybníka.
      Trojice ustrnula. Jakoby nikdo z nich nechtěl uvěřit, že to, co právě viděli, se opravdu stalo. První se vzpamatovala dívka a vrhla se k otvoru. Levou rukou se přidržela zdi a vyhlédla ven.
      ""Nehýbá se! Kluci, on se nehýbá!""
      Pavel s Jirkou se otočili a běželi dolů, děvče hned za nimi. Oběhli statek a trochu si oddychli. Adam se zrovna zvedal a zdál se být v pořádku.
      ""Bolí tě něco? Můžeš chodit?"" zahrnovala jej dívka jednou starostlivou otázkou za druhou.
      ""Je to dobrý - nic mi není,"" hlesl Adam. Sice ho stále bolela záda, ale pomalu to odeznívalo.
      ""Měl bys k doktorovi!"" nedala se obměkčit.
      ""Ale Báro, vždyť si jen trochu nabil..."" namítl Pavel.
      ""Může mít přece nějaké vnitřní zranění!"" obořila se na něj dívka.
      ""Tak půjdeme k našemu dědovi, dělal přece doktora! On ho prohlédne!"" navrhl Jirka.
      ""Ale to nebude nutný, mě nic není..."" snažil se Adam protestovat.
      ""Doufejme, že není, ale opravdu bude lepší, když tě Jirkův děda prohlédne!"" přesvědčovala ho Bára.
      Adam přikývl a čtveřice se vydala pryč ze statku. Dosavadní spor byl zatím zapomenut. Na silničce před branou proti nim kráčel starý pán tvářící se docela nazlobeně.
      ""To je starý Vrátil,"" pošeptala Bára Adamovi. Společně s Pavlem a Jirkou už věděla, co bude následovat.
      ""Byli jste zase vevnitř, co? To vám stokrát můžu říkat, že se tam nesmí, a vy tam pořád budete chodit. A koukám, že i mladý pan Kříž se k vám přidal!"" pronesl k nim nepříjemným hlasem.
      On mě zná, překvapilo Adama. Nepamatoval si, že by Vrátila někdy ve vsi viděl. I to jméno nikdy neslyšel. Vždy, když přijel s rodiči k babičce, tak se od ní doslechli spoustu nejrůznějších drbů, ale jméno Vrátil v nich nikdy nezaznělo...
      ""Moc dobře víte, že je to tam nebezpečné. Každou chvíli tam na vás může něco spadnout! Hrát si choďte přece na hřiště!"" pokračoval ve výčitkách.
      ""Tak už se nezlobte, pane Vrátil..."" řekla omluvně Bára.
      Zamířili do vsi. Starý pán na ně sice ještě něco volal, ale nikdo ho již neposlouchal. Šli stejnou cestou jakou sem Adam přišel.
      ""On tady snad hlídkuje?! Pomalu vždycky, když se jdeme do statku podívat, tak ho tu potkáme!"" rozčiloval se Pavel, když byl Vrátil daleko za nimi.
      ""Je prostě takový, no! Nemá celý dny co na práci a tak se toulá po venku, "" snažil se ho Jirka omlouvat.
      ""Víš, on pan Vrátil žije sám a nemá žádné děti. Je to vůbec takový samotář..."" vysvětlovala Bára Adamovi.
      ""A proč je vlastně ten statek opuštěný?"" zeptal se Adam na otázku, která ho napadla při prohlídce zbořeniny.
      ""To přesně nevím, nikdo se o něj nestará už hodně dlouho. Mamka říkala, že tam bydleli nějací manželé, kterým se záhadně ztratil syn a nikdy se nenašel. Nikoho jiného neměli a tak statek opustili, protože ho neměli komu předat... Na konci prázdnin by se to tu ale mělo bourat. Někdo statek koupil a chce si prý na jeho místě postavit honosné sídlo.""
      Přišli do lomu a začali se po úzké pěšince škrabat do srázu. Adam lezl první, pak Jirka, Pavel a nakonec Bára. Ty využila situace a pošeptala Pavlovi:
      ""Hele, mohl by ses s tím klukem usmířit, ne?""
      ""A proč já... Já si přece nezačal!"" odmítal tiše.
      ""Kdo mu začal vyčítat, co dělá ve statku ! A kdo ho shodil na zem?!""
      Jako vždycky má ta holka pravdu, věděl Pavel. Bude to muset udělat... Nahoře se obrátil na Adama a vysoukal ze sebe:
      ""Hele... Zapomeneme na to? Co říkáš?""
      Adam byl překvapen. Rázem už před sebou neviděl vesnického nafoukance, ale férovýho kluka.
      ""Jasně! Všechno dobrý!""
      Pavel k němu natáhl ruku a Adam ji rád přijal. Jirka s Bárou neváhali a přidali se. Najednou byl Adam rád, že ho čeká ještě deset dní pobytu u babičky. Určitě nebudou tak ztracené, jak se mu zprvu zdálo - vždyť právě získal tři prima kamarády!

2.

      Nebe se rychle zatahovalo tmavými oblaky. Stromy na zahrádce paní Křížové zatím statečně odolávaly prudkým poryvům větru a na okenní tabulky ťukaly první dešťové kapky.
      ""Snad nechceš jít teď ven? Nevidíš, že přichází bouřka!?"" podívala se babička vyčítavě na obouvajícího se Adama.
      ""Neboj, babi, jdu jen k sousedům. Jirkův děda slíbil, že nám poví něco o tom statku za lomem,"" chlácholil ji.
      Babička odpověděla až za pár vteřin:
      ""To byla moc smutná historie. Krátce jsem tam dělala děvečku, než se majitelé rozhodli statek prodat..."" pravila tiše.
      ""O tom jsi nikdy nevyprávěla,"" divil se Adam.
      ""Vždyť jsem říkala, že to bylo jen krátce. Dva, tři měsíce...""
      ""A jak to bylo s tím ztraceným klukem?"" ptal se Adam dál.
      ""Já už si to moc nepamatuji, je to hodně dávno. Pan Větrovec vám to všechno řekne,"" odbyla ho babička.
      Za Adamem bouchly dveře. Babička se ve vzpomínkách vrátila do doby, kdy pracovala na statku, a po tváři ji začala stékat slza...

3.

      Čtveřice dětí se usadila na koberci kolem starého pána v křesle. Adam, Pavel, Jirka a Bára netrpělivě čekali, až začne povídat. Ponurá atmosféra vytvořená zuřící bouřkou venku byla docela příhodná pro vyprávění tragického příběhu...
      ""Víte, já jsem se na Fabianovic statek zase tak často nedostal. Pouze v létě jsem tam vždy pomáhal při žních,"" začal pomalu Jirkův dědeček. ""Bylo to velké hospodářství, ve své době určitě největší v okolí. Jeho majitelé, manželé Fabianovi, měli jen jednoho syna - Stanislava. Znal jsem ho dobře, ale nemůžu o něm mluvit jako o svém kamarádovi. Bylo mu asi dvacet, když se ztratil...
      Stalo se to nějak začátkem podzimu. Jednou po ránu přiběhl do vsi pan Fabian a obcházel všechny chalupy. Ve všech se ptal, zda někdo neví o jeho synovi. Nevrátil se prý na noc domů. Všichni se docela Fabianovi divili, proč tak blázní. Mělo se za to, že jeho syn beztak zůstal u nějaké holky v některé z okolních vsí. Ale Fabian ho moc dobře znal a věděl, že by své rodiče nikdy nenechal v takové nejistotě. Měl pravdu...
      Mladý Fabian se ten den domů nevrátil a nepřišel ani den následující. To už se ve vsi objevili četníci. Zpovídali snad každého - včetně mně. Mezi lidmi se povídalo, že Fabian utekl z domova. Ale rozumný důvod, proč by to udělal, nebyl schopen říci nikdo. Po týdnu od zmizení byla zorganizována velká pátrací akce. Bylo tu tehdy moc četníků a na hledání se podílela i spousta místních. Bez výsledku.
      Fabianovi pak dali do novin tisknout inzeráty s fotografií jejich syna. Také společně s dalšími lidmi podnikli ještě několik pátrání, ale jak už víte, tak Standa se nikdy nenašel...
      Od té doby to šlo se statkem z kopce. Fabianovi ztratili motivaci, proč se o něj starat, a nakonec se rozhodli hospodářství prodat. Jenže nový majitel se ani nenastěhoval a statek chátral... Teď ho zase koupil někdo další a celý ho chce zbourat. Já vím, je to zřícenina, ale přece jen zmizí kousek minulosti našeho kraje...""
      Vyprávění pana Větrovce bylo u konce. Pověděl vše, co věděl. Nedaleko zahřmělo a ten hrom jako by ještě podtrhl žalostnost zaznívající z příběhu, který právě slyšeli.
      ""A opravdu se jejich syn už nikdy nikde neobjevil?"" nevěřil Pavel.
      ""Přesně tak jak říkáš. Nikdy nikde...""

4.

      Den se chýlil ke konci. Adam se smutně loudal po prašné cestě vstříc rudému slunci zpola skrytým za obzorem. Nejdříve se na dnešní den těšil, teď byl nerad - zítra už pro něj totiž přijedou rodiče. S novými kamarády se uvidí nejdříve o Velikonocích. Jeho špatnou náladu navíc podpořilo to, že Pavel, Jirka a Bára dnes odjeli na hasičskou soutěž do města a mají se vrátit až pozdě v noci. Sice je uvidí ještě zítra, ale to už se s nimi jen rozloučí.
      Vztekle nakopl nejbližší kámen. Jako by ten šutr za to mohl.
      Babičce řekl, že se jde ještě na chvíli projít k rybníkům severně od vesnice, ale nakonec se vydal úplně opačným směrem - do lomu. To se ukázalo jako výborná volba. V úžasu stanul na vrcholu skalního srázu a nemohl se té podívané nabažit. V podvečerní červené záři vypadal ""kaňon"" velmi působivě. A tam dole jako by právě před chvílí projel jezdec, co měl proklatě naspěch...
      Mrkl na hodinky. Půl deváté. Zpátky se mu ještě nechtělo. Půjdu se podívat na statek, rozhodl se, bude to tam teprve moje druhá návštěva. Uplynulé dny prožil s novými kamarády - ukázali mu spoustu jiných zajímavých míst v okolí nebo společně řádili v rybníce. I přes několik Adamových proseb k cestě na statek nedošlo. Teprve nyní ho pořádně prozkoumám, těšil se. Uvědomil si, že pro něj to je asi poslední možnost si stavení prohlédnout. O Velikonocích už bude pravděpodobně zbouráno a bude probíhat výstavba nového sídla.
      Dnes dovnitř vcházel s jinými pocity a s větší úctou. Příběh, který jim pan Větrovec vyprávěl, na něj hodně zapůsobil. Tady tedy žil nešťastný Stanislav Fabian. Ačkoliv... Třeba to bylo úplně naopak, začal Adam uvažovat. Zde na statku se mu nelíbilo a tak utekl - jak se prý povídalo. Ovšem to by zase svým rodičům určitě podal nějakou zprávu...
      Nejdříve se rozhodl projít přízemí - sklep a půdu si nechá na pak. Prostory nalevo už jednou prozkoumal a tak se vydal doprava. V největší místnosti objevil hromádku popela a několik nedopalků a prázdných pivních lahví kolem. Ohniště bylo umístěno přímo pod otvorem ve stropu. Ale přece jen zakroutil hlavou, které výtečníky napadlo rozdělat zde vevnitř oheň.
      Byl už na odchodu, když si všiml malých dvířek v zadní stěně. Snad jediné dveře co na statku ještě zůstaly. Znovu pocítil to pravé objevitelské nadšení. Copak je asi za nimi? S napětím je otevřel, ale byl zklamán - prázdná malá místnost s okenním otvorem přímo naproti dveřím. Šel se aspoň podívat, jaký byl odtud výhled.
      A v ten okamžik se to stalo. Odehrálo se ve dvou, třech vteřinách. Adama se zmocnil podivný pocit a než si stačil cokoliv uvědomit padal dolů. Propadal se! Stačil už jen zoufale zamávat rukama. Pak ucítil tvrdý náraz a bolestí zakřičel.
      Podlaha, propadla se pode mnou podlaha! uvědomoval si. Že měl být už zpátky u babičky byla jeho poslední myšlenka před ztrátou vědomí...

5.

      Adamova babička neúnavně zvonila u vchodu domu Větrovcových. onečně se za skleněnou výplní dveří rozsvítilo a v zámku zarachotil klíč.
      ""Dobrý večer..."" objevila se paní Větrovcová.
      ""Dobrý večer! Vnuk se mi ztratil - měl se už dávno vrátit! Říkal, že jde někam k Panským rybníkům. Určitě se mu něco stalo! Pomozte mi prosím ho hledat!"" mluvila překotně a její slova zanikala ve vzlykotu.
      ""Nebojte se, najdeme ho ! Běžím pro Karla.""
      Pan Větrovec ještě oběhl pár sousedů a za necelých deset minut už před domem stálo osm lidí. Mezi nimi i Jirka - ačkoli mu táta nejdříve přikázal, ať zůstane doma. Jenže nemůže přece nečinně sedět, když je jeho kamarád kdovíkde.
      ""Jdeme!"" zavelel Jirkův otec. Skupinka zamířila severním směrem k Panským rybníkům...

6.

      Procitl. Cítil bolest. Všude kolem byla naprostá tma. Jen pomalu Adamovi docházelo, kde je a co se stalo. Jak dlouho tu vlastně takhle leží? Rozsvítil displej na hodinkách - číslice ukazovaly deset minut po půlnoci.
      S velkou námahou vstal. Snad se schodiště nějak dopátrám, sklep přece nemůže být moc rozlehlý, utěšoval se. Zašátral kolem sebe rukama - prsty pravé ruky se dotkly zdi. Dlaněmi jel po stěně - narazil na roh. Celý ho objel a poznal dveřní otvor. Vkročil. Byla to asi metr široká chodba. Po pár krocích zastavil - jakoby vpředu cosi uslyšel. Pozorně se zaposlouchal - ano, nemýlil se. Kdosi tam ztěžka oddychoval...
      Strachem se celý třásl. Bál se jít dál. Nakonec se přemohl a mravenčím tempem pokračoval bojácně dopředu. Ten neznámý, ať už zde pohledává cokoli, mu může přece i pomoci...
      Začal před sebou rozpoznávat slabé světlo. Přicházelo zpoza rohu pár metrů před ním. Měnilo se. Někdo tam manipuluje s baterkou! U rohu se přikrčil a opatrně nahlédl. Nejasně viděl člověka horlivě mávajícího s elektrickou svítilnou a táhnoucího po zemi jakýsi pytel. Bylo v něm určitě něco těžkého, protože osoba postupovala docela pomalu.
      Neznámý udělal prudký pohyb a pytel se roztrhl.
      ""Zatraceně!"" zaklel mužský hlas.
      Světlo baterky zamířilo na pytel a Adam hrůzou vykřikl. Ten pohled sice netrval ani vteřinu, přesto se Adamovi nesmazatelně vryl do paměti a stal se mu nadlouho noční můrou. Dírou v pytli bylo vidět cosi jako lidskou lebku...
      Muž sebou trhl a baterkou zamířil na Adama. Paprsek ho nepříjemně štípal do očí.
      ""Co... co tu děláš? "" vyjekla na něho ta záhadná osoba.
      Adam si instinktivně zakryl dlaněmi oči a ustoupil dozadu. Chtělo se mu křičet, volat o pomoc, ale nezmohl se na jedinou slabiku.
      ""Tak co tu sakra teď v noci děláš? Tys mě sledoval, co? Cos viděl? Rychle, povídej co jsi všechno viděl!""
      Ten hlas byl Adamovi povědomý. Ano, to jen ten chlápek co jim tehdy vyčítal návštěvu statku! Starý Vrátil...
      ""Tak mluv už konečně!"" zaduněl místností hysterický řev.
      ""Propad jsem se... "" soukal ze sebe Adam vystrašeně. ""Byl jsem si prohlídnout statek a propad jsem se... To jsou kosti..."" ukázal třesoucím se rukou na pytel. A hned ho také napadlo čí. Stanislava Fabiana...
      ""Takže ty si myslíš, že jsem vrah! Ale ty vůbec nevíš, jak to celý bylo!"" rozlehl se sklepem další Vrátilův křik. ""A kdyby to bylo jinak, tak tu vlastně vůbec nejsi..."" Poslední větu řekl o něco klidněji, ale podivným výsměvným tónem.
      Blázen, je to blázen, honilo se Adamovi hlavou. Bylo mu jedno, jestli je Vrátil Fabianův vrah, teď se chtěl co nejrychleji dostat pryč - co nejdál od toho pomatence!
      ""Já to přece vůbec nechtěl... Byla to nešťastná náhoda,"" najednou pokračoval Vrátil tichým hlasem. Říkal to ale spíše pro sebe než Adamovi. ""Poprali jsme se kvůli holce a já ho shodil na ty kameny... A pak sem ho tady zahrabal - nikdo ho těch padesát let nenašel...""
      Adam se hrůzou otřásl. Jednání toho člověka ho děsilo. V jeho přítomnosti už nechtěl být ani vteřinu. Vyběhl ve směru, kde tušil schody. Vrátil ho však stačil chytnout za rameno.
      ""To nemůžeš! Nemůžeš teď utéct! Nesmí se teď po letech všichni dovědět, že jsem Fabiana zabil!"" rozkřičel se na něj.
      Ohnal se a pravou rukou od sebe Vrátila prudce odstrčil. Starý muž se zakymácel a spadl na zem. Adam svého výpadu ale rozhodně nelitoval. Otočil se k útěku, jenže Vrátilova ruka ho stačila chytnout za nohu a strhnout k podlaze. Adam se svou patou opřel o Vrátilovu hlavu a vytrhl se jeho sevření. Pár vteřin se dopředu ještě ploužil po čtyřech, teprve pak se postavil a vrhl na zběsilý útěk tmou. Nic nedbal, že každým okamžikem narazil do zdi. Bylo mu to jedno. Pryč, hlavně být už pryč, byla jeho jediná myšlenka.
      Zakopl. Když zjistil, že o schod, měl z toho skoro radost. Běžel nahoru a v pár vteřinách se ocitl na dvoře. Až tam si uvědomil, že ho Vrátil nepronásleduje. Vydechoval a pomalu se vydal k bráně. Myslel, že to má ze sebou. Jenže najednou stál Vrátil před ním - vynořil se z vysoké trávy jako duch. Musel se ze sklepa dostat nějakým druhém východem...
      ""Nesmíš to nikde říct! Nesmíš!"" zahřímal.
      ""Nechtě mě jít..."" zmohl se Adam pouze na tato slova.
      ""Neřekneš to nikomu! Rozumíš! Přísahej!"" byl mu odpovědí nepříčetný křik.
      Chtěl znovu zopakovat svou prosbu, ale už ze sebe nevydal ani hlásku. Takový strach ještě nikdy v životě neměl.
      ""Přísahej..."" Vrátil zvedl nad hlavu dřevěnou tyč, kterou dosud schovával za zády.
      Adam couval. Nešťastně došlápl a už ležel v trávě. Vrátil s tyčí se blížil. Adam se plazil po zádech dozadu. Moc si v ten okamžik přál, aby to všechno byl jen nějaký hrůzný sen.
      Vrátilova tyč udeřila. Naštěstí se v poslední chvíli Adam odvalil napravo. Stařec se napřáhl k další ráně. V té krátké chvilce se podařilo Adamovi postavit a uskočit. Vrátil podruhé bouchl naprázdno. Než mohl podniknout další výpad, dal se Adam na útěk zpět k obytné části. Vrátilův dusot mu byl v patách.
      Proběhl verandou a vylétl do schodů. Na půdě se zastavil a uvědomil si to - takhle už jednou utíkal. Jenže teď ho pronásleduje někdo mnohem nebezpečnější... Pohlédl k otvoru ve štítové zdi. Přímo pod ním je ten špinavý rybník - dá se říci bažina. Před pár dny se tam skočit neodvážil. Teď skočit musí nebo bude vydán napospas tomu šílenci...
      Na schodech se ozval Vrátilův dupot. Adam už na nic nečekal a dal se do běhu. Přeskočil několik trámů, ale asi metr před otvorem se zastavil. Strach a pud sebezáchovy za to mohli...
      ""Nemůžou se to dozvědět! Nemůžou!"" Tak zoufale ještě Vrátil nekřičel.
      Adam se zhluboka nadechl, rozběhl a skočil. Ve zlomku vteřinu už pil špinavou vodu. Vyplul na hladinu a plácal se ke břehu. Vrátil stál nahoře a jen nevěřícně zíral.
      ""Nesmíš to říct! Nesmíš..."" zavolal beznadějně.
      Adam se za ním ani neohlédl a uháněl pryč...

7.

      Janu Vrátilovi připadalo, jakoby se to neštěstí stalo včera. Všechny ty výčitky svědomí a záchvaty hrůzy byly zpátky. Stále znovu se mu vybavoval Stanislavův skelný pohled. Nebylo dne, kdy by si na něj nevzpomněl...
      Bude tomu téměř padesát let. Na statku se rozhodli vydláždit sklep kameny a na tuto práci si najali Vrátila. Většinou na tom dělal sám, jen občas mu s tím pomohl někdo ze statku. V onen osudný den s ním pracoval právě mladý Fabian.
      Pracovali mlčky. Zdánlivý klid by se ale dal přirovnat k pověstnému klidu před bouří. Jan moc dobře věděl, že i Stanislavovi se Eliška - děvečka ze statku - líbí. Ticho jako první prolomil Vrátil. Nenápadně Fabianovi naznačoval, že by to měl být on, kdo půjde z cesty.
      ""Eliška se přece nakonec rozhodne sama, ne? Ale pochybuju, že pro tebe..."" odpověděl posměšně Stanislav.
      Vrátil se do něj pustil. Nesnášel ty jeho uštěpačné poznámky. Váleli se po zemi - chvíli byl nahoře jeden, za pár vteřin druhý. Vrátila ale brzy opustily síly a Fabian na něm vítězně seděl.
      ""Máš smůlu. Ale neměj strach, však je tu spousta dalších holek,"" ušklíbl se posměšně. Pak Jana pustil a dal se odchod. V tu chvíli na něj Vrátil zezadu skočil a svalil ho na podlahu. Fabian však nešťastně spadl temenem hlavy přímo na hromadu kamení připravených k dláždění. Byl prakticky hned mrtvý...
      Vyděšený Vrátil vyrval právě položenou dlažbu a vyhloubil díru, do které kromě Fabiana zasypal i kameny potřísněné jeho krví. Pak rychle dodláždil celou místnost. Byl na odchodu, když do sklepa přišel starý Fabian:
      ""Neviděl jsi Stanislava? Prý ti tu dneska pomáhal?""
      ""Jo, pomáhal. Ale už tak před třema hodinami odešel, prý něco zařídit..."" Vrátil se sám sobě divil, jak snadno se mu tato slova říkají. Čekal, že se jeho čin každou chvíli provalí. Vždyť zatímco ve sklepě pracovali, nahoře ve statku byli minimálně tři lidé. Jenže skutečnosti, že Stanislav ze sklepa již nevyšel, si nikdo nevšiml...
      Několik dalších dní prožíval Vrátil neuvěřitelná muka. Po mladém Fabianovi probíhalo rozsáhlé pátrání, ale podívat se pod dlažbu ve sklepě nikoho nenapadlo... A nikoho to nenapadlo dodnes.
      Začátkem léta se vesnicí začala šířit zpráva, že statek kdosi koupil a chce ho zbourat. Vrátil se zhrozil. Co když objeví Fabianovy ostatky? Musí je přemístit! Stále častěji se vydával na statek a plánoval, jak celou akci provede. Tajně si v křoví ukryl starý dvoukolák, kterým chtěl Fabianovu kostru dovézt k sobě domů. Ve své chalupě ji chtěl též ukrýt pod podlahu - už měl vyhloubenou díru...
      Ale jeho plány zhatil ten kluk. Vnuk Elišky, kvůli které se s Fabianem popral. Záviděl jí jejího vnuka, stejně jako jí před léty záviděl, když se jí narodila dcera. A hlavně nemohl přenést přes srdce, že si ho před lety nevzala. Sám neměl žádné děti a ani se nikdy neoženil. Fabianova smrt ještě posílila jeho vznětlivost a on při sebemenší nelibosti propukl v hysterický záchvat. Každý se ho stranil.
      Utíkal teď pryč od statku a už věděl, co udělá. Něco, co měl provést již dávno, ale nenašel k tomu odvahu. Nyní mu vlastně nic jiného nezbývá... Byl nakonec rád, že mu Eliščin vnuk utekl. Hrozil se myšlenky, že byl schopen s ním provést to samé co s Fabianem...
      Vstoupil do lomu a po pěšině vylezl až na vrchol srázu. Došel na kraj a nahlédl dolů. Pořádná výška a právě to on potřebuje. Udělej, rychle, udělej to, dokud můžeš, našeptávala mu jeho mysl. Byl celý zpocený a nohy se mu třásly. Zatím ne, ještě chvíli, říkal si stále.
      Pravou nohou pomalu vyšlápl do prázdna, ale hned s ní zase couvl na pevnou zem. Asi za minutu to udělal podruhé. Znovu chtěl couvnout, ale neudržel rovnováhu a přepadl dolů...

8.

      Adam přes zadní sklo auta smutně pozoroval vzdalující se vesnici. V myšlenkách se neustále vracel k událostem uplynulé noci.
      Ze samoty utíkal bez přestávky a tentokrát běžel po staré silnici. Zastavil se teprve před vsí, když narazil na skupinku, která se ho vydala hledat. Byl to Jirka, koho napadlo, ať se jdou podívat do statku, když pátraní u Panských rybníků bylo bezúspěšné. Adam zmateně povídal, co se mu přihodilo, ale z jeho nesouvislého vyprávění pochopili jediné - Jan Vrátil je vrah Stanislava Fabiana.
      Ráno jeho a babičku navštívil Jirkův táta a oznámil, že v lomu našli mrtvého Vrátila a ve statku Fabianovy ostatky. Adam nyní již v klidu vypověděl o svém nočním zážitku a babička se dala do pláče. Pan Větrovec ji utěšoval, že už se přece není čeho bát - vždyť vnuk je v pořádku. Začala vyprávět a Adam s překvapením zjistil, že kvůli ní se poprali Vrátil s Fabianem. A navíc dodala, že o Vrátila vlastně nikdy nestála, jen neměla odvahu mu to při jeho prudké povaze otevřeně říci...
      To všechno ale již bylo pryč a Adamovy myšlenky se stočily k tomu, co podnikne, sotva přijede domů. Asi zavolá Davidovi a půjdou se projet na kolečkových bruslích...