Doktor Bureš a jeho "obrana"

Těmito slovy by se dal shrnout obsah knihy Jiřího Poláka – Poselství žlutého kvítku, kterou jsem si koupil včera ve firemním knihkupectví nakladatelství Olympia. Začal jsem ji číst ještě v metru a dočetl dnes nad ránem a musím říci – jsem zklamán. Člověk, který se ve foglarovském světě pohybuje ať kratší nebo delší dobu se v ní totiž nedozví nic nového. Za zmínku snad stojí pouze ona obrana a zviditelnění redaktora a někdejšího spolupracovníka Jaroslava Foglara, komunisty RNDr. Karla Bureše. Pojďme se však na knihu podívat trochu podrobněji.

Jiří Polák zahajuje knihu popisem svého prvního setkání s časopisy Vpřed. V následujících dvou kapitolách rekapituluje vznik, rozvoj a zánik časopisů Malý (Mladý) hlasatel a Vpřed. Součástí vyprávění jsou i útržky vzpomínek Karla Bureše patrně převzaté z jeho nevydaných memoárů. Následuje víceméně deníkový popis setkání Foglar – Bureš v Thomayerově nemocnici v Praze při příležitosti natáčení reportáže do pořadu Na vlastní oči v roce 1998 a jejich následných posledních okamžiků života. Druhou část knihy pak tvoří rozhovory s oběma osobnostmi, které osobně považuji za nejkontroverznější část celé publikace. Jiří Polák pod čarou připomíná a osvětluje, že jsou disproporčně rozdílné (rozhovor s Foglarem je o mnoho kratší než s Burešem), protože dr. Bureš byl po většinu svého života v ústraní, na rozdíl od Foglara… Nikde se ale nedozvíme, za jakých okolností rozhovory vznikaly (náznakově lze vydedukovat z popisku k obrázkům, že rozhovor s Foglarem vznikl při natáčení samizdatového filmu „Jaroslav Foglar a jeho svět“, který byl natočen už v roce 1979!!! ; rozhovor s Burešem pak naopak podle všech indicií krátce před smrtí). Lze předpokládat proto určitou míru autorizace pouze u rozhovoru s Foglarem. O to ale autorovi nešlo. Šlo mu o to, dr. Karla Bureše svléknout nebo spíše převléknout. Šlo mu o to, aby se dr. Karel Bureš kál za svůj osud, aby sám sebe litoval. Co na tom, že donutil napsat dopis, který potom předal Státní bezpečnosti? Co na tom, že kvůli tomuto dopisu bylo několik lidí za katrem v komunistickém lágru? Ne, nepochopil jsem proč to Polák udělal. Tvářil bych se podobně, kdyby z Foglara udělal kovaného komunistu. Dr. Bureš měl prostě jiný názor, než Jaroslav Foglar a s tím by se měli všichni foglarovci včetně Jiřího Poláka smířit. Vyrůstal prostě v jiných podmínkách a po válce byl ovlivněn jiným světonázorem. Vstoupil z různých (a pochopitelných) důvodů do KSČ („měl jsem rodinu na rozdíl od Foglara“) a byla to čistě jeho věc, jeho život, jeho svědomí. Co říci závěrem? Pozastavil jsem se nad některými chybami způsobenými patrně nedostatečnou redakcí rukopisu. Časopis Vpřed se skutečně píše s velkým V. Rychlé šíly = Rychlé šípy. A autor známého výroku „Cogito, ergo sum.“ je Descartes (nikoliv Decartes). Tak renomované vydavatelství, jakým Olympia je, by si mělo dávat větší pozor na korektury. Zarazil mě poněkud líbivý (patrně z komerčních důvodů vytvořený) název knihy „Poselství žlutého kvítku.“ Žádné poselství nám totiž kniha nepřináší. Snad jen to, že taková byla doba, ve které Bureš s Foglarem žili. To ovšem čtenáři knihy, která rozhodně není prioritně určena dětem ve foglarovském věku, sami moc dobře vědí. Jiří Polák: Poselství žlutého kvítku. Olympia. Praha 2003. 116 stran. Náklad neuveden. Cena 149 Kč.