Jsem roèník 1946. V roce 1960 jsem byl pøijat na SPŠE v Jeèné ulici. Jako mimopražský jsem byl ubytován v internátu v Èerné ulici. Bylo mi 14 let. Mým vychovatelem byl právì pan Jaroslav Foglar. S jeho knihami a povídkami, tenkrát tìžko dostupnými, jsem pøicházel do styku už ve školních letech. Bohužel to byla léta padesátá.
Až pozdìji jsem vlastnì chápal, že jeho knihy jsou vlastnì zakázané. Musím øíci, že jeho pøístup k mládeži byl opravdu pøíkladný a obdivuhodný. Jeho nástìnky na chodbách internátu, výstøižky zajímavostí, oblíbený "Kompas", jeho vyprávìní pøíbìhù atd., to by zcela urèitì byl ten nejlepší vzor pro pedagogy nejen tenkrát, ale zejména po roce 1989, kdy jsou uèitelé zcela bezradní, bují šikana a násilí už mezi školní mládeží, drogová závislost, prostituce mladistvých atd. Dlouhá léta jsem o nìm neslyšel, ale nikdy jsem nezapomnìl. Mìl jsem za to, že vzhledem ke svému vìku už nežije. A najednou v 90. letech se objevil v nìjakém poøadu v televizi a potom ještì nìkolikrát, než zemøel. Samozøejmì jsem mu ihned napsal. Pøestože byl starý a nemocný, pøesnì vìdìl i po 30 letech, kdo mu píše. To mì skuteènì dojalo a vyvolalo zpìtnì všechny vzpomínky na nìj. Bohužel jedna ze zpráv v médiích byla, že tento skvìlý a už velmi starý spisovatel byl ve svém bytì pøepaden a okraden mládím, kterému se tolik po celý život vìnoval. Nemohl samozøejmì tušit, jaká mládež se objeví po nastolení demokracie v naší republice. Bez jakékoliv úcty a to nejen ke stáøí, ale snad ke všemu.
prosinec 2001
Vladimír Paøil