Renáta Svobodová - Bílý květ: Svět Jaroslava Foglara

Poprvé se mi Foglarova kniha dostala do ruky asi v devíti letech. Byla to stará, ohmataná knížka Kronika ztracené stopy, kterou kdesi ve svých starých věcech našel můj tatínek. Naprosto mě očarovala, chudák taťka mě od ní nebyl schopen odtrhnout. Nejvíc mě v té době mrzelo, že nejsem kluk, protože tyhle zážitky holky bohužel moc nezažívají. Přesto jsem se naučila celou morseovku a uzly v rekordním čase a začala jsem umlouvat rodiče, aby mě přihlásili do nějakého oddílu. Odolávali dlouho, až nakonec naznali, že se svou nepovedenou dcerou nic nezmůžou a do oddílu mě přihlásili. Byly to dva naprosto úžasné roky, mezi hromadou stejně „praštěných“ lidiček. Všichni jsme byli blázni do Foglarovek, musím se přiznat, že jsem je po nocích hltala pod peřinou s baterkou a když jsem došla třeba k pasážím, kde tajemný EM pronásleduje Jana Tleskače, klepala jsem se strachy, ale četla jsem bez dechu dál.

Od té doby uteklo sedm osm let, přesto i dneska moc ráda sáhnu po jedné z Foglarovek, které mám všechny a za nic bych je nevyměnila. Vlastně jsem ani nenašla nějakého jiného spisovatele podobného ražení, který by se mi tolik líbil. Foglar ve svém díle vyjadřuje to, co bych si přála mít stále kolem sebe. Přátelství na život a na smrt, dobrodružství, romantika v přírodě, pod stanem…. Kdo to jednou zažil, ví, o čem mluvím.
Foglarovy knihy se čtou jedním dechem, nestydím se přiznat, že mě dokázaly /a stále dokážou/ na místě rozesmát i rozbrečet. Člověk si najednou připadá lepší, oproštěný od svých každodenních problémů.
Kdo to nezažil, tak nepochopí. Dnešní tábory už většinou nebývají v tom starém stylu, který je popisován ve Foglarovkách, přesto i takoví nadšenci se najdou. A to je dobře. Byla by veliká škoda, kdyby ten nádech neskutečna, romantiky a vzdálených snů měl navždy zmizet. Věřím, že stejný názor má i spousta jiných lidí a dají mi za pravdu.
Na Foglara prostě jen tak někdo a něco nemá!