Osmdesát let prvního táboření s Jaroslavem Foglarem v kraji Sluneční zátoky

Léto roku 1925 lze zařadit do jednoho z milníků v životě Jaroslava Foglara, a to nejen v jeho životě oddílovém, ale i osobním. I když ve Foglarově případě oddělit jedno od druhého vlastně snad ani nejde.
Rok 1925 byl počátkem zrodu dlouhých desetiletí prázdninových dobrodružství s Jestřábem - pozdějším proslaveným autorem i oddílovým vedoucím.
Ten rok se mladičký Jestřáb (mimochodem tuto přezdívku získal v lednu 1925 a tak tu máme hned další foglarovské kulaté výročí), který první zkušenosti s prací v oddíle začal sbírat teprve od října 1924 v 34. skautském oddíle v Praze, dohodl s vedením čtyřiatřicítky a vyjel odvážně, ale i hazardérsky, jak sám přiznává, s několika málo chlapci (asi 6-7) na tábor k Ledči nad Sázavou, poblíž pozdější legendární Sluneční zátoky.

Jaroslav Foglar na tento svůj první tábor, pojmenovaný později „Tábor v Zátoce neznáma“ vzpomíná ve svých pamětech Život v poklusu, v nichž připomíná i svůj vztah k Ledči, ve které měl příbuzné:
„Odvaha podniku vězela v tom, že jsem nikdy na táboře nebyl, a to ani jako obyčejný člen, tím méně pak ne jako vedoucí! Nevěděl jsem, jak tábor vypadá, jak se staví, jak se vede, co je k táboru zapotřebí, zkrátka nic!
Odjeli jsme drahou do Ledče, kde jsem byl rok před tím poprvé v životě u svého strýce na návštěvě. Právě z této návštěvy jsem se o tomto čarokrásném kraj dozvěděl. A také to, že tam někde od městečka vzhůru proti vodě v neviděném a jen tušeném zákrutu řeky, který jsem nikdy nespatřil, byl tehdy nějaký tábor, jak jsem se doslechl. A to mi vnuklo myšlenku právě tam někde uspořádat náš tábor! A tak jen na neurčito, bez předem vyhlédnutého tábořiště, bez povolení lesní správy, jen podle mlhavých představ z minulého roku jsme se vydali „tábořit“, bez příprav, bez kladiv, bez hřebíků, bez pil. Moje výstroj a výzbroj táborníka byla chudší než dnes, když jdu na polodenní výpravu několik kilometrů za Prahu. Tak jsem byl tehdy nezkušený.“
Dodejme, že tento první tábor, který by jinak po několika dnech neslavně musel být ukončen, nakonec zachránilo to, že Jestřáb první den cestou podél řeky narazil na vedoucího jiného pražského oddílu – pětatřicítky – Ladislava Račkiho a po rozmýšlení přijal nabídku a jejich právě končící tábor naproti Ostrovskému mlýnu „na klíč“ převzal s vybavením i s prvními táborovými radami.
Kdo ví, jak by se celá dlouhá pozdější Jestřábova oddílová činnost odvíjela dále, nebýt záchranného kruhu od Ládi Račkiho …
Po roční přestávce, kdy tábor proběhl jinde, se Jestřáb vrací tábořit k Ledči, to už ovšem s „novou“ pražskou Dvojkou, zachráněnou před rozpadem pro malý počet členů sloučením na podzim roku 1925 s 34. oddílem.
Historie dvojkařského táboření v kraji Sluneční zátoky tak počíná rokem 1927, i když sama „stará“ Dvojka, jako jeden z nejstarších skautských oddílů, tábořila na nejrůznějších místech od svého vzniku roku 1913 a první její tábor se shodou okolností konal také na Sázavě – u Pelíškova mostu.
Byly to právě ony první malé tábory v kraji Sluneční zátoky ve dvacátých letech, které daly ten správný impuls mladému nadšenému Jaroslavu Foglarovi k sepsání jeho nejvydávanějšího příběhu – Hochů od Bobří řeky, od jejichž prvního novinového vydání v březnu uplynulo již celých jednasedmdesát let.





Foto: Petr Molka




Velké množství článků věnovaných Sluneční zátoce nejdete na starém Bohouškovi.