„Preventivně očkuji proti snížení citlivosti“ aneb Ještě o Václavu Čtvrtkovi

„V Jičíně se za těch časů říkalo, že není nikdo tak malý, aby o něj Rumcajs klopýtl, a nikdo tak mocný, aby se ho český loupežník bál,“ čteme v úvodu knihy Rumcajs a Manka (1970), na niž – mimochodem - zapomněl i literární historik Bohumil Svozil ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945.
Slyšíte-li na tituly My tři a pes z Pětipes (1958), Pohádkové příběhy kominíka Valenty (1960), Chlapec s prakem (1961) nebo Dobrodruzi z Devátého náměstí (1968), už jste sice také „doma“, Olympu dětských snů však dobyly až jiné Čtvrtkovy (1911-1976) knihy. Ano, ty z posledních let jeho života, ty o Rumcajsovi. Tak moc české, že nás dnes už ani nenapadne, nakolik asi byly inspirovány americkými povídačkami o obru Drobečkovi alias Paulu Bunyanovi, onom hrdinovi prostého lidu zmiňovaném poprvé už roku 1886, anebo ještě spíš australskými historkami o Kamenáči Billovi (ty mohl Čtvrtek prokazatelně číst).

Václav Čtvrtek jistě zůstal jemnější ve výrazivu a celkově poetičtějším nežli lidoví tvůrci Kamenáče a Drobečka, to jistě, ale až neskutečná ztřeštěnost prášilských Bunyanových příhod nezaniká ani pod vrstvou Čtvrtkova svébytného jazyka...

„A pak Rumcajs zapukal z fajfky a ono to očesalo švestky na dvě rakouské míle kolem. Zapukal podruhé - a hnul skálou až u Prachova.“ Nu, není snad tohle i Paul Bunyan?

Anebo srovnejme názvy pohádek - a teď cituji z knihy Pavla Šruta Obr jménem Drobeček (1997): Jak se Drobeček narodil, Jak zlobr dozlobil, Jak si Drobeček namluvil ženu Katy, Jak Katy chovala bažanty, Jak Katy Drobečkovi zachránila život, Jak Drobeček ulovil jelena, Jak pracoval pro švédského krále, Jak Katy drobečkovi poradila, Jak Modrásek závodil s pštrosem. A teď cituji z českého pandánu: Jak se Cipísek narodil, Jak Rumcajs vystrnadil obra, Jak dal Rumcajs Mance sluneční prstýnek, Jak Rumcajs hospodařil knížepánovi v bažantnici, Jak nebýt Manky bylo by po knížepánském, Jak Cipísek předběhl jelena...

Čtvrtek měl ovšem i české předchůdce. Mahena, Wericha, Hrubína, Drdu, oba Čapky (na Josefa navázal roku 1947 dvěma knížkami o pejskovi a kočičce), inspiroval ho jičínský Josef Štefan Kubín (1864–1965) či výtvarníci Lada a Sekora... A komplet jeho děl nakonec dosáhl osmdesáti svazků. Nicméně právě až koncem let šedesátých spisovatel počal vracet (podobně jako tehdy v jiném duchu Z. K. Slabý) do odfantaskněných u nás pohádek postavičky lidové klasiky. I když... „Prarumcajse“ představila už jedna jeho pohádka z roku 1946.

Ten skutečný se však vynořil až o dvacet let později, a to ze stránek skvělého měsíčníku Mateřídouška, aby vstoupil rovnou i do prvních televizních Večerníčků. 1969 vyšla prvá rumcajsí kniha a... následovala hotová erupce. Je to k neuvěření, ale třeba jen za roky 1970–1971 Čtvrtek stihl vyslat na trh 22 titulů.

Stvořil tak celou pohádkovou kroniku Českého ráje a dojem z ní je dodnes tak realistický, že mnohé děcko užasne, když ho rodiče přivezou na malebné jičínské náměstí: To ta místa existují i v reálu? „Ach, nepostavili... aspoň podloubí až dodatečně podle pana Čtvrtka?“ ptal jsem se jako kluk zcela vážně. Dobře od těch časů chápu, co pro malého Václava znamenaly čtyři rody dětství zde.

Krásu. Idylu. A dům. Ten, kde žil, ten, co tu stojí dodnes – tedy na počátku jedné lipové aleje. Až na to, že zpředu míval růže. Zahrádku. A za sebou? Sad. Klukovi Vašíkovi prý tenkrát ten dům připadal plný lidí, a snad i byl. Přivezli ho mezi ně ve třech letech... a matka mu zde prý často zpívala. Děda podmanivě vyprávěl. Jenže...

Když bylo Václavovi sedm, musel najednou pryč... a zpátky, do (přece jen) šedivější Prahy. Z domu do bytu na Letné.

Naštěstí mu krásy toho ztraceného ráje zůstaly vklíčeny v srdci a co se v Jičíně „naučil“, donesl si posléze až do stáří. Rád však i vzpomínal, že bylo největším blahem jeho školních let číst si na břiše... a přikusovat ohromný krajíc chleba se sádlem. Už tehdy rostla jeho schopnost hlubokého soustředění, schopnost šťastného přebývání ve vlastních světech. Vyrostl tím pádem i v notně mlčenlivého muže, neboť „nápady se můžou vymluvit a vyblednout“ (tak ho cituje Vladimír Janovic), a zůstával radši tichým rybářem. Ale jiným než třeba Ota Pavel, neboť jeho se v dětství nedotklo zlo, takže se mohl už navždycky rozhlížet pohádkotvorně. Jinak to neuměl. A právě nad udicí vyseděl i své nejlepší nápady. U Lipna, v lesích Brd a na zámku Dobříš, jehož parkem si vykračovával s rukama za zády. „Á, pan Čtvrtek zas pase břicho,“ žertovali. Byl plachý... a koncem šedesátých let (po předčasné smrti své ženy) se, jak už řečeno, rozhodl místo větších dětí (pro ty psal doposud) oslovit ty nejmenší. Jak? Plejádou strašidýlek. „Ta jsou mou pravou láskou.“ A šťasten poetizoval další a další lidové pověry. „Preventivně očkuji proti snížení citlivosti,“ vztyčil okolo sebe bezpečné kulisy Českého ráje plné sladkosti vzpomínek, ale při bedlivějším čtení poznáme, že ze sebe vypisoval nejen dávnou harmonii, nýbrž i vzdor. Namířený proti „přetechnizovanému přerozumu“. A tak zůstává bodrá parní lokomotiva jediným strojem celé rumcajsí epopeje. Protože Čtvrtek nechtěl zobrazovat moderní svět.

A přece jsou jeho strašidýlka lidmi a námi. „Jen pohádkově jednají,“ zdůrazňoval. „Ne, nevytvářím nic nového, jen ozvláštňuji realitu.“

I šlo mu to zlehka a snadno, vždyť už právě jako hoch potkával všechny ty bytůstky v lukách a srdci dědova domu. „Jičín byl pro mne jedinou pohádkou...“ A nezapomeňme ani na to, že když tam poprvé dorazil, ještě neuměl číst.

A zde držíme klíč k jeho poetice. Neuměl tenkrát číst, a tak o to víc bájil. I ožili ohniví muži v lesích a tančily žínky z palouků a blekotali hastrmani tůní a v zámku na náměstí žil knížepán. S kněžnou, již si hoch už tenkrát pojmenoval Majolenka. Nu, a jen díky vší té fantazii mohlo po letech vypučet na třicet knih právě z onoho kraje. Knížek o Rumcajsovi, o Makové panence, o motýlu Emanuelovi, o vílách Andulce a Amálce, o skřítcích Křemílku, Vochomůrkovi či o Hrompaci a Tancibůrkovi. A Čtvrtek, tento pečlivý syn účetního, přepisoval a cizeloval své pohádky a chybičku prý po něm redaktor v odevzdaném rukopisu nenašel. To, co však mohl najít, byl nenápadný vzdor.

Opravdu. Protože Václav Čtvrtek nikdy nezapomněl, jak mu to kdysi i „vprostřed pohádky“ připomínalo první světovou. Byť vzdálenou. Byť neslyšnou. Ale válku – a válku s jeho tatínkem. Ukradeným. Ten do ní totiž musel. A já, milovník Čtvrtkových pohádek, si dodnes rád představuji, jak si onen dobromyslný hošík začal postupně a kvůli otci už tenkrát přivolávat právě ty vzdálené boje... o nichž jistě slýchal zmínky. A jak je pozvolna vměšoval do svých přírodou jinak ověnčených snů. A jak tímto způsobem volal a přitahoval tátu, budoucího Rumcajse, a to i s celou frontou, jak je fantazií přenášel až k sobě a Jičínu.

A právě tady a ze strachu z války, z tohoto rozporu ve Čtvrtkovi vypučela odbojnost jeho textů. Řekl bych. A ještě po tolika letech ji ze sebe vypisoval, a to, právě to cítím jako podstatu oblouku mezi hochem jménem Cafourek a zralým panem Čtvrtkem (což je jenom pseudonym). A právě zde prýští i pramen rumcajsího odboje proti režimům. A ať už byl někdejší rozpad Rakouska pro nás Čechy smůlou anebo štěstím, pro budoucího spisovatele symbolizoval - tak jako pro mnohé - „únik zpod jha“.

Jenže mu bylo teprve sedm a samostatnost byla v jeho případě vykoupena i „únosem“ ze svobody ráje, tedy toho Českého. Na Letnou. A tak se dotavila jedinečná směs, z níž je ukuchtěn Rumcajs. Boj za svobodu se propojil se vzpomínkou na výhost ze šťastného Jičína, obé naráz se slilo kdesi v nitru a až před samým koncem Čtvrtkova života se stalo stříbrným dolem na poetično. A tak těžil, uměl to. Za přispění výtvarníka Radka Pilaře okouzlil národ. Ti dva stvořili v Rumcajsovi protiklad pophvězd. A navíc v čase, který jako by na poezii přestával věřit.

Rád bych ale skončil postřehem Vladimíra Kováříka z měsíčníku Pionýr (5. 11. 1981). Václav Čtvrtek podle něj začal o Českém ráji psát až poté, co ho „ještě jako štíhlý muž“ navštívil. Předtím tam prý léta nezavítal a o to byly teď jeho city zjitřenější. Kovářík jel tehdy s ním a měl spisovatele před očima právě ve chvílích, kdy vymyslil dnes už magická slova Rumcajs, Řáholec, Cipísek, přičemž poslední z nich prý vzniklo z „krucipísek“. Slova, jež si Čtvrtek zažmuntral, když už ho nic nemohlo napadnout.

Jako bych tam ty dva dodnes viděl. Stojí v skrytu podloubí a Čtvrtek ještě netuší, že bude ve městě jednou čestným občanem, ale už si vymýšlí osudy ševce „prudiny“ a v náhlé inspiraci lokalizuje jeho dílničku pod Valdickou bránu. Ano, právě pod tu, jejíž střecha nám i dnes již z dálky připomíná charakteristický rumcajsí klobouk.