Na poslední hlídce: z táborového deníku šestnáctiletého skauta Jiřího Wolkera

18. srpna 1916

41. DEN

Hlídka mi uběhla báječně, neboť starší Motyčka se mnou hlídal a tak bavili jsme se až do pěti hodin. Potom vzbudil jsem Žižku a šel spat. Brzy mě však probudili, neboť chtěli jsme býti na Lipnici o desáté hodině. Vyrazili jsme s panem Arnimem; pan profesor šel o něco dříve. Nebe bylo zatažené a shůry padal onen nekonečný déšť malých kapek.

NA POSLEDNÍ HLÍDCE

Seděl jsem u hasnoucího ohně, jenž probleskoval jen chvílemi zpod hustého popelového povlaku. Nad hlavou tiše šuměly mi větve a setřásaly smutně neviditelné krůpěje, melancholicky pleskající o rozvlhlou lesní prsť.
Byla ještě tma a ráno dalo se jen tušit v těch hlubinách rozplakaného lesa. Nade mnou plula oblaka. Těžká, beznadějná.
Dumal jsem u posledního našeho táborového ohně na poslední své táborové hlídce. Necítil jsem chladu, jen přítomnost čehosi smutného – rozloučení. Tábor přede mnou, zahalený v noční mlhu, spal. Ležela tu práce šesti neděl, výsledek namáhání a vytrvalosti a potom radostné sídlo junáctví. Co dojmů bylo ztajeno v těch stromech velikánech, v jejichž stínu krčily se naše domečky. O kolika zdrojích radosti šeptal potůček, tiše zurčící kolem snícího tábora! Zítra touto dobou bude již tu pusto a les bude šelestiti nad troskami bývalého tábora.
Jak velice změnil jsem se od svého příchodu!
Vidím se, tesknícího nováčka, rozmrzelého namáhavou prací a prvními nezdary a strastmi. S úsměvem na rety vzcházejí mi vzpomínky na první táborové dny. Byl jsem tehdy nezkušený a neotužilý a prvotní mé nadšení a horlivost uhasínaly, jakmile narazily na tvrdou, trvalou práci.
Nezbytnost opatřiti si potraviny, vybudovati tábor vzdorující bouřím a přívalům hnala nás všechny k dílu. Vůdce pracoval svorně s námi, ale podmínek tuhých nám neulehčoval. Naopak rozkaz použíti na místě prken při stavbách stromků, jež bylo nám v houštinách káceti a zpracovati, znamenalo nový kus práce. Někdy unaven vzpomínal jsem s lítostí na domov, zvláště když stálý déšť a zachmuřená obloha sklíčila nás nováčky tomu nezvyklé.
Co mě však drželo a hnalo kupředu, byl zájem o tuto robinsonádu a má hrdost. Nedal jsem znáti na sobě pocitů, jež mnou tehdy prochvívaly. Snesou-li to ostatní, vytrvám rovněž. Povaha má nesnese, abych stál na místě posledním. A hrdost tato pomáhala mi přemoci zženštilost. Tak vzpomínal jsem na své začátky skautování a cítil přitom hřejivou radost z klidného vědomí své dnešní zdatnosti.
Na východě, kde světleji prokukovala paseka, počalo svítat. Také nade mnou trochu se rozbřesklo. Déšť ustal, jen chvílemi setřásal se stromů bezbarvé kapky. Pomalu zvedaly se známé obrysy našich vkusných domků se stanovými střechami. Také ptáček se kdesi ozval; však jen jako ze spaní, hned ze umlkl.
Zahalil jsem se úžeji do svého pláště, neboť zavanul chladný větřík. Vzpomněl jsem dnů, kdy zasvitlo slunce po dlouhé době do tábora. Les oblitý zlatými paprsky opojně voněl. V zeleném houští míhala se bujná, růžová těla. Prvotní potíže práce pomalu mizely a vše šlo mnohem lehčeji. Cítil jsem již radost a hrdost, když řemeslné výrobky mé nabývaly kýženého tvaru. Cosi nového, ze spánku sluncem probuzeno, počalo ve mně klíčit. Byla to radost z práce, láska k zdravému životu silných, otužilých. Cítil jsem v žilách novou krev – krev bujnou a zdravou.
Vycházky lesem bujně vonícím, první úspěchy v napínavých hrách junáckých, vážné rozhovory při táborových ohních a při procházkách konaných s vůdcem po tichých lesních cestách, odkud výhled byl na mohutný památník české minulosti – hrad Lipnici, v záři hořícího západu temně se rýsující, veselé „černé hodinky“ na lavičkách zrobených kol kamen, příhody z veselých vycházek společných a zkušebních cest, konaných daleko do okolního kraje, hodiny odpočinku věnované líčení našeho života a skizzování táborových i okolních pamětihodností, radosti prozářené sluncem, noci tichého dumání a nebe, to noční ohromné nebe, kmitající tisíci hvězd – to vše, vše již končí. Vrátíme se opět do všedního, městského života.
Vzadu počala se paseka probouzeti a slunce počalo poznenáhlu vystupovati z těžkých mlh. Ozval se ptáček tu i tam. Zdálo se, jako by jásavá radost rozprostřela své roucho na vrcholcích stromů. Mraky se trhaly a leckde ukázal se i kousek bledého azuru.
V lese však, kde jsem seděl, bylo dosud šero. Vstal jsem, protáhl ztuhlé údy a prošel se táborem. Stál tu dosud téměř netknut. Kamna stála, jako by měla vydržet ještě sto let, a stany, rozestavené v půlkruhu kolem náměstíčka, jemuž hrdě přezdívali jsme „forum“, snily ještě o dlouhém životě. U kuchyně stojící sklep se hrdě týčil až k prvním větvím okolostojících stromů. A nahoře na stromě dosud vesele vlaje naše červenobílá vlajka.
Usedl jsem na pohodlné březové křeslo, vlastní rukou zrobené, a rozhlížel se kolem, chtěje si vštípiti v paměť každý rys milého tábora, a bylo mi trudno vzpomenouti, že vše to bude v několika hodinách zbořeno.
A zase vznášely se nade mnou obrazy toho veselého skautského života. Vždyť později každá námaha přemáhala se hravě písní a smíchem a vše šlo lehce, hravě. Stačilo se jen usmát, zazpívat si.
Však teď, hlídaje tábor, usmát se nemohu. Je mi tak líto opouštěti drahý náš tábor, v němž tak rychle zvykli jsme si říkati „doma“. Finis laetitiae.
Však přece. Neodejdu odtud s prázdnou. Nejen krásné vzpomínky pro chvíle snění, také tvrdší pěsti a otužilejší tělo, připravené snášeti námahy i protivenství. Táborového ducha, ducha veselých písní, zdraví a práce vezmeme všichni s sebou.
Rozbřesklo se docela. Les jest již vzhůru. Slunce prokukuje a háže na stromy zlato. Krvavé – poslední. Jest čas buditi ostatní.
Vstávám a jdu budit k poslednímu táborovému jitru.





Básník Jiří Wolker (1900-1924) byl o prázdninách v letech 1916 a 1917 účastníkem skautských táborů vedených zakladatelem českého Junáka prof. A. B. Svojsíkem.
Tábory se konaly v Orlovských (dříve psáno Vorlovských) lesích poblíž Lipnice nad Sázavou. Od roku 1934 je v těch místech pomník připomínající zdejší Wolkerův táborový pobyt.

Jak v roce 1916, tak 1917, si Jiří Wolker vedl rozsáhlý táborový deník. Tyto texty vyšly knižně, ukázky – zejména námi uvedené „Na poslední hlídce“, potom i časopisecky.

Text „Na poslední hlídce“ otiskl již 15. září 1916 časopis Junák.

Táborový deník z roku 1916 vyšel na pokračování v Junáku v letech 1926/1927, knižně potom poprvé v roce 1928 pod názvem „Táborový deník šestnáctiletého skauta Jiřího Wolkera“(viz obrázek), podruhé v roce 1949 pod stejným názvem (s redakční úpravou textu od Kamila Bednáře), potřetí v čtvrtém svazku Spisů Jiřího Wolkera v roce 1954, počtvrté v druhém svazku Edice Skautské deníky pod názvem „Těm, kterým patřím“ v roce 1997.
Táborový deník z roku 1917 knižně vyšel ve výše uvedených publikacích v letech 1954 a 1997.

Naše uvedení v den devadesátého výročí se drží původního Wolkerova textu z prvního vydání (bez pozdějších úprav K. Bednáře), neboť jsme přesvědčeni, že toto, byť archaické vyznění, lépe a přesněji navodí atmosféru doby.


Celá redakce Bohouška potvrzuje, že četba na pokračování Wolkerových deníků na dvou po sobě jdoucích táborech se setkala s nelíčeným zájmem současných táborníků :-)

Wolkerovy táborové deníky (a zhuštěně i uvedené „Na poslední hlídce“) jsou důkazem, že přes propast dlouhých desetiletí, přes civilizační vývoj, přes téměř zcela jiné materiální a technické podmínky, zůstává smysl, atmosféra a duch táboření stále stejný.

Nezbývá, než šestnáctiletému i sedmnáctiletému Jiřímu Wolkerovi poděkovat za to, že nám právě toto milé a pozoruhodné srovnání jeho i naší současnosti umožnil!