Kapitán Kid: Můj nejstarší camp

Prožil jsem řadu trampských období, od pražských začátků s Bublavým kaňonem poblíž Nezabudic přes období liberecké s ponurým Islandem až po dobu ústeckou, kam lze zařadit Ranch 7D pod Jedlovou, ale i Hrádek-Helfenburk u krásného městečka Úštěk… Každý z těchto campů byl ve své době pro mě „nej“. Pokud moje čundrování za těch třicet let něco spojuje, pak nikoli camp, ale moje neuvěřitelné štěstí na živelní pohromy. Nosil jsem s sebou kromě usárny i déšť – a to všude, kam jsem vyrazil, až mi začali říkat Obchodník s deštěm.

Například Island. Nezažil jsem tam snad jediný krásný den, znám jen mlžnou stěnu, na kterou lze v noci od ohně vrhat obrovité stíny. Zapadl jsem tam sněhem jedné dubnové noci. Přišel jsem tam po dvouhodinové cestě z Maxova v průtrži mračen. Prchal jsem odtamtud s tříletým Fredem na usárně v lijáku, jaký ani pamětníci nepamatovali, jednou v půli května jsem před deštěm skočil do jedné z jeskyní na ponorném potoce pod přehradou, abych se ocitl po pás ve sněhu… A to se ani nehodlám rozepisovat o tom, jak se mi jednou při sušení u ohně tak strašně srazily zuté boty, že jsem druhý den postával v ponožkách na balvanu, odhodlán oloupit o boty prvního turistu. Dočkal jsem se ho – a byl jednonohej!

Když mě zvali na Ranch 7D, počítali předem se změnou počasí. Vskutku bylo většinou krásně – přesně do chvíle mého příchodu. A když jsme se například přesunuli do čerstvě postaveného saloonu, netrvalo to ani tři minuty, když začalo dovnitř zatékat střechou. A to přímo na moje banjo!

Hrůzný zážitek jsem si odnesl z jedné trampské svatby poblíže Krupky. Tam se dalo do lijáku hned po slavnostním zapálení ohně. Kamarádi se pochechtávali: Tentokrát jsme se proti tvejm zlejm démonům pojistili! Všecko se přesune do hospody v Krupce! – Tak se i stalo. Hospoda v Krupce má velký sál nahoře v patře, usedli jsme ke stolům, kolem poletovaly lustry piv, na malinkém jevišťátku se hrálo… Největší rouhač mým zlým mokrým démonům se posadil vedle mě a vytrvale se pochechtával. Přesně do chvíle, kdy se strhlo krupobití, rozmlátilo střechu, velice rychle promočilo strop (což nikdo v čoudu fajfek a cigár nepozoroval) a pak se najednou za mými zády urvaly nejmíň dva čtvereční metry omítky na stropě, řachly dolů, servírka upustila lustr piv přímo na rouhače a rozjařený zpěv svatebčanů utonul v šumu vodopádu, řítícího se dírou ve stropě na podlahu lokálu… Tak se tedy stalo, že jsem zmokl i v restauraci.

Ale přece jen na jeden camp vzpomínám se slzou v oku, je to můj nejstarší a neleží nikde v divočině, ale v Hostivaři. Bylo mi tenkrát nějakých patnáct let, měli jsme tam flíček, kam jsme s naším vpředovským klubem chodívali na odpolední výpravy, až jsme se jednou rozhodli, že tam přespíme pod stanem. Pominu-li své zkušenosti z Junáka, bylo to pro nás všechny poprvé… Tenkrát ještě neexistovala přehrada ani za obzorem čnějící paneláky, dole tekl čistý Botič (dokonce i s rybičkama!), podle něj alej starých kaštanů, na podzim postlaná zlatým listím – a nahoře ve stráni jsme měli onen maličký camp. Vařili jsme si hrachovku z kostky, hráli hry z Bobří hráze… A pak přišla ta zvláštní noc, nikdo z nás nemohl spát, mrzli jsme před východem slunce, rozklepaní, nevyspalí, ale nadšení nevšedním zážitkem… A pak najednou začalo lejt a my prchali na Skalku, kde jsme všichni bydleli. Samozřejmě pěšky – tramvaje tehdy ještě do Hostivaře nejezdily.

Byl jsem se tam nedávno podívat, ten camp tam pořád je, i skála pár metrů za ním, odkud jsme se k večeru dívali do kraje, daleko, daleko… (jak by napsal Jestřáb). Víte, co bylo na mém setkání s nejstarším campem mého života nejpodivnější? Jak neuvěřitelně se lišil od mých vzpomínek… Neboť se úžasně zmenšil!
Najdete ho také, stačí jít od hráze po pravém břehu přehrady, až spatříte po své levé ruce příkře stoupající neširoký žleb. Jím se vyšplhejte nahoru na malou loučku. Vpravo od křoví vede skoro neznatelná pěšinka, která se po pár metrech nepatrně rozšíří. A na tomhle místečku stál někdy v létě 1947 strakatý německý jehlan, před ním ohniště… a o pár kroků dál je vpravo od pěšiny trochu kamení, to je vršek oné skály, na níž jsme sedávali – čtenářský klub Vpředu Modrobílá hvězda, číslo 2061.
Věnujte mu tam tichou vzpomínku!

Kapitán Kid

(Psáno v roce 1991)



S Kapitánem Kidem se na starém i současném Bohouškovi mohli čtenáři setkat především v souvislosti s jeho Posledním tajemstvím Jana T. navazujícím na stínadelskou trilogii Jaroslava Foglara. Vyhledávač na obou Bohoušcích vás dovede k patřičným článkům.