Jízdní kola Rychlých šípů

1.
Tím nejznámějším jízdním kolem, se kterým se chlapci Rychlých šípů setkali, bylo ovšem přeslavné létající kolo Jana Tleskače v knize Záhada hlavolamu, věnujme se ale protentokrát jenom kreslených dobrodružstvím slavné pětice.
I tam se ovšem, jak víme, létající kolo vynořilo, a když nepočítám pozdější komikovou Záhadu hlavolamu, došlo k tomu roku 1947, kdy byla ve Vpředu prvně uveřejněna památná šestidílná série, kterou dnes najdeme na stránkách 187-91 souborného vydání.

Vyšla mezi 2. zářím a 7. říjnem a dotyčný bicykl tady zprvu spatříme bez křídel. Náleží ovšem Rychlonožkovi, který na něm každé ráno frčívá do učení. Jednou pak u svého kola přistihne Tyčku, Baga a Strašouna, kolegy z dílny. Rozkřičí se:

Zmizte od toho kola! To je MOJE kolo! Ještě by se vám mohlo zadřít za nehet a já bych měl opletačky s úřadem!

Rychlonožka začne bicykl pro jistotu zamykat na řetízek. Současně odhalí, že kolegové tajně sestrojují právě takové "létací kolo", jaké měl kdysi Tleskač ve Stínadlech. Co s tím?

Mirek Dušín rozhodne, že budou povedený trojlístek učňů sledovat.

Na počátku dalšího dílu pak (skutečně) mizí Rychlonožkovo kolo. Ke sledování je ihned o důvod víc.

Zprvu je marné. Rychlonožka však vyzví, že má být kolo zkoušeno „v sobotu v Černém údolí“, a tak tam Šípy na tři zloděje počkají a pozorují montáž křídel a vrtule…

Vidíte to krvavé slunce? To je špatné znamení! míní Strašoun, který v tom okamžiku trochu připomíná Štětináče. Mimochodem, co myslíte? Slunce na obrázku vychází anebo zapadá? Podle mého názoru se události odehrávají ráno, ale... Je to diskutabilní.


2.

Křtím tě jménem Jana Tleskače stínadelskou černou vodou, praví Tyčka a lije... onu vodu. Nato trio losuje. Kdo podnikne první let? Černou kuličku si vytáhne Strašoun. Je zdrcen. Také jeho (naivní) kamarádi náhle zvážní - a stojíme takřka na půdě hororu. A Rychlé šípy?

Pokusu překvapivě vůbec nezabrání a nešťastník se tedy rozjede přímo proti ústí propasti. Zapíná vrtuli. Na dvou následujících obrázcích se zdá, že i skutečně letí. Raduje se! Už na následujícím záběru však sledujeme Strašounovo zděšení. Vzápětí se cyklista zřítí a... ... naštěstí si jen zlomí ruku. Kolo však je napadrť.

Bago však slíbí Rychlonožkovi-Ježounovi, že mu trojice koupí kolo nové. A finále příběhu?
Jako by jej tady Foglar nastavil o dva obrázky, kde říká Tyčka: Ukradli jsme ti kolo, způsobili jsme ti nepříjemnosti – a ty nám všechno odpouštíš! Nejsme hodni z prachu otřít tvoje botky – a – a -----, a kde Rychlonožka odpovídá: Dobrá, dobrá, mladý muži, však toho od vás taky nežádám! Čistím si botky každý den sám! A kde pak ještě i Jarka Metelka dodává: Tak se mi zdá, že uplyne ještě hodně vody, než bude Tleskačovo létací kolo znovu vynalezeno!


3.

Jízdní kola se v seriálu o Rychlých šípech objevovala ovšem už předtím.

A přijela i pak.

Vůbec poprvé se blýskla už 20. května 1939 v dílu Rychlé šípy závodí (str. 28 souborného vydání). Hoši se, jak si vzpomínáme, zúčastnili silničního zápolení. Soupeřili s klubem Mladého hlasatele Ontario a Rychlonožka chtěl vyhrát, „i kdyby měl zavařit kolo.“ Nic nezavařil, závod ale stejně předčasně krachuje po strážce Mirka Dušína s neznámým červeným automobilem.

Hoch Láďa z Ontaria nelení, otočí svůj bicykl a pronásleduje padoucha silnicí. Ten však „otevře výfuk, aby nebylo vidět číslo“ a po této "bondovské zatmívačce“ ujede v neznámo.

Na začátku dalšího pokračování Mirek Dušín je odškodněn se týmy obrátí na muže zákona. Jeden z těchto zelených pánů vše vyslechne a hned poslušně vyhlásí rádiem, že rudé auto ujíždělo "na Český Brod". Tamní klub V jednotě síla se dává do hledání, na hodinu se rozptýlí do ulic a jeden hoch objeví vůz s poškozeným chladičem v autosprávkárně Josefa Vyl… (celé jméno se nikdy nedovíme). Tím je vyhráno, bezohledného motoristu, který jel po levé straně, zadrží četnictvo a Dušínovu tatínkovi (zřejmě je to on?!) přijdou peníze na Mirkovo nové kolo. Už nikdy nedělejte žádné závody na silnici, radí však otec. Vedle toho poučení měl ovšem příběh i polopaticky předvést funkčnost sítě Foglarových čtenářských klubů, které šlo, jak vidno, využít (či zneužít?) taky k "odchytu lidí".

Dodejme už jen, že trať onoho památného cyklozávodu měřila tři kilometry a že všichni nezávodili najednou, nýbrž se vyráželo po dvojicích. A pozor, ještě něco!

Na pátém obrázku Jarka Metelka pálí do vzduchu ze startovací pistole, což je velikou výjimkou v tomto seriálu. Na rozdíl třeba od Tintina se střelba ze zbraně vyskytne snad až v příběhu Rychlé šípy a střelná zbraň (str. 255).

A ještě jedna poznámka. Během zoufalého střetnutí s bezohledným řidičem vidíme Mirka Dušína ve vzduchu a má přitom nepřirozeně zkroucenou pravou nohu, takže to vypadá, jako by mu úplně chyběl kus chodidla. Naštěstí zůstal celý.


4.

Zbylé rychlošípovské cyklopříběhy už lze naštěstí probrat stručněji.

V díle Rychlé šípy robí šlapohyb (str. 40) navštíví třeba chlapci vetešnictví, a tam spatříme hned nejméně čtyři jízdní kola.

V jiném příběhu Rychlé šípy pod vlivem kočičí pracky (str. 67) spadne Rychlonožka z bicyklu, a to zdaleka ne naposled.

Příběh Rychlé šípy cvičí sebeovládání (str. 72) zase poprvé pojednává o cyklovýpravě (už jsme sledovali mnohé pěší výpravy) a poprvé zde (konkrétně zcela vpředu na Mirkově kole) vidíme bedýnku, v níž se poslušně nechává přepravovat věrný Bublina.

V dílu Rychlé šípy zkoušejí nového člena si zase bicykl hned třikrát nakreslil i Václav Junek (a léta po něm i Marko Čermák). Poprvé se tu také dovídáme, že každý člen Rychlých šípů „musí umět na kole jezdit“. Tak i tlustý Bambus, když se zatouží přifařit do klubu? Půjčí si kolo od zevlujícího hocha, ale je těžkotonážní a snaha tlusťochova končí s prásknutím v prkenné ohradě.

Už druhou kolektivní cyklovýpravu Rychlých šípů zhlédneme pak v pokračování, kde jsou „svědky neštěstí“ (str. 141) a kde Bublina opět vlastní bedničku. Na první pohled zde pes sedí znovu před Mirkem, ale víte co? Podívejme se lépe!

Bedýnka je ve skutečnosti tentokrát až nad zadním blatníkem, a to buď Jindrova nebo Jarkova kola. Zvláštní! A nabízí se dokonce i teorie, zda tento přesun nevznikl spíš díky kreslířovu nedopatření.

Na druhém obrázku téhož příběhu taky Rychlonožka opět padá s kola, ale u vody role bicyklů definitivně končí a naposledy tu jeden vidíme na obrázku č. 4.


5.

Pak... se Rychlé šípy přesunou na venkov a „Na honbě za pašíkem“ (str. 143) využije bicyklu nezvykle divoce Jarka Metelka, který se překvapivě zachová jak ze řetězu vypuštěný kaskadér. Bohužel se však ztřeštěnec nevyhne oji žebřiňáku.

Klasickým cyklopříběhem jest i díl Nebezpečný sport ze zimy 1947 (11. února) a strany 164. Jan Dedků (anebo Dedek?) tu chce zlepšit svůj výkon na zamrzlé louži, kterou tudíž poněkud pošetile objíždí. Svůj rekord (75 vteřin) hodlá hoch i navzdory varování Mirka Dušína a předtím vlastně i Rychlonožkově „stáhnout“ na pouhou minutu.

Jděte si radši na Kašpárka, strašpytlové, ohrazuje se dokonce, což je i jediná zmínka o tomto hrdinovi v Rychlých šípech (sotva však v celém Foglarově díle?!)

A BÁC! Jan Fischer nakreslil už ležícího Jendu – poté, co mu podklouzla pneumatika – ale v dost nepravděpodobné poloze a taky na tuto "chybičku" bývá poukazováno.


6.

Pokračujme v naší cyklopouti četbou příběhu Honba za odcizenou knihou (str. 175). Asi uprostřed tady se odehrávajících událostí vhazují jistí zlolajní kluci titulní knihu do korby náklaďáku „obchodu zeleninou“ pana V. Melichara. Auto se právě rozjíždí, ale Mirek neváhá a způsobně si půjčuje další bicykl: „Musím dohnat tamhle to auto.“

Auto na něm skutečně dohání, ale zdrží ho křižovatka řízená strážníkem (a mimochodem, do kterého asi roku se tohle nějak pravidelněji provozovalo? Jako kluk to z konce šedesátých let ještě pamatuji...).

Asi až při čekání na znamení „volno“ Mirka Dušína napadne, že by mohl do firmy pana Melichara prostě zatelefonovat. Mobily ještě neexistovaly, takže volá z budky a následuje happy endu. Velmi jsi nám pomohl, žes mi kolo půjčil! Vracím ti je s díky a v pořádku! To jsou Mirkova vznosná slova, jimiž celá historie i končí, a podíváme-li se do tváře naivního půjčovatele, napadne nás (dost možná): To byl ale vůl!

Tak trochu totiž působí výraz chlapcova obličeje!


7.

Následoval (už zmiňovaný) příběh létacího kola a znovu se bicykl objevil v titulku k dílu Rychlé šípy hledají hocha se žlutým kolem (str. 256), i když, pravda, už v Rychlonožkově snu na str. 240 si všimněme koloběžky (alespoň), na které se indiánským táborem sice neprohání on sám, zato však jeho tatínek v té nejdobráčtější z mnoha svých existujících podob.

Ale vstupme do světa Marka Čermáka! Hledané žluté kolo je objeveno na pavlači v díle Rychlé šípy se vzdávají odměny (str. 257) a my se mezitím dostáváme k dalšímu památnému cyklopříběhu Rychlé šípy jezdí na pětikolu (str. 306), který vyšel poprvé v dubnu 1971 v časopise Rychlé šípy.

Dotyčné pětikolo snad (jistě!) čekalo celou věčnost (už vlastně od zrodu klubu) v kumbále po panu Tvrdíkovi u Metelků na dvoře a až teď ho kluci během úklidu najdou. Celý týden pak na něm cvičí „brilantní“ spanilou jízdu. Rychlonožka sedává nejvíc vzadu a často div nesletí a ještě jindy i dělá dlouhý nos na Dlouhé Bidlo a Bratrstvo. Pak nácvik spanilé jízdy končí a dochází k předvedení bicyklu i umu jeho krotitelů. Dojde na to jedno odpoledne na tržišti, ale je už dnes i jasné, že Mirek chudáka Rychlonožku neměl nechat řídit, to tedy neměl.

A neměl snad ani nasedat až za něj.

Byla to celé vůbec hloupost? Kdo ví? Protože ani dnes vlastně jistě nevíme, co se přihodilo a zda opravdu něco „ruplo v řídítkách“, nebo jestli Rychlonožka jenom tak zoufale blábolí v zoufalé situaci.

Co však chápeme? Že už za vůbec nic nemohla babka ve žlutém šátku, kterou Rychlonožka objímá během pádu okolo krku za tohoto vyzývavého pokřiku:

Kilo jablek, ale ať v nich nejsou červi! A rychle, máme fofr!

Po čemž i ještě poněkud bohorovně dodává: Klucííí, vždyť vy jste mi vzali draka…, to jste nemohli chvilku počkat??



Ne, nemohli. Jsou totiž už „rozbiti“ a rozhozeni po tržišti, tihle "klucí". Tak. Ale tato Rychlonožkova bujará rozvernost a také lhostejnost ke kolektivní katastrofě mi koneckonců připadá až trochu i v rozporu s celkovým duchem Rychlých šípů.


8.

A stojíme před závěrem našeho bicyklování,
protože kola už se objeví pouze v příběhu Rychlé šípy jedou na přehradu (str. 307) z června 1971, a to na dvou obrázcích. Ten druhý však je důležitý, protože bezesporu napravuje onu dávnou scénu ze silničního závodu (asi jako bylo Foglarem už jinde napraveno i vylíčení pádu sněhu se střechy a jeho následků).

O co jde zde?

O nic víc, než o to, že Mirek Dušín přísně pokárá Rychlonožku. Slovy:

Hele – koukej zapadnout do řady, víš, že dvě kola vedle sebe nesmějí jet!

A kolo v Rychlých šípech úplně naposledy? Kdy se objevilo?

Je jím opět to Rychlonožkovo a v příběhu Rychlé šípy vidí tajemné světlo (str. 310), který poprvé vyšel v červnu 1971 v časopise Rychlé šípy číslo 9.

Rychlonožka tu dostává od Mirka úkol (nakoupit ve vsi), ale cestou se zastaví u cvičících děvčat, čímž jako by fakticky končilo nejen "bicyklování" Rychlých šípů, ale i ono tradičně chlapecké pojetí jejich příběhů…





Ukázka kreseb Marko Čermáka převzata ze souborného vydání kreslených příběhů Rychlých šípů, vydalo nakladatelství Olympia, 1998.