Konkurenti Rychlých šípů? Čtyřlístci! Čtyřicetiletí

1.
Podobnosti mezi Rychlými šípy a Čtyřlístkem se najdou a níže se o nich zmiňuji, jsou ale jen stopové a jde o dva takřka neprolínající se světy. Nemyslím, že by si taky nějak konkurovali, a po výtvarné stránce rozhodně není o čem mluvit. Fischer je Fischer, Junek zůstane taky Junkem a oba Čermáci oběma Čermáky, zatímco Jaroslav Němeček umí dodat postavičkám výrazy, ale je někde úplně, ale úplně jinde (jak by řekl Václav Klaus).
A 15. května uplyne už čtyřicet let od chvíle, kdy vyšlo 1. číslo časopisu Čtyřlístek, i když ještě bez té jedničky, protože série se neplánovala. Byl to pokus, který však uspěl, a tento barevný časopis pro děti (i pro některé zchátralé nostalgiky) neumřel.

Zůstává i roku 2009 tím, čím byl před válkou Punťa (pes). Kvalitativně ale Čtyřlístky na Puntíky nedosáhnou, to marná sláva, a marnost se tady hlavně týká výtvarné složky, i při úctě k malíři Jaroslavu Němečkovi (nar. 1945).

Kvantitativně však, to je taky realita, Čtyřlístky už Punti dávno desetkrát přebily. A neuvěřitelný Němeček? Vyhrál v tomto směru na celé čáře.

Vícekrát už také vzpomínal, jak se ženou Lucií fenomén vymýšleli, když mu bylo čtyřiadvacet (trvalo to chviličku!) a když se vrátil nabit dojmy z komiksové Francie. Vynecháme tuto vzpomínku. A pro dnešek ji nahradíme možná irelevantně, ale o to záludněji vzpomínkou jinou. Jakou? Čtveřici KOCOUR-FENKA-ČUNÍK-ZAJÍC předcházela tady ve střední Evropě už jiná lepá čtverka, a to ve složení KOCOUR-FENKA-ČUNÍK-KOZLÍK. Objevila se v dětském časopise Mateřídouška a už roku 1967. Na světlo tohohle světa ji přivedla jiná manželská dvojice. Spisovatelé Zdeněk Karel Slabý (nar. 1930) a Dagmar Lhotová (nar. 1929).

A to je další skutečnost. Už Lhotovou a Slabého totiž zvábila představa, že pro děti vymyslí kreslený seriál, který by v časopise vydržel déle než pár čísel a jenž by děti milovaly. Oslovili proto starší výtvarnici Věru Faltovou (nar. 1932) - mj. budoucí slavnou kreslířku Steklačova seriálu o Mořských vlcích a doktorovi QQ v Ohníčku, sedli si na to s ní, uvažovali, probírali eventuality, zamítali, navrhovali... a narodil se kocour Vavřinec. S ním rozmazlená psí holka Otylka, snící a štěpně veršující čuník Mojmír a nerudný kozel Spytihněv. Seriál o nich vycházel deset let. Dočkal se i pěti doplňujících jej knížek a jednoho knižního výboru. Vraťme se ale do světa Čtyřlístku.


2.

"Na plagiáty se nežárlí," ujistil mě už před lety doktor Zdeněk K. Slabý. "K plagiátům může člověk cítit pouze útrpnost." A Dagmar Lhotová? "Nikdy jsem nepochopila, proč Němeček pro své příběhy zvolil tak podobnou skupinu zvířátek, kterou přece už musel znát z Mateřídoušky, a raději jsem to ani nekomentovala..."

Umělecky, ale i časově Slabý a jeho šarmantní paní zvítězili (tak jako s nimi i Věra Faltová), ale komerčně válcuje veškerenstvo Čtyřlístek, a to dodnes, přičemž zůstává zlatým dolem. Což nemíním ve zlém, spousty lidí si dnes a denně mastí kapsy na opovrženíhodnějších aktivitách, a to ještě ani nemusejí prodávat kulomety do Barmy. Ale neodbíhejme. Roku 1969 v pomyslné redakci Čtyřlístku přece ještě žádnou zlatou medaili za výdrž neměli, neklinkala na zdi, a vše budoucí existovalo jen co potenciální možnost. V hlavách a srdcích. Nebylo to. Manželé Němečkovi ale disponovali mládím, energií, odhodláním a fantazií a kromě toho dostali příležitost od nakladatelství Orbis (1921-97). Bylo mi pět.


3.

A pak šest, nicméně třeba Velké dobrodružství či Letem kulatým světem (Čtyřlístky 1970) ještě mému oku unikly. Jde o dosud nečíslované sešity většího formátu a já je okouzleně zahlédl u (šťastnějších) spolužáků až po letech, přičemž mi utkvěly dvě scény. 1. Policista vzpomíná na hrůzy znázorněné série obrázků, na nichž robot úspěšně útočí na banku a ve finále hravě i převrací policejní vůz. 2. Myšpulínův krtkostroj hrabavý, on a jeho tři kamarádi uvnitř jako v raketce – a vrní si to zeměkoulí, vpředu vývrtka.

Ale to byla raná éra. Legend. Od třináctky (1971) jsou sešity číslovaly - a potkalo mě to nesmírné životní štěstí, že mi maminka v trafice koupila už první Dámu s krokodýlem alias parafrázi Tří mušketýrů odehrávající se na plese v hradě Krutiburku, přičemž hrdinové se domlouvají vysílačkami: „Tady ťuhýk, tady ťuhýk.“ „Tady kvíčala, tady kvíčala...“ Díl tak připomíná i Macourkovu komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (1970), i francouzský film Famtomas se zlobí (1965). Co bylo dál?

Čtyřlístky mi chvála bohu byly dál kupovány - a nešlo o kumšt. V tehdejší normalizační šedi tisku zářil. Nebyl úplnou výjimkou, ale dost velkou, což právě dneska už mladí nepochopí, tedy pokud bychom jim to neopakovali do vysílení. A malé děti u monitorů si to nepředstaví vůbec. Ani vzdáleně se nevžijí do těch časů a situace a okolností, za kterých ze šedi pučely ony sešity, ale strašně málokdy. Jasně! Opatrovali jsme doma i komiksy staršího data. Saudkovu Muriel... a třeba toho Punťu jsem zdědil hned ve hned dvou výběrových svazcích, ale jinak? Na trhu Myšpulínovi konkuroval hlavně výbor ze Švandrlíkova a Nepraktova Seka a Zuly (1971), kteří vycházeli v Ohníčku, pak tento Ohníček, kde se to, pravda, komiksy jen hemžilo, pak Tomanovo "ábíčko" pro starší, Pionýr, Rychlé šípy, Sedmička pionýrů, Pionýrská stezka, no, něco přece bylo. A Sluníčko a Mateřídouška, ale Čtyřlístek zkrátka vévodil v domácnostech nejmenších a hned následující dva mi máma koupila zároveň. Nejprve jsem přečetl, to si pamatuji, patnáctku, Ztraceni v podzemí. Titulní příběh je výjimečně kratší a Bobík zde tvrdí: "Znám uzel, co se nerozváže!" Mýlí se. A pak jsem, světe, otevřel Ocelového oře (14) a to byl definitivní konec. Oř ostatně nemá konkurenci ani dodnes. Nikdy už ji nenajde a... Opět cituji: "Cizinče! Váš knír se mi nelíbí!" "No a? Mám si ho snad oholit?" Anebo ještě vydržte tento dialog během zběsilé vlakové honičky: "Vzdejte se!" "Tůlenc!"

Následoval Ukradený vynález. I zde miluji perlivý dialog. Tento: „Spray nebo život?“ „Tak to radši ten spray!“ A vytahují se bouchačky, to mě bralo, ale žádné strachy, milí pedagogové, cenzoři to ihned uťali. Posledním číslem roku 1971 se pak stal legendární ANANAS, klasický dnes už příběh o (dalším) robotovi. Titulní zkratka je přeložena "Absolutně Neškodný Automatický Nečistotu Absorbující Stroj" a uměl uklízet. Není to zvláštní, jak přesně si pamatuji, v kterých místech mezi nádražím a hospodou jsem se do Ananase poprvé ponořil? A... "Zlatý Ananásek! Asi ví, jak miluji palačinky," říká tu Bobík. Robot totiž i smažil, přičemž se zasekl.


4.

Ale taky závod v Červeném pradědečkovi už je pro mou generaci nezapomenutelný - a co teprve sáňky z Ďábelské jízdy! Hotová němá groteska! Má tehdejší fascinace ovšem byla umocňována i tím, že jsem neměli televizi. "Nedostatek" jsem před spolužáky stydlivě tajil a Čtyřlístky mě hřály místo ní nebo počítačů, které ještě nebyly. I poslepu-po čichu jsem je poznal. Naprosto typická vůně! Kladl jsem je na štůsek do staré lavice-skříňky, pak se na ni natahoval a střežil. To už jsem nakupoval sám. Za rok Čtyřlístky přišly na nějakých padesát korun a jediný neunikl, i když se divím. Nenakukoval jsem přece do té trafiky u kostela každodenně a on vycházel nepravidelně. Byl to podraz, ale nikdy se předem nevědělo, kdy se vynoří. A přece jste ho našli. V trafikách totiž vedle nudných novin ležel už jen ten Ohníček, ale jednou za čtrnáct dní, a ten Pionýr, ale jednou za měsíc... Jen jednou za čas i Čtyřlístek, což ale nesměl být časopis, a tak to byla takzvaná KNIHOVNIČKA. Směl vycházet jenom neperiodicky. Nešlo ho ale přehlédnout, i když, pravda, někde z něj, bestie, vytvořili i podpultovku. U nás ve Starém Plzenci u kostela ne. Za sedm korun byl můj. Dostalo se na mne vždycky a nemusel jsem ani do Plzně. Byl jsem absolutně šťasten. Žil jsem tím, tedy v osmi letech, a neomylně vždycky po čase vycítil další číslo. Ani jeden neunikl, ale přišlo dospívání a s ním ostych. Problémek. Jak chodit pro Čtyřlístky, když už jsem velkej? Naštěstí jsem dospěl k diskutabilnímu názoru, že co bylo dobré pro dítě, musí být dobré dál. Tento názor mám v podstatě dodnes a už tenkrát ho šlo přeložit větou "Stárnu-li, chyba je ve mně." Tedy pokud se vzdaluji chápání Čtyřlístku. Kupoval jsem ho dál. Až někdy v patnácti mi pár čísel okolo osmdesátky uniklo, ale dodatečně jsem je pak sehnal v antikvariátech (jsou tudíž ukoptěnější). A jel dál. Zato kamarád a spolužák Venca Chýlek mi jednoho krásného rána raníčka před školou natvrdo sdělil: "Se Čtyřlístky jsem skončil!"

Co mu přelétlo přes noc? Byl to šok! Těch sedm korun mu přece rodiče dávali, i když to tenkrát byly velké peníze. Možná měl ještě víc, tak... "Jak to jen mohl udělat?" A proč zradil? Proč si nechal ukrást dětství? To já ne. Držím Čtyřlístky dál a nejméně v tom jsem jako Bradbury, když se držel starých komiksů o Bucku Rogersovi. Jednou je sice mrskl dolů do koše, ale den poté je vylovil. Na rozdíl od spolužáků. A teď otázka. Kdo byl pošetilejší? Ani dneska si Bradbury Bucka ještě nenechá sebrat žádným "hasičem dětství", a to mu bude brzy devadesát. Pozdravuji i za kolegy!


5.

Nicméně se taky přiznám, že zrovna nejsem Petr Pan a ani ne Michael Jackson, takže... Mé počáteční nadšení se vytrácelo. A to bolelo. Ale ani Čtyřlístek už nebyl tak úžasný. Ne, trafikové nákupy už se najednou nedaly srovnat s chvílemi mezi naším nádražím a hospodou. A tak to chodí. Vše se mění v h... Možná. Ale stejně jsem se urputně dál vžíval do dětského vnímání a opravdu tady těžko rozluštit, kdy mi vžívání už nešlo a kdy Čtyřlístky opravdu začaly být odbytější, oceňuji ale čísla po stovce, ve kterých se Štíplová zmátořila a opět pozvedla laťku. Ta krátká éra smí být ctěna co pandán k prvním číslovaným Čtyřlístkům, kde ovšem nezářili jen Myšpulín, Fifinka, Bobík a bojácný Pinďa. Byly tu i další seriály. Třeba veršované případy Komisaře Drábka jsem uměl brzy zpaměti, ačkoli jsem se je nikdy neučil. A co teprve Rendlík a Hopík, tato infantilní parafráze Randalla a Hopkirka? Mimo jiné ji psal i Pavel Šrut. A co Alenka a Vašek a (později) jejich starý kamarád-vynálezce Semtamťuk? Tu trojici si vysnil Svatopluk Hrnčíř (nar. 1926) - a vidíte, píše do Čtyřlístku pořád.
Až daleko pozdější nastoupili i Anča a Pepík Lucie Lomové (a dočkali se pak tří knížek), zatímco Polda a Olda jsou staršího data a dosáhli 82 dílů plus řady samostatných publikací. Psali je Stanislav Havelka a Petr Chvojka. Ale zaujal mě i filmově pojatý Strašidelný pradědeček Vojtěcha Steklače a Věry Faltové a náležím dokonce k těm nemnoha výstředníkům, kteří na milost berou i totálně naivistický seriál Střapeček a Metlička. Taky jsem si ale kdysi zaujatě prohlížel obrázky Karla Franty k veršům Václava Fischera Za tři rány kolem světa, což bylo o neuvěřitelném letu na pouťovém balónku, a léta, která se zdála staletími, šlo se mnou i obří ALE.

Týkalo se prvního tuctu čísel. ALE TA NEMÁM. Což byla katastrofa. Stále mi musely stačit jen ty vzpomínky a dva úryvky v paměti, ale toužil jsem po doplnění jako milenec. Pokaždé však mi to jen někdo poskytl k nahlédnutí, tak třeba Bohouš Čipera, a teprve v Praze na vysoké škole a strahovské koleji 09 asi došel další můj spolužák a spolubydlící Míra Papež k přesvědčení, že už je dospělý, ale stará čísla mi stejně jen půjčil. I co! Posedlo mě to – a aspoň jsem si udělal detailní výpisky. Přednášky mě většinou nebavily. Knížky i včetně infantilních Čtyřlístků vždycky. A proč jsem si to tenkrát neofotil? Byl jsem blbý, to jednak, ale stejně si myslím, že to taky svědčí o tehdejších poměrech. Na kopírku, xerox... se většinou ani nepomyslelo.


6.

Nakonec jsem přece některá ta "pravěká" superčísla získal, ale zdaleka ne všechna. Uspokojily mě vlastně až první popřevratové reedice. A původní čísla?
Ačkoli cena dál stoupá a řádově cílí k desetitisícům korun, přiznám se, že jsem v určité fázi onomu stoupání neodolal, nechal si vše ofotit a prodal to, čímž i prosím, abyste se sem ke mně tudíž v noci nevloupávali. Prostě jsem zradil a... Ani ve Společnosti za obrodu Čtyřlístku nejsem... Ta ale existuje a už před drahnými roky byla založena literáty Vítem Janotou a Karlem Kunou (oba nar. 1970). Nevím teď, kudy přesně oni vedou svou hranici, ale sám tzv. Zlatou éru Čtyřlístků striktně uzavírám číslem 34 (Tajemství věčného vejce, 1974). A proč? Už následující Záhada bílého koně je příběh s vyloženě slabším scénářem. Vedu tedy řez před ním a kdo se hodlá věnovat niternému výzkumu ryzí esence, ať zůstane právě v těchto mantinelech. 1-34 jsou čísla reprezentující podstatu Čtyřlístku a jenom ten, kdo se nebojí zalknutí, navštíví nyní i tyto fascinující, neuvěřitelné stránky Pavla Chrze, kde najde úplně, ale úplně všecičko: http://chrz.wz.cz/?stranka=400.
"Kde ale zůstal heroismus začátků?" ptali se už začátkem třetího tisíciletí Kuna s Janotou, protože původní podoba Čtyřlístku nese podle jejich názoru "výjimečný náboj, který přesáhl i záměry samotných tvůrců". Což podepisuji. I Němečkova kresba ostatně bývala komiksovější a pokud ještě ne, zase ji koření neopakovatelné kouzlo naivity. Taky nezapomeňme, že první díly ještě kreslíř i sám psal, a to tak, jako by je - pro děti – jen vymýšlelo další dítě. A to víte, 24 let je 24 let!

Náboj prvních Čtyřlístků ale netkví jenom v naivitě a "západnosti". I scénáře byly propracovanější a - ostatně - srovnejte jen Ocelového oře s dnešní nadprodukcí. Zapláčete! Pod stolky vklouznete! Oř byl prvotřídní! Skvělou parodií! Disponuje filmovými střihy Quentina Tarantina. Má ohromující zkratku! A je to - především - skutečný komiks. Ne sice Tintin, kde je (také) slavná vlaková scéna, ale skoro Tintin. Zatímco Čtyřlístek-zboží dnes? Zbytečno řešit.


7.

Co se pak inspirací týká, Němeček výslovně přiznává zmíněného už Punťu, i když samozřejmě nikdy nekreslil jako René A. Klapač (1905-????), a Ljuba Štíplová zase do několika dílů promítla svého oblíbeného Arthura Ransoma (1884-1967).

Pozorujme ale i vlivy domácí scény! Bobík se třeba původně choval trochu jako Rychlonožka (a ne snad?) a bujaré vkráčení Čtyřlístku do úvodních obrázků některých dílů jednoznačně asociuje obdobné vstupy Rychlých šípů. A za srovnání s nimi pak stojí i nejedna chvíle z bojů na vodě: http://chrz.wz.cz/?stranka=406.

To už ale zacházíme do přílišných podrobností. Celé studie by přece mohly být napsány, a taky už byly napsány, jen o psychologii hlavních čtyř postav a jejich vztazích. Tak třeba profesor Myšpulín míval v začátcích série hotové záchvaty agresivity. Přešly. Pohasly i občasné jiskřičky před jeho očima. S normalizací... pak opravdu ubývalo adrenalinu. Rychle vymizela střelba a jakékoli násilí. V Ukradeném vynálezu (1971) ještě lotras mává Fifině před očima revolverem, v Pokladu starého opata (1972) už je to jen pistolka na vodu, i když, pravda, gigantického kalibru (Šplouch! ). A jak mizí zbraně, chystá se i sblížení hrdinů s ještě širším kolektivem v Bukanýrech na Blaťáku a v Pod velkým totemem (29 a 30/1973), a pokud bychom opravdu prahli po srovnávání, tak tou dobou totéž proběhlo třeba i v jiném seriálu Kamarádi (1969-73) od Jarmily Turnovské (mluvím teď ovšem o televizi).

A ne snad? Marek "Váleček" Eben je tu fakticky Bobíkem a taky "Kamarádi" jsou ve druhé sérii svých příhod nuceni najít vlastní pionýrský oddíl. Ten je ve Čtyřlístku ovšem zosobněn jen vágně, a to kolektivem "Bukanýrů" z Blaťáku. Ne, k žádnému rudému šátkování nedochází a nedostalo se nakonec ani na „shora“ navrhovanou účast Myšpulína a spol. v prvomájovém průvodu. "Copak by mohlo jít s transparentem prase?" oponovali totiž rafinovaně tvůrci Čtyřlístku.


8.

Nebojte, končím, ale nedá mi to, abych ještě aspoň nepoukázal na pár záhad. Vždycky mě pálily.

KAM se vlastně ztrácejí všechny Myšpulínovy vynálezy a nápady? ptával jsem se především. A proč jsou využity obvykle jen jednou? Z jakého důvodu Myšpulín něco vynalézá i vícekrát? Skleróza?

Tak nad tím jsem propřemýšlel věky, ale dávno už vím, že to velmi praktický důvod má. Kdyby totiž hrdinové stále využívaly vše, co už bylo Myšpulínem vynalezeno, zcela by to znemožnilo budování zápletek. Veškeré problémy by šlo uhasit už v zárodcích a jak byste fabulovali? A čtyřka by zvesela vegetovala z patentů, což se ale nejspíš stejně i děje, protože jít do práce jsem je ještě neviděl. Fakticky by šlo o pány světa, kdyby vynálezy znovu nemizely, a kdo ví, zda by jim zůstalo co svaté?

Ve Čtyřlístcích ale netkví jen záhady podobné téhle. Vězí tu i rozpory. Už v první padesátce je i natolik podstatná událost jako seznámení čtveřice líčena dvakrát, ale pokaždé úplně jinak! V jedničce ještě Němečkem, v čísle 47 (1975) pak Ludmilou Kolářovou. Co z toho ale platí? Podobných problémů se ale najde víc a nabývají často až vysoce sofistikovaného rázu.

Je třeba "povinné" brát úplně DOSLOVA kresbu? ptával jsem se. Což je ovšem kardinální otázka a mnohý seriál ji stimuluje. Znáte třeba pověstný Fischerův obrázek z Rychlých šípů, kde je Rychlonožka zasypáván asi tak tunou zápalkových krabiček? Ano? Pak mi jistě dáte zapravdu, že jsou v Šípech podobně surreálné scény naprostou výjimkou. Ale ve Čtyřlístku? Tam ovšem dochází k podobným vybočením častěji, ale především... Proč třeba stroj času vyhlíží pokaždé jinak? A navíc se často i nově jmenuje? Chronolet, Chronolán, Chronobil... Je to stále stejný stroj... anebo idiot Myšpulín sestrojuje pro každý příběh nový? A kromě toho, já vím, ještě i tu kameru snímající minulost... Jo, a jinde i časoprostorový regulátor... Co s tím?

Inu, v už zmíněném čísle 47 byly kdysi uveřejněny i "fotografie" hrdinů a... Vida, poněkud se lišily od Němečkovy kresby. Co to znamená? Že tedy kresbu opravdu netřeba brát doslova. Dobrá. Co je ale ještě fatálnější otázkou? Proč lidé ve Čtyřlístku nevnímají hlavní hrdiny jako zvířata?

Snad proto, že se všecko odehrává "v pohádce"? Ale ne! Už ve "Zlatém věku" čtveřice do pohádky cestovala, a to by přece nemohli, kdyby tam už byli. Ne? Ale rozpory nekončí – a jak je smířit? Metodou biblické kritiky, jako už to dělají třeba holmesologové? Ano, v Doylových povídkách je rozporů ještě víc, tam se to rozpory jen hemží. Ale co!

A buďme nakonec rádi za ono pole pro badatelské šance a pokusme se na tomto poli zodpovědně zodpovědět i deset posledních záludných otázek, které se nahromadily v kanceláři Společnosti pro obnovu Čtyřlístku.

1. Jaký nejvýznačnější veršotepec psal Čtyřlístky? Odpověď: Roku 1972 vytvořil základní příběhy čísel 24 a 25 Pavel Šrut. A pod krycím jménem Petr Karmín psal i další seriály pro Čtyřlístek, z nichž nejznámější byla detektivní série Bambas a Kryšpín.

2. Kdo napsal Poklad starého opata (22/1972)? Odpověď: Na prvním vydání je uveden jako autor pouze Němeček. První reedice (1998) označila za autora Miloše Štípla. To je ale "jen" manžel Ljuby Štíplové, jehož jménem rané Čtyřlístky podepisovala.

3. Vystupuje Myšpulínův kamarád Sherryk Holmepes i kdekoli jinde než v pěti číslech 13, 20, 23, 46 a 54? Ne. Ale je to škoda. A více viz http://chrz.wz.cz/?stranka=402.

4. A jak je to s (málo častým) účinkováním ústředního záporáka Zádrhele? Odpověď: Zatím "hrál" devětkrát a podrobnosti zde: http://chrz.wz.cz/?stranka=408.

5. Jaký asi původ má jména Myšpulín? Odpověď: To je otázka! Ale roku 1964 vydal Radovan Krátký (1921-73) veršovanou pohádku Myšulín.

6. Jsou Čtyřlístci dospělí, děti anebo zvířata? Odpověď: Společnost za obnovu Čtyřlístku považovala chvíli, kdy byli Bobík a Pinďa náhle prezentování jako školáci, za šokující. Tuším, že vyjádřila nesouhlas s takto rodinným pojetím, které však prosazoval či prosazuje dokonce i šéfredaktor Čtyřlístku Jiří Čehovský. A co si myslím sám? Fifinku jako mámu a Myšpulína jako tátu rozhodně nevidím a odporuje to i oběma mytologiím o seznámení čtveřice.

7. Jí Myšpulín myši? Odpověď: Němeček vkresloval do domku Čtyřlístku i myši, ale Myšpulína nechávají chladným. Z toho by plynulo, že má blíže člověku.

8. A setkává se někdy s kocourem? Samozřejmě. I s kocourem v botách, ale "normální" kočky Němeček kreslí vždycky menší, takže z toho opět vyplývá, že žádná ze čtyř hlavních figur seriálu nemůže být regulérním zvířátkem. A co prý dávná scéna z čísla tři, kde Myšpulín dravě a instinktivně užil rukou co lopatek, aby podhrabal zeď a zachránil Fifinku? Jen prostý atavismus, řekl bych, a ono jednání jistě zapříčinila jen podvědomá profesorova "vzpomínka" na kocoura, kterým však není...

9. Setká se Pinďa někdy se zajíci? Odpověď: Ano. A Fifinka se psy. V případě zajíců se velikost vždycky liší, ale v případě psů pokaždé ne – a viz detektiv Holmepes anebo účastníci srazu jeho kolegů. Co má tato situace znamenat? Nevíme!

A konečně otázka desátá a poslední: Má Fifinka nejradši Myšpulína? Odpověď: Kdo ví. Děti se dělí na různé tábory a některé míní, že má nejradši Pinďu.


Na obrázku v úvodu článku je titulní stránka prvního sešitu Čtyřlístku z 15. 5. 1969.