Expedice Po stopách Hochů od Bobří řeky (20. - 26. července 2009)

(Fotografie budou přidány.) Ve dnech 20. - 26. července 2009 se uskutečnila dlouho připravovaná automobilová expedice po dávných tábořištích Dvojky (později nazývané i Hoši od Bobří řeky) na Podkarpatské Rusi (dnes Zakarpatská oblast na Ukrajině) a na Slovensku (tábořiště pod Kriváněm u říčky Belá), která byla uspořádána 48. klubem oldskautů Jestřábi Praha ve spolupráci s pražskou pobočkou Sdružení přátel Jaroslava Foglara v rámci série výprav se souhrnným expedičním označením Po stopách Hochů od Bobří řeky.

Unikátní akce se zúčastnilo celkem deset zájemců, vesměs skautů nebo členů Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Mimořádnost spočívala nejen v logistické náročnosti, ale také účastí Jiřího Vodenky - Jíry (pravděpodobně posledního žijícího účastníka tábora u Sinovíru v roce 1938), který s námi ve svých šestaosmdesáti letech absolvoval celou cestu a to dokonce za volantem svého vozidla. Vrátil se na místa, kde před jednasedmdesáti léty prožíval s Jestřábem svá dětská dobrodružství... Sraz účastníků byl v terminálu autovlaků 20. července v osm hodin večer. Sešli jsme se všichni: Alpín, Nahville, Filip, Jíra, Krizmen, Martin R., Tomáš N, Anežka a Pepa s manželkou Zdeňkou. Nalodění do autovlaku proběhlo bez problémů, a tak Slávek mohl naši expedici před lůžkovým vagónem zahájit předáním map a expedičních triček. Cílem naší výpravy byla nejenom místa spojená s Jaroslavem Foglarem na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, ale stranou nezůstaly také další přírodní a kulturní pozoruhodnosti obou zemí.
Cesta rychlíkem Euronight proběhla rychle, většina účastníků ji prospala. Někteří ale nevydrželi a nad ránem tak spatřili z okének vlaku Vysoké Tatry. Ráno jsme projeli železniční křižovatku Kysak a již brzo zakotvili na nádraží v Košicích, které se staly výchozím bodem naší autotrasy.
Prohlídka města netrvala ani hodinu a za krásného počasí jsme tak ještě dopoledne vyjeli směr slovensko-ukrajinské hranice. Radost nám ale hned zpočátku se pokusili zhatit slovenší policisté, kteří jednomu z našich řidičů napálilil 50 euro pokutu. Zato na hranicích jsme slovenskou kontrolou projeli v podstatě bez problémů. Horší byla situace na ukrajinské straně. Byrokracie, laxnost, hraní na důležité - to vše nás doslova naplnilo zoufalstvím. Kontrola zavazadlových prostorů, vysvětlování účelu naší cesty (vezli jsme s sebou obrovského ježka v kleci, což někteří celníci příliš nechápali...) nám připomenula dobu na našich hranicích před 20 lety. Nejstarší účastník výpravy se jim dokonce zdal natolik nedůvěryhodný, že ho donutili k vyplnění celního prohlášení.
Oddychli jsme si až v Užhorodě, kde jsme zastavili před místním obchodním centrem, kde jsme si vyměnili ukrajinské peníze - hřivny a rozkoukali se po cenách. Přitom jsme hned objevili zdejší nápoj KVAS, který se stal symbolem výpravy - pro někoho pozitivní, někteří účastníci však na něj budou mít spíše negativní zážitky ;-) Cesta auty dále směřovala do české čtvrti Užhorodu, která připomíná naše Dejvice, kde se nachází busta TGM a dále ke zdejšímu nově postavenému vlakovému nádraží v retro stylu, které je prý nejmodernější v celé východní Evropě. Tam jsme ochutnali další zdejší specialitku - výborné teplé plněné pirohy. Užhorod je poměrně velké město, nebylo tedy divu, že jsme se zde navzájem v autech ztratili, ale na nejbližší benzínce již bylo všechno v pořádku. To už jsme "tankovali plnou" - ceny benzínu jsou zde v poměru o třetinu nižší než v České republice. A pak hurá přes Mukačevo do Chustu.
Na nádraží v Chustu to všechno před 71 lety (25. června 1938 ve 12,30) začalo. Po strastiplné cestě sem tehdy dojel vlak s čtyřosým vagonem rychlíkového typu CDa. Odtud byl náklad přeložen na stěhovací vůz a děti odjely dvěma autobusy do Sinovíru. K tábořišti potom byly sjednány koňské potahy.
Byl to zajímavý pocit, konzultovat s Jírou události, jichž se před dávnými lety účastnil. Náhlédli jsme do čekárny, vyfotili si projíždějící osobní vlak a vychutnávali atmosféru provinčního ukrajinského městečka. Naše cesta pokračovala směrem do Koločavy, kterou proslavily osudy slavného loupežníka Nikoly Šuhaje, které zpracoval spisovatel Ivan Olbracht. Cesta byla dlouhá a těžká, zatímco doposud silnice byly poměrně slušné, tak do Koločavy jsme dali našim autům hodně zabrat. Míjeli jsme přitom koňské potahy, dávali jsme přednost krávám vracejícím se z pastvy a zvyšující se nadmořská výška s sebou přinášela i vlhkost a srážky. Posledních několik kilometrů jsme doslova klopýtali přes kameny i díry přes celou silnici po několik hodin. Přitom ale bylo možné obdivovat nádherná údolí a božskou karpatskou přírodu.
K četnické stanici do Koločavy jsme dorazili až za tmy. Sice jedna babička ze sousedství nám nabízela mnohem levnější nocleh, ale my jsme neodolali a vyspali se v místech, kde četníci debatovali nad Nikolovým osudem. Četnická stanice je dnes spíše penzión s restaurací pro české turisty, ale to nám příliš nevadilo, protože jsme byli poměrně unavení z dosavadní cesty a čekal nás další náročný den. Pochutnali jsme si na výborném boršči a jakési zapečené kapse s bramborami. K tomu jsme většinou zapíjeli kvasem. Usnuli jsme spánkem spravedlivých krátce po půlnoci.
Ráno nás přivítal bylinkový čaj a speciální ukrajinská specialita k snídani - tokan s bryndzou. Jinak tedy kukuřičná kaše s čepičkou zakysané smetany. Boule za ušima jsme zrovna neměli, mnozí z nás si vzpomněli na Mistra Beana a jeho mistrovskou scénku s tatarským biftekem :-)))
Den jsme zahájili o chvilku mnohem příjemněji - přibítím zvlástního zalaminovaného plakátu s informacemi v ukrajinštině a češtině o vztahu Jaroslava Foglara k Podkarpatské Rusi. Najdete ho po vstupu do četnické stanice vlevo. Pak nás syn majitelky odvedl do pamětní síně Ivana Olbrachta ve zdejší škole, kde jsme si připomenuli podrobně osud Nikoly Šuhaje. Prohlídka Koločavy potom pokračovala návštěvou hřbitůvku, kde jsme se poklonili památce Nikoly i jeho milé Eržiky. Pochůzkami po Koločavě jsme si všimli zdejšího obrovského ruchu - množství korzujících lidí často oblečených do svého nejlepšího oblečení v družné zábavě a obtěžkáni taškami odněkud někam spěchali. Hned nás to napadlo - trh. A vskutku - na okraji Koločavy u řeky probíhal trh pod širým nebem. Bylo zde možné získat téměř cokoliv od potravin, pečiva, drogistického zboží, oblečení až po živá zvířata, ledničky, plastová okna... Ještě jsme neúspěšně zkusili nahlédnout do zdejšího dřevěného kostelíčku, a pak jsme odjeli směrem k Sinovíru.
Zde nás čekalo pátrání po kořalně žida Izáka Kahana.
V Sinovíru u kořalny Izáka Kahana zde na oddíl čekala tříčlenná předsunutá výprava, která hledala vlastní tábořiště. Zatímco chlapci byli ubytováni na seníku a v bytě pana Mlýneckého (otce člena klubu Mladého hlasatele Viktora Mlýneckého), Jestřáb se rozhodl, že s dalším členem oddílu Samsonem obhlídnou vybraná tábořiště. Ani jedno se Jestřábovi nelíbilo, navíc měl hlad a žízeň (celý den nic nejedl) a ani to poslední, ke kterému se vyškrábali až za tmy, kde se rozhodl tábor postavit.
Zprvu se naše pátrání jevilo jako neúspěšné. Jak se později ukázalo, asi pětasedmdesátileté babičce jeho jméno nic neříkalo, byla moc mladá. (Jíra: "No to mi neřikej, že ta babka je starší než já.") Když potom si Slávek po průjezdu všimnul další jedné babičky po pravé straně, zastavil a dal se do řeči s lidmi na ulici. Ano, ano Kahan zde žil, to se musíte kousek vrátit, ke škole... Za války byl v koncentráku, pak se vrátil, chodili jsme k němu nakupovat, pak emigroval do Austrálie ... před lety tu byla jeho vnučka... Tak jsme tedy stáli po trochu dobrodružném pátrání na dvorku kořalny žida Izáka Kahana a četli ze starých svázaných Čigolig, které Jíra vzal na expedici s sebou.
Expedičními auty jsme pokračovali do Siněvírského národního parku, kde jsme vystoupali ke zdejšímu Siněvírskému jezeru, které je asi nejčastěji navštěvovanou přírodní atrakci celé Podkarpatské Rusi. Známým symbolem jezera, které je pozůstatkem ledovce, je dvojitý dřevěný sloup s vyřezávanými postavami bohaté dívky Sini a chudého chlapce Vira vážící se k pověsti o vzniku jezera. Prohlubeň údajně byla naplněna z velkého smutku ze Sininých slz, poté co její rodiče zabili mladíka Vira, aby tak překazili jejich vzájemnou lásku a našli své dceři lepšího partnera.
Hlavním cílem dne bylo ale dosažení dvojkařského tábořiště u říčky Ozerjanky. To se ukázalo jako hodně náročná záležitost, vzhledem k tomu, že silnice směrem od tzv. Klauzy (zářízení pro zpracování a dopravu dřeva po vodě) v podstatě neexistuje a cesta připomíná spíše tankodrom. V minulých letech zde řádily povodně a sesuvy, takže jsme se dále s auty dostali jen skutečně s velkým sebezapřením a po značné námaze dorazili těsně pod tábořiště, kde jsme si všimli pro zdejší kraj typického stříškového oborohu (prkénka posloužila ke stavbě podsad!). Zvolna končil den, když jsme stoupali prudkou stezkou směrem vzhůru a vzpomínali, jak tudy - cestou složitou a namáhavou - hoši stěhovali celý táborový náklad.
"Tábořiště bylo na velikém kopci, kam bylo umění se dostat i když tam šel člověk s prázdnýma rukama, natožpak s tím naším metrákovým nákladem..."
Tam nahoře nás přivítal ... totem, kterým sem umístili při své výpravě jihomoravští členové Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Nebyli by to členové Akademie Jaroslava Foglara a pražské pobočky, kdyby se hned nedali do náročné srovnávací práce s fotografiemi a zdejším terénem. Bylo to tábořiště skutečně tady, kde je ten totem? Pomohl i Jíra, který byl sám zvědav na tábořiště po letech. Debaty neustávaly a konečně bylo rozhodnuto, že vlastní tábořiště bylo asi o 100 m dále, než je umístěný totem. Terén i fotografie tomu nasvědčují.
Už se pořádně setmělo, a tak jsme si rychle přinesli batohy, spacáky, karimatky a nachystali symbolický ohýnek. Předcházely mu trochu dramatické chvíle, kdy se tři členové naší výpravy ztratili v tmavém lese. Vše ale dobře dopadlo.
Oheň byl malý, ale o trochu více slavnostní, protože 48. kmen oldskautů Jestřábi vítal svého nového člena. Na tomto tolik významném místě bratr Tomáš N. složil svůj skautský slib. Prvním gratulantem při tomto významném okamžiku nemohl být nikdo jiný než Jíra, který při té příležitosti rozdal účastníkům expedice zvláštní kožené pamětní placky, které při té příležitosti vytvořil. Byla jasná noc, tolik hvězd (i Mléčnou dráhu) nad sebou nikdo z nás snad nikdy neviděl, praskající oheň, družná a přátelská atmosféra. Koloval kvas, sušenky i buráky (což se později ukázalo jako nepříliš vhodná kombinace). Spát jsme šli s tím, že budíček je brzo ráno a v osm hodin odjíždíme. Zvolna se snášela rosa a my ulehali do spacáků. Pod širákem spal i Jíra!
Ráno jsme se probudili a zrovna dobře nám nebylo. Střevní i žaludeční potíže se propojily a Jíra připomenul, že to asi tady straší Šedá kostra, jako před 71 lety. Navíc pokračovaly debaty o umístění původního tábořiště.
Došlo ke křtu výroční turistické známky "Po stopách Hochů od Bobří řeky" v říčce ozerjance, takže jsme odjeli po společném focení směrem k hranicím parku až těsně před polednem. Bylo nepředstavitelné vedro, teploty dosahovaly více než pětatřicet stupňů, což ještě přispělo k celkové únavě týmu. Navíc nás čekal více než dvanáctihodinový přesun na Slovensko.
Klopotnými cestami jsme pokračovali přes Volovec do Užanského národního parku směrem na přechod v Malý Bereznyj - Ubla. Zde jsme čekali na odbavení o polovinu kratší dobu, jen si ukrajinští celníci vymysleli pokutu za špinavé auto. Změna v kvalitě silnic byla za hranicemi hned znát. Kvalita slovenských silnic nás přitom mimořádně překvapila.
Do Popradu, kde jsme měli zajištěný nocleh, jsme dorazili až v půl druhé ráno. Spánek nám po tak mimořádné dlouhém přejezdu udělal více než dobře a snídani se slovenskými rohlíky, koláči, vánočkou a čajem jsme si skutečně vychutnali. Den byl zasvěcen vesměs kulturním zážitkům - návštěvě Levoči, Spišského hradu, Spišské kapituly (na seznamu UNESCO) a konečně Gánovců, kde byla objevena část lebky neandrtálce.
Až k večeru jsme se vydali směr Pribilina. Tábořiště u Zelené říčky jsme měli od Dvojkařů zaměřené, a tak jsme k jeho nalezení v Podbaňských lesích využili moderní techniku - Polohovací zařízení GPS a mobilní telefon. Pozoruhodné bylo, že zatímco na sinovírském tábořišti rostly borůvky, tady jsme si zase pochutnávali na malinách a lesních jahodách. Zelená říčka hučela a byla nádherná. I Hlídkovou skálu jsme objevili. To sedí! Na další průzkum už nebyl čas. Na obloze bylo polojasno a při západu Slunce bylo vidět červánky, a tak když jsme na tábořišti rozbalovali spacáky, doufali jsme, že pršet nebude. U ohýnku jsme ještě zhodnotili den a debatovali o gingu, které kdesi v lesích okolo zasadil foglarovec Ferda a před půlnocí ulehli do hajan.
Nespali jsme ani pár hodin a ve tři hodiny začalo pršet. Nejdříve málo, ale potom nastal opravdový horský liják. Sice jsme leželi pod celtami, ale přesto jsme postupně zcela promokli, a tak, když jsme se po šesté hodině ráno scházeli u aut, (kromě Jíry a Pepy se Zdeňkou, kteří spali v autech) vypadali jsme jak zmoklé slepice. Společnými silami jsme mokré věci vyždímali, naložili do aut a protože počasí nebylo příliš pozitivní, vydali se směrem ke Štrbskému plesu. Zde jsme na čas obsadili restauraci, kde jsme si dali gulášovou polévku a další dobroty. Pak jsme si prohlédli areál mistrovství světa v lyžování, prošli kolem Štrbského plesa a dali se směrem k Jamskému plesu. Viděli jsme přitom, jak zdejší lesy před lety postihla obrovská vichřice. Symbolickými třinácti kroky jsme vystoupili na úpatí Křiváně (výstup vzhledem k deštivému ránu nevyšel) a od Jamského plesa se část výpravy vrátila k autům do Štrbského plesa, druhá pak pokračovala na rozcestí Tri studničky. Protože začalo pršet bylo při operativní poradě rozhodnuto jet do Liptovského Mikuláše do aquaparku Tatralandia, kde většina účastníků strávila zbytek dne. Po deváté hodině jsme pak vyjeli zpět k tábořišti pod Kriváněm. Noc strávila většina účastníků expedice (vzhledem k mokrým spacákům) v autech.
Ráno v poslední den expedice nepršelo, a tak jsme se vrátili na dvojkařské tábořiště a odsud s mohutnou telefonní podporou Ferdy hledali zasazené gingo. Měli jsme velkou radost, když známý gingař Martin gingo objevil. K připojenému vzkazu v krabičce jsme napsali svoje poselství, a pak už jsme se s tábořištěm u Zelené říčky rozloučili, pokřtili výroční turistickou známku "Kriváň", nasedli do aut a vyrazili na zpáteční cestu domů. Cestou jsme se ještě zastavili v ulici Jaroslava Foglara v Brně a na nedalekém tábořišti na Chvojnici, kde jsme si prohlédli pamětní ceduli Pavla Čecha.
Bylo to krásné a bylo toho dost. Do Prahy jsme přijeli po 22. hodině.