Zastaral Pepánek nezdara?

Před osmdesáti lety zemřel spisovatel Franta Župan

1.
Když se píše o Rychlých šípech, málokdy se píše o školáku Kájovi Maříkovi, ono se to k sobě jaksi nehodí. Ale když už se mluví nebo píše o Kájovi Maříkovi, připomínají občas čtenáři i jeho podobnost se starším Pepánkem nezdarou (vycházel 1907-21). Tato podobnost skutečně existuje, dodávám, a to nejen z toho důvodu, že v knížkách o Pepánkovi nosí děti babka Jodaska a v Kájovi kovářka. Kdo ovšem docela jistě četl tyhle Županovy minimálně maskované vzpomínky na dětství, byl malíř Josef Lada (1887-1957).

Pravda, nemohl poznat Pepánka už v dětství, ale ve dvaceti ano a například pohádka O perníkovém dědkovi z jeho známé knížky Bubáci a hastrmani (1939, rozšířeno 1946) je zcela jednoznačně i právě vzpomínkou na takovou skvělou četbu a konkrétně na Županem převyprávěné báchorky Županova ještě skvělejšího dědečka.

Franta Župan (23. 5. 1858 - 13. 1. 1929), jak zvučně to zní, se ale vlastně jmenoval František Procházka a podepisoval se věru různě. Například František Lipín, dr. Motal, Cyrill Makovec, Jaroslav Koláček, Arne Potápka a taky jménem Mašukulumbus. A pseudonym Župan? Ten si prý nevymyslel, přišel na něj spisovatel a redaktor Ignát Herrmann (1854-1935), když Procházka (jednou) zapomněl podepsat příspěvek do časopisu Švanda dudák.

Franta Župan Procházka se narodil v Běštíně u Hostomic, což je kdesi u Hořovic, ve starém statku číslo 47 a jméno vsi v Pepánkovi ponechal beze změny a v původní podobě, zatímco taková Marie Wagnerová (alias Felix Háj) udělala v už zmíněném Kájovi z Mníšku pod Brdy pověstný Lážov. A ano, ano, také Brdy mají Kája a Pepánek společné. A pak taky to, že se ani jedno z těchto dvou klasických děl až dosud nepodařilo zfilmovat ve zvukové podobě.

Němý Pepánek Nezdara ovšem existuje a Župan-Procházka se jeho uvedení, jsa už na penzi, ještě v květnu 1923 dožil. Režisér Přemysl Pražský obsadil do titulní role Bédu Pražského a film staví jednak na chlapcově vztahu k nemocnému kamarádu Venouškovi, který na konci umírá, jednak na hrdinově krádeži a následném vypravení se "do světa", což znamená do sousední vsi ke strýci, který ovšem chlapci "službu" tak úplně neulehčí. Tím třetím podstatným motivem je pak okamžik, který nejspíš autor rovněž sám zažil a ve kterém nad ním věru držel ruku andělíček strážníček, hrdina se totiž vrhá ve stodole z výšin do sena, pod kterým poněkud nečekaně stojí špalek, a je těžce raněn.


2.

Procházka-Župan vystudoval v Praze Akademické gymnázium a pak ještě češtinu a dějepis na filozofické fakultě. 1884-5 učil v Bulharsku v rodině hraběte Rudolfa Thurn-Taxise, ale již od roku 1886 byl profesorem na českých středních školách v Praze, Olomouci, Třebíči, Brně, Novém Městě na Moravě a nejdéle v Kolíně (1901-17), kde i dožil. Roku 1916 byl také "Župan" jmenován školním radou.

Svou první prózu Miroslava z Lestkova (1881) knižně vydal ve třiadvaceti letech, tedy dva roky předtím, než dokončil vysokou školu. Většinu povídek nejprve uveřejňoval v časopisech a hodně právě ve zmiňovaném již Švandovi dudákovi (1883, 1898-1902). Vydal na dvacet knížek (1881-1921) a ty povětšinou mají jak humoristický, tak i vzpomínkový charakter (Z jednoroční vojny, 1884, Z dětských snů, 1891, Vzpomínky, 1893, Z různých pamětí, 1894), nebýt ovšem Pepánka, už bychom na prof. "Župana" zcela zapomněli.

Zvlášť první dva díly Pepánka Starším bratrem a Školákem (1917) jdou dětem číst i dnes, jak jsem si prvního května sám ověřil, a od roku 1957 je navíc k dispozici i jejich verze krácená spisovatelem Františkem Pilařem (1904-1980).

Předčítáme-li tedy, dost možná pošetile, tuto "vykopávku" po takřka sto letech, musíme si chtě nechtě i zároveň uvědomit, že je navíc pohledem na dětství prožívané už v šedesátých letech devatenáctého století a zároveň i vzpomínkou na relativně povolnější výchovu, než jaká v těch časech bývala obvyklá. I tím Pepánek připomíná Káju Maříka, ale na rozdíl od Wagnerové v něm má významnější roli a slovo nezdárníkův otec, sedlák Bartoš.

Taky vztah malého hrdiny k náboženství není tak horlivý, jako byl ten Kájův, nerad se modlí a kupříkladu kapitola Bum! zůstává z tohohle hlediska zcela nezapomenutelnou. Dotyčné bum se totiž Pepánek rozhodne "vystřelit" přímo v chrámu páně, před čímž už bylo zkoušeno ve třídě na pana učitele. To je ale málo, a tak se Pepík vsadí se spolužáky, že konsternuje místní kostel, jenže se mu po bok shodou okolností při mši postaví snad vůbec nejpobožnější běštínský občan Rousek a chlapec se nakonec tak dlouho odhodlává k onomu bumu, až se počne propadat do úzkostného stavu a ve svaté hrůze se snad skoro opravdu i modlí. Každopádně tak hrozně trpí, až omdlí, ale domnívá se, že vykřikl, i když nebylo nic. A "svatý" Rousek?
Zastavil se v kostelních vratech se známým strýcem. "Povídám vám," řekl utíraje si oči, "mne až slzy polily. Takové zbožné dítě. Celou mši svatou se modlil nepřetržitě – viděl jsem mu to na rtech – to já si dobře všimnu – a když omdlel, první, nač se potom ptal, bylo, jestli nevytrhl lidi z pobožnosti. Dávno mne nic tak nepotěšilo – A to je dítě! Jářku, kolik dospělých by si z něho mohlo vzít příklad!"


3.

Tak. A tady máte i jedno skutečné poučení. Je z kapitoly Umění býti otcem, která následuje hned po tom, co služebná Madla upozornila Bartošovu rodinu na další z Pepánkových nezdárností. Mlád šest jar vyrval kohoutovi sadisticky veškerá pera z ocasu a nacpal si je za čepici, načež ještě zpupně lhal, že prý kokrháč přišel o okrasu ve rvačce s kohoutem místního šenkýře. Takže co s harantem? Otec hleděl mlčky k zemi a vraštil starostlivě čelo. Co s klukem? myslil si. Bit už byl dost a dost. Jen se po všem otřese, nakonec otupí a všechny prostředky selžou. Pak se řekne: vychovávat děti.
"É, však já, než vyrostu, taky se naučím lhát jako vy," rozhněval se Pepánek na Madlu, "Žádnej na mně nic nepozná a brečet budu přitom také jako vy."
Jakub (=obdoba Kuby z Krkonošských pohádek, pozn. IF) se zachechtal a žďuchnul Madlu loktem. "To je kluk žihadlo, co?" pochválil Pepánka.
Matka se musila také usmát nad touto pochvalou, jen otec se nesmál, dále uvažuje.
Madla zuřila. "A tohle vy mu strpíte, hospodáři? No počkejte, vy se na něm dočkáte radosti. Pořádně mu nejčkon nasekat, až by se po zemi vozil, to by mu patřilo."
Matka pohlédla s obavou na otce. Ten právě uvažoval o tom, že židé děti nebijí, jakmile počínají brát rozum. Oni je poučují. Proto je u nich snad více vroucnosti rodinné a méně surovosti dětí k rodičům... Hoch patrně viděl u velkých zlý příklad a tu by v bití viděl nespravedlnost k sobě a zatvrdil by se tím více.
"Pojď sem, Pepánku," vzal ho laskavě za ruku, "promluvíme si o tom rozumně."


4.

Tak, a do třetice i inkriminovaná pasáž, která výrazně ovlivnila Josefa Ladu, ale původně zůstává součástí jedné z neskutečně krkolomných pohádek Pepánkova dědečka:

Když už po lidojedu nebylo ani památky, doběhl Matěj na nějakou louku a uprostřed spatřil perníkovou chaloupku. Nějaká bába stála na prahu a házela drůbeži z klína cukrátka. Byla to také bába lidojedná, vdova po velice váženém lidojedu a matka toho mladého lidojeda, co mu Matěj vytáhl kost z krku. Hned ho laskavě zvala dovnitř a vařila kávu. Matěj se v té chaloupce porozhlédl a dost se mu tam líbilo. Trámy byly z perníku, mezery byly vyplněny cukrovou maltou a omítka i obílení byly z bílého cukru. Tašky na střeše a komín byly z marcipánu, plot okolo chalupy z páleného cukrkandlu, okna z tenkých cukrových tabulí. Místo much byly na stěně hrozinky, místo švábů mandle."
"A co když pršelo?"
"To bylo arciť pro chaloupku nejhorší, štěstí ještě, že byla pod velkým košatým javorem, takže ji nikdy nestihl prudký liják, ale i tu se marcipánové došky někdy rozmáčely a z okapu padaly bonbóny a visely cukrové rampouchy až k zemi."

Ostatně Lada taky napsal Pohádky naruby (1939). Takže dobrou chuť, a to i při listování knížkami, které sice zastaraly, o to jsou ale zajímavější.



Kliknutím na obrázky (repro: archiv) se jejich náhled zvětší.