Dnes a denně odhalovány nové foglarovky?

1.
... a je to hotová archeologie, věřte mi. Dokládá to i letošní První sborník nezávislých foglarovců (54 stran) připravený Kruhem přátel odkazu Jaroslava Foglara, jak si aspoň říká čtveřice mušketýrů zvaných Jiří "Pedro" Zachariáš, Luboš Trkovský, Jiří "Jura" Stegbauer a dr. Petr Vyleta.
Sborník vznikl díky těm čtyřem, ale samozřejmě i díky pražskému Památníku národního písemnictví a Dorce Lábusové, která má v této instituci šťastně na starosti osobní Foglarův fond.

Zvláštní poděkování (za vznik Sborníku) patří i JUDr. Bohdanu Halladovi, správci dědictví J. Foglara, dočítáme se v tiráži s pochopením a já sám tady za možná nejpodnětnější kapitolu považuji Vyletův Podivuhodný konec padesátých let v životě Jaroslava Foglara. Podívejme se však, komu ještě dalšímu tvůrci děkují "za vstřícnou pomoc"... Hle, i známému výtvarníku a muzikantovi Markovi Čermákovi, vdově po druhém z ústředních kreslířů Rychlých šípů Věře Fischerové a konečně country zpěvákovi Mirku Hoffmanovi, který už před lety věnoval jednu (ve sborníku přetištěnou) kapitolu svých knižních vzpomínek (nazvaných Totem boha srandy, 2005) i legendárnímu Janu Fischerovi, jehož dobře znal...

Včetně úvodníku, jednoho provolání a jedné tiskové zprávy obsahuje letošní "První sborník" celkem dvacet článků, dva z nichž jsou fakticky vzájemnými, předlouhými dopisy Jiřího Zachariáše a Josefa "Jóji z Montany" Skorkovského. Nejen tato psaníčka ale bohužel zůstávají svědectvím současné rozhádanosti foglarovců, kteří se, zjednodušeně pojato, i dál dělí na dva tábory, přičemž první ležení má za to, že by dědictví po JF mělo každopádně připadnout jeho Nadaci, která je ovšem v likvidaci, a druhý z táborů se polopaticky řečeno kamarádí s Foglarovým synovcem Petrem, kterýžto gentleman o veškeré strýčkovy miliony i neplatnost jeho závěti už léta bojuje, z čehož tyjí právě právníci. Ne, nerad bych tu však ventiloval podobné spory, během kterých se občas střílí i do samotného Foglara, a zajímavější nechť jsou (a taky jsou) nové objevy ve spisovatelově pozůstalosti.

Ne snad? Tato pozůstalost je, jak víme, nebývale rozsáhlá a sestává mj. ze značného množství dopisů, protože Jaroslav "Jestřáb" Foglar (1907-99) - jak známo - odepisoval takřka každému a dokonce i mně a pořizoval si od většiny dopisů navíc i kopie! Nejsou to, zde ve velebném Památníku, však pouze dopisy, co jednou bude snad i vydáno v rámci Mistrových Sebraných spisů, jichž zatím (do roku 2007) vyšlo 27 svazků. Jsou to i stále další a další vynořující se z prachu povídky, i kreslené seriály, a krásným příkladem jednoho takového "zbrusu nového" Foglarova komiksu jest i Pan Bacil (Kvítko 1942, 21 dílů).


2.

V knize Svorní gambusíni (Olympia 1999), která vyšla už po Foglarově smrti a obsahuje celkem šestnáct Foglarových (či na Foglarovy motivy napsaných a nakreslených) seriálových opusů, není po nějakém panu Bacilovi ještě sebemenší památky, ale co, koneckonců není divu, ono dílo totiž vycházelo už za války a výhradně pod jménem výtvarníka Jana Fischera (1907-1960). Tento právník sice svého hrdinu Bacila a seriál podle všeho sám vymyslel, posléze však už asi nijak netoužil či nedokázal vymýšlet i scénáře dalších a dalších pokračování, takže se obrátil právě na kamaráda Jaroslava Foglara, s kterým už předtím stvořili Rychlé šípy. Ty však byly "nyní", roku 1942, zakázány - a Foglar skutečně začal pana Bacila psát, a to za honorář sedmdesát až sto tehdejších korun za jeden díl. Co dál?
Dopadlo to tak, že se Foglar stal autorem celé třetiny díla, totiž sedmi jeho pokračování, z nichž ovšem pouhá čtyři byla i uveřejněna.

Toho jara 1942 tak pro necelých čtyři sta korun, ale i pobavení dětí, vznikly komiksy Pan Bacil ve spárech věštkyně, Pan Bacil láme rekord, Pan Bacil doplácí na laškování, Pan Bacil na kole, Pan Bacil coby trosečník, Sázka na ryby a Pan Bacil v tunelu, nicméně právě poslední dvě epizody už nevyšly a čtvrtá epizoda o bicyklu byla zabavena, respektive stornována i s celým Kvítkem, touto humoristickou přílohou Nedělního Českého slova.

Ke stornování nedošlo ovšem jen tak, ale nepochybně v přímé souvislosti s vraždou Reinharda Heidricha 4. 6. 1942. Proč? Protože při horečném a krvavém pátrání po pachatelích hrál právě bicykl podstatnou roli, jak si možná i díky panu Čvančarovi vzpomínáte...

A nic ještě před atentátem netušící Foglar? Právě tento tichý dopravní prostředek zapojil do děje už dne 5. května, kdy - podle všeho - epizodu s předstihem psal...

Seriál Pan Bacil se jen zdánlivě anebo mírně vymyká ostatnímu Foglarovu dílu a pravda, v třetím pokračování, které sám autor poněkud cudněji nazval Konduktérka, sice titulní hrdina plácá tramvajovou průvodčí po zadku ("Slečno, s vámi bych jel až na konec světa! Nezačli bychom to nějakým nedělním výletem?"), nicméně... Porovnejme třeba hned první díl Bacila se známou návštěvou Rychlých šípů u (taktéž) věštící Jeremiášky a podoba je to, uznejme, značná, i když, pravda, Rychlé šípy (by) samozřejmě nikdy nevyslovily, a to ani "v přestrojení", ony věty "Tak si připlácím dvacet korun! Ale ať je věštba za to příjemná! A musí v ní být taky nějaká slečna!" Ne, ne, to by se hochům státi nemohlo.

A slečna? Ta, která měla na pana Bacila čekat před domem?

Foglar jí mínil, zdá se, zcela konkrétní slečnu Stázku (tedy v seriálu konkrétní, "okolí" ponechávám čtyřem badatelům), již sice ještě ve Věštkyni pan Bacil neužene (a dostaví se mu místo ní před dům jen jakási "stará rašple"), ale už v příběhu Šlajsna, který až redakce přejmenovala na Pan Bacil coby trosečník, ji jako chlapík vozí v kánoi, což... Což ovšem nedopadne nejlépe a nejsušeji. A ještě konkrétněji? "Možná, že jste dobrý potápěč, pane Bacil, ale na kanoi s vámi víckrát nejedu!!"


3.

Sborník nezávislých foglarovců uveřejnil čtyři z Kvítka už známé příběhy, nicméně jejich miniaturní reprodukce najdete také, to je třeba přiznat, už na straně 237 v nízkonákladovém Trkovského "obrazovém soupisu díla" Jaroslav Foglar vydaného již roku 2007, i když jen "pro vlastní sběratelskou a badatelskou potřebu".


4.

A dál?

Jestliže v Bacilově případě nejde tedy o tak horkou novinku, zbrusu nový příběh Rychlé šípy u železničního mostu má už zato v Prvním sborníku premiéru, a to velmi brzy poté, co byl tento, pravda, prastarý už a kdo ví proč Foglarem odložený (a pak i založený a možná i zapomenutý) scénář adaptován Marko Čermákem jako - prozatím – poslední a tedy tři sta sedmnácté pokračování slavného seriálu.

"Železniční most" navíc letos vyšel i v šestém vydání Foglarova Zápisníku 13 bobříků.

Proč asi nebyl tento díl tak dlouho nakreslen? Neví se - a teorie, že snad (by) nabádal k pěšímu přecházení železničních mostů, kterou jsem svého času razil i já, věru moc neobstojí, anžto Foglar ve scénáři před podobnými eskapádami naopak pilně varuje a na dotyčný most ani vůbec nevstoupí Rychlé šípy, nýbrž úplně jiná parta holomků.


5.

Nyní a pro pořádek musím i podotknout, že skutečný počet Foglarem napsaných epizod Rychlých šípů je ovšem ještě vyšší, jak lze usoudit taky z nepojaté zatím do Spisů povídkové sbírky Příběhy Rychlých šípů (Rovnost, Brno 1992). Tato tenká kniha sestává, jak je vám možná známo, z více i méně mechanicky (nicméně Foglarem) do prózy přepsaných komiksových scénářů, přičemž ne pokaždé se výsledná povídka kryje pouze s jedinou stránkou Rychlých šípů a do celkových 47 kapitol tak Jestřáb nakonec shrnul přepracování hned 64 barevných komiksových stránek! A proč právě šedesáti čtyř a z jakého důvodu asi vybral právě tyhle a ne jiné příběhy, táži se opět "nezávislých" odborníků anebo třeba i Milana "Alpína" Lebedy či Václava Noska-Windyho. I navzdory dotazu ovšem chovám tušení, že slavný spisovatel při přepisování vcelku mechanicky vyšel z vůbec prvního souborného vydání RYCHLÉ ŠÍPY a jejich 65 úžasných dobrodružství (Melantrich 30. 11. 1940). Pokud tuto teorii dokážete vyvrátit, prosím!


6.

To ale příliš odbočuji.

Podstatným pro tentokrát zůstává, že jako 38. a 39. povídka se v Příbězích Rychlých šípů vyskytují i kapitoly Zátoka létajícího Jindry a Psaníčka domů. Ne, nebylo by na tom pranic zvláštního, když se ale mrknete do kresleného seriálu, dotyčné stránky ani za boha živého naleznete. Nejsou, nikdy nebyly, a to ani pod jinými názvy!

Oba příběhy navazují na poměrně dlouhou, sedmidílnou sérii příhod zahájenou 3. června 1939 příběhem Rychlé šípy na pramici, a protože poslední část série Rychlé šípy se předstihují (celkově je to teprve 30. část celých Rychlých šípů) vyšla v Mladém hlasateli už 28. července a pak, až do 2. září již žádné další pokračování nenásledovalo, znamená to, aspoň podle mého názoru, že musely existovat ještě dva scénáře "pro srpen", které však Jan Fischer už z nějakého důvodu nenakreslil, a že právě na základě těchto scénářů anebo přímo podle nich pak po letech Foglar napsal i kapitoly Zátoka létajícího Jindry a Psaníčka domů, což... Což ovšem i znamená, že se po případné moderní výtvarné adaptaci číslování nutně posune, a to už u dílu 31 (Rychlé šípy luští tajemství), který tedy vlastně vždycky byl až pokračováním 33!

Tolik tedy k celkovému, i když pouze dosavadnímu počtu příběhů Rychlých šípů, přičemž další záležitostí zůstává i ten fakt, že jistá množina pokračování byla později překreslována, ať už samotným Fischerem (první díly překreslil dokonce dvakrát!) nebo Markem Čermákem. Nu, a právě při onom překreslování doznaly i scénáře opět menších nebo i výraznějších změn a chcete-li tudíž započítat i tyhle varianty do počtu, dojděte si k doktorovi a i ještě k daleko vyššímu číslu!


7.

Ale pryč od těch, i když zajímavých, počtů a oblíbené nejen mnou statistiky a zpátky, frr ke kolumbovským objevům! Jsou tu! Hle! A kromě odhalení seriálů o mostě a o Bacilovi referuje tudíž První sborník i na téma nálezů dalších (a dalších) Foglarových povídek a článků.

Tak například v časopise československého odborového hnutí Czechoslovak Trade Unions (7/1959), jenž vycházel jak v anglické, tak i ve francouzské a španělské mutaci, existuje vcelku rozsáhlý Foglarův text Nejkrásnější prázdniny, který nedávno do češtiny zpátky přeložili(!) Šárka a Jura Stegbauerovi. A co se týče Protektorátu Čechy a Morava?

Nu, už v Českém slově let 1943-4 se v rubrice Něco pro naše hochy a dívky objevovaly dlouho zapomenuté Foglarovy články, které... Netřeba zvlášť zdůrazňovat, píše Pedro Zachariáš v článku Badatelská překvapení, že v žádné nenalezneme nic, co by se dalo označit jako úlitba protektorátní a okupační politice. Až dojemně, uvědomíme-li si, o jakou dobu jde, naopak působí Foglarova připomínka časopisu Mladý hlasatel v článku "O knize moudrosti". Odkazuje dokonce na jeho třetí ročník vycházející v době První republiky, což vzhledem k osudu Mladého hlasatele, o němž byl Foglar zpraven více než kdokoliv jiný, by mohlo ukazovat na záměrně nedbalý tiskový dohled, značně se tak lišící od cenzury stalinských padesátých let.


8.

Ale přesuňme se raději k povídkám, protože z článků bychom nikdy nevybředli! Úžasným je bezpochyby i odhalení tří dalších "listopadových" foglarovek v proněmeckém časopise Zteč (4-7/1942). O co jde? O čtyři zde uveřejněné povídky Vteřiny hrůzy, Pes Žulina, Ohnivé dobrodružství a Nepříjemná cesta, fotokopii třetí z nichž První sborník přetiskuje. Jsou nicméně, a to si taky přiznejme, velmi neobratně napsány a navíc jejich úroveň ještě klesá ve směru k té poslední a... A jakoby to autor nějak tušil, či se dokonce za povídky styděl, ubývá postupně písmen v jeho signatuře, dodává foglarovský badatel Paedr. Petr Vyleta.

O tom, že však sám rozeznal nevalnou hodnotu těchto svých příspěvků, svědčí i fakt, že s výjimkou Vteřin hrůzy (které se za rok dostaly dokonce i do protektorátní čítanky! Pozn. IF) už se nikdy tyto povídky neobjevily.

Ani to ale není a nebude zdaleka vše. Další dosud neobjevená povídka vězela a dál vězí v některém čísle časopisu Vzlet z roku 1949, například (hledejte), a dosud neznámou povídkou byla i Dovolená pana Ustaraného z vánoční brožurky nakladatelství Kobes (1939). Dotyčná brožura přitom sloužila co pošťácké přáníčko... a jak jsem pátral s paní Lábusovou v Památníku, píše nadšený mušketýr Luboš Trkovský, nic, co by se podobalo této povídce, jsme nenašli. Bohužel ani Foglarovy deníky z tohoto roku se nedochovaly, a v autorových diářích není ani zmínka, že by na něčem podobném pracoval. Korespondence mezi J. Foglarem a B. Kobesem také v té době ustala, neboť se téměř každý den navštěvovali či si telefonovali...


9.

Taky tato povídka podepsaná jen "J. Foglar" se v Prvním sborníku objevuje, i když opět pouze jako ofotografovaná zmenšenina originálu, a každopádně to bude přínosem pro potenciální svazek kompletních Foglarových povídek Jestřábe, vypravuj... , který poprvé vyšel ve dvou samostatných dílech už roku 1990 v nakladatelství Šebek a Pospíšil, respektive (to jen jeho druhá část) v "Nakladatelství ŠEBEK-POSPÍŠIL" - v Mladé Boleslavi.

Pravda, uspořádat další vydání této povídky shrnující knihy se neobejde bez diskusí, ne-li hádek, o tom taky nepochybujme: v podstatě totiž nelze určit, kolik "samostatných" povídek Foglar napsal a kolik si "zaslouží" i právě vřazení do nějaké reprezentativní publikace. Jak to?

Uvidíte. Zatímco první, brožované vydání Jestřábe, vypravuj... obsahovalo ještě čtyřiapadesát zdokumentovaných povídek, to přepracované - z Olympie, z roku 1998, kterého se Jaroslav Foglar ještě dočkal, zahrnuje už jich jenom čtyřicet! To ovšem proto, že na autorovo výslovné přání bylo patnáct nejnaivnějších a už archaicky působících povídek - snad i po právu - úplně vypuštěno a... "Děti by jim (v letech devadesátých) už nerozuměly," znělo zdůvodnění. Krom tří "zásadních" povídek byly ale navíc z druhého vydání vyřazeny i povídky využité Foglarem při psaní jeho autobiografie, knižně poprvé vydané také už roku 1990 (a rovněž ve dvou svazcích). Tak. Jenže ani tímhle Foglarovým rozhodnutím samozřejmě poutavé problémy nekončí a načrtnu už je tedy pouze v rychlosti.

Tak například: V prvním vydání "všech povídek" byly zamíchány i reportáž Jak se dělá papír (Slovíčko 1938) a vzpomínka na Foglarův pobyt u "Neuchatelského jezera" ve Švýcarsku v roce 1920 nazvaná Umíte pást krávy? , přičemž oba texty byly sice později vyřazeny, nicméně o to víc matoucím se stalo, že "kompletní seznam povídek" (uveřejněný i na konci druhého vydání) měl i poté 54 položek, když do něj "jako na zavolanou" přibyly předtím opomenuté "povídky" Zábavné počteníčko... (Skaut-Junák 1931) a Mé trojí proslavení (Naše rodina z prosince 1980).

Dále je třeba si uvědomit, že už od roku 1938 je celkem 38 Foglarových povídek (zdůrazňuji: mimo oněch čtyřiapadesáti) i platnou součástí knihy Tábor smůly a mezi samostatné povídky se tudíž od té doby bibliograficky neřadí. Navíc... Ano, je samozřejmě třeba i dávat vždycly dobrý pozor, abychom za samostatné povídky nepočítali i všelijak pojmenované výňatky z knižních foglarovek, což je třeba i případ obou úvodních dvou kapitol knížky Nováček Bubáček píše deník (1990), které byly zveřejněny jako povídky už nějakých dvacet let před prvním knižním vydáním.

Část povídek také průběžně měnila název a někdy částečně i obsah nebo použitá jména, upozorňuje v Jestřábích perutích (1999), své skvělé knížce o foglarovkách, i zmíněný už Václav Nosek-Windy, a ještě další "povídky" (a dokonce i pohádky) jsou zas spíš jen vzpomínkami či (a to i aktuálními) útržky táborových deníků a kronik.

To by, pravda, ještě šlo, nicméně mohou být ještě jindy i jen návodem ke hře či soutěži anebo jenom souborem rad či prostým předáním nějaké zkušenostmi. A konkrétní příklad podobné nepovídky? Je to Nepřítel v táboře, který se ovšem i navzdory tomu a dokonce s Foglarovým posvěcením dostal až do osekaného druhého vydání knihy Jestřábe, vypravuj... a tím i do (nedefinitivních) Spisů.

A ještě další skoropovídky pak fakticky přecházejí v jakési krátké postřehy či zamyšlení, ba dokonce jde také o reklamy! Není to hrůza? Je. A to, že Jestřáb někdy publikoval i pod šiframi anebo pseudonymy Dug Savigan, J. Dimmock či dokonce Ivan Alexandrovič už je pak vedle tohoto mumraje opravdu jen pouhou Rychlonožkovou lapálií.


10.

Ani to celé, víte, však samozřejmě nic nemění na faktu, že tou vůbec první Foglarovou povídkou asi už vždycky zůstane Vítězství uveřejněné Skautem-Junákem již předposledního prosince 1923, když bylo autorovi pouhých šestnáct, a že již ve svých třinácti (1920) tento jinoch debutoval v Národní politice následující básničkou Měsíční noci:

Když měsíční nadejdou noci,
já lesy se toulám sám,
jsem podmaněn kouzelnou mocí
a podivnou touhu mám:
Chtěl bych jít na skály vysoké,
kde měsíc v útes září,
a opět v lesy hluboké,
kde v tůni leskem vábí,
Jen daleko od lidí jít bych chtěl,
tam kde sám bych mohl být,
kde bych za druha jen zvíře měl,
tam krásnějším životem žít!