Skvělý ilustrátor Gustav Krum odešel

Ve věku nedožitých 87 let zemřel v pondělí 21. března malíř Gustav Krum, mj. výborný ilustrátor Karla Maye a Jaroslava Foglara a celkem asi stovky knih, často dobrodružných.
Narodil se 23. května 1924 v Jihlavě strojníkovi v pivovaru (a myslivci), chodil do německých škol a v patnácti udělal přijímačky na brněnskou techniku, v září 1939 však nastoupil na dvouletou obchodní školu - a stal se úředníkem Okresní nemocenské pojišťovny.

V říjnu 1942 byl Krum povolán do německé armády a v únoru 1943 putoval na východní frontu, kde v srpnu přeběhl k Rusům. V říjnu sice vstoupil do české jednotky v Buzuluku, ale tou byl opět předán Rusům, léta strávil v tamních táborech a domů se vrátil teprve 13. listopadu 1947.

V dětství hltal mayovky a radši měl ty orientální. Četl i autora Sandokana a Černého korzára Emilia Salgariho, od jehož smrti uplyne v dubnu sto let, a taky Dumase a Sienkiewicze a edice S puškou a lasem a Širým světem. K tomu i Malého čtenáře a časopisy jako Beseda Lidu a Zlatá Praha. Vlivy to všechno později mělo veliké.

Už v patnácti letech Krum nakreslil zámek barona Wiedersberga-Dobřenského a obdržel od jeho majitele svůj první honorář, ale teprve v listopadu 1948 nastoupil jako malíř porcelánu ve Staré Roli u Karlových Varů a až v pětadvaceti (1949) ho přijali na Akademii výtvarných umění. Pět let nato absolvoval s vyznamenáním.

Kromě Mikoláše Aleše, britského krajináře Williama Turnera a Zdeňka Buriana ovlivnili Kruma americký klasik westernové kresby Thomas Lovell a romantický kreslíř František Zvěřina. Na popud výtvarníka Adolfa Kašpara se začal zajímat o národopis. Tou nejvlastnější technikou se mu stala perokresba (někdy kolorovaná), ale rád užíval i akvarelu a temper a umně navozoval patinu osmnáctého a devatenáctého století.

4. srpna 1951 se Krum oženil a od října 1957 trvale bydlel v Dejvicích, načež si (1969) ještě koupili chalupu na Vysočině v Branišově. 15. května 2000 se stal i čestným občanem Jihlavy, ale vraťme se k ilustracím.

Od konce padesátých let kreslil pro známé časopisy Pionýr (od roku 1957) a Ohníček (od roku 1959), kde si ho pamatuji kupř. i jako autora pětapadesáti dílů (1975-77) Obrázkového kabinetu dějepravy od Alexeje Pludka. V Zápisníku ilustroval kupř. Gluckseligovy Výpravy za tajemstvím tajných spolků (8 dílů 1972-73) či první verzi Honzíkovy knihy Říkali si vojevůdci (1984/21-24). V Pionýru se dostal k Halliburtonovi (1961) v příbězích Popokatepetl a tatínek, Panamským průplavem a Zlato Inků, ale i k Setonově povídce Čink (1967), a v Ohníčku zase dostal na starost některé povídky Otakara Batličky (1968-69). Více ho, pravda, proslavily obrázkové příběhy pro Zápisník z let 1964-70, které daly zapomenout, že v tomto časopisu (na základce jsme ho museli odebírat povinně!) ilustroval taky další cykly vyprávění, kterých zde v letech 1970-85 vyšlo postupně třináct: Jak Češi objevovali svět (1971), Příběhy žlutého ďábla (1971-72), Poklady na dně moří (1970-71), Banky a bankéři (1971), Naši lidé světu (1973), Výpravy za tajemstvím tajných spolků (1972-73) a Jak se vojáci oblékali (1979-81) aj.

1968 ilustroval Krum soutěž Zajatec Říše úplňku v časopise Sedmička a poté kreslil do Pionýrské stezky (1974-91), slovenského Magazínu polovníka a znázornil i Slavné bitvy starověku pro AZ magazín (1983-84). V devadesátých letech se rovněž objevil v obnoveném Hlasateli. Léta se přátelil s kolegou Bohumilem Konečným a počínaje rokem 1969 spolupracovali na různých projektech. Sám Krum se stal prvním českým výtvarníkem, který se zabýval "kreslenými příběhy pro dospělé" (a tedy nikoli pro děti), ale přistupoval k nim bohužel spíš z pozice ilustrátora než komiksového rozkreslovače fází. Prvním jeho příběhem onoho typu se stalo sedm stránek Nervů jako špagáty od Jiřího Binka v třech Ohníčcích ze října až prosince 1964 i vč. seriálu o katapultování se pilota Ivana Kunovina nad Severním ledovým oceánem. Komiksové bubliny tu, pravda, postrádáme.

Od listopadu 1964 (Zápisník 23) do roku 1966 (Zápisník 26) vycházel poté Krumův Vinnetou na scénář Jaromíra Kincla. Popudem se stala vlna zájmu o Mayova díla vyvolaná filmy, ale sotva Krum a Kincl stačili převést do obrázků první díl, uveřejňování bylo stopnuto. A to i navzdory tomu, že ani tady nezlobily strážce kulturnosti pražádné bubliny. Co horšího, většina originálů je beznadějně ztracena. Jednalo se přitom o nejdelší z Krumových seriálů, sestává z šestapadesáti, resp. sedmapadesáti pokračování (poslední bylo dvojnásobné) a každý díl má dvě strany kreseb. V Zápisníku tvořívaly ty díly poslední list a komplet má kreseb 570. Každá je fakticky samostatnou ilustrací.

Roku 1967 Vinnetoua nahradila v Zápisníku Trojská válka (č. 1-7), na niž se již z dětství dobře pamatuji. Neudělal ji bohužel komiksovější a ještě víc se přiblížil ilustracím. Místy zmizely dokonce i rámečky a obrázky překrýval text! V letech 1967-68 pak přišli Kincl a Krum v Zápisníku s další adaptací "nenapadnutelné" klasiky - a vznikl Ostrov pokladů. Vycházel od čísla 7 do čísla 26 a dalšího roku skončil během devíti čísel. Ohlas byl a Olympia to vydala ho jako samostatnou knížku v nákladu 25 000 výtisků (1970), která se dočkala i druhého, přepracovaného vydání (2005) u Toužimského a Moravce. Své pojetí Stevensona autoři označili za "obrázkovou rekonstrukci" a historik František Holešovský jim sice vytkl manipulaci s původním románem, ale zase tolik to nevadí. Pravdou je, že Kincl a Krum vybrali jen klíčové dramatické momenty a mezi nimi vedli ostré střihy. Zatímco do Zápisníku se původně některé obrázky ani nevešly, knížka to napravila a zmizely různě uřezané rohy a hluchá místa. Některé ilustrace Krum i překreslil. Ani tak ale publikace nepůsobí ideálně a bílý prostor stránky místy až moc přebíjí perokresbu.

Třetí klasikou, po které Kincl hmátl, byl Tarzan. Rozhodli se ale ignorovat nejznámější první díl a rovnou se pustili do druhého a třetího. Scenárista je přitom diskutabilně stmelil do jediného a pod názvem Tarzanův návrat se tedy ukrývá nejen stejnojmenný druhý román, ale i třetí Tarzanovy šelmy. Vše bylo zveřejňováno v Zápisníku v letech 1968-69 od čísla 18 do čísla 23 a jde o dvaatřicet dvojstránek. Osm prvních pokračování (1968) odpovídá adaptaci románu Tarzanovy šelmy. Počínaje devátým (1969) však zničehonic narazíme na přepis (jen) druhé části předchozího románu Tarzanův návrat, nu, a na konci 24. pokračování sice znova nastoupí děj knihy Tarzanovy šelmy, ale finále je totálně zjednodušeno. Roku 1991 došlo taky na knižní vydání, kde sice chybí nultý díl, ale snad po právu, vždyť šlo jen o rychlé převyprávění úvodního románu. Zatímco v časopise však bylo uveřejněno sedm obrázků, tady zbyly jen dva. Celá kniha byla Krumem navíc nešťastně kolorována. Právě v Tarzanovi se však vynořily bílé bubliny a místy lze výsledek po právu srovnat s precizní prací komiksového mistra Harolda Fostera!

Čtvrtou klasikou z Krumova pera se pak stal Kapitán Blood podle románu Rafaela Sabatiniho. Vycházel opět v Zápisníku (1970) jako dvacet dvojstran (č. 1 až 30) a taky tady svítí bubliny. Děj nás vtáhl do anglo-španělské války v sedmnáctém století odehrávající se ovšem (také) v Karibiku, a právě tady Krum kresbám úspěšně dodal punc starých ilustrací.

Tím ovšem tato práce pro Zápisník skončila a následující kreslený příběh Věznice parmská přijaly Květy. Stendhal ovšem není klasikem dobrodružství a jeho mladý Fabrizzio podle vcelku rozumných názorů do komiksu naprosto nepatří. Stanislav Rudolf alias autor tohoto scénáře se tehdy skutečně překonal, když tu vlastně vytvořil druhý nejdelší Krumův kreslený příběh (52 stran v číslech 1 až 42).

Následovala čtyřletá normalizační odmlka a v letech 1975-76 Krum uveřejnil v Pionýrské stezce seriál Král Madagaskaru. Podnětem byl - podobně jako u Saudkova Majora Zemana - televizní seriál (Vivat, Beňovský!), nicméně scénář vznikl dle románu Desidera Galského (ten vyšel už roku 1966) a napsal ho sám autor románu s Jaroslavem Weigelem. S Krumem tu kreslil zmíněný Bohumil Konečný a vcelku nelze odhalit, co kdo dělal. Celek má 24 stránek, ale musely vycházet rok a čtyři měsíce(!). I tento příběh s bublinami byl reeditován roku 1991.

Krum byl, jak už řečeno, ale hlavně ilustrátorem.

Tu kariéru zahájil ještě za studií knížkami 62. armáda v bojích o Stalingrad a Memento Stalingrad: zápisník z fronty (obé 1953) a jen rok nato ilustroval i Někrasovovo V stalingradských zákopech. Za první významnou ilustrační práci lze uznat až Křižáky (1955, hl. cena AVU) od Sienkiewicze a rok nato Strážce majáku a Kratochvílovu Husitskou kroniku. Další výzvou se stal London, kterému Krum doplnil obrázky Volání divočiny (1956), Martina Edena (1956), Smoke a Shortyho (2001), Zlatý kaňon (2002) či Tuláka Davida Griefa (2005). Už roku 1962 ilustroval i Scottova Wawerleyho a roku 1968 Cooperova Stopaře. Na Kratochvílově knize Objevitelé a dobyvatelé (1962) a Zárubově Světě vymřelých zvířat (1983) se podílel se Zdeňkem Burianem.

Samostatnou kapitolou Krumovy práce bylo ilustrování šesti foglarovek, na prvních čtyřech z nichž spolupracoval Konečný: Pod junáckou vlajkou (1969), Devadesátka pokračuje (1969), Stínadla se bouří (1970), Dobrodružství v Zemi nikoho (1991), Boj o první místo (1995) a Poklad Černého delfína (1996). Boj o první místo, pravda, nevyšel s plným počtem ilustrací, a ty se objevily už v Junáku let 1968-69.

Dalším "autorem pro chlapce" je Miloš Kosina, kterému Krum ilustroval Hochy z Modré zátoky (1969), a dalším Jaroslav Svojše, autor Jezera sedmi světel (1969, 1991). J. K. Čemusovi vytvořil obrázky do Jezera na vysočině (1970) a roku 1982 se zhostil i Stezky odvahy Miloše Zapletala. Jeho dílem jsou i kresby k Troskovu Vládci mořských hlubin (1969) a jistou zvláštností jsou fikerovky Tříoký jezdec (1970) a Stráž na Psí skále (1976), druhá opět tvořená s Konečným.

V devadesátých letech kreslil obálky pro D´Ivoiova Mstitele (1993) či Běhounkovu Knihu Robinzonů (1994), ale stal se především pilným ilustrátorem Jacka Schaefera v knížkách Širé pastviny (1996), Shane a jiné příběhy (1997), Muž se srdcem kovboje (1998), Kaňon (1999), Pátý muž (2000), Rota zbabělců (2002), Hrdinové bez slávy (2003) a Hrdinové Divokého západu (2004). Jinak během života ilustroval třeba i práce Karla Nového, Emila Zoly, Daphne du Maurier (Králův generál, 1977) anebo Curwoodovy (Vlčák Kazan, 1995). Jako výtvarník mayovek má pak na kontě má 27 svazků (1970-2006) počínaje titulem Pouští a konče německou verzí Ardistánu a Džinistánu (2005-2006). Po šesti dílech Ve stínu Pádišáha (do 1973), dvou svazcích Dobyvatelé Gran Chaca (1973-75) a třech částech V zemi Mahdího (1976-79) následovaly i další klasické Mayovy tituly a roku 2002 dokonce namaloval i několik volně inspirovaných obrazů, načež se v říjnu 2006 zúčastnil vernisáže representativní výstavy v Karl May-Museum v Radebeulu.

Od roku 2007 bohužel už Gustav Krum v podstatě netvořit, ale bez debaty lze říct, že tady zanechal dílo, za které se stydět nemusel.