28. říjen: Medaile Za zásluhy pro Jaroslava Foglara

Za tři měsíce si připomeneme třinácté výročí úmrtí a v polovině příštího roku již sto pět let od narození Jaroslava Foglara, nepřehlédnutelné osobnosti naší země s výrazným generačním přesahem.
Osobnosti, na kterou dosud žádné státní vyznamenání „nezbylo“.
Nejvyšším naším stolcem dosud nedoceněný a tedy i neoceněný Jaroslav Foglar se zasloužil o pestřejší, činorodější a nápaditější dětství mnoha generací českých (i slovenských) chlapců a děvčat od třicátých let minulého století, a svůj neokázalý vliv si po desítky let, bez ohledu na politický režim či státní zřízení, udržel.
A je nanejvýš paradoxní, že právě minulý režim, který Jaroslava Foglara dvakrát nemusel, je dodnes zatím tím jediným nejvyšším formálním ocenitelem, který autorovi, jehož po většinu svého vládnutí umlčel, vyslovil své díky – konkrétně svým nejvyšším resortním oceněním v roce 1987 tehdejší ministr kultury ČR.
Možná pro svoji obtížnou zařaditelnost do jakési pomyslné formální škatulky - nebyl ani čistokrevným spisovatelem či redaktorem, ani hlavně pedagogem volného času – si s osobností Jaroslava Foglara často neví dodnes tak úplně rady ani odborníci z různých oblastí, natož nezúčastněné osoby, na jejichž kancelářském stole návrhy na vyznamenání přistávají, a které v samém závěru rozhodují. Vždyť Jaroslava Foglara nemůžeme poměřit počtem sportovních rekordů, světovou proslulostí na hudebních pódiích, objevem významného léku či průmyslovým vynálezem.
Ale třeba se přece jenom někdy v budoucnu dočkáme toho, že někdo v hradní pracovně nad Vltavou přestane být odtažitě dospělý a vměstná statisíce či miliony spokojených čtenářů, desetitisíce dětí i dospělých ovlivněných ve svých celoživotních zálibách i osobnostním směřování do krabičky s nápisem „Medaile Za zásluhy Jaroslavu Foglarovi in memoriam“ a zcela mimo protokol přidá k tomu klukovské či dívčí „Jestřábe, děkujeme!“.
A pokud ne?
Pokud ne – pak máme každý z nás naopak Jestřába ve své osobní Krabičce poslední záchrany!

Právo propůjčovat a udělovat státní vyznamenání přísluší výhradně prezidentu České republiky.
Návrhy na propůjčení nebo udělení vyznamenání předkládají prezidentu republiky Poslanecká sněmovna, Senát a vláda; své návrhy však může posílat kdokoliv, ať jednotlivec, či organizace. Prezident republiky může propůjčit nebo udělit vyznamenání i bez takových návrhů.
V uplynulých dlouhých letech se opakovaně se svými návrhy na vyznamenání Jaroslava Foglara - za jeho života i posmrtně - obraceli ať už přímo na Kancelář prezidenta republiky, nebo pokusem o osvojení návrhu některým z poslanců a zařazením J. Foglara do poslaneckého návrhu nejrůznější jednotlivci i organizace.
V roce 1998 už dokonce začínalo silně přihořívat, jak dokazuje citace z pracovního dokumentu tehdejšího prezidenta Václava Havla ohledně vyznamenání projednávaných na 28. října 1998:

(30. 5. 1998) (…) 10) Vyznamenání. Návrh je jako obvykle patlaninou: je tam mnoho lidí, kteří si to zaslouží méně než jiní, kteří tam nejsou, je tam převaha mrtvých, lze rozpoznat, že tam jsou navrženi různí známí, přátelé či političtí souputníci navrhovatelů, atd. atd., zkrátka výhrad lze mít tisíc. Přesto si to osvojuji a souhlasím s tím, potíže dělat nemíním, je to zkrátka cosi jako „společenský kompromis“. Nicméně nikoli jako pouhý návrh, ale jako rozhodnutí k tomu připojuji tyto další laureáty na Medaili Za zásluhy: Jiří Kuběna, brněnský básník, za celoživotní literární dílo a neochvějný občanský postoj, Věra Chytilová za celoživotní umělecké dílo, Václav Benda a Petr Uhl za zásluhy v odporu proti totalitnímu režimu. Pokud ji už nedostal, měl by zcela určitě medaili dostat za celoživotní umělecké dílo Otomar Krejča. Se vší vážností navrhuji dále Jana Kačera a Martu Kubišovou. K úvaze dávám Josefa Suka (houslistu), Dominika Haška (brankáře), těžce nemocného Jiřího Pelikána a velmi starého Jaroslava Foglara. (Josef Šafařík, Jiří Kolář a Jindřich Chalupecký už, doufám, řád dostali, pokud ne, měli by všichni tři dostat Řád TGM.) (…)
(Citovaný text je převzat z publikace Václav Havel Rozhovory s Karlem Hvížďalou, vydalo nakladatelství Galén v roce 2011, první vydání, str. 263; zvýraznění textu je od redakce Bohouška.)

Dodejme pro úplnost, že všichni Václavem Havlem v předchozím výčtu uvedení opravdu v roce 1998 Medaili Za zásluhy obdrželi (M. Kubišová již v roce 1995, J. Suk v roce 1999. J. Šafařík, J. Kolář a J. Chalupecký byli držiteli vyšších státních vyznamenání již z předchozích let). Tedy všichni – s výjimkou „velmi starého Jaroslava Foglara“. Tomu v tu dobu zbývaly již jen tři měsíce života.
Řádovými dny pro propůjčování a udělování vyznamenání občanům České republiky jsou 1. leden a 28. říjen.
V říjnu 1998 - a ani nikdy jindy - to z nějakého důvodu nevyšlo, a v lednu 1999 (Jaroslav Foglar zemřel 23. 1.) … – kudy se ubíraly myšlenky rozhodujících činitelů?

Vyjde to někdy příště? … … …