Semaforský fotograf Wágner o Foglarovi

Milan Wágner letos vydal pod titulem Životem v pestré společnosti již třetí knihu vzpomínek na Miloslava Šimka a divadlo Semafor a najdete uvnitř i následující Foglarova slova vybraná z dopisu z 5. ledna 1979, což byl onen velmi těžký čas spisovatelova života, ve kterém se obětavě staral o slepou už a na obě nohy ochrnutou, sto a jeden rok starou maminku.
Miroslav Horníček, dotazovaný na názor o knihách Karla Maye, řekl přibližně toto, píše Foglar v dopise Milanu Wágnerovi: Kdo je čte poprvé teprve v dospělém věku, cítí se podveden. Ale kdo čte mayovky v mládí, má je trvale rád pro pěkné prožitky, jež mu v mladém věku přinesly! A to je můj případ. Dnešní kritikové a odborníci jsou však bohužel právě z těch lidí, kteří mě v mládí nečetli, a proto mě také ani nemohou pochopit. A jak by mohli? Oni neměli nikdy tornu na zádech, nikdy neseděli u táborového ohně a neprožili ani velká přátelství na život a na smrt, jež jsou většinou hochů a děvčat prožívána. A to je právě neštěstí pro mne i pro statisíce mých čtenářů, kteří se vinou těchto kritiků sotvakdy mých knížek dočkají.

Wágner dále v knize vzpomíná, jak ho paní Foglarová jednou v Křišťanově ulici žádala, aby zhotovil reprodukci její známé fotografie z roku 1895, na níž je jí teprve jedenadvacet. Ano, jde o slavný snímek u pumpy, kde je též Foglarův otec.
A poté Milan Wágner připomíná i silný Šimkův vztah k Foglarovi a tu skutečnost, že se Šimek se spisovatelem poprvé osobně setkal již ve čtrnácti letech. Léta prý semaforský komik toužil i po stromu gingko, až mu ho konečně opatřil sám starosta Prahy 13 Petr Bratský, takže jej Šimek roku 2000 zasadil přímo u své chalupy a sjednal si i místního chlapce, který pak chodil dva a půl metru vysoký strom zalívat, aby se uchytil. A udělat chtěl Šimek i cedulku, na které by stálo:
Tento strom jsem zasadil na počest spisovatele Jaroslava Foglara-Jestřába, kterého považuji výchovou za svého druhého otce.

***

Slávek Šimek měl Foglara opravdu mimořádně rád, dodává Wágner, a jen těžko snášel, že člověk takového formátu nemůže dělat to, co nadevše miloval a čemu zasvětil život. Snažil se za něj tudíž orodovat u vlivných lidí, takzvaných kamarádů, ale marně. Když je žádal, aby Foglarovi pomohli, otáčeli se zády, i pozval si tedy Šimek Foglara již v hlubokém komunismu alespoň do svého pořadu Zavěste, prosím, volá Semafor, a spolu s ním i Wabi Ryvolu, který tam pak zazpíval známou písničku o Rychlých šípech:

To Rychlé šípy samy byly v nás
žlutý kvítek symbolem byl krás,
co nemůže nám nikdy nikdo vzít
kdo kopal studnu, aby druhý mohl pít...

A když to Wabi zpíval, tak mě mrazilo, říkal Slávek - a měl v očích slzy.


Milan Wágner
Životem v pestré společnosti
Známý fotograf, jehož profesní život je svázán s divadlem Semafor, vzpomíná na svůj pestrý život, na dlouhodobé přátelství s Miloslavem Šimkem, na všechny příhody, které spolu zažili v divadle i v soukromí, na herce a zpěváky, s nimiž se při svém povolání setkal, a své vzpomínání doprovází množstvím unikátních černobílých fotografií.
Formát 145x208 mm, váz., 200 stran vč. fotografií. Cena: 249 Kč. Vydalo nakladatelství Brána v roce 2011.