Jak jsme uklízeli u Rychlých šípů

Byli jsme čerstvě na vejšce a každý přivýdělek se hodil. Proto, když mi kamarád nabídl možnost brigády vyklízení starých sklepů, kdesi na Starém Městě, ochotně jsem souhlasil. Tak jsme se tři spolužáci dostali k špinavé a nepříliš dobře placené brigádě, na kterou však i po létech rád vzpomínám.
Dostali jsme adresu domu, kde jsme měli pracovat a ráno jsme přešlapovali před jeho vchodem. Oprýskaná půlkruhová brána přislibovala, že půjde o nějaký historický objekt. Nový majitel zde chtěl vybudovat hotel a naším úkolem bylo vyklidit nepoužívanou prádelnu a sklepení toho domu. Majitel nám otevřel bránu a ukázal nám, kde budeme pracovat. Před námi se objevil starý činžovní dům s malým dvorkem a pavlačemi, přesně jako v komiksech z časů Mladého hlasatele. V přízemí byla stará prádelna zavalená harampádím, které zde v průběhu času nastřádali nájemníci. Majitel řekl, že až vyklidíme prádelnu, ukáže nám další práci ve sklepích. Tam je to prý ale asi stokrát větší čurbes na několik dní práce. Představa starých sklepů nacpaných haraburdím nás lákala i děsila zároveň. Rychle jsme se pustili do díla a z prádelny začali vynášet všelijaké koberce, stará lina, bedýnky, kýble a další zbytečnosti. Všechno jsme to rovnali do připraveného kontejneru a za pár hodin byla místnost vyklizena. Nastal čas oběda a tak jsme mohli v nedaleké hospodě nad porcí kalné polívky rozprávět o tom, co nás asi ještě dneska čeká za překvapení.

Po přestávce se mělo pokračovat ve vyklízení sklepů. Byli jsme dovedeni ke starému prkennému poklopu, který se nacházel v průchodu domu. Železné zábradlí kolem něj dávalo tušit, že půjde o vstup do podzemí. Odklopili jsme ho, pod ním byly staré cihlové schůdky, které vedly kamsi dolů, do černé tmy. Zatuchlý zápach nás brzo na to ostře praštil do nosu. Tady zřejmě nikdo dlouhou dobu nevětral. Nejistě jsme začali sestupovat do útrob domu. Na oprýskané stěně někdo nahmatal starý střelkový vypínač a rozsvítil sporé, žluté světlo. Viděli jsme před sebou dvě chodby, každá vedla trochu jiným směrem. Po obou stranách chodeb byly dřevěné příčky oddělující sklípky nájemníků. Každý sklípek byl, často do výše stropu, vyrovnán krámy. V jednom sklípku byla krabice s lejstry ještě z počátku 20. století. Nikdo na to snad od té doby nešáhnul. Jinde byla zase půlmetrová vrstva mouru, který bylo třeba vynosit. Čekali jsme, že pod vrstvami uhelného prachu narazíme na tajnou chodbu, nebo nějaké ukryté předměty, bohužel marně. Za to jsme ale byli černí jako horníci. Než se to všechno podařilo vyklidit, trvalo to tři dny práce. Ten zatuchlý zápach jsem měl v nose pak ještě několik měsíců.
Jaké bylo překvapení, když jsem později sledoval film Záhada hlavolamu z roku 1993 a viděl v něm záběry „našeho“ sklepa a domu. Klubovna Rychlých šípů byla v prádelně, do sklepa chodil Rychlonožka pro uhlí a před půlkruhovou vstupní bránou rozdávalo Bratrstvo Kočičí pracky čerstvé vydání Sběrače. Opravdu genius loci. Filmaři si snad ani lépe vybrat nemohli. Vše zde bylo jakoby pohromadě – pavlač, prádelna i starý, tajuplný sklep. Záměr nebo náhoda? Těžko říct. Nám z toho zůstala jen ta vzpomínka a několik fotografií…































Předposlední snímek: záběr vchodu do sklepení z filmu Záhada hlavolamu; poslední snímek: fotka pohledu ze sklepa na dvůr z pohledu vynašeče sklepního harampádí.

Foto: Jaroslav Kukla