Před 100 lety na poslední hlídce: Z táborového deníku šestnáctiletého skauta Jiřího Wolkera 18. srpna 1916

18. srpna 1916

41. DEN

Hlídka mi uběhla báječně, neboť starší Motyčka se mnou hlídal a tak bavili jsme se až do pěti hodin. Potom vzbudil jsem Žižku a šel spat. Brzy mě však probudili, neboť chtěli jsme býti na Lipnici o desáté hodině. Vyrazili jsme s panem Arnimem; pan profesor šel o něco dříve. Nebe bylo zatažené a shůry padal onen nekonečný déšť malých kapek.

NA POSLEDNÍ HLÍDCE

Seděl jsem u hasnoucího ohně, jenž probleskoval jen chvílemi zpod hustého popelového povlaku. Nad hlavou tiše šuměly mi větve a setřásaly smutně neviditelné krůpěje, melancholicky pleskající o rozvlhlou lesní prsť.
Byla ještě tma a ráno dalo se jen tušit v těch hlubinách rozplakaného lesa. Nade mnou plula oblaka. Těžká, beznadějná.
Dumal jsem u posledního našeho táborového ohně na poslední své táborové hlídce. Necítil jsem chladu, jen přítomnost čehosi smutného – rozloučení. Tábor přede mnou, zahalený v noční mlhu, spal. Ležela tu práce šesti neděl, výsledek namáhání a vytrvalosti a potom radostné sídlo junáctví. Co dojmů bylo ztajeno v těch stromech velikánech, v jejichž stínu krčily se naše domečky. O kolika zdrojích radosti šeptal potůček, tiše zurčící kolem snícího tábora! Zítra touto dobou bude již tu pusto a les bude šelestiti nad troskami bývalého tábora.
Jak velice změnil jsem se od svého příchodu!
Vidím se, tesknícího nováčka, rozmrzelého namáhavou prací a prvními nezdary a strastmi. S úsměvem na rety vzcházejí mi vzpomínky na první táborové dny. Byl jsem tehdy nezkušený a neotužilý a prvotní mé nadšení a horlivost uhasínaly, jakmile narazily na tvrdou, trvalou práci.
Nezbytnost opatřiti si potraviny, vybudovati tábor vzdorující bouřím a přívalům hnala nás všechny k dílu. Vůdce pracoval svorně s námi, ale podmínek tuhých nám neulehčoval. Naopak rozkaz použíti na místě prken při stavbách stromků, jež bylo nám v houštinách káceti a zpracovati, znamenalo nový kus práce. Někdy unaven vzpomínal jsem s lítostí na domov, zvláště když stálý déšť a zachmuřená obloha sklíčila nás nováčky tomu nezvyklé.
Co mě však drželo a hnalo kupředu, byl zájem o tuto robinsonádu a má hrdost. Nedal jsem znáti na sobě pocitů, jež mnou tehdy prochvívaly. Snesou-li to ostatní, vytrvám rovněž. Povaha má nesnese, abych stál na místě posledním. A hrdost tato pomáhala mi přemoci zženštilost. Tak vzpomínal jsem na své začátky skautování a cítil přitom hřejivou radost z klidného vědomí své dnešní zdatnosti.

Celý Wolkerův text jsme uvedli před deseti lety na Bohouškovi zde:
http://www.bohousek.cz/clanek-2006081801-na-posledni-hlidce-z-taboroveho-deniku-sestnactileteho-skauta-jiriho-wolkera.html