Není recenze jako recenze

Tento rozhovor vyšel 18. 10. 2017 v LUK, týdeníku Unie českých spisovatelů. Jeho znění editor LUK, spisovatel Karel Sýs, poslal předem Ivo Fenclovi, aby mu nabídl možnost odpovědi na stránkách LUK. Ivo Fencl však zcela bezprecedentně zveřejnil svou odpověď již 8. 10. 2017 na webu Literárních novin a návazně na webu Bohoušek (text na www.bohousek.cz nezveřejnil Ivo Fencl, ale v rámci výsledků monitoringu médií odkaz na něj v rubrice Aktuálně zařadil Bohoušek – pozn. red. Bohouška). Tedy již deset dní před tím, než výchozí rozhovor v LUK vyšel, takže čtenářům vůbec neposkytl seriozní možnost utvořit si vlastní srovnávací názor... (LT)

V letošním roce se mnoha různými způsoby připomínalo 110. výročí narození spisovatele Jaroslava Foglara. Také LUK přinesl k výročí několik materiálů. A právě obsah jednoho z nich, text z pera Ivo Fencla (LUK č. 35/2017), ve mně vyvolal řadu otázek a pochybností. Obsahoval podivně pojaté informace o novém čísle Sborníku nezávislých foglarovců. Obrátil jsem se proto na dr. Petra Vyletu, jednoho z dominantních autorů těchto sborníků, s otázkami na dané téma. (LT)

Vy od počátku patříte mezi kmenové přispěvatele uvedených sborníků. Jak vůbec došlo k jejich vydávání?
Někdy kolem roku 2007 jsme se jako skupina přátel díla spisovatele Jaroslava Foglara začali domlouvat na tom, jak využít archivního bohatství, které v podobě osobního archivu předal spisovatel Památníku národního písemnictví s tím, že hned od počátku dává badatelům volnou ruku při studiu a zpracovávání všech uložených materiálů. To samo o sobě je vzácné, protože autoři tajemství svých archivních pozůstalostí obvykle dlouhodobě chrání, padesát i více let po svém skonu. Abychom využili této šance, vzniklo jakési volné, neformální sdružení s názvem Kruh přátel odkazu Jaroslava Foglara, jehož kmenovými členy byli zájemci o další hlubší poznání života a díla spisovatele.

Pokud vím, všichni jste se Foglarovým dílem badatelsky zabývali již předtím…
Ano, navázali jsme na předchozí zájmové a studijní výsledky každého z nás. Zahájili jsme poměrně systematické a intenzivní studium jeho archivu v Památníku národního písemnictví. Trvalo, bez jakékoli nadsázky, v různém osobním nasazení mnoho hodin týdně po řadu let. Kdo podobnou práci podstoupil, ví, že se trochu podobá rýžování zlata v dávných dobách někde na Aljašce. Musíte „prosít“ mnoho materiálu, vzít do rukou nesčíslné množství starých listin, pátrat po souvislostech, dokázat si opatřit další důkazy. Procházet rozsáhlou korespondenci, porovnávat třeba listinné materiály se zápisky v denících, pátrat v poznámkových sešitech, které si spisovatel vedl, ale dokázat se i ponořit do jakýchsi účetních knih, do kterých zanášel např. částky svých honorářů. To vše uvádím jen proto, aby bylo jasné, že cesta k takto získávaným poznatkům je skutečně velmi klopotná a každé slovo, každý fakt takto vytěžený z hlubin archivu má svoji jedinečnou cenu. Získané podklady jsme na poradách mezi sebou konzultovali a teprve pak začaly pracně vznikat jednotlivé objevné stati, které byly následně uveřejněny ve Sborníku nezávislých foglarovců, jehož vydávání jsme iniciovali. Šlo nezřídka o zásadní objevy o životě i díle spisovatele.

S jakým zájmem a ohlasem se sborníky setkávaly?
Kromě výrazného zájmu foglarovské veřejnosti se redakční rada domnívala, že se brzy objeví nějaký ohlas ve smyslu recenze, jistého odborného posouzení textů některými specialisty na danou tématiku, třeba i radost ze snah a nových objevů. Místo toho se však konalo zvláštní mlčení. O sborníku se nezmiňoval ani zpravodaj Sdružení přátel Jaroslava Foglara, ani jeho časopis Bobří stopa, jen foglarovský internetový server Bohoušek přinášel z podnětu redakční rady sborníku alespoň elementární informaci o nových číslech.
Potom se však vynořila první vlaštovka. Text pana Ivo Fencla. Je to poměrně známý spisovatel, literární kritik a glosátor, značně znalý díla Jaroslava Foglara i dalších autorů podobného žánru. Velmi nás tedy potěšil jeho zájem o námi publikované statě, mne tím víc, že jde o mého krajana. Dalo se očekávat zasvěcené zhodnocení našich snah. Uveřejnil na webu něco, co by se dalo nazvat jakousi recenzí, či spíše podrobnější informací o vydaném prvním sborníku. Konečně, zajásal jsem tehdy, a navíc moje texty zařadil mezi nejzajímavější. A jevilo se, že si ve sborníku přečetl všechny příspěvky.

Dobrá, ale já jsem se na vás pro tento rozhovor obrátil kvůli rozpakům, které ve mně přístup pana Fencla k leckterým informacím vyvolal.
Také já, a nejen já, jsem přesto byl z jeho první, spíš glosátorské než kritické stati na rozpacích. Udivil mne styl tohoto prvního hodnocení a poté postupně i dalších, následujících „recenzí“ (glos či zpráv) našich sborníků. Pokud by se v kritice prvního sborníku ještě dalo rozeznat, co je citací či parafrází z recenzovaných materiálů a co jsou slova recenzenta, v jeho „recenzích“ dalších čísel sborníků se tato hranice často zcela ztrácí. V těchto svých „zprávách“ o sbornících využívá naše texty, které v obsahové plnosti ve své stati nejednou vypisuje takovým způsobem, že vůbec není zřejmé, zda je to text jeho nebo autora zmiňovaného článku. „Vypůjčuje“ si celé dlouhé pasáže. Například jeho asi třístránková recenze z 2. 7. 2011 na serveru „Neviditelný pes.lidovky.cz“ k 3. číslu sborníku, kterou nazval „O paní Foglarové“, kde si „vypůjčil“ celé dvě a půl stránky (!) z mého textu o matce spisovatele. Sice mne těšilo, že jej tato stať o Foglarově vztahu k ženám, potažmo k matce, tak zaujala, ale právě proto jsem se před chvílí zmiňoval o složitosti, náročnosti získávání nových poznatků z archivní pozůstalosti.

Ale to je matení čtenářů, veřejnosti!?
Jeho způsob psaní je do jisté míry zcizením pracně vydolovaných oněch zlatých valounků ze spousty vody, písku a bahna. Je to tak, čtenář jeho textu je nejspíš zmaten, má zato, že on je tím, kdo vynesl na světlo světa ta nová poznání. Čte a čte, ztrácí pojem o tom, co je recenze a co je textem původního, recenzovaného autora. Čte ovšem jeho text a nabývá dojmu, že pan Fencl je kabrňák, když tohle vše objevil a doplnil k poznatkům autorů sborníků.
V některých případech dokonce určité pasáže vytrhuje ze souvislosti původního textu a ty pak nabývají poněkud jiného významu. Opět mohu použít jako výrazný příklad článek „O paní Foglarové“ (pití alkoholu, návštěvy divadla) nebo jeho poslední recenze v LUK č. 35/2017 z 6. 9. 2017, kde třeba polemizuje s tím, zda bylo či nebylo možné se za německé okupace podřídit nařízené „povinné službě“. Opakuji: samozřejmě nebylo, jak je patrné již z názvu té služby a dohledu nacistických represivních orgánů. Spíše se její intenzita a způsob provedení mohly podle toho kterého místa mírnit. A opět si pan Fencl v této „recenzi“ přivlastňuje obsah prakticky celé stránky mého textu, abych nemluvil za jiné.

Přesto – mohl byste uvést ještě nějaký jiný konkrétní příklad?
Nejprůkaznější budou citace. V úvodníku letošního sborníku editor o Sdružení přátel J. Foglara (SPJF) mj. napsal: „Nyní, kdy se v SPJF částečně vyměnili lidé v předních funkcích, doufáme, že ke spolupráci dojde, naše nabídka samozřejmě platí.“ V „citaci“ této věty, opatřené citačními uvozovkami, se však v podání I. Fencla dovídáme: „Nyní se ale na předních funkcích SPJF částečně vyměnili lidé, takže lze v nějakou spolupráci doufat. Možná.“ To je přece interpretace, nikoli citace, ke všemu vyzněním zkreslená – jaképak „Možná“?! A podle pana Fencla editor „…ve svém sborníku ovšem i lká. A nad čím že rozlitým? Foglar je prý dál bez vysokého státního vyznamenání…“
Myslím, že dnes už i děti ze základních škol vnímají archaické sloveso lkát jako ironizující, až pejorativní. A pokud jde o absenci státního vyznamenání J. Foglarovi, které bylo připomenuto, šlo o věcně zdůrazněné konstatování. Ostatně – výchozí významová vazba „lkát nad rozlitým mlékem“ vůbec neodpovídá dané konotaci.

V praktickém životě žádáme od lidí všech profesí kvalitní práci. Že by se to některých z nás nemělo týkat?
Po přečtení některých recenzí Ivo Fencla k jiným tématům, kterých má na internetu velké množství, se každý může přesvědčit, že uvedeným způsobem pracuje téměř vždy a že takový je, žel, jeho styl. Žijeme v době, kdy si zřejmě každý může psát, co chce a jak chce. Ale stejně tak může mít každý k napsanému jisté výhrady – a já je mám. Konkrétně zdůvodněné. Ať mi pan Fencl promine, že jeho, zkušeného literáta, poučuji, ale tak se recenze určitě dělat nemají. Ostatně už nejde o recenze. Patrně lepší žádné recenze než takovéto.

Za rozhovor poděkoval LUBOŠ TRKOVSKÝ