O duchovním rozměru fenoménu Foglar

Jak připomíná profesor Ivo Jirásek, je tomu čtyřicet let, co se v britském Dentonu (a poslední dva roky v Salisbury) konají konference o implicitních náboženstvích (a dvacet let je vydáván časopis Implicit Religion). Co je implicitní náboženství?
Může to být politické hnutí, ale nepřizná si to. Jste-li v takovém hnutí, máte spíše povinnosti nežli práva a osobní život se vám odvíjí na až moc obecné bázi sociálních vztahů. Třetím rysem implicitního náboženství je podle Edwarda Baileyho jeho masivnější efekt. - Je implicitním náboženstvím také skauting?
Odpověď zní: Pro někoho určitě. Například tramping sem ale náleží jen stěží. A tzv. foglaring? – To je samozřejmě na diskusi. Ale začnete-li hrát férově a mluvíte-li pravdivě o některém z implicitních náboženství, právě pravdivou výpovědí (samozřejmě) docílíte, že již jen implicitním nebude.
Jaroslav Foglar toto ovšem neřešil a nemění na věci nic ani ta skutečnost, že lze označit za „náboženskou“ přímo podstatu jeho díla.
On sám však zůstal vůči pravým náboženstvím stejně skeptický, jako zůstal po první světové válce československý skauting chladný k Bohu. Foglar se zkrátka také tady choval netečně, až britsky netečně; i navzdory tomu, že ve své tvorbě využil religiózních řadu modů v podobě obřadů a posvátných rituálů. Najdeme v jeho díle momenty, v nichž dojdou hrdinové ne-li k extatickému, tak tedy k iniciačnímu vytržení. - Idealizace světa a typicky foglarovské romantizování praktické reality a její imaginativní vyšinutí z kolejí „pouhé“ vlečky, na které si kdysi natloukl Rychlonožka, je ekvivalentem náboženství.

- Viděli to mnozí i před profesorem Pavlem Hoškem (*1973) z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy a před profesorem Jiráskem, až teď si ale v knize Duchovní rozměr fenoménu Foglar můžete nalistovat zprávy o tom, nakolik je podobný ekvivalent funkční. A funkční je. Věru se nedrolí jako stínadelská omítka, nejde o žádné UFO, je identifikovatelný a možná pulsuje životem, i kdyby neviditelným. Hošek napsal na religiózní a současně foglarovský námět celou knihu a příznačně ji nazval Evangeliem podle Jaroslava Foglara (2017). Taky jejím prostřednictvím se mu daří prokázat hypotézu o ekvivalentnosti náboženství k řadě prvků Foglarova světa a vytvořil pro ten účel model sedmi „svátostí“ foglarovek. 1. svatého společenství, 2. svatého příběhu (legendární, ideálního člen klubu Velebil), 3. svatého prožitku (to ale není moment, kdy Rychlonožka sjíždí břevno k náplavce), 4. svatého místa (např. „zasvěceného“ právě Láďovi Velebilova), 5. svaté nauky, 6. svatých přikázání a 7. svatého artefaktu. Hošek ovšem zájem o věc nevyčerpal a letos spatřila díky jeho editorství světlo světa další publikace, a to striktně vědecká. Nese, jak už řečeno, titul Duchovní rozměr fenoménu Foglar, šest autorů se narodilo v rozmezí let 1964-1978 a vesměs se věnují spirituálnímu rozměru uměleckého a výchovného působení muže, jemuž přátelé říkali Jestřáb.

Podrobněji se o těchto autorech dočtete na konci téhle reflexe a jejich knize v jistém smyslu dominuje předposlední, pátá část profesora Jiráska. Ve zdrojově fundovaně podložené studii Rychlé šípy, „mundus imaginalis“ a implicitní náboženství, která vznikla v rámci projektu Modely tělesně zakotvené zkušenosti v teoretických základech zážitkové pedagogiky a jejích kinantropologických souvislostí, autor neucouvl ani o píď a přistoupil k věci z gruntu. Úvodem poskytuje nejširší pohled, a to na komiks jako takový, a vhlíží do přírodně-městského čili rajsky-bludištního lůna Foglarova kultovního světa, který je jako jemná pavučina omotán okolo patera chlapců. Říkají si Rychlé šípy. Je to Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka.

Ivo Jirásek jako by přitom zachytil i samu rotující osu Foglarova vidění, cítění a myšlení. Se sykotem mu spálila dlaně, ale vyléčil se a ví, že to právě okolo Rychlých šípů se komplex fenoménu zvaného Foglar „otáčí a rozhojňuje“. Jiráskovi přitom neunikl jediný podstatný autor spisovatelem se obírající. Začíná slovy Petra Sadeckého, který Foglarovo dílo vnímal roku 1964 ve Zlatém máji jako „epos stoprocentního, nepromarněného chlapectví“, a nato odkazuje na texty Jakuba Šofara (Tvar 1999), Jana Lukeše, Jana Lopatky, Jana Červenky (Zlatý máj 1965), Antonína Přidala, Vladimíra Nezkusila (Zlatý máj 1991), Josefa Valenty, Petra Vylety, Jiřího Stegbauera, Martina Valáška a Jana Jandourka i polského filosofa sportu Józefa Lipiece. Ale rovněž na práce sociálního psychologa Philipa Zimbarda, Zdeňka Nešpora a Dušana Lužného, Renaty Hacklové a Vladimíra Kebzy, Jana Patočky, Martina Hyblera, Martina Heideggera, Mircea Eliade, Henry Corbina, Jacquese Waardenburga, Lubomíra Doležala, Ondřeje Sládka, Vlastimila Zusky nebo Stanislava Komárka. My se zastavme aspoň u citací z prací na téma komiks jako takový a hle, pocházejí od Olgy Bezděkové, Heleny Diesing či Josefa Ládka a Roberta Pavelky. Ani jejich knihy tu zkrátka a dobře nesmí chybět a někdo to může snad považovat i za příklad uznalého vyzdvižení schopných předchůdců čtyř současných a jaksi definitivních badatelů na stejném Prokůpka, Kořínka, Foreta a Jareše, kteří napsali monumentální Dějiny československého komiksu 20. století (Akropolis 2014).

Mnohému pátrači se po tomhle může zdát, že snad věnujeme Rychlým šípům pozornost až příliš. Ať takový ničema zví, že tomu tak není, a trefně věc shrnul Tomáš Prokůpek. Teprve příběhy legendárního klubu Mladého hlasatele jsou totiž náš první komiks, který se dočkal masového zájmu.

Proč? 1. Roku 1938 dozrál čas. 2. Seriál má kvalitní scénář. Začal vznikat pod rukama pozoruhodně svébytného výtvarníka. 3. Šalda a nakladatelský koncern Melantrich dokázali Rychlé šípy střílet do světa ve značném nákladu a se zatrolenou účinností. A právě Jiráskova studie, sestávající z úvodu, závěru a pěti kapitol, jest ideálním příkladem textu hodného převodu do angličtiny. Na snahy ozřejmit „fenomén Foglar“ v cizině nesmíme rezignovat. Zatím se to ovšem nepodařilo. Ale mohly být za tím neúspěchem rozličné důvody a... A proč by nakonec nebylo - i mimo naši zem - pochopitelné dílo, v němž funguje původně vlastně americký ježek v kleci jako ryze sakrální předmět? V něm je i tzv. Píseň úplňku „na vlnách“ vznášející modlitbou?

Druhým těžištěm knihy Duchovní rozměr fenoménu Foglar je nejspíš její druhá část Jaroslav Foglar a jeho náboženství. Její autor Zdeněk Bauer vnímá Foglarův um umocnit u vychovávaných členů klubu i čtenářů opojení přírodou, předkládanou až nábožensky, a sice je předkládána jen co náboženství implicitní, ale také jako ráj. Druhá část knížky rovněž připomíná (panteistu) Ernsta Thompsona Setona a dvě z jejích kapitol se jmenují Indiáni, rudé západy slunce a citový prožitek v přírodě a „Mým náboženstvím je skauting“. Knihu Duchovní rozměr fenoménu Foglar uvádí na skauting zaměřená studie Stanislava Balíka Jaroslav Foglar, skauting a občanské náboženství. Příznačně zdůrazňuje funkci tábora, podniku „pro celé muže“, jak říkal Foglar, ale i místa chlapcovy proměny. Z hlediska dneška až nepatřičný, ale i komický je tu odstavec o antiněmeckých rysech, které získal skautský vztah k vlasti po druhé světové válce u Náčelníka Rudolfa Plajnera, který tehdy chlapcům horlivě připomínal: „Junáku pamatuj: To německý císař vydal Husa katanům... V husitských válkách bojoval celý národ proti Němcům… Boží bojovníci pobíjeli Němce… Komenského vyštvali z vlasti Němci… Junáku pamatuj: Legionáři bojovali proti Němcům… Masaryk také… Beneš vedl boj proti Němcům. Junáku pamatuj: Rudá armáda pobila Němce, naše úhlavní nepřátele…

Petr Dvořák se v třetí části knihy obírá Kauzalizou v narativní struktuře vybraných Foglarových děl a „probírá“ tři nápadné typy událostí ve foglarovkách. Odpovídají kupodivu milosti, spáse a obrácení v teologii.

Prvou událostí je impuls v jakémsi moři nudy. Směřuje k životu vyšší kvality a jako v křesťanství jenom nevíme, zda je „milost“ předurčena či pouze výsledkem našeho volního rozhodnutí.

Druhou událostí je moment hrůzy nebo nebezpečí, případně obojího. Vyvolává potřebu spásy. Pro Foglara nejtypičtější událostí však je fatální setkání hrdiny s ideálním chlapcem či vedoucím, jehož napodobí, v něhož se touží změnit. Je přitom až neuvěřitelné, s jakou důmyslností se Foglar pokoušel vnutit dětskému čtenáři svůj vlastní fikční svět jako naprostou realitu. Příkladem tu je pověstná sekvence komiksu Rychlé šípy, kde Jindra musí v limitu na poštu donést dopis. dopis s další kapitolou Záhady hlavolamu.

V oné kapitole Záhady hlavolamu Foglar odhaluje jisté zlovolnosti u chlapců z Dvorců a vtip tu není jen to, že seriál hovoří o románu na pokračování zveřejňovaném v těch samých týdnech a tom samém časopise, ale také v tom, že právě „Dvorečáci“, kteří mají být dehonestováni, Jindru na obrázcích pronásledují.

Sakralitou pohybu v díle Jaroslava Foglara se zabývá Emanuel Hurych a jeho stať lze nazvat zlatým hřebem knihy. Na více druhů člení mystéria ve foglarovkách a zvažuje spisovatelův přínos rozvoji pohybových aktivit mladých a míře posvátnosti oněch aktivit. Pod vlivem Chestertona radí analyzovat Foglarův svět v jeho klíčových částech jako pohádku a rozebírá čtyři či pět kategorií religionisticky reflektovaných mystérií. 1. Jména (například Em). 2. Přenosné artefakty (kroniky, ježek, Fan-Tan). 3. Nepřenosné artefakty (Modrý kámen, kostelní zvony). 4. Sdružení (Uctívači ginga). 5. Místa (Jezerní kotlina).

Varuje před doslovným chápáním každého foglarova výroku, jak to dělá Miloš Dvorský v knize Mýtus zvaný Stínadla, a radí zanechat hledání skutečných dějišť. Jsou to podle jeho názoru pokusy sympatické a hru protahující, ale kazí sílu původního, „neúplného“ mystéria.

Nebylo ani nejšťastnější, dodá, že Kapitán Kid ve svém pokračování trilogie narušil dosavadní časovou neurčenost. Právě mystérium míst (5) je pak u Foglara nejpropracovanější a nejúčinnější při vytváření atmosféry a „s mystériem jmen, artefaktů a uskupení se komplementárně propojuje“ tak, že je efekt „překvapivě silný“. Hurych vnímá Foglarovu hrůzu ze zavalení hocha bezvýznamností profánní existence a čte sice Foglara očima menšiny, ale tím taky očima Eliadeho knihy Posvátné a profánní. Náhle Jestřáb není infantilní, ale člověkem a tvůrcem s touhou po smysluplnějším bytí. I dle Martina Heideggera je za nás ostatně v profánním životě rozhodováno předem, zatímco bychom spíš měli žít autenticky. Již v Zarahustrovi se navíc hovoří o trojí proměně duše „obtěžkané věděním“ a toužící po svobodě. Abychom ale mohli tvořit, musíme se opět stát dítětem. K překvapivě podobného závěru dospěla i Chestertonova Ortodoxie . Je tragédií, že právě vzdělaní se obvykle mýlí v nejzásadnějším. Zapomínají, že to „chůvy“ měly pravdu.

U Patočky pak je paralelou k témuž moment akceptace a přijetí daného (1), vymezení se vůči danosti (2) a sebepřesáhunutí (3). - Hurych si pak všímá, jak šikovně Foglar balancuje na laně mezi uspokojivým uzavřením každé epizody a neutuchajícím udržováním vnitřního napětí. Něco není vysvětleno, nicméně četné zápletky vysvětleny jsou. K našemu uspokojení.

Jsou logicky uzavřeny a explicitně shrnuty a máme moře spisovatelů, kteří nikdy nedokázali nic ani vzdáleně tomu podobného. Vezmeme-li poté v úvahu hutnost Foglarových příběhů, představuje jeho cit pro míru - při neustálém balancování - mocnou zbraň. Hurych se ovšem posléze zabývá i aspekty pohybu v tomto literárním díle a ambivalentním autorovým vztahem ke sportu. Jako by Foglar vytušil už před sto lety úskalí, na něž vrcholový sport narazí, a Hurych je přesvědčen, že vrcholoví sportovci nejsou pro mladé už vzorem po právu.

Za Foglara tomu ještě bylo většinou jinak. Byl prodchnut duchem britského amatérismu a džentlmenského soupeření a aktivní pohyb uměl přitom učinit posvátným. Editor dal závěrem slovo i Tomáši Vučkovi a šestý a poslední díl nese titul Krása, touha a lyrické tóny v prózách Jaroslava Foglara. Spisovatel explicitně líčil různá lyrická „sebezakoušení“, nicméně lyrický charakter mívá i přímo text. Vedle všestranné autorovy obraznosti tomu tak bývá díky vykreslení přírody a potkáme se tu opakovaně s jarem i podzimem. A s vytrženími duše. Se splynutím. S jedinečností chvíle. S očarováním, o kterém hovořil také Tolkien. „Očarování“ je i důvod, proč si vzpomeneme na náboženství, a Tomáš Vučka si všímá také Foglarova vztahu k barvám, a to nejen těm na pohlednicích Jaroslava Šetelíka.

Barevné asociace totiž bývají ve foglarovkách spojeny s emotivními momenty; a že právě lyrično je jedním z klíčových pilířů, na kterých stavěl, je možná přehnané tvrzení, ale duševní otřesy jeho hrdinů přece pamatujete. Obestírá je lyrika či spíš cosi jako magie? Jisté je, že Foglar život poetizoval.


Editor, profesor Pavel Hošek, Ph.D, (*1973) vede katedru religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a roku 2017 mu vyšla kniha Evangelium podle Jaroslava Foglara (http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/24346-pavel-hoek-evangelium-podle-foglara).

PhDr. Tomáš Vučka (*1977) vystudoval na Univerzitě Karlově komparatistiku a estetiku a na stejné škole působí v Ústavu bohemistických studií jako literární a výtvarný historik. Zaobírá se mimo jiné dílem Karla Schulze a teologickými texty raného křesťanství, ale i fenomén trampingu a skautingu se druží k jeho zájmům. Roku 2015 mu vyšla kniha Cesta za modrým světlem (http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/20834-toma-vuka-a-jeho-nova-kniha-o-foglarovi).

Profesor PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D. (*1964) je garant studijního oboru rekreologie na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci a mj. se zabývá filosofickými aspekty pohybové kultury a teoretickými reflexemi v oblasti zážitkové pedagogiky. Roku 2001 mu vyšla kniha Prožitek a možné světy, roku 2005 kniha Filosofická kinantropologie: setkání filosofie, těla a pohybu a roku 2015 („thoreauovská“) publikace Putování a smysl života: proměna člověka v zimní přírodě, kterou napsal s Jakubem Svobodou. Rovněž je autor příspěvků v odborných recenzovaných časopisech a napsal asi dvacet kapitol do zahraničních a částečně také českých monografií.

Zdeněk Bauer (*1974) je vedle dalšího lektorem a editorem, který pracuje pro subjekty privátní, veřejné i akademické sféry. Jeho medailon uvádí, že „v rámci nekomerčních a vzdělávacích projektů vyhledává témata, která mají nadčasový a společenský přesah“. Autorsky spolupracoval na knize Klub zvídavých dětí. Jaroslav Foglar a Protektorát (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Ivo-Fencl-Protektoratni-cinnost-Jaroslava-Foglara-podle-knihy-Zdenka-Bauera-543085) a Miloši Dvorskému vydal ve svém nakladatelství práci Mýtus zvaný Stínadla (2010, 2011, 2018), každé z jejíchž tří vydání bylo vždy podstatně rozšířeno.

Mgr. Petr Dvořák, Ph.D. (*1970) vystudoval v Kanadě, Brně a Praze pilosofii, pracuje ve Filosofickém ústavu Akademie věd a logiku a filosofii vyučuje na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Tu scholastickou sleduje z perspektivy současné analytické metafyziky, logiky a filosofie náboženství. Je autor a editorem více monografií.

Docent PaeDr. Emanuel Hurych, Ph.D. (*1964) je „od přírody líný“ aktivní sportovec a podobně jako (výše zmíněný) profesor Ivo Jirásek se zabývá kinantropologií a filosofií sportu. Je člen více mezinárodních organizací (IAPS, EAPS, BPSA) a jako hlavní autor napsal knihu Spiritualita pohybových aktivit (2013).

Historik a profesor PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. (*1978) vede Katedru politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a je autor či spoluautor zhruba dvaceti knih. Dlouhá léta je i vůdcem skautského oddílu.


Pavel Hošek, Tomáš Vučka, Ivo Jirásek, Zdeněk Bauer, Petr Dvořák, Emanuel Hurych, Stanislav Balík: Duchovní rozměr fenoménu Foglar. Editoval a Úvodní slovo napsal Pavel Hošek. Ilustrace Jaroslav Foglar. Odborní recenzenti: Doc. Vít Machálek, Th.D., Dr.; Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D.
Dingir. Praha 2018. 224 stran. ISBN 978-80-86779-48-5