Buďme svorni aneb druhý bublinkový fejeton

| Autor: Hromča | Rubrika: Co na to J.T.? | Vydáno dne: 22. 7. 2019 |

Bublinky – místečka, do kterých pan Foglar vtěsnal tolik známých frází, slov a vět. Ti nejsečtělejší zástupci jeho čtenářů se umějí bavit pouze skrze ně. Pro citované podivíny i všechny ostatní tu mám sepsaný druhý bublinkový fejeton.

“Kdepak, je to tu docela hezky uklizeno.”
Takové slovní spojení znamená jediné. Foglarovec si na svém území už roztřídil použité nádobí, pet lahve, špinavé prádlo, bezpočet rozečtených knih, nabíječek na elektroniku…  A s výrazem blaženosti pozoruje prostor na spaní - svou postel. Sám sobě slibuje, že zítra objeví i psací stůl.
Společné soužití mě naučilo, že nesmím (pokud si chci udržet svou nervovou soustavu na pohodu) vstupovat na území mého muže. Mohu rychle přinést jídlo, pití, dárek. Občas říci i prosbu, ale to chce už odvahu, kterou většinou ztratím s prvním pohledem na pracovnu, ve které “je docela hezky uklizeno"!

“Tiše, slyším dole nějaký křik!”
Mirek Dušín měl opravdu skvělý sluch. Můj manžel ovšem neslyší nic. Sladce spí i za hlasitého štěkotu psa, který se dožaduje ranního venčení. Z míry ho nevyvede ani řvoucí rozbité bazénové čerpadlo, o kterém ví půlka vesnice. S úsměvem si pouští do sluchátek oblíbené melodie a nevnímá ječení mlátících se synů. 
A když už mu, zcela brunátná vzteky, ta sluchátka sundám a zeptám se, “Ty to neslyšíš?!?” 
Podívá se na mě a s láskou odpoví, “Ne, něco se stalo?”


“Ale že budu smět, pane přednosto, sedět pořád u okénka, viďte?”
Rodinné výlety probíhají většinou autem, nikoliv ve vlaku. Ale i tam má náš tatínek vždy své pevné místo navigátora a já jsem ten méně důležitý člen výpravy - pouhý řidič. Když se blížíme ke kruhovému objezdu vesele hlásí, “ted pojedeme rovně”. Před velikou křižovatkou na mou prosbu, “kudy?”, důležitě pronese, “nemám signál, takže nevím”. A proto si můžeme v klidu několikrát prohlédnout centra velkých měst. Zajet tam, kam mnozí nemíří - do jednosměrek, zákazů vjezdu a dokonce jsme jeli i na cyklostezce, protože “v tom mobilu je to normální cesta”.
Ale vždy se těším na milovaného pasažéra, který sedí u okénka, protože jinak by naše rodinné cestování ztratilo své neopakovatelné kouzlo okamžiku. 

“Myslíš, že se to bude RŠ líbit? Určitě, vždyť ti to dalo takovou práci!”
Mám několik dní do porodu. Hystericky bouchám dveřmi a řvu, že už to břicho neunesu, že tu není nic hotového, že nikdo nic nepřipravuje, že mám všeho plné zuby, že je furt dost času… Skleněná výplň se rozbíjí a rozlétá po celém pokoji. Budoucí otec jde vše zamést a já odcházím trucovat do vedlejší místnosti.
Pokoj voní novotou, Petr ho včera dodělal. Čisté bílé stěny, kus obložený dřevem, krásná postel z masivu, kterou skládal do nočních hodin. V rohu smontovaný přebalovací stůl čeká na třetí Molče. A já si přes ty uřvané oči prohlížím práci Foglarovce, kterého miluji a kterého si nesmírně vážím.

Nemá docela hezky uklizeno, ale z rušné Prahy odešel na malou vesnici, do mého rodného domu, jehož některé stěny tvoří ještě vepřovice. 

Neslyší dole nějaký křik, ale naučil se nereagovat na ten můj hysterický a vydrží i to, co by mnohé rychlošípáky už dávno zahubilo. 

Vždycky mu náleží výsostné místo pořád u okénka,  protože jsem si jistá, že nikdo jiný by mě neprovedl lépe těžkým rozloučením s tátou, nemocí našeho syna Jakuba, pubertou našeho syna Vojtěcha a třetím těhotenstvím našeho mynevímecotobude :).

Každá kniha Rychlých šípů ukazuje čtenáři, jak je důležité přátelství. Věřte, že tohle umí ti skuteční Foglarovci naprosto skvěle - být nejlepším přítelem. Bez ohledu na jakékoliv životní pády a očekávání, BUĎME SVORNI s těmi, které milujeme.

BOHOUSEK.CZ (www.bohousek.cz.cz) - zpravodajský a informační servis - Foglar a Rychlé šípy
Adresa článku: http://www.bohousek.cz/clanek-2019070020-budme-svorni-aneb-druhy-bublinkovy-fejeton.html