Foglarovský svět a sametová revoluce: Mezi kolejemi jsme mávali na sovětské tanky

Rok 1989 mě zastihl jako jedenáctiletého kluka. Měl jsem v té době mnoho zájmů a navíc, ve škole jsme měli tehdy velmi osvícené učitele, kteří s námi tehdy využívali ne příliš běžné metody výuky. Rád vzpomínám na pana učitele, kterému jsme přezdívali "Pepa." Měli jsme ho na řadu předmětů, ve kterých využíval nejmodernější výdobytky techniky (včetně počítačů), učil názorně a dnes bychom řekli, že učil kooperativně. Současně byl dlouholetým předsedou místní pionýrské skupiny. Sám šel příkladem všem pionýrským vedoucím, dětem prakticky věnoval celý svůj život - vybudoval u nás svépomocí pionýrský areál a vedl tehdy velmi populární žákovský pěvecký sbor na celorepublikové úrovni.
Vedoucím našeho pionýrského oddílu byl Jirka, se kterým jsme se pravidelně setkávali jednou týdně na schůzkách ve škole a v jejím bezprostředním okolí. Kromě her jsme s ním odpoledne jezdili na různé akce do Prahy - výstavy, plavání nebo třeba Matějskou pouť. V létě jsme společně absolvovali tábor s podsadovými stany u Lipna. Oddíl vedl (stejně jako ostatní vedoucí) civilně, kroj jsme nosili hlavně v květnu při oslavách osvobození republiky.
V pátek 17. listopadu 1989 jsem s největší pravděpodobností byl na Kroužku mladých přátel myslivosti a ochrany přírody, který fungoval za spolupráce místního pionýra a mysliveckého sdružení. Dlouhá léta ho vedla paní Lída, velká odbornice v myslivecké problematice, a také (jak nám vyprávěla) za svého dětství spojka na barikádách v roce 1945 v Karlíně, žena jedné role v trezorovém seriálu Píseň pro Rudolfa III. (zahrála si myslivce střílejícího po kachnách). Vedle myslivecké problematiky jsme se na kroužku věnovali loveckým psům paní Lídy a připravovali na soutěž O zlatou srnčí trofej. Děvčata, která do kroužku se mnou chodila, byla úspěšná v rámci republiky. V té době jsem se už intenzivně zajímal o dílo spisovatele Jaroslava Foglara.

Podmínky byly vytvořeny někdy v roce 1986, kdy jsem objevil u táty v knihovně "kobesovské" vydání Chaty v Jezerní kotlině (vezl jsem si ho pak jako četbu na pionýrský tábor - kde jsem ho i poničil a upatlal od borůvek, ale jako vzácnou relikvii uchovávám dodnes) a u o mnoho let staršího bráchy dva sešity Rychlých šípů. Od té doby jsem se pídil po všem možném, co s Jestřábem souviselo. Bylo to složité, protože v knihovně prakticky nic nebylo. S povděkem jsem ale přijal všechny knihy od Miloše Zapletala nebo třeba Františka Továrka. Šeptandou ve škole se foglarovky ale šířily. Třeba sešity z Pulsu šly z lavice do lavice. Vzpomínám, jak se ke mě dostala třeba Historie Svorné sedmy, tehdy prakticky neznámá kniha - vyšla pouze jednou, v roce 1940 - a právě toto vydání objevil doma jeden z mých sousedů, kamarád Vítek. O rok víš, spolužák Vladan, zase získal na burze kdesi v Praze staré Junáky z roku 1945. Jaká burza? To mě zajímalo. Tak jsme se vlastně seznámili s Vladanem.
Sběratelské burzy se konaly každou neděli v Domě kultury a kovoprůmyslu na Smíchově. Dalo se tam koupit ledacos. Nicméně, když jsem tam přišel poprvé, "splakal jsem nad výdělkem." S papírovou dvacetikorunou jsem neměl šanci prakticky nic koupit. Později, to už bylo jistě v roce 1990, se tam nabídka foglarovských artefaktů rozšířila. Pamatuji např. kopie exilového vydání Tajemství Velkého vonta sešité a oblepené černou plastovou páskou prodávané za nehorázných 300 Kčs, já jsem tam sehnal třeba sborník Píseň úplňku z roku 1986.
Sametovou revoluci jsem prožil prakticky u televize, zážitkem pro mě bylo sledování demonstrace na Letné a dění potom, kdy do nekonečna vysílali záběry z Národní třídy. Zhroucení totalitního systému bylo patrné také ve škole, ze soudružek učitelek se staly paní učitelky a najednou, prakticky v průběhu následujícího roku, jsme se místo ruštiny začali učit angličtinu (na základě učebnice, která vycházela na pokračování ve Svobodném slově). Fantastické bylo vidět Jestřába v televizi - nejprve v Semafóru, kdy mu dal krátce slovo Miloslav Šimek, či později v diskusním pořadu "Vysílá studio Jezerka," kde ohlásil souborné vydání stínadelské trilogie. A propos - o Vánocích dávali seriál Záhada hlavolamu, to bylo radosti! Byl to pro mě zážitek, na který se nezapomíná. Už si nevzpomínám, zda jsem knihu četl před seriálem nebo až po, vím jen, že mi ji půjčil spolužák Miloš. Táta si vzpomněl, že ji také měl, dokonce tu hlasatelskou. Došlo i na další povídání, prozradil mi, že byl skautem. Pamatuji si na mé překvapení, když mi to řekl. Ale nebylo to vánoční překvapení jediné.
Rodiče pravidelně kupovali časopis Květy. Tehdy to byl nejvýznamnější a nejčtenější týdeník, ve kterém byla dětská rubrika. A zde se najednou kolem Vánoc objevil velký profilový rozhovor s Jaroslavem Foglarem a ohlášení, že zde budou vycházet Rychlé šípy! Také tu vyšla velká reprodukce obálky Rychlých šípů. Byla to doba překotná, plná různých zajímavých malých velkých radostí. Rychlé šípy se tu k nadšení čtenářů začaly objevovat každý týden, v roce 1990 tu pak existovala i rubrika Přátel žlutého kvítku, kde byly zveřejňovány různé foglarovské informace. Tak jsem se seznámil s Ivanem, který byl v té době (už více než tří roky) alfou a omegou veškerého foglarovského dění v Praze. To bylo tak: Časopis Květy obnovil na svých stránkách myšlenku Foglarových čtenářských klubů. A my s Vladanem a ještě dvěma kamarádkami jsme se jako čtenářský klub přihlásili. Od Ivana jsme dostali zakládací listinu a posílal nám další informace. Klub existoval více než dva roky, byť jsme v něm nakonec zůstali jenom my dva. O tom svědčí naše kronika, kterou jsme si celkem poctivě v té době vedli. Abych nezapomněl, Ivanovi jsem za spoustu věcí, které v té době dělal, vděčný. Kromě Květů to byla např. soutěž: "Kde jsou u vás Stínadla?" (výstava soutěžních prací se konala v dobře známém Domě kultury a kovoprůmyslu na Smíchově) nebo výstava "19 knih Jaroslava Foglara," v Památníku národního písemnictví na Strahově. Tam jsem se měl možnost poprvé v celé šíři seznámit s Jestřábovým dílem. Byl to velký zážitek.
Ale život šel dál. Byly u nás obnoveny skautské oddíly. Stalo se tak při příležitosti tradičního Přechodu Brd, který byl hned na počátku roku 1990 obnoven. Byl jsem před rozhodnutím, co dál? Chodit do pionýra nebo přestoupit do vysněného skauta? Jak jsem psal, měli jsme skvělého vedoucího, byli jsme parta kamarádů ze stejné třídy, všichni jsme se znali... Na Přechod Brd jsem nešel, jeli jsme s rodinou jako vždy k babičce. První skautská schůzka byla velká neznámá. Kromě jednoho spolužáka (ten do pionýra nechodil) byly všechny děti mladší než já, vedoucí (Tashina, Žaži a Unku) jsem neznal. Bylo to ale fajn - povídání o přírodě, o skautingu střídaly sportovní aktivity v lese, což bylo něco jiného. Postupně jsem se sžíval s novou situací, ikdyž - někdy to bylo opravdu schizofrenní. Na jedné straně náměstí se scházeli skauti a na druhé straně moji spolužáci - pionýři. Pomohl mi časopis Junák, jehož nulté číslo s kresbou mého oblíbeného kreslíře Marko Čermáka se objevilo v místní trafice. Hned jsem si ho předplatil a zůstal mu věrný až do jeho konce. Každotýdenní schůzky střídaly výpravy, což bylo pro mě něco nového a velmi jsem si je užíval. Český kras a Brdy, nádherná příroda, noví kamarádi... Navíc náš vedoucí nás později několikrát v Srbsku seznámil se základy horolezecké techniky... Nováčkovskou zkoušku jsem zvládl prakticky bez problémů, slibový oheň jsme měli na romantickém místě v lomu, které jsme symbolicky nazvali "pláckem sv. Jiří." Pionýrské oddíly dál fungovaly, my jsme však v té hektické době na chvilku dostali vypůjčenou pionýrskou klubovnu s areálem, než škola potřebovala prostor pro školní dílny...
Foglarovské novinky však nebraly konce - v dubnu začal vycházet Mladý hlasatel. To, že v té době vzniklo i Sdružení přátel Jaroslava Foglara jsem ještě nevěděl. Jeho existenci jsem zaznamenal až o mnoho měsíců později, když vyšly dva inzeráty v týdeníku Nové knihy, kterým jsem pravidelně listoval v místní knihovně. Naše veřejná knihovna, to byl svět sám pro sebe. Vládla mu paní Lily, se kterou jsem tam trávil dlouhé hodiny nad vyprávěním o knihách. S nelíčenou radostí jsem ohmatával foglarovky, které se do knihovny vrátily na jaře roku 1990 z trezorů jako zakázané knihy a konečně si tak mohl přečíst třeba první vydání Dobrodružství v Zemi nikoho nebo knihy Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje.
Nebyl ale jenom skaut, kroužky a škola. Měl jsem úžasné dětství, žil jsem sice na okraji Prahy, ale prakticky vlastně na vesnici. Neměli jsme zavedený telefon, kanalizaci, plyn nám vybudovali asi v roce 1986. Vůbec se divím, jak se o nás rodiče nebáli. Byli jsme velká parta kamarádů ze sousedství. Běhali jsme po polích, po lesích, hráli bojovky, objevovali tajemství starého vodojemu nebo různých melioračních šachet. Stavěli jsme bunkry, dodnes nezapomenu na ten nejzvláštnější a nejtajnější - mezi kolejemi na čtyřkolejné trati směrem na Plzeň, kde jsme mávali na rozloučenou sovětským tankům vracejícím se domů na dlouhých vagónech, které jely kolem nás.

Krizmen