Večer světel aneb velká Fo-Ča

"Himbajs šuviks!" Jednou z kanceláří nakladatelství Melantrich se nese tichoučké rozladění tichoučkého redaktora Jaroslava. Je to člověk mladičký, spořádaný až pedantský, perfekcionista. Proto na něho dotírají pochyby, i přes veškerou radost ze svého nového dalekosáhlého projektu, jehož první plod před ním právě čerstvě přistál z tiskárny. Nový dětský časopis. Šťastně a vzrušeně jej prolistoval a nyní setrval na poslední, zadní straně. Právě dnes se tam poprvé objevil kreslený komiks. Jaroslav je dojat, spokojen, ale i trýzněn pochybností.
"Neměl jsem to přeci jen nazvat jinak? To je vždy tak těžké. Najít dobrý název. Mám jich už víc než ty postavičky bublin od huby. A rojí se další. Třeba něco výchovného, protialkoholního: Rychlé pípy? Ryk od pípy? Nebo něco kovbojského: Rifle šitý, Rychlé šífy, Rychlé jeepy, Rolle a shippy... Hmm... Zjihlé chlípy, Rokle u lípy, Bichle a sliby, Rifle na slipy, Rapli a shitty, Rychle šílí... Jo, už bláznim! Vážně nevim. Taková trampota. Pumíku!!!"
"Ale to se mám pořád ptát jen maminky?"
Jaroslav sbírá odvahu. Nakonec nesmělost překoná a vykročí za starším a slavným kolegou do Lidových novin. Tam nemilé zjištění, kolikáté již v této hrozné době... Pan doktor je nemocen, tentokrát prý vážně.

Zamlklý Jaroslav jej jde navštívit. Druhdy také mlčenlivého a plachého Karla, který však poslední dobou rozhodně nemlčel. Bil se statečně za český národ a hlavně za českou duši. Už dlouho. A stále víc. Avšak sil ubývá. O to víc, kolik jiných bojovníků odpadá, rezignuje, ba obrací. Kolik nových a nečekaných nepřátel Karlovi vyvstává. Už nemůže. Leží tu těžce raněný, v peřinách, ale necítí se už doma, opuštěný hrdina na bitevním poli, takřka v posledním tažení, na Kalvárii, přibit k prknům postele. A přichází - matka - ano právě tuhle roli jí přece sám napsal, své milované Olince. A kdo to s ní? Mladíček Jan, přezdívaný miláček? Á! Mladíček Jaroslav, přezdívaný ptáček.
Bolestné i radostné setkání. Světélko ve sklíčenosti. Srdečný rozhovor. Karel je rád za dárek, za ten nový časopis. Také on spočine na té poslední zadní stránce. "Ano, ano, právě tohle je teď třeba. Cože? No, tak napište třeba - Bude nás pět, hahaha, uděláte radost dalšímu kolegovi Karlovi, hahaha!"
Rozhovor postupně nabývá na naléhavosti. Jakoby předávání úkolu. Vůdce vůdci, proti "Vůdci". Končí se zase odlehčeně. "Ále přítelíčku milý, vůbec nejste impotentní, to by vypadalo jináč, to byste psal přesně naopak, dejme tomu - Pomalé kulky..."
Karel se s Jaroslavem dojemně loučí. Není patetický, ostatně jako nikdy, i když sám tuší, že za týden už tu nebude. Ale ještě něco má na srdci. Také dárek. Prý na pamětnou a do dobrých a příhodných rukou. Je to věc. Prý řecká věc. A skrývá tajemství. Mikro i Makro...
Jaroslav je uhranut. Spěchá domů, ještě že také na Vinohradech. Nemůže se dočkat. Myslí, že to bude na dlouho, tahleta ostnatá kulička v klícce. Ale ne! V náhlém OSVÍCENÍ je kulička venku ještě ten samý večer a z dutiny kuličky i její tajemství. Proboha, proč si jej Karel nenechal? Proč si jej sám nevzal?! Vždyť ho ještě tolik potřebujeme! S Jaroslavem se vše závratně točí... Takže si lze uchovat věčné mládí... Zůstat navždy chlapcem... Ó, tajuplná E. M. ...
Ještě chvíli je 17. prosinec, blíží se nešťastné a neveselé Vánoce 1938. Maminka, přezdívaná Pumík, trošičku hubuje a vnucuje čaj na spaní. Jaroslav jej usrkává, opatrně, obřadně, jako by to měl být onen elixír. I ten čaj se mu najednou zdá nějaký ROZSVÍCENÝ. Za oknem do dvora tuší věže vinohradské synagogy. Takže kdo by se mohl divit, že tuto událost bude odteď výročně slavit, jakožto Večer SVĚTEL.

David Koutecký, přezdívaný DVDK, celou rukou na papír 8.- 9. 5. 2020, digitem do digitálu 15. 12. 2021