V Jestřábím hnízdě přespali roveři CXL

Roveři skautského 140. oddílu CXL z pražského střediska Platan jako jediní přespali v bytě Jaroslava Foglara na zemi mezi krabicemi chvilku před jeho vyklizením. Povídali si o foglarovkách nad svíčkou, zpívali s kytarou… - prožili noc v Jestřábově hnízdě 22. června 2018 v bytě Jaroslava Foglara v Křišťanově ulici na Praze 3. Na Bohouškovi přinášíme další vzpomínku na tento neopakovatelný zážitek.

V rostoucím šeru větší místnosti jsme se utábořili na podlaze jak to často děláme na výpravách, kde býváme ubytováni v klubovnách jiných oddílů. Všude karimatky, spacáky, kytary, zpěvníky. Natan si přinesl luk a šípy (!), svačiny, kroje, termosky...
V jednom rohu ztracená pruhovaná ponožka které si ostříží oko vedoucího všimne s úsměvem a vnitřním monologem typu: "Mečoune, Mečoune, jestlipak budeš zítra zase popírat, že je tato nebohá fusaklička Tvoje?". Všechno je i tentokrát jako obvykle - na naší výpravě - jen jedna věc jako by chyběla: ten bezstarostný smích a vtipkování hochů. Nikdo nemámí z kamaráda mňamku a nikdo nekouká do svého telefonu. Něco je jiné - nejsme ve skautské klubovně. Vlastně nejsme ani na dlouho předem plánované výpravě.
Díváme se skautským zájmem a úctou kolem, protože atmosféra tady je oprvdu skautská, skoro posvátná. Jsme utábořeni v hnízdě Jestřábově - v žižkovském bytě pro nás legendárního spisovatele a skauta - Jaroslava Foglara.
Na návštěvě a prohlídce bytem s Menhartem jsme tu byli za stočtyřicítku CXL členové a přátelé oddílu, v jedné z posledních příležitostí: Pája, Martin, Pif, Jitka a Džejkop. Byt se vyklízí po mnoha letech v zakonzervovaném stavu a po renovaci tu bude prostor pro rezidence umělců navštěvujících Prahu.

Ale zatím tu ještě vládne Jestřábův duch. Je tu jeho nábytek, ustlaná postel, kuchyňka, kumbálek, regály, jako by se měl jestřáb každou chvíli vrátit. A dnes tu my uskutečníme večer Foglarovského čtení s přespáním. Jsou zde: Jindra, Vendula, Bert, Fred, Natan, Anastázie a Džejkop. Přespání v místnosti, kde spával Jaroslav Foglar. Copak přijde za sny? Ale ještě nespíme.

V kuchyni jsme si půjčili talířky a na nich zapálili svíčky. Povídáme si o Foglarovkách - kterou jsme třeba kdysi první přečetli, co se nám nejvíc líbilo. Někdo říká, že ví, kde jsou Stínadla. Máme sebou kytary a zazpíváme si několik písniček. Mezi výběr jsem zařadil My pluli dál a dál, a Rychlé šípy. První kluci moc neznají, není to ta z našich oddílových odrhovaček. “Ale víte, že si někteří lidé myslí, že tahle písnička byla vlastně ta Píseň úplňku?” “Ne, neví se to jistě, Berte. Jestřáb to neprozradil. To je trošku jako s těmi Stínadly, no! Je to vlastně zajímavější, tajemnější, že to nevíme jistě, nemyslíš?”

Jíme přinesenou večeři a pijeme čaj z termosek. Už se i nahlas bavíme a smějeme - ale já svoji bezstarostnost teď trochu předstírám. Plápolající svíčky mi navozují myšlenku, jak mi je líto, že Foglara nikdy osobně nepotkám. A poslední sloky toho Wabi Ryvoly... Který pochopil tu velkou Myšlenku, ten taky slyšel tu píseň dálek závratných! Všechno mě to trochu rozviklalo: To Rychlé šípy sami byly v nás, a žlutý kvítek symbolem byl krás, co nemůže nám nikdy nikdo vzít.

Najednou jako by ten malý, ošuntělý papírek nalezený nalepený na okraji stolu s odhodlaným, těžkost života nesoucím pokynem “VZCHOPIT SE!”, Foglarův pokyn sám sobě v těžších chvílích, jako by byl myšlen pro mě.

Jdu na chvíli na balkón. Škoda, že nemám dost peněz, říkám si. Byt bych koupil, a udělal bych z něho muzeum Jaroslava Foglara. A všechno bych nechal přesně jak to je teď! Nic by se neměnilo. Nevyhodilo. I ty kousky kartonových krabic od mýdla, které tu Foglar má jistě střádané na výrobu kartiček na nějakou hru.

Vrací se mi nostalgické vzpomínky na své vlastní touhy v dětství po dobrodružstvích někde daleko, daleko, v nějakých písečných skalách, s nějakými ideálními, nadlidskými kamarády. Jak jsem tehdy toužil poznat nějakého Mirka Dušína či Rikitana a dokázat jim, co ve mně všechno je, co všechno dokážu.
A teď tu koukám do tmy velikánského dvora. Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Rikitana jsem sice nenašel, ale tím kamarádem, kterého jsem chtěl potkat, tím se přece můžu stát. Mohu jím být pro druhé. V okamžiku, kdy mi u ohníčku vedle skautského tábora v prostředku černé noci odhodlaně a slavnostně skládá slib statečný bojovník za nejvyšší pravdu a lásku, a ve skautském podání ruky dostává mosazný symbol, který druhého dne ozdobí jeho kroj - v tento moment se přece v jistém smyslu pro něho tím Rikitanem stávám já! To je smysluplné!

Vzpomínám na slova pod plakátem švýcarského jezera Vierwaldstättersee a hor na stěně Jestřábova pokoje “ŠKODA KAŽDÉ MINUTY!” Foglar mi zjevně radí dál. Vracím se k ostatním. Vždyť je vlastně všechno v pořádku. Vždyť vlastně dělám to, co by mi Jestřáb jistě poradil - slovy Setona být tím, “kdo kopal studnu, aby druhý mohl pít”.

Usmívám se na kolečko lidí sedících na zemi. “Tak lidi, jsem teda fakt rád že tady jsme, je to silnej zážitek!”

Vybalujeme Foglarovky a čteme nahlas ze stínadelské trilogie, z Hochů od Bobří řeky, z knihy Přístav volá a jiných, co si kdo přinesl a chtěl s ostatními sdílet. Do noci si povídáme, pak uleháme.

Vidím dravého ptáka, jak krouží nad lesem v horách, a pak sedím u stolu s Jaroslavem Foglarem. Foglar je už starý, má velké brýle, a mluví pomalu. Do pokoje svítí červenavá záře slunce pozdního letního odpoledne. Ukazuje mně svůj kumbálek na chodbě, kde jsou staré tašky, černé tenisky na kterých se začíná drobit podrážka, dědečkovský klobouk. “Vezmi si ten klobouk”, vybízí mě Jestřáb. “Vždyť sis ho vybral!” Moc se mi líbí. Usmívám se na něj nesměle.

Probouzíme se. Jsme doopravdy tady! Balíme spacáky, něco sníme. Fotím si plakát Vierwaldstättersee na kterém je nebe vysoké a modré. Loučíme se. Anastázie jde učit. S Natanem předáváme klíče od bytu Menhartovi. V duchu se loučím s Jestřábem. Menhart má tajemný úsměv, jako by mi viděl do duše. Jako by viděl starý list gingka v mé kapse, který jsem našel v rohu na zemi. Jestřábe, díky.

Později se bavím s Jindrou. Ví, že si často zapisuju své sny, a že jsem byl předem zvědavý, co se mi u Jestřába doma bude zdát.

Všímám si jeho pohledu na můj ruksak plný spacáků a Foglarovek. “A… vzal sis teda ten klobouk?” Usmívá se. Taky se usmívám. “No jasně, že ne. To byl asi... takovej symbol.”

Foto: Džejkop, skautský oddíl CXL