Blesk.cz (7. 7. 2022): Rozradostnil miliony dětí, sám vyrůstal bez táty a v bídě. »Jestřáb« Foglar (†91) se narodil před 115 lety

Dne 6. července 1907 se před 115 lety narodil Jaroslav Foglar (†91). Ačkoliv mu to maminka v dětství zakazovala, stal se Jaroslav celoživotním skautem, přičemž nemnoho lidí při vyslovení jeho přezdívky „Jestřáb“ pomyslí na opeřence, nýbrž na oblíbeného spisovatele.
Na svět přišel Foglar v Praze. Konkrétně „v Benátské ulici č. 3 v Nuslích“, dozvíme se z knihy Jaroslav Foglar: Jestřáb kronikářem, již editovali Petr Kotyk a Dorota Lábusová. Jeho tatínek si k tomu dni poznamenal do svého zápisníčku následující: „Šestého dne července měsíce L.P. 1907 v půl druhou hodinu odpolední v sobotu ve výročí upálení Mistra Jana Husi narodil se náš druhý synáček. Den byl překrásný. Mamičce pomáhala paní Bába Černá. Mamička i děťátko zdrávo.“

Poloviční sirotek
Foglarův otec věnoval svým dětem v zápisníku mnoho záznamů. Bohužel ale neměl čas, aby popsal všechny jeho stránky. Poslední záznam udělal v roce 1911, kdy v pouhých 39 letech zemřel. Rodina tehdy žila v Poděbradech, kam se přestěhovali z Předlic u Ústí nad Labem. „Matka nesla břímě starostí o dva syny, starala se o ně v době nedostatků a bídy první světové války, na vlastní kůži zakoušená chudoba a šetrnost přerůstající v sociální citlivost provázela Jaroslava Foglara celým následujícím životem,“ píší Kotyk s Lábusovou.
Tentýž rok, kdy Foglarovi skonal tatínek, se pak rodina znovu přestěhovala do Prahy. Opět do Nuslí, tentokrát na roh Svatoplukovy a Oldřichovy ulice. „Malý Slávek k matce velmi přilnul a nedokázal se od ní nikdy odpoutat,“ dozvíme se. Ještě než nastoupil Jaroslav do základní školy, naučil se i přes tupozrakost číst. Tato vášeň jej upoutala ke knihám, které v pozdějším věku začal sám psát – jednu dobu měl být dokonce nejčtenějším českým autorem u nás. „V necelých deseti letech si začal vést deník. Deník si vedl celý život, až do svých posledních dnů v nemocnici.“

Roku 1914 se rodina opět stěhovala, tentokrát do Vinohrad do Korunní ulice č. 16, kde Jaroslavova maminka provozovala papírnictví. Aby maminka samoživitelka nežila v takové bídě, snažil se jí už tehdy Jaroslav v mnohém přilepšit drobnými pracemi. „Vydělával si např. vynášením popela, mytím schodů,“ uvádí autoři s tím, že nikdy nezapomněl, z jakých poměrů vzešel. Později, když byl skautským vedoucím, „na tábory bral i ty nejchudší, kteří neměli od rodin peníze na zaplacení táborových poplatků.“

Maličký spisovatel
Když bylo Foglarovi 13 let, „umiňuje si, že jednou napíše dobrodružnou knihu s příběhem, který může zažít každý průměrný hoch nebo dívka, a v níž by neměly chybět všelijaké návody k činnostem – děj knihy chce prožít, aby si ověřil, zdali se podle něj čtenář bude moci opravdu řídit,“ píší autoři. Kdo zná Foglarovy knihy, ten ví, že takových knih sepsal mnoho: Pod junáckou vlajkou, Přístav volá, Záhada hlavolamu či Historie svorné sedmy. Nemluvě o asi nejslavnějším Foglarově díle – Rychlých šípech.

Zákaz maminky
Přibližně v té době se také malý Foglar dozví o existenci skautů, jejichž ideály ho nadmíru oslovily. „Poprvé navštěvuje skautský oddíl, cvičí, hodně čte,“ stojí v knize. „Při prodeji losů skautské loterie prostydne, prodělá zápal plic, maminka mu skautování zakázala.“ Pro Jaroslava to bylo holé neštěstí, proti vůli maminky, která živila celou rodinu vystupovat nechtěl.

Jestřábem navždy
Pak ale přišel rok 1923. Foglarovi v tu dobu bylo 15 let, a nejenom, že mu tehdy vyšla tiskem v časopise Skaut – Junák první povídka, „na výzvu bratra Zdeňka vstupuje do 48. klubu oldskautů – Jestřábů.“ Odtud také pramenila jeho přezdívka, která se s ním nesla celý život – Jestřáb. Tu mu přidělili až o pár let později. Psal se rok 1925, kdy Foglar přešel do 34. skautského oddílu. Tam mu měl tehdejší vedoucí přezdívku dát s lakonickým odůvodněním: „Přišel jsi k nám od Jestřábů a jako jestřáb trháš svým perem v kronice.“
Toho roku překročil Foglar práh dospělosti. Také vůbec „poprvé bez jakýchkoliv zkušeností vede tábor“, uvádí Kotyk s Lábusovou. Byla to spíše hříčka náhody, než pečlivý plán. Místo Foglara totiž měli tábor vést dva plnoletí skauti, oba ovšem odřekli. Právě na tomto táboře v „Zátoce neznáma“ spřádá příběhy pro své budoucí knihy. „I prvně zavítá do Sluneční zátoky (název dostane až za šest let).“ Ta se nachází na toku Sázavy poblíž Ledče nad Sázavou.
Na táboře, jak podotýkají autoři, „se rodí první příhody do pozdější knihy Hoši od bobří řeky; po letech na základě jím popsaných zkušeností a návodů táboří nejen tisíce skautů a skautek, ale i děvčat, chlapců a dospělých, kteří nikdy do žádných oddílů mládeže nechodili; tábor je přípravou na život, samostatnost, chlapci a děvčata se musí postarat o střechu nad hlavou, nakácet si dřevo, postavit kuchyň, uvařit si, obstát v slunci, dešti, soutěžích.“

Slavná Dvojka
Rok 1925 je ve Foglarově životě důležitý ještě z jednoho podstatného důvodu. Taktéž se dostal k oddílu, jemuž zůstal celoživotně věrný. Šlo o tzv. Pražskou dvojku, který je dodnes nejstarším skautským oddílem v České republice, jenž byl založen už roku 1913. Foglar přitom zpočátku nelibě nesl, že se „jeho“ 34. oddíl spojil právě s Dvojkou, čímž formálně zanikl.
„Je to duch a ne forma, jenž ve skautingu padá na váhu,“ slyšel v oponentuře na své námitky tehdy 18letý Foglar od skautského vůdce Karla Kalivody. Foglar se už tehdy stal zástupcem vedoucího, aby se za pár let stal vedoucím oddílu on sám. Funkci přitom vykonával neuvěřitelných 60 let, až do svého důchodového věku. S ostatními z oddílu dohledal novou klubovnu v ulici Milady Horákové na Letné, kterou zařídil, uspořádal a vyzdobil tak, že se stala „vzorem pro řadu jiných oddílů, vedle výzdoby, totemu a vývěšky atd. V ní nesměla chybět oddílová knihovnička z darů členů.“

Nesmrtelný odkaz
Foglarovy knihy a komiksy hltali v průběhu uplynulých sta let děti i mládežníci mnoha generací. Byť byla jeho činnost ovlivněna hned dvěma totalitami, Foglar od svých ideálů neustoupil a svůj oddíl vedl i za protektorátu, i za komunismu – byť v té době byl skauting rozpuštěn, a oddíl byl formálně „turistický“. Knihy slavného spisovatele, jenž zesnul v pražské Thomayerově nemocnici 23. ledna 1999 se dodnes vydávají v reedicích. A o jeho významu odpovídá také státní medaile Za zásluhy, jíž posmrtně obdržel v roce 2017.

Celý text, fotografie a video najdete na adrese: https://www.blesk.cz/clanek/regiony-praha-prazane/717017/rozradostnil-miliony-deti-sam-vyrustal-bez-taty-a-v-bide-jestrab-foglar-91-se-narodil-pred-115-lety.html