Jiří Černý: Foglar nám vymyslel chlapectví

„Uměl bys vyjmenovat Rychlé šípy?“ Takhle vážně se mě před třemi roky při veřejné besedě v Divadle hudby zeptal Zdeněk Svěrák, učitel každým coulem.
Vyjmenoval jsem všech pět a Svěrák spokojeně poký­val hlavou. Otázku, kterým z nich jsem chtěl být, po­važoval zjevně za doplňkovou a přátelsky si na ni sám odpověděl: Jistě, i já jsem chtěl být Mirkem Dušínem, jako kdekdo z naší generace.
Celé své dospívání bych mohl dodatečně zmapo­vat podle Rychlých šípů. Když jsem je za války popr­vé viděl ve starých ročnících Mladého hlasatele, byl jsem ještě tak malý a ustrašený, že mému staršímu kamarádovi Němečkovi stačilo, aby mi naschvál str­čil před oči díl kresleného seriálu, ve kterém Rychlé šípy najdou na půdě lebku Maxmiliána Drápa - a už jsem ječel hrůzou.
Na stránkách poválečného Junáka jsem už vedle Rychlých šípů a Bratrstva kočičí pracky rozeznával i jejich autora Jaroslava Foglara. Jeho odchodu z re­dakce a sporu s junáckým vedením jsem sice moc nero­zuměl, ale celým srdcem jsem byl na Foglarově straně a hned jsem začal kupovat jeho nový týdeník Vpřed. Prohlížel jsem ho, pochopitelně, opět zezadu, od po­slední strany s Rychlými šípy. Přečetl jsem romány Hoši od Bobří řeky, Chata v Jezerní kotlině, Záhada hlavolamu, Devadesátka pokračuje a pak už všechno, co Foglar napsal a co mi přišlo pod ruku.
Samozřejmě i já jsem bloudil Prahou a marně pát­ral, kde by mohla být Stínadla. Mým idolem nebyli zpěváci nebo herečky, a dokonce ani hokejisty Zábrodského a Konopáska jsem neměl rád tak oddaně jako Jaroslava Foglara. Podle telefonního seznamu jsem našel jeho byt na Korunní ulici na Vinohradech, ale nikdy jsem se neodvážil tam zazvonit.
Nakonec se přece jen objevila cesta, jak Foglara uvidět: čtenářské kluby Vpředu. Ten náš se jmeno­val Veselí chlapci, měl pořadové číslo hodně přes tisíc a výšivku od firmy Plesnivý na Újezdě. Do Vpředu jsme psali zprávy o tom, co děláme. Na žád­ný článek ze své pozdější novinářské činnosti jsem se netřásl tak jako na okamžik, až objevím ve Vpředu po­vzbudivou větu, že do redakce napsali Veselí chlap­ci. Jednou jsem to už nevydržel a naše hlášení jsem donesl přímo do redakce v Krakovské ulici. Poprvé jsem stál před živým Jaroslavem Foglarem! Naštěstí mi připadal mírný, drobný a klidný; jinak bych se těmi pár vteřinami ani neprokoktal.
Třebaže jsem se v těch letech snažil od rána do večera být Mirkem Dušínem, dotáhl jsem to na sotva průměrné vlče. Bobříka hladu jsem ulovil až napo­třetí, pokusy o bobříka mlčení jsem už ani nepočítal. Mou šikovnost charakterizovala přezdívka Bimbo a ze všech veršovánek Rychlých šípů jsem nejraději cito­val „volají modravé dálky, k večeři budou dnes párky“.
Pokud se někdo Foglarovým příběhům a výchov­ným metodám vysmíval jako ušlechtilému drilu, na mě mohl ukázat prstem jako na odstrašující příklad. Číhal jsem, kde bych jakou babičku mohl převést přes ulici nebojí pustit v tramvaji sednout, jen abych si mohl připsat další dobrý skutek. Nechci ještě ani dnes hodnotit, jak jsme se kdo Foglarovi povedl nebo nepovedl, ale jedno vím naprosto jistě: všechno mě bavilo a byl jsem šťastný.
Když to potom měl nahradit Pionýr, zkusil jsem dvě tři jejich schůze a strašně mě nebavily. Už nikdy jsem tam ani nepáchl.
Jaroslav Foglar mně i s Rychlými šípy sešel z očí, ale nikoli z mysli. Během svých dvouletých novinářských začátků v deníku Československý sportjsem tam nara­zil i na kreslíře Rychlých šípů pana Fischera. I když tam mezi externími výtvarníky tehdy docházel i moderněj­ší Adolf Born, pro mne bylo větším svátkem dýchat stej­ný vzduch se stvořitelem Červenáčka a Rychlonožky.
Nemohu taky zapřít, že ve svém pozdějším hudebně kritickém pohledu na banjistu Marka Čermáka jsem měl co dělat, abych mu podvědomě nefandil za to, že i on se stal jedním z kreslířů Rychlých šípů. A třebaže ze všech písniček o Rychlých šípech považuji za nejvy­dařenější tu od Wabiho Ryvoly, i v ostatních jsem pokaždé - a zejména v dobách pancéřového komu­nismu - cítil pozdrav spřízněné duše. Cejch Rychlých šípů nám už nikdo nesmaže. Ani odchod Jaroslava Foglara za jeho prvním kreslířem doktorem Janem Fischerem. 2. února 1999.

Jiří Černý, NAČERNO v Českém rozhlase, Torst 2000