Budeme pitvat Jestřábovu duši?

Deník je zcela osobní popis dnů v chronologické sestavě – latinsky diarium (diář), německy Tagebuch a francouzsky Mémoire. Deník není většinou určen k tomu aby někdy byl zveřejněn, protože záznamy v něm jsou z 95 procent vysoce osobní, jen pisatele se týkající.
Sám mám hromadu notýsků, můžeme také říci deníčků, s kraťoučkými i delšími poznámkami. Tyto poznámky ale k uveřejnění nejsou určeny.

Pasáže z Jestřábových deníků ale zveřejněny byly a dávám otázku proč se to stalo. Co vedlo iniciátory tohoto kroku k tomu aby odhalili Jestřábovy nejniternější a nejcitlivější stránky?
Možná že to bylo proto, že sami Jaroslava Foglara osobně nikdy nepoznali. Nevěděli, že ten měl dokonce jednou v úmyslu své deníky, které si jako správný písmák psal, spálit.
O vhodnosti Foglarovy karikatury na úvodní stránce tohoto titulu by se dalo možná dlouho diskutovat... (obrázek se po kliknutí zvětší - poznámka redakce)





O svých soukromých poznámkách se Jestřáb nikdy nikomu nezmiňoval – ani své matce, svým příbuzným anebo v oddíle dospělým členům Pracovního kruhu. Právě u těch Dvojkařů, kteří s ním trávili týdně hodně času, mohl předpokládat, že by jeho poznámky pochopili a byli schopni je nějak zpracovat. Ti byli prakticky jeho jedinými kamarády a byli to také jeho nejbližší přátelé. Jeho poznámky v denících byly někdy plné tajemství – jindy to však byly jen upomínky na nutné a plánované aktivity – aby třeba nezapomněl koupit brambory.
Obsah každého deníku je většinou vysoce soukromé povahy. Do deníku se zapisují zážitky, vlastní aktivity, ale i nálady a pocity a to vše se vyznačuje vysokou mírou subjektivity. Psaní deníku prý může být někdy i psychologická svépomoc.
Vážné zahraniční studie totiž ukázaly, že psaní deníku může mít i léčivý účinek, zejména při zpracovávání negativních zkušeností. A těch měl Jaroslav Foglar ve svém životě hromadu. Takže psaní deníčku bylo pro Jestřába možná jistou osobní terapeutickou metodou.
Ve srovnání s jeho ostatním psaním, ať už to jsou kroniky, Čigoliga, Gonia anebo později Vánoční sešity, které doplňoval svými vysoce kreativními kresbami, kde k psaní textů používal různé barevné pastelky a nalepoval k tématu na stránky vhodné artefakty (usušené listy, tramvajové lístky, účty), jsou jeho poznámky v jeho denících stručné a méně dekorativní.

Vrtá mi hlavou, co vedlo k tomuto kroku ty, kteří nechali jeho osobní deníky pro širokou veřejnost vytisknout. Asi neznalost jeho duše, neznalost jeho myšlení a neznalost jeho běžného života.
V dnešním hektickém světě se asi nějaké dlouhé uvažování ani přemýšlení nenosí, o etické zodpovědnosti mluvit radši nebudeme – a tak děj se vůle páně „vezmeme část toho co napsal, to má spousta lidí ráda a mají o to eminentní zájem“ a vytiskneme to. Uvažování o nějaké etice asi nebylo na místě – spíše převažoval ekonomický zájem – „to se bude jistě dobře prodávat“. A tak je tato knížka se svou cenou přes 800 korun asi dost lukrativním kšeftem.
Proč ale odhalovat ledví člověka a dát na pospas všem jeho tehdejší osobní problémy a myšlenky? Přece nebudeme bádat a pitvat jestli Jestřáb radši nosil zelené ponožky nebo bílé, jestli nosil trenýrky modré nebo červené, jaký kšilt měla jeho čepice a kolik nasbíral uzávěrů od pivních láhví. To jsou nepodstatné údaje.

Poptal jsem se po osobách, které Jestřába osobně znaly, kteří s ním měsíce, možná roky několikrát za týden měly co do činění. Většinou jsou to bývalí členové jeho oddílu. Málokterý z nich je ochoten souhlasit s uveřejněním Foglarových „osobních tajemství“.
Spíše vládne v jejich řadách názor, že jenom badatel, vědec, starající se do hloubky o věci kolem skautingu, Dvojky, Foglara, může podobné podrobné údaje použít při své práci.
Proto bych přístup k Jestřábovým deníkům omezil jen na povolení pro vážné zájemce a nikdy bych i třeba část jeho deníku už nenechal vytisknout pro veřejnost.
Jestřáb byl vždy tajnůstkář. Kdyby měl možnost jistě by zveřejnění jeho nejosobnějších myšlenek a úvah rázně zamezil. On si totiž psal deníček jenom a jenom pro sebe.