Večer píši v kanceláři dopis Šaldovi a jedu s ním do Košíř

Nápaditost, autorský um a vize. Nápaditost, podnikatelský a řídící um a vize. Nejstručnější charakteristika dvou mužů, jejichž pracovní životy se protnuly, aby na čas daly vzniknout něčemu, co nás může svým způsobem dodnes ohromit. Oba ve svém oboru dosáhli na vrchol a své souputníky v čase ve svých oborech velmi výrazně předstihli. A vlastně je dosud nikdo z jejich vrcholků nesesadil.
Dva Jaroslavové. Foglar a Šalda.
O Jaroslavu Foglarovi zde nyní jen v bodech připomeňme, že kromě jiných míst mu některé jeho práce vycházely v nakladatelství a vydavatelství Melentrich, že právě Melantrichu poprvé v lednu 1934 navrhl vydávat časopis pro děti, že první číslo tohoto nového časopisu Malý – později Mladý hlasatel vyšlo před devadesáti lety 7. 9. 1935, že Jaroslav Foglar do redakce časopisu nebyl přizván, ale přispíval externě, že zaměstnancem akciové společnosti Melantrich se stal v polovině února 1938 a pracoval v propagačním oddělení, že po mobilizaci v září roku 1938 a Mnichovské dohodě bylo vydávání Mladého hlasatele Melantrichem pozastaveno, až přišel 15. listopad 1938…
Jaroslav Šalda se narodil 27. 3. 1880 v Praze jako nemanželský syn do velmi chudých poměrů, vyučil se a dalšího formálního vzdělání se mu již nedostalo. Na půdě pozdějšího Melantrichu začínal pracovat od píky už od počátku minulého století a vypracoval se až na ústředního ředitele společnosti Melantrich a tuto pozici si v postupně největším a prestižním provorepublikovém nakladatelském a vydavatelském domě s vlastní tiskárnou a dalšími aktivitami podržel od roku 1924 do roku 1945. Zaměstnanci v Melantrichu mu říkávali plantážník, prý podle širokého pole působnosti, které se pod jeho vedením podařilo Melantrichu dosáhnout. A my tak už víme, odkud se vzal výraz plantážník v kresleném seriálu Rychlé šípy. I pan ústřední ředitel Šalda posuzoval v roce 1934 předložený návrh Jaroslava Foglara na nový dětský časopis a kývl na něj v roce následujícím. Jaroslav Šalda zemřel před šedesáti lety v Karlových Varech 31. 5. 1965.
Ale my se teď vrátíme do již zmíněného 15. listopadu 1938.

Jaroslav Foglar si toho dne do svého deníku kromě jiného poznamenal: “Dozvídám se, že dr. (Karel, pozn. red.) Bureš bude dělat Mladý hlasatel a já mu mám pomáhat. (Dr. Břetislav, pozn. red.) Mencák má výpověď. (B. Mencák vedl redakci Mladého hlasatele do 24. 9. 1938, do pozastavení vydávání Mladého hlasatele, pozn. red.)… Doma přemýšlím o nových úkolech v Hlasateli.”
O den později zapisuje:
“Středa 16. 11. 1938
Mladý hlas. se stěhuje do ředitelství (dr. Bureš) a já se asi postěhuji s ním.”
Opětovnému rozjezdu Mladého hlasatele a novému složení redakce Melantrich věnoval takovou pozornost, že oba nováčci Karel Bureš, který do té doby s Mladým hlasatelem neměl nic co do činění - byl sportovním redaktorem a později vedoucím redaktorem sportovních melantrišských časopisů, a Jaroslav Foglar byli pozváni na jednání k samotnému panu ústřednímu řediteli Šaldovi.
Deník Jaroslava Foglara o tom hovoří:
“Čtvrtek 17. 11. 1938
Měli jsme jít s dr. Burešem k Šaldovi do Košíř ohledně HLASATELE, ale jdeme až zítra dopoledne.
Večer doma píši články, které chci Šaldovi zítra ukázat.
Pátek 18. 11. 1938
Dopoledne jsem prohrál u Šaldy svůj boj o redaktorství Hlasatele.
Doma přes poledne jsem zdrcen a chci odejít od Mel. (Melantrichu, pozn. red.)
Večer píši v kanceláři dopis Šaldovi a jedu s ním do Košíř.”
Do Košíř? Pořád do Košíř?! Vždyť Melantrich přece sídlil ve svém rozsáhlém komplexu na Václavském náměstí. Kam to tedy páni redaktoři Mladého hlasatele vlastně mířili?!
Cíl cesty – pro ně - nebyl nijak záhadný.
A pro nás? Pojďme se společně – zřejmě zcela poprvé – na cestu k panu řediteli Šaldovi “do Košíř” vydat i my.
Tramvaj nás doveze od Anděla na Klamovku, odkud pěšky vystoupáme do ulice Na Hřebenkách a v ní dojdeme před číslo domu 12/1882. Nenechme se vykolejit tím, že místo na území Košíř dnes jsme na půdě Smíchova.
A stojíme před – nyní památkově chráněnou – funkcionalistickou vilou, kterou si pan ústřední ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda nechal postavit v roce 1928 a upravit v roce 1937. Vidíme tedy stavbu takovou, jak ji v listopadu 1938 viděl i Jaroslav Foglar.
A jak viděl Jaroslav Foglar po deníkové poznámce z 18. 11. po návratu z Košíř, že je zdrcen a chce odejít z Melantricha další dny? No – úplně jinak. “Stěhuji si šuplata do redakce.” – zapsal si o pár dnů později. A třeba takový čtvrtek 24. 11. 1938?: “Druhý den v redakci Hlasatele. Dobře se mi to líbí.” Tak vida, opět – i tehdy – platilo “Ráno moudřejší večera!”.
A jak to bylo ještě dál?
Ale to už na rozdíl od téměř dosud v mlze zahalených Košíř přece dobře víme. Už v prosinci si na poslední stránku Mladého hlasatele pod vedením nové redakce vyšlapaly cestičku Rychlé šípy a celý obsah časopisu se změnil tak, že jeho náklad rostl od čísla k číslu, stejně tak jako jeho obliba.
Stojí tedy za to dnes znovu, před košířskou vilou, vyzdvihnout nápaditost, autorský um a vize a nápaditost, podnikatelský a řídící um a vize dvou Jaroslavů, jejichž pracovní cesty se na čas protnuly.
Jaroslava Foglara, spisovatele a redaktora a Jaroslava Šaldy, ústředního ředitele Melantrichu.



Foto: Milan Lebeda, 31. 5. 2025