Po svém příchodu do Karviné v roce 1960 jsem se často dostával do Ostravy. Bylo to nejbližší správní, hospodářské i kulturní centrum, kam mě přiváděly služební i soukromé zájmy, takže jsem se tu seznámil s řadou lidí z nejrůznějších oblastí kulturního a uměleckého života.

Našel jsem tu také nejtrvalejšího a nejvýznamnějšího životního přítele, Stanislava Sohra.

Jak všichni dobře víme, v pozdních letech svého života Jestřáb začal jezdit do zahraničí – jmenovitě do Švýcarska. Nebudu se rozpisovat o problémech, které Jestřáb asi měl, než se mu podařilo získat „Výjezdní doložku“. Bylo to jistě pro něj velice obtížné, když byl v t.zv. „klatbě“, ale doložku několikrát dostal. V jeho osobních poznámkách uložených v Památníku národního písemnictví se dočteme jak měl vždy až do posledního dne před odjezdem strach, že tentokrát výjezd neklapne. Jezdil s Čedokem a pokaždé se setkal ve Švýcarech s rodinou Gelnarů / Jandů. Snad by se něco konkrétního dalo zjistit z jeho papírů a deníků, ležících v 279 kartonových škatulích v PNP. U Jandů se ale zastavil pokaždé. Nevím jak se seznámili, vím však, že paní Hanička, jak ji Jestřáb později nazýval, (tenkrát byla ještě vdaná Jandová, dnes je zase Gelnarová), byla jeho velikou fanynkou a příznivcem. Když zjistila, že Jestřába osobně znám, hned jsem stoupl v jejím žebříčku důležitých osob. Dokonce mne prosila, když jsem se s Jestřábem domlouval na tom, že se potkáme, abych o Jestřábovi „nikomu – ale skutečně nikomu – neříkal“, protože chtěla mít svůj idol Jaroslava Foglara jenom a jenom pro sebe – její komentář byl: „Ještě by nám ho přebrali“.

28. říjen: Medaile Za zásluhy pro Jaroslava Foglara
[ Autor: Milan Lebeda - Alpín | zařazeno: 28. 10. 2011 | přečteno 6792 ]

Medaile Za zásluhy I. stupně Za tři měsíce si připomeneme třinácté výročí úmrtí a v polovině příštího roku již sto pět let od narození Jaroslava Foglara, nepřehlédnutelné osobnosti naší země s výrazným generačním přesahem.
Osobnosti, na kterou dosud žádné státní vyznamenání „nezbylo“.
Nejvyšším naším stolcem dosud nedoceněný a tedy i neoceněný Jaroslav Foglar se zasloužil o pestřejší, činorodější a nápaditější dětství mnoha generací českých (i slovenských) chlapců a děvčat od třicátých let minulého století, a svůj neokázalý vliv si po desítky let, bez ohledu na politický režim či státní zřízení, udržel.
A je nanejvýš paradoxní, že právě minulý režim, který Jaroslava Foglara dvakrát nemusel, je dodnes zatím tím jediným nejvyšším formálním ocenitelem, který autorovi, jehož po většinu svého vládnutí umlčel, vyslovil své díky – konkrétně svým nejvyšším resortním oceněním v roce 1987 tehdejší ministr kultury ČR.

Od poloviny osmdesátých let minulého století se v rámci určitého uvolňování ledů ve společnosti začaly konat na nejrůznějších místech republiky besedy s Jaroslavam Foglarem.
Středočeská Příbram přivítala Jestřába v roce 1989 hned dvakrát: 13. 6. v podnikovém přednáškovém sále Kovohutí a 6. 11. v městském divadle.
Listopadovou besedu moderovanou Ivanem Vápenkou – Ivou se podařilo kompletně včetně následné autogramiády uchovat na filmovém záznamu.

Vracenky se vracejí nejen do uliček Františku v Praze, ale také jako připravovaný amatérský dokument o této hře. V současné chvíli jsou natočeny a zpracovávány první záběry.

Krátkometrážní dokument Petra Kotka Cesty za modrým světlem natočený v roce 1986 v prvním ročníku FAMU o pátrání v křivolakých uličkách Starého města po foglarovských motivech a o tehdejší tajemné organizaci Vontů...

Třináctka je v díle Jaroslava Foglara číslo nepřehlédnutelné, ba mohutně zvýrazňované.
Stala se i jedním z dílčích prvků tradic a zvyklostí Jestřábova oddílu Pražská Dvojka. Rovněž v reálném foglarovském světě lze vyjmenovat některé události či údaje, které se navázaly na číslo třináct.
Poprvé se však můžeme seznámit s opravdovou „nešťastnou“ respektive smolnou třináctkou přímo ze života rodiny Foglarových, přesněji řečeno Marie a Jindřicha – rodičů Jaroslava Foglara.
A ne ledajakou. Jde hned o spojení pátku a třináctého dne v měsíci.
Navíc se jedná s největší pravděpodobností o nejstarší doloženou „magickou“ třináctku v Jestřábově okruhu. Můžeme se tedy oprávněně domnívat, že následující zápis z rodinné kroniky mohl být v pozdějších letech pro mladého J. Foglara jedním z impulsů pro budování kultu „třináctky“.

13/7 1900 v pátek večer ztratil snubní prsten.

Jsou v historii lidstva události, nad kterými se zdráháme vůbec uvěřit, že je jejich hybatelem lidská bytost.
Nikdy nepochopitelná krutost oficiální politiky hitlerovského Německa, která se neštítila vzít do svých rukou v duchu nacistických nelidských tzv. norimberských zákonů osudy mnoha lidí jen na základě jejich rasy, je dosud neodpustitelná a nezapomenutelná. A také nezapomenutá - to díky vzpomínkám a pamětem nejen těch, kteří přežili…
Jedním z těch, kteří nám předali své zážitky, je Martin Glass. Před sedmdesáti lety malý chlapec z pražské židovské rodiny. Četl Foglara. V dubnu 1942 jej jako tzv. „rasově méněcenného“čekal transport do Terezína, do ghetta právě především pro židovské obyvatelstvo z Protektorátu Čechy a Morava zřízeného velmi rychle v listopadu 1941, krátce po nástupu Reinharda Heydricha koncem září téhož roku do funkce zastupujícího říšského protektora.

Všichni známe omílanou otázku Jakou knihu by sis vzal na opuštěný ostrov?
Malý Martin byl postaven před obdobnou otázku, jen za neskonale smutnějších a ponižujících okolností. Neptali se jej totiž v rámci nějaké hry či ankety. Otázka vytanula v důsledku konkrétního naplňovaní nacistické vize tzv. „konečného řešení židovské otázky“.
Ta Martinova otázka by se dala postavit takto: Jakou knihu si vezmu do Terezína?
A jeho odpověď známe: Záhadu hlavolamu!
Vzpomíná na to:
"Bratr mi daroval k devátým narozeninám knihu Jaroslava Foglara "Chata v Jezerní kotlině" a pokud vycházel, kupoval jsem si Mladého hlasatele. V něm vycházel na pokračování román "Záhada hlavolamu", který mi tatínek svázal a já si tuhle knížku jako jedinou vzal s sebou do Terezína. Tam jsem ji ale dal jako vklad do svépomocné knihovny a když organizátor knihovny odjel transportem, zůstala mi nějaká bezvýznamná knížka. Na dobírku jsem si tehdy také koupil dřevěného "ježka v kleci". K Záhadě hlavolamu jsem se zase vrátil až dlouho po válce."

"13/7 1900 v pátek večer ztratil snubní prsten."

Urna s popelem spisovatele Jaroslava Foglara byla právě před deseti lety (6. dubna 1999 dopoledne) uložena do rodinného hrobu na Vinohradském hřbitově. Pietního aktu se zúčastnili pouze nejbližší příbuzní.

Právě před deseti lety 30. března 1999 se pod záštitou tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála udílely Nakladatelské ceny za rok 1998.
Jaroslav Foglar obdržel in memoriam hlavní nakladatelskou cenu. Z rukou Pavla Dostála a generálního ředitele ing. Pavla Zelníčka ji převzal synovec Petr Foglar.
Nakladatelskou cenu za grafickou úpravu souborného vydání Rychlých šípů obdržel Oldřich Pošmurný.
Čestné uznání za mimořádně kvalitní práci při výrobě Rychlých šípů obdržela tiskárna Graspo ze Zlína.

Souborné vydání RŠ bylo navíc vyhodnoceno jako nejčtenější kniha roku 1998 i přesto, že se na pultech knihkupectví objevila až před Vánoci. V únoru 1999 získaly Rychlé šípy v Památníků národního písemnictví navíc tzv. Zlatou stuhu.
Škoda, že se těchto ocenění Jaroslav Foglar už nedočkal.

V souvislosti se zveřejněním pozoruhodného článku v týdeníku Květy č. 7/2009 věnovanému fenoménu Rychlých šípů (viz informace v Aktualitách) je možné připomenout, že uvedený týdeník sehrál poměrně významnou úlohu téměř před dvaceti lety, když ve svém posledním čísle v roce 1989 (tedy v samém závěru tzv. Sametové revoluce) zveřejnil rozhovor s Jaroslavem Foglarem a jako první v tehdejším Československu začal zveřejňovat - stránku po stránce - komix Rychlé šípy v rámci dětské rubriky Kvítko.

Prožil jsem řadu trampských období, od pražských začátků s Bublavým kaňonem poblíž Nezabudic přes období liberecké s ponurým Islandem až po dobu ústeckou, kam lze zařadit Ranch 7D pod Jedlovou, ale i Hrádek-Helfenburk u krásného městečka Úštěk… Každý z těchto campů byl ve své době pro mě „nej“. Pokud moje čundrování za těch třicet let něco spojuje, pak nikoli camp, ale moje neuvěřitelné štěstí na živelní pohromy. Nosil jsem s sebou kromě usárny i déšť – a to všude, kam jsem vyrazil, až mi začali říkat Obchodník s deštěm.

Například Island. Nezažil jsem tam snad jediný krásný den, znám jen mlžnou stěnu, na kterou lze v noci od ohně vrhat obrovité stíny. Zapadl jsem tam sněhem jedné dubnové noci. Přišel jsem tam po dvouhodinové cestě z Maxova v průtrži mračen. Prchal jsem odtamtud s tříletým Fredem na usárně v lijáku, jaký ani pamětníci nepamatovali, jednou v půli května jsem před deštěm skočil do jedné z jeskyní na ponorném potoce pod přehradou, abych se ocitl po pás ve sněhu… A to se ani nehodlám rozepisovat o tom, jak se mi jednou při sušení u ohně tak strašně srazily zuté boty, že jsem druhý den postával v ponožkách na balvanu, odhodlán oloupit o boty prvního turistu. Dočkal jsem se ho – a byl jednonohej!