| STÍNADLA |
Bohousek Zde
Rubriky
Nejčtenější články vydané v posledních 30 dnech
Prahou Jaroslava Foglara

Bydliště
Pracoviště
Klubovny
Tábořiště
Místa inspirace

Foglarovský svět
Tipy a vzpomínky pište na info@bohousek.cz, předmět: Prahou Jaroslava Foglara
Foglarovky
Bohoušek doporučuje

Extrémně levicový deník vzpomínal na čtenářské kluby!

[ Autor: Tomáš Hromádka - Krizmen | zařazeno: 28. 5. 2002 | přečteno 409 ]

Před několika lety vycházela na stránkách Haló novin zajímavá a nepolitická rubrika "Haló spojka" věnovaná v jisté době i v pozitivním smyslu foglarovským věcem a aktivitám (už bohužel nevychází) - na stránkách těch novin, které vydává prostřednictvím firmy politická strana navazující na KSČ – strana, která Jaroslava Foglara příliš v lásce neměla. Vyšel tam i rozhovor s Jaroslavem Foglarem – Třináct otázek pro autora třinácti bobříků. Snad to byla jakási rehabilitace Jestřába – kdo ví. Pomalu už jsme si proto v poslední době zvykli na opětnou (a snad i trochu podnětnou) kritiku Foglara z úst někdejších Jestřábových podporovatelů panů Strože (vydavatel Foglarovek v exilu), Sýse a jiných na stránkách tohoto deníku (jenž spolu s Právem jsou jedinými novinami v českých rukou) v tamní příloze. O to překvapující a možná i potěšující je článek, který vyšel v Haló novinách 3. května a byl cele věnovaný... vzpomínce na čtenářské kluby Jaroslava Foglara.

BOJUJÍCÍ PRAHA OČIMA OBYČEJNÉHO KLUKA Před několika dny přišel k nám do redakce starší pán. Představil se a chtěl si promluvit o tom, co ho trápí, nebo spíš štve. Když prý v poslední době sleduje nestydaté nároky odsunutých Němců a líčení nacistů málem jako nevinných obětí války, vybavují se mu zvěrstva, která viděl jako patnáctiletý žižkovský kluk na vlastní oči ve dnech pražského povstání. I hrůzy, o nichž slyšel vyprávět svého tátu a jiné svědky. Nechala jsem ho vyprávět a teď i vám nabízím docela obyčejné vzpomínky obyčejného kluka na neobyčejné májové dny roku pětačtyřicátého. Vzdušné, alias Rudé šípy Těžko si dnes dokážeme představit dusné časy nacistické okupace. Tedy my, kdo jsme je nezažili. I klukovská naivita mohla skončit tragicky. Tak jako Mirkovy Rudé šípy. »Jako kluci jsme za okupace žili příběhy Rychlých šípů a vůbec foglarovkami. Mně, protože jsem Mirek, kluci přezdívali Dušín, kamarád Jarka byl zase pro nás Metelka. Četli jsme Mladého hlasatele a rozhodli jsme se založit klub. Bylo nás šest, chtěli jsme si říkat Rudé šípy a napsali jsme o tom do redakce. Jednou u nás doma zazvonil mladej pán, pěknej, štíhlej a chtěl se mnou mluvit. Byl to sám Foglar. Řekl mi, abych svolal hochy, že si promluvíme, že nás vyfotí do Hlasatele, a taky že spolu budeme mít jedno tajemství. Svolal jsem kluky, sešli jsme se na Židovských pecích a Foglar nám povídal, že nás přijímají, ale že budeme muset změnit jméno. Co prý jsme mysleli těmi Rudými šípy. Povídám, že Indiány. A on na to, že rudí se říká i komunistům. Kdybychom si nechali tohle jméno a přišla nám na to cenzura, tak by to mohlo špatně dopadnout, třeba by i rodiče mohli skončit v koncentráku. Takže si najdeme nové jméno a spolu s ním, s Foglarem, budeme sdílet do konce války tajemství našeho pravého názvu. Nakonec se tedy náš klub až do konce války jmenoval Vzdušné šípy.« Tíživá doba strachu Protektorát byl vůbec plný zákazů a tvrdých trestů. Člověk se mohl dostat do maléru, ani nevěděl jak. Ale lidé, navzdory strachu, přece jen drželi při sobě. »Jídla bylo málo, maso jen na lístky a byl ho kousíček. Děda byl řezník, takže nám občas poslal poštou v balíčku kousek masa. A někdy ho špatně zabalil, takže prosáklo obalem. Všechny balíčky ale došly, i když bylo na první pohled jasné, co je v nich. Nikdo nás neudal. Přitom za maso načerno byl koncentrák.« Nebo jiná vzpomínka pana Mirka. »Táta byl živnostník, krejčí. Rád si večer zašel do hospody na pivo. A najednou šťára, někoho hledali a kontrolovali průkazy. A táta si ho zapomněl doma. Velmi opatrně se ho ale zastal český policajt, že prý ho zná a ví, kde bydlí. Bylo půl dvanáctý v noci, my už jsme spali a najednou nás táta vzbudil a šeptal Nelekejte se, zůstaňte tiše, je tu se mnou gestapo. Gestapáci celí vzteklí čekali venku přede dveřmi bytu, než jim táta donese průkaz. Nešli dovnitř, ale stačil nějaký hluk a vpadli by do dveří. I tak byli pěkně naštvaní, takže táta musel druhý den do Pečkárny. Když ho vyslýchali, ptali se ho taky, kudy šel, a on povídá, že kolem Masarykova nádraží. A to neměl říkat. Jméno Masaryka se nesmělo vyslovit. Hned dostal pár ran do obličeje a pak ho doslova vykopali ze dveří. A táta byl rád, že to tak dopadlo.« Jak to bývá, lidé jsou dobří a špatní, odvážní i zbabělí, ale nejsou všichni stejní. Platí to v míru i ve válce. I v jednom jediném domě v Biskupcově ulici na Žižkově. »U nás v baráku bydlela Němka, provdala se za Čecha a oba syny jí odvedli na východní frontu. Jak ta nadávala na nacisty! Všichni jsme měli vybrakovaná rádia, abysme nemohli poslouchat zahraniční rozhlas. Ona, zřejmě jako důvěryhodná, měla rádio v pořádku a chodila nám vyprávět, co hlásil Londýn a jak Rusové bijou fašisty. Nebo v druhém patře, tam bydlel policajt, prý tajnej. Nevěděli jsme, co vlastně dělá, ani jestli má něco na svědomí, ale nikoho z okolí nikdy neudal, i když bylo za co. A když ho táta šel za povstání odzbrojit, bez řečí mu vydal pistoli.« Hoří Staroměstská radnice! Mirkův táta odešel z domova pátého května. Byl nevoják, střílet neuměl, ale vydal se na Vinohrady stavět barikády a pomáhat povstání, jak se dalo. Nakonec pomáhal ošetřovat raněné ve škole na Lobkowiczově náměstí. »Ošetřoval barikádníky i náhodně zraněné chodce, ošetřoval i Němce. Když mu nadávali, že se stará i o fašisty, odbyl je, že jsou to nakonec taky jenom lidi. Přece se nebude koukat, jak vykrvácí z rozstřílené nohy.« V ulicích se střílelo, z centra města duněly kanóny. »Lidi říkali, že hoří Staroměstská radnice. S kamarádem Jarkou jsme se vypravili potají na půdu. Chtěli jsme se rozhlédnout z vikýře, jestli dohlédneme až na radnici. Půda musela být kvůli požárnímu dozoru při náletech otevřená, byla tam vědra s pískem na hašení a bedny. Jarka jednu přisunul pod vikýř a vykoukl ven. Viděl hustý dým nad Starým Městem. I já se vyšplhal na bednu. Netušili jsme, že na druhé straně domu mají nacisti na půdě kulomet a odstřelovací pušky. Pak Jarka našel na půdě přílbu požární hlídky, nasadil si ji na hlavu. Prostě dělal frajera. Znova jsme oba vykoukli z vikýře. Najednou se ve dveřích na půdu objevila máma a vyhnala nás z půdy. Sotva se za námi zavřely plechem pobité dveře, ozvala se dlouhá kulometná dávka. Střecha v okolí vikýře byla celá rozbitá. Máma nám vlastně tenkrát zachránila život.« V celém městě byl přísný zákaz vycházení a ozbrojené skupiny okupantů střílely bez varování. »Měl jsem spolužáka, výborně se učil, nějaký Šulc, doučoval mně němčinu, ta mi totiž nešla. Bydlel kousek od nás v přízemí. Jenom vykoukl ze dveří a fašisti to do něj našili. Zastřelili ho. Stejně jako o rok staršího kluka zastřelili na ulici. A on se jenom potřeboval dostat z práce domů.« Zákaz vycházení byl krutý, lidé netušili, co se venku děje, měli hlad, protože žádné zásoby jídla za války doma neměli, a jít něco nakoupit nešlo. »Nebylo co jíst a najednou někdo přinesl zprávu, že na Vackově se peče. Byla tam pekárna a pekli chleba. V baráku nebyla ani kůrka, tak se máma rozhodla, že chleba pro celý barák donese. Já jsem jí to vymlouval, musela projít kolem opevněné hlídky, která střílela bez varování. Říkal jsem jí, že táta je pryč a nevíme, co s ním je, jestli ji zabijou, tak co si my tři děti počneme. Ale máma si vzala baťoh na záda, na ruku naší tříletou sestřičku a šla. Se sestrou jsme se doma klepali strachy. Možná proto, že máma nesla na ruce dítě, si na ni netroufli střílet. A donesla tenkrát snad sedm bochníků. Podělili jsme se se sousedy v baráku, uvařili si trochu melty a bylo chvíli po hladu.« Vraždění v ulicích »Za stanicí elektrické dráhy Ohrada, v bývalé Českobrodské ulici, fašisti vyvlekli asi dvacet lidí z domů a sklepů a hnali je před tankem jako živý štít. Nakonec je všechny postříleli z kulometu. Chtěli prostě zastrašit povstalce i všechny ostatní, zlomit jejich odpor. Byla to sprostá a zbytečná hromadná vražda. A nebyla jediná. Přišel k nám můj spolužák Radan a v ruce nesl čepici svýho táty. Jeho táta byl příslušník finanční stráže a bojoval v povstání. Ptal jsem se Radana, proč nese tátovu čepici. A on povídá, že našel tátu mrtvýho, jen ta čepice byla celá. Stalo se to za Vackovem na malešické silnici. Skupině povstalců fašisti naznačili, že chtějí vyjednávat. Chlapi se sebrali, na pušky uvázali bílé kousky látky a šli vyjednávat. Fašisti je vyzvali, ať složí zbraně, jinak vyjednávat nebudou. A když povstalci zbraně skutečně složili, zahnali je do škarpy a všechny je postříleli. Mezi mrtvými byl i Radanův táta.« Snad až do smrti budu mít před očima umučené a zastřelené lidi, nedbale zasypané v zákopu za školou Na Pražačce. Když jsme konečně mohli devátého vyjít z domu, vydali jsme se tam s kamarádem Jirkou. Lidé donutili německé zajatce, aby těla vytahovali ze zákopů a omyli. Bylo jich sedmnáct. A mezi nimi i můj známý z tělocvičny, národností Bulhar, štíhlý, nenápadný člověk. Ale ten když to v tělocvičně rozbalil! Byl výborný gymnasta. Teď neslo jeho tělo stopy po mučení a byl popraven střelou do týla jako všichni ostatní. Všichni měli svázané ruce za zády. Podíval jsem se do tváře jednoho mrtvého a on měl vyloupané oči. Prostě hrůza, kterou si pamatuju dodnes.« Člověk nemusí pokaždé vidět hrůzu na vlastní oči, někdy stačí vyprávění, fotografie. »Po válce všude tam, kde za povstání zemřeli lidé, visely pamětní desky, často jen improvizované, a stáli u nich ve výročních dnech pionýři čestnou stráž. Nebylo to zdonucení, jak se dnes tvrdí. Lidé si prostě chtěli pamatovat a uctít památku padlých. U desek nechyběly fotografie obětí i fotografie jejich vraždy. Snad ta nejhroznější visela řadu let na vrátnici vozovny elektrických drah Na vápence. Nevím, kdo tenkrát vyfotil bestialitu vraždy tramvajáka. Byl na ní muž s vytřeštěnýma očima, křičícími ústy a rozpáraným břichem, z kterého se valily vnitřnosti. Vedle něj v hrdém postoji dva týpci v kožených kabátech gestapa a kolem spokojení němečtí vojáci. Možná si to vyfotili sami, aby se mohli chlubit.« Zajatci a hrdinové Škola Na Pražačce sloužila během okupace ubytování německých vojáků, kteří se připravovali k odjezdu na východní frontu. »Ke konci války se tam objevovaly starší ročníky a docela mladí kluci. Hitler už neměl vojáky. Bývalo jich tak kolem tří stovek. V květnu tam byli právě mladí kluci. Když fašisti utíkali z Prahy, to bylo navečer osmého, na kluky se vykašlali. A klukům nezbylo než se vzdát. Složili zbraně, klekli si na kolena, plakali a prosili, aby jim lidi neubližovali. A nikdo jim nezkřivil ani vlásek na hlavě.« S těmi, kdo se vzdali, se zacházelo slušně. Ale všichni se nevzdali. »Nahoře v Biskupcově bydlel Němec a ten devátého zuřivě střílel z okna po lidech. Přitom ulice kolem byly plné lidí, kteří vítali Rudou armádu v sokolských krojích a svátečně oblečeni. A na ně střílel. Takový malý zaprášený ruský voják povídá - Ničevó! Davaj dvuch Germanov. A šel chlapa odzbrojit. Myslel si, že na svoje střílet nebude. Ale střílel. Když ho vyvlekli ven, vztekal se, mlátil sebou a nadával jako nepříčetnej. Lidi stáli kolem a jedna stařenka povídá - Pusťte mě na něj, syna mi zabili v koncentráku, já ho aspoň, pacholka, klepnu holí. Najednou se Němec vytrhl, vzal flintu policajtovi, který ho držel a chtěl střílet do lidí. Hned mu ji sebrali a bylo vidět, že policajt je s trpělivostí u konce. Když dostal do ruky znovu svou flintu, praštil Němce pažbou do hlavy.« Mirkův otec chodil také po bytech odzbrojovat Němce, jako ozbrojený doprovod měl jednoho vlasovce. »Některý vlasovci tady udělali kus práce a pomohli, snad se chtěli takhle ospravedlnit, ale některý šli proti našim lidem. Tenhle tátův společník byl dobrej. Procházeli ulicí za náměstím a najednou křik, že někdo stříli z okna po lidech. Šli blíž a koukají - v jednom okně je díra. Tak šli do bytu, kde bydlely dvě Němky. Ty naříkaly, zaklínaly se tátovi, že u nich nikdo není. Vlasovec zatím prohledával byt a najednou ve skříni něco zaskřípělo. Nerozmýšlel se dvakrát a pustil do skříně dávku z automatu. Vypadl mrtvej Němec s pistolí v ruce. Střílel patronami dum dum a měl na svědomí pět lidských životů.« Mirkův táta měl štěstí, přežil své dny v odboji ve zdraví. »Po válce jsem se táty často ptal, proč si nenechá vystavit nějakou bumážku, že byl čtyři dny v odboji. Vysmál se mi, prý k čemu by mu takovej papír byl. To jeden jeho kolega krejčí to určitě věděl. V povstání moc zbraní Pražané k dispozici neměli, tak když běžela zpráva, že na nákladovým nádraží Žižkov rozdávají zbraně a výstroj, chlapi tam běželi. Tenhle krejčí taky. Ulovil tam vysoké kožené boty. Když si je hrdě nesl domů, vystřelili na něj Němci a zranili ho do ruky. A byl z něj rázem hrdina.« Střípky Miroslavových vzpomínek končí. Vyprávěl je tak, jak mu je paměť zachovala. Mohou postrádat přesnost archivních dokumentů. Mohou být i neúplné. Ale mají sílu osobního prožitku, i když jsou to jen obyčejné vzpomínky obyčejného žižkovského kluka na neobyčejné dny před sedmapadesáti lety. (in: Haló noviny, 3.5.2002)


Foglarovské výroky
„Křičte si na mne, řežte si mne, mučte si mne chlebovou polívkou - přece jsem nejšťastnějším chlapcem: Vždyť jsem viděl Rychlé šípy!“ - Tlouštík v den svého prvního setkání s Rychlými šípy.
Vyhledávání
 
KNIHA NÁVŠTĚV
Bohouškovy trvalky
Výročí roku 2024
13 otázek - kvízy
Nejkomentovanější
Vyšlo od roku 2018...
19. 03. 2024
Počet komentářů: 24

Ocenění a vyznamenání pro Jaroslava Foglara
16. 04. 2024
Počet komentářů: 9

Jan Trojan - Roy: "Foglarovo dítě"
19. 03. 2024
Počet komentářů: 5

Saturnin a Stínadla - aneb Setkání Lídy Baarové a Adiny Mandlové v Havlově vaně
04. 04. 2024
Počet komentářů: 1

reklama

* Bohouška připravuje redakce ve složení: Milan Lebeda - Alpín (vedoucí), Petr Molka - Best (webmaster), Tomáš Hromádka - Krizmen (redaktor). Bohoušek je připravován ve spolupráci s Pražskou pobočkou SPJF.
* Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce a vlastníků autorských práv. Bez souhlasu redakce nesmí být žádná část Bohouška publikována a to jak v tištěné, tak elektronické podobě.
* Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
* Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
* Zprávy, příspěvky a žádosti můžete poslat na .