Ivo Fencl: Foglar a já

Na schůzích Obce spisovatelů si někdy představím, že by mezi nás ještě i dnes občas přišel i Jestřáb. Je to samozřejmě nesmysl, vždyť už by mu bylo 98 let, nicméně nezapomeňme, že sám Foglar to říkával, jak by se rád dožil věku své maminky, a ta, jak víme, odešla až ve věku 102 let...
Setkal jsem se s Jestřábem jen dvakrát či třikrát, ale zvláště to první setkání na mne až „nadskutečně“ zapůsobilo. Jak k němu došlo a co mě k němu „dopřistrčilo“? Vlastně to bylo jedno z mých zamilování se. To ve třiceti...
Vzpomínám, že jsem se tehdy na pár měsíců ocitl v až nezvyklé pohodě - a jedním z jejích důsledků byl i návrat k různým ještě dětským snům. A zároveň jako bych se i zbavil ostychu. Otevřel jsem tedy jednoho dne telefonní seznam – a Jestřáb tam byl!
Zavolal jsem mu. Poprvé vzápětí uslyšel jeho hlas. Klidně mi řekl, ať za ním přijdu, a domluvili jsme si datum... Psal se rok 1994.

Ten den... pro mne byl hodně slavnostním. Jel jsem z Plzně do Prahy, jako už tolikrát, ale tentokrát jsem hned po ránu zamířil na Staré Město - a ke kostelu „Svatého Jakuba“. Prošel jsem i „Rozdělovací třídu“ a v mnohém dítěti jdoucím do školy ten den viděl malého Vonta. I zákoutí mezi domy jsem pozoroval dětskýma očima.

A pak už do Křišťanovy ulice? Kdepak, ještě ne. Toužil jsem spatřit i předchozí Foglarův byt, a taky jsem si ho našel. Nu, a musím přiznat, že jsem i zazvonil a prohodil pár slov s novou nájemnicí. A pak zase sestupoval starou budovou a její tajemné chodby mi připomněly mnohé políčko ze seriálu Rychlé šípy. Ještě se tam vrátím!

A pak... už za skutečným Foglarem. Zazvonit... Jako mnozí jsem si ho představoval většího, ale naprosto mě nezklamal. Vzal mě do klubovny v témž patře – a já jenom zíral. A předal jsem mu také svůj román, ve kterém se jednalo o odhalení „skutečného“ původu ježka v kleci. Ale dnes se za to až trochu stydím. Šlo totiž o vůbec první verzi příběhu, kterou jsem pak ještě několikrát přepsal, a jež se dnes jmenuje Žiji, ježek v kleci, a ta první verze ještě nebyla až tak dobrá. Především však nejde vůbec o realistický příběh ve foglarovském duchu, nýbrž o dobrodružný román z džungle, byť jeho hrdiny jsou dva chlapci a děvče. Ti objeví tajemné město a odhalí, že kovový ježek měl živoucí předobrazy! A že předobraz zde má třeba i klec, která se nad městem ve věži vyskytuje ještě ve své obří podobě. Atd. Jde tedy o fantastický příběh ovlivněný spíš Lovecraftem a Haggardem. A třebaže v něm osobně vystupuje i Jaroslav Foglar, pevně věřím, že se mé dílko tehdy číst ani nepokoušel. Nejspíš by ho totiž zklamalo. Mimochodem, tato první verze mé knihy byla nejspíš odvezena společně se stohy Foglarových písemností do Památníku národního písemnictví. Ještě před jeho smrtí.

O čem jsme s Foglarem tenkrát hovořili - zatímco mi podepisoval své knížky? O všem možném. Např. o knize Když duben přichází, říkal, že tu líčí svou vlastní školní třídu. A dále mě ujistil, že jsem se ráno poněkud mýlil, když jsem „identifikoval“ Sv. Jakuba či Rozdělovací třídu. A utkvělo mi bohužel taky jeho postěžování si na synovce, který prý o „klubovní činnost zcela ztratil zájem“. Ale to jenom na okraj a teď se ještě musím vrátit do dětství, kdy se o mé „zfoglarování“ postaral otec.

Měl jsem o dva roky mladší sestru. A když mi bylo asi šest či sedm, táta se rozhodl, že nám on sám přečte Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří. A taky to udělal.

Dnes už mám vlastního šestiletého synka a obě knihy dávno zná, tak jako i další foglarovky, a čtu mu i nadále, ale někdy to možná přeháním, protože třeba i 150 stránek v jednom kuse. Otec tehdy postupoval jinak. Četl nám totiž obě stínadelské foglarovky vždy večer před spaním a na pokračování, vždy jen několik kapitol. Ó, jak jen jsem vždy byl napjat, jak hluboce mě díky tomu ty příběhy prodchnuly. Ne, nemyslím, že by na mne světy nějakých jiných literárních děl zapůsobily silněji. A táta... svým čtením i odhaloval tajemství názvů jednotlivých kapitol. Jen tyto názvy jsem měl totiž už předem přečtené. A vybavuji si, jak záhadně a strašidelně, magicky na mne působily. Např. titul Skok do tmy.

V tomto konkrétním případě si ovšem vzpomínám, že jsem byl po přečtení kapitoly nepatrně zklamán. To však byl jediný případ. I samotný titul Stínadla se bouří na mne ostatně působil až skoro jako název nějakého hororu a je zvláštní, že až jako dospělý muž jsem si uvědomil, že slovo STÍNADLA chápu špatně.
Nepředstavoval jsem si totiž nikdy žádné popraviště, nýbrž jakousi mechanicky strašidelnou obdobu dvou srážejících se (stínajících se) rukou-pařátů, nejspíše dřevěných, úděsný mechanismus někde na pláni a ve větru za městem, který se „bouří“ právě tím, že se stíná...

A ještě bych se chtěl zmínit o jednom prvku foglarovek, který považuji za zcela určující a geniální. Je to absence dospělých - tedy až na výjimky (starý Mažňák). Právě díky tomu, že Foglar své romány oprostil od tohoto „živlu“, dosáhl až neskutečné působivosti a vytvořil vlastně regulérní svět pro sebe. Sice realistický, ale de fakto na téže úrovni, na jaké leží třeba fantaskní světy Tolkiena či Lewise (Narnie).

A další foglarovky? Chtěl bych připomenout, že třeba Chata v Jezerní kotlině vycházela svého času na pokračování i v prvních sešitech edice Karavana. I ty koupil můj táta, když mi byly čtyři, a já se tady pak poprvé ponořil do tohoto románu. I on na mne působil velmi strašidelně (pasáže z půdy!), ale četl jsem ho znovu i později, a tehdy teprve jsem pochopil sílu, s jakou je tu zachyceno přátelství obou hlavních hrdinů. Současně vím, že ne naprosto každý zná z vlastního života sílu takových citů.

Kdo však ví, o čem Foglar píše (a někomu to může dojít třeba až v pětadvaceti!), pro toho je zvláště tento román nepřekonatelným - a až totálně pravdivým. Je to kniha, která by podle mého názoru obstála přeložena do všech jazyků světa. A taky ji to čeká.

A ještě jednu vzpomínku dovolte. Pod junáckou vlajkou. Tady je ošklivá scéna z dílny, kde stříká krev. Vzpomínám, jak mě šokovala, ale jak jsem si od té doby už taky vždy dával pozor. To platí i o „výchovných“ pasážích ze seriálu o Rychlých šípech. Zabíraly.

Jako první z kreslených příběhů jsem četl díl Rychlé šípy v podzemí, protože právě jím začíná druhý ze tří souborů vydaných počátkem sedmdesátých let, a vzpomínám, že když mi rodiče tuto brožovanou knihu dali, a já ji otevřel, domníval jsem se, že se titul Rychlé šípy v podzemí týká celého svazku. Netýkal – a nevadilo mi, neboť jsem byl okamžitě zcela uhranut a vtažen do děje, do světa pro sebe, a neodtrhl jsem se od sešitu, dokud jsem jej nepřečetl. Pak i první a třetí díl. Zasáhly mě v pravý čas. A zde jsem tedy nezažil to, co mi umožnil otec. Ony pauzy. Ono setkávání se s hrdiny na pokračování. Ale vůbec to nevadilo.

Možná spíš naopak. A kolikrát jsem se pak ještě vracel do toho světa a co času prosnil nad kdekterým obrázkem. Jak magicky působí třeba svět města v těchto příbězích a jak se zdá město ohromné. Dětské oči vládnou! Jak neuvěřitelně intenzivně jsem třeba prožíval výpravu Písklouna a Tlouštíka. Ona je zvláštní odbočkou v rámci cyklu a před lety jsem se ji pak pokusil láskyplně zparodovat v nekreslené, nýbrž jen čistě psané povídce nazvané „Na dobrodružné stezce“.

Její vtip snad tkví v tom, že místo Písklouna a Tlouštíka jsou tu hrdinkami dvě mladé dívky, které „si vyrážejí za příhodami dolů do města“, přičemž se však vše infantilně odehrává přesně jako v původním seriálu, kupř. i včetně poněkud absurdní scény se škatulí na hlavě a nesením na ramenou, pomocí čehož ze sebe Pískloun a Tlouštík dělali dospělého...

Nu, ale tahle má parodie či parafráze... není úplně ono. Na to mám předlohu příliš rád, abych se jí dokázal opravdově vysmát. Rychlé šípy jsou skutečný kult - a třeba pátrání po chybičkách či rozporech zde... cítím jako jednu z nejpoutavějších zábav. A snad se ještě najde i důstojný Foglarův pokračovatel a seriál bude pokračovat dalšími díly, protože tento svět by si to zasloužil... Ivo Fencl




Všechny dosavadní příspěvky na téma "Foglar a já" naleznete v rubrice "Zpravodaj - Akce - Foglar a já".