První jarní DEN

Sláva! Hurá!! Konečně!!! Tedy alespoň podle kalendáře nám začalo jaro. A protože je to důvod k radosti, posílám všem, už jen pro pousmání, „bublinkový fejeton“ o končící zimě.

Mráz zamaloval všechna okna, teploměr volá na poplach. Vojtovi oblékám třetí vrstvu oblečení a přes páru od úst toho moc nevidím. S výrazem prohry, opálenými vlasy a čmoudovým oparem přichází otec-manžel-kotelník a smutně zhodnotí situaci dne „nějak mi to nechce hořet“...

Sněhová romantika přestává býti romantická. Pokud napadne ještě trochu toho bílého, mokrého, studeného čehosi, tak naší škodověnkou na nákup už nikdy nevyjedeme. Napadlo, více než obvykle a více než dosti. Kdo už zkusil na letních pneu zimní výlet, použije stejná slova jako Červenáček „to to jezdí, čím dál tím rychleji“...Když nemůžeme ani na chvilku ven, když nám mrzne klika u dveří a když už opravdu není co dělat – začne můj muž třídit věci a tvořit pořádek. Pozor, rozhodně se nesmí ale nic vyhodit. Jedna hromada – staré noviny. Skladují se, kdybychom náhodou zapomněli něco přečíst. Druhá hromada – věci, které nejsou čisté. Nutno také uložit, protože je to škoda zatím prát. Vstoupím na zakázané území pracovny a pronesu dlouhý monolog o úklidu a nepořádku. Slyším Jarkovu větu „kdepak, je to tu docela hezky uklizené“...

Rampouchy, závěje, sněhulák, led, kalamita, saně, mráz a do toho všeho vyrážíme denně prohazovat cestu k civilizaci. Pěkně čepici, šálu, rukavice, shrnovadlo a dobrou radu od Jindry „to se musíš takhle pořádně rozběhnout a jet až na kraj“...

Snad jste všichni přežili zimu ve zdraví, bez úrazů a s foglarovkou u horkého čaje. Já ty nekončící měsíce řeknu poslední bublinou „Prosím vás nemám šedivé vlasy? To byla hrůza“...