Chaloupka ve Slavoňově inspirovaná dobrodružstvím

Letošní chaloupka byla tak trochu pokračováním té minulé. Minule jsme totiž plnili 13 bobříků a četli jsme knížku Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky, která s bobříky velmi souvisí.
A letos jsme četli foglarovku Poklad Černého delfína a místo bobříků plnili Modrý život, který také pochází z dílny Jaroslava Foglara, i když u Černého delfína se o něm zrovna nedočtete.Každý večer jsme se pak (po umytí a vyčištění zubů) scházeli nad Modrým životem, společně ho vybarvovali a kdo chtěl, mohl přidat zajímavou příhodu, kterou při plnění Modrého života prožil. Většinou jsme se svěřovali se svými radostnými prožitky a dobrými skutky. Přece jenom tolik legrace třeba při čištění zubů nezažijete (leda že bychom si čistili zuby navzájem). Když už jsme u těch zoubků, na ně si děti samy vymyslely hezkou pomůcku – půl políčka za ranní čistění, druhou polovinu za večerní.

Hned první večer nás navštívili dva piráti – jeden četl záhadné verše o tajemných dálkách a druhý mu posvěcoval starou plynovou lucernou. Po svém krátkém vystoupení rychle zmizeli a ostatním nezbylo nic jiného, než se dohadovat, co nás to letos na chaloupce vlastně čeká.



Hoj, to slavní pro nás byli dnové,

kdy náš Černý delfín bouřným mořem plul,

my při plavbách těch objevili světy nové,

když v plachty naše jižní pasát dul...



Druhý den byly děti rozděleny do dvou skupin a každá skupina měla hledat ústřižky papíru určité barvy, ty pak poskládat a přečíst vzniklý text. Nalezené ústřižky opačné skupiny si mohly družinky mezi sebou měnit. Podle barvy papíru, který skupinky hledaly, dostaly jméno Červená a Zelená.

Před obědem jsme již byli se zprávou hotovi. Červená družinka se z ní dověděla, že deník pirátské lodi Černého delfína, kde je popsána cesta za pokladem pirátů, má u sebe Zdenda, jeden z vedoucích. Ale že ho nevydá jen tak – každé písmenko si budou muset tvrdě vybojovat.

A taky že bojovali. Zdenda vybral z lodního deníku dvě stránky, ve kterých byla cesta za pokladem popsána, ale ani ty nebyly krátké. Obsahovaly 520 písmen! Dvě stránky lodního deníku, zatím prázdné, byly ve zvětšené podobě vystaveny na nástěnce, a když někdo vybojoval písmeno, Zdenda ho nechal zvolit, které chce do deníku doplnit, a to potom přečetl ze starodávné tlusté černé knihy, o které tvrdil, že je to deník lodi Černý Delfín.

Písmena, na která nebyl čas je vybojovat, jsme si mohli domýšlet. Pro některé to ale byla pravá pohroma: když si moc tipovali, věty přestávaly dávat smysl a objevovaly se v nich slova s cestou za pokladem naprosto nesouvisející...

A za co všechno se dala písmena získat? Za různé hry, které jsme hráli, za pomoc s přípravou jídla i s mytím nádobí a za různé další úkoly.

Některé hry se hrály po skupinách, jako třeba hra na všímavost, kde skupinky dostaly 16 otázek o tom, co je a co není v chalupě, kde bydlíme. Nebo hra na trosečníky či schovaný míč, ve kterých jsme využili papírové míčky vyrobené hned první den.

V jiných hrách hrál každý za sebe, třeba jako ve hře stezka se zákruty (opičí dráha) nebo v cestě za zvukem. Jednotliví závodníci pak získali tolik písmen, kolik si zasloužili podle svého výkonu.

Každý den byl něčím výjimečný. V pondělí jsme rozehrávali hru Černého delfína a byli jsme se podívat ve slavném dřevěném kostelíčku.

V úterý jsme byli na ranní mši v blízkém Schönstattském domu a odpoledne jsme jeli výlet do Nového Města nad Metují, kde jsme navštívili místní muzeum i zámek. Po náročné pěší cestě zpět jsme byli tak znaveni vedrem, že jsme se museli osvěžit při „polévací hře“, po které snad žádný hráč nezůstal suchý.

Ve středu ráno nás přepadli piráti. Zavázali nám oči a vypadalo to, že nás nenechají sníst ani snídani. Nakonec se nad námi smilovali, ale jíst jsme museli poslepu. Stejně tak jsme museli plnit všechny další úkoly, které nám přikázali, poslepu. Piráti z nás chtěli dostat všechno, co víme o jejich pokladu, ale moc se toho nedověděli. Nakonec přijel kapitán O´Brien, který ale odmítl mezi takovou bandu přijít, a po svém zástupci Tajemném hákovi vzkázal, že vysvobozen bude ten, kdo z vědra vyloví a sní kus tajemné hmoty. Většině se do toho moc nechtělo, ale odvážlivci z našich řad zjistili, že to není nic špatného – prostě gumový bonbón.

Protože jsme toho dne v knížce četli o vánoční besídce, udělali jsme si Vánoce. Ozdobili jsme vánoční stromek, připravili vánoční besídku a dávali dárečky.

V noci nás potom vzbudil křik vedoucích, kteří povídali něco o tom, že část pokladu pirátů byla nalezena nedaleko a že je třeba ji schovat do bezpečí co nejdřív. Vyklubala se z toho noční hra, ve které jsme museli přenášet lístečky, co by cihly zlata, a ukrývat se přitom před číhajícími piráty. A byla tak úspěšná, že bychom si ji ihned zahráli ještě jednou!

Ve čtvrtek jsme se znovu vydali na mši, tentokrát ale s varhanami a secvičenými písničkami. Začali jsme ji naší hitovkou Šplouchy, šplouchy a zakončili jsme ji oblíbenými písničkami Čokoláda a Děti v Africe. Následovalo několik her do lodního deníku, který se už hemžil vyplněnými políčky. Hledali jsme třeba jízdenku s nejmenším a největším číslem nebo kameny s barevnými písmenky, ze kterých jsme měli poskládat smysluplné slovo – vyšlo nám OSTROV.
Poslední hrou, za kterou se daly získat písmena do lodní knihy, byla Mořská příšera. Dvanáctičlenné skupinky v ní měly vytvořit se svých těl takovou mořskou příšeru, která se dotýká země jen 9 nohama a 3 rukama. Nebyl to úkol ledajaký! Však ho také splnila jen jedna skupina.

Naštěstí už byl lodní deník téměř plný a poslední písmenka se nám povedlo šikovně dotipovat. Takže v pátek po poledni jsme se mohli vydat za pokladem!

Lodní deník mluvil o cestě „opatřené barvou poklady naše připomínající“, a tak jsme se ptali lidí ve vesnici, jestli neví o nějakých zlatých či žlutých značkách. Dovedli nás na začátek žluté turistické trasy a po ní jsme se za pokladem vydali. Cestou jsme objevili jeskyni i výběh divé zvěře, až jsme stanuli pod strmým srázem, na kterém na nás čekala zřícenina hradu.

A tam někde, uprostřed zdí kamenných, v malé tajné komůrce, na nás čekal poklad: jedna velká truhla a jedna menší, plná zlaťáků. Jenže ta větší truhla byla zamčená a nešla otevřít. Ani nález svazku domovních klíčů nepomohl. Až Růžu napadlo, že bychom mohli jít poprosit o nalezení klíčů k blízké kapličce, a ejhle, klíče byli přímo v ní! Stačilo je vytáhnout z pod mříže a velká truhla vydala své tajemství. Bylo v ní mnoho dobrého a každý v ní našel nafukovacího delfínka, znak pirátské lodi, kterou jsme celý týden pronásledovali.

Nazpět jsme se svezli autobusem. Pan řidič se na naši truhlu zlaťáků, ze které jsme chtěli zaplatit, díval zprvu docela překvapeně, ale nakonec si jich pár na památku vzal.

Chaloupka se chýlila ke konci. Poslední noc jsme měli stezku odvahy, ve které jsme si měli zapamatovat sedm obrázků rozmístěných po stezce.

A poslední den byl ve znamení balení, uklízení a loučení. Tentokrát jsme chaloupku zakončili táborákem, u kterého jsme si opekli buřty a předvedli rodičům připravené scénky a písničky. A domů každý odjížděl s plnou hrstí zlaťáků...
Poklad Černého delfína byl objeven!