Maxmilián Dráp. Příběh ze tmy - Opisoval J. Foglar od André Laurieho a od Ambrose Bierceho?

DOPLNĚNO 12. 9.
Francouzský spisovatel André Laurie (1844-1909) zemřel, když byly Foglarovi dva roky. Napsal řadu románů. Marně napodoboval verneovky. Jedním z těch nejslabších románů je i Dědic Robinsonův.
Ve finále této opravdu nepříliš podařené knížky nalézají hrdinové nejen skutečný Robinsonův ostrov, ale i jeskyni s mumií skutečného Robinsona, o kterém psal Daniel Defoe, a na straně 210 českého vydání z roku 1962 čteme toto:
Bezmasá ruka držela ještě pero zhotovené z husího brku, ale z toho zbyl jen střední stvol, prapor se dávno rozpadl v prach.
Široké brýle se upíraly na list pergamenu na stole, za brýlemi však byly místo očí jen prázdné důlky a na pergamenu vysoká vrstva prachu.
Zežloutlá a vyschlá tvář se skláněla nad stůl v tak přirozené poloze, že ten muž opravdu působil dojmem živého, píšícího člověka.
Jsou tři možnosti. Buď jde o shodu okolností...
... Nebo Foglar četl starší český překlad této knihy a ono místo v textu na něj v dětství či mládí natolik zapůsobilo, až ho později přetavil do tří dílů svého kresleného seriálu… Nejpravděpodobnější však se mi jeví třetí možnost.

Onu historku, tj. buďto celou knihu, anebo jen tuto její pasáž, vyprávěl některý člen Foglarovy Dvojky u táborového ohně. A nejspíš se ten hoch o André Lauriem ani nezmínil, a tak si Jestřáb zafixoval scénu jako cosi vykuleným dítětem za tmy vymyšleného… a někdy snad i literárně využitelného…


2.

K této domněnce mne vede i dopis, který mi před lety Foglar napsal na svém typicky žlutém papířu… a v němž se obhajuje ohledně povídky Příběh ze tmy. Tu poprvé vydal roku 1972 v Pionýrské stezce. „Asi jsem to někdy slyšel u táboráku,“ napsal mi o ní - a byl velmi překvapen, že se jedná o „skutečný“ příběh vracející se znovu a znovu do všemožných záhadologických publikací.

Ke zmizení onoho chlapce prý skutečně došlo roku 1909 ve vsi ve Walesu - a shodou okolností „řeší“ tentýž problém, i když literární cestou, i spisovatel Ludvík Souček ve svém románu Případ baskervilského psa vydaném… Považte, také roku 1972! Viz strana 52 tohoto sešitu Karavany…

(A později se o téže záhadě Souček rozepsal ještě v Tušení světla, 1978, tam na str. 260…)


3.

Já sám však teď mám otevřenu publikaci Rodney Daviese Zázračná zmizení (NAVA 1996), kde čtu na straně 125 následující hrůzu:

Je Štědrý večer roku 1909. Owen Thomas požádá svého jedenáctiletého syna Olivera, aby přinesl vědro vody ze studny na dvoře. Chlapec ochotně jde, avšak za pár okamžiků je ho slyšet, jak volá: „Pomoc! Pomoc! Dostali mě!“ Rodiče vyběhnou a najdou stopy ve sněhu končící v polovině cesty. O malém Oliverovi už nikdy neuslyší.

Rodney Davies však vzápětí překvapivě odhaluje, že prakticky totéž zmizení vylíčil už známý spisovatel Ambrose Bierce, který ostatně a jak známo… nakonec sám beze stopy zmizel…

Onen Bierceův článek se jmenoval Stopa Charlese Ashmorea a zaznamenává - údajně skutečné - zmizení šestnáctiletého mladíka už dne 9. listopadu 1878. Celý text působí věrohodně, až jako reportáž, ale událost se odehrává až v americkém státě Illinois.

Protože „před Biercem“ nebyl podobný příběh nikdy zaznamenán, zatímco „po něm“ v různých variantách včetně waleské několikrát, a jelikož měl Bierce sklon mystifikovat, nabízí se i dost pravděpododobná možnost, že tento jeho záhadologický článek jest de facto… Jen další z jeho rafinovaných povídek, jakých za život napsal bezpočet…

Takže tolik v největší stručnosti k vzájemnému ovlivňování se spisovatelů, které… Které samozřejmě na kvalitách Foglarovy povídky i jeho seriálu pranic nemění!



Rekonstrukci nálezu pozůstatků Maxmiliána Drápa uskutečnil a fofograficky zaznamenal: Martin Rosol