Ohrada

Věnováno Šmejkalově ohradě a všem dalším ohradám našeho dětství…

Na okraji periferie města stála dřevěná ohrada. Byla tady od nepaměti, chodili k ní kluci už z dob před válkou. Chlapec se často zastavoval u seschlých dvoumetrových kůlů a pokoušel se najít v jejich jednolité řadě aspoň škvíru, aby vyzvěděl, co je uvnitř. Kůly však stály při sobě tak těsně, že neviděl nic.
Země tu byla rozrýpaná - kdysi tu řádil buldozer. Mělo se tady stavět sídliště, ale v poslední chvíli vybrala městská rada jiné místo. Opuštěné parcely se staly obecní skládkou, výkopy dál od města zarostly trávou a křovím.
U staré ohrady z kůlů v opuštěné krajině však přesto zůstal život. Kolik dětských plánů se tady zrodilo i shořelo, kolik klukovských bitev viděla ohrada!
Co je ale uvnitř?
Chlapec sem kdysi přitáhl s jednou partou. Říkali si Apačové - v kinech tehdy běžel film o Vinnetouovi. Všechny to nadchlo. Samozřejmě ve vedlejší ulici vznikla jiná parta, slovo dalo slovo a „prérie“ u ohrady znovu ožila…
Chlapcovy prsty přejížděly po vyschlém dřevě. Dnes tu byl sám. Potřeboval si rozmyslet, jak to udělá, aby mohl nahlédnout dovnitř.
Žebřík zavrhl. Je příliš těžký a je sem daleko - a i kdyby ne, všechno by se stalo příliš fádní a jednoduché.
Napadlo ho použít lano. Viděl přece ve filmu, jak kovboj zatočil lasem a chytil do něj cokoliv - třeba i utíkajícího nepřítele. Ale kde ho vzít?
Přišel na to! Vezme si sem maminčinu šňůru na prádlo! Vracel se a v hlavě mu vířilo radostí.
Následující den bys ho mohl vidět, jak se s objemnou taškou táhne ulicí. Než dorazil k ohradě, pořádně se zapotil. Nikdy by neřekl, jak se prádelní šňůra pronese!
Seděl před ohradou na tašce a odpočíval. Srdce mu divoce tlouklo, a on věděl, že to není jen námahou z cesty.
Cíl by na dosah, všechno měl promyšleno.
Připravil si šňůru tak, že na jejím konci vytvořil velký uzel. Pak začal házet. Nevyhodil ale provaz dostatečně vysoko, ten se nahoře smekl a jeho konec s uzlem mu švihl do obličeje. Nečekaná rána ho málem omráčila.
Zkoušel to znovu a znovu. Konečně se uzel na konci šňůry zaklínil mezi špičky kůlů. Ani několikanásobné trhnutí nedostalo konec provazu zpět.
Hlavou se mu mihla obava, jak šňůru vrátí. Přelétla jen jako stín, ale proti tomu, že konečně snad pozná tajemství ohrady, to nebylo vůbec podstatné.
Zapřel se oběma nohama o dřevo kůlů, chytil provaz a pomalu se posunoval drobnými krůčky nahoru. Současně se začal přitahovat rukama za šňůru. Po chvilce mu podklouzly nohy a při pádu se spálil o lano.
Byl to ale silný a umíněný chlapec. Často doma s tátou trénoval a cvičil. Zkusí to znovu.
Slunce už pomalu zapadalo, když se mu po mnoha marných a bolestivých pokusech podařilo zachytit se odřenými prsty na špičkách kůlů ohrady. S nohama zaklesnutýma mezi provaz věděl, že teď přišla jeho chvíle. Napnul svaly na pažích a vytáhl se nahoru. Zapřel se i jednou nohou za vršek z kůlů.
Co uviděl? Vlastně - nic. V ohradě nebylo vůbec nic, jen slehlá půda, porostlá řídkou trávou. A v každém rohu ohrady spatřil šikmý trám, který podepíral dřevěnou stěnu, a zajišťoval tak její stabilitu.
Chlapec ještě jednou přelétl očima celý vnitřní prostor a zklamaně se spustil dolů. Vztekle trhal šňůrou, nakonec vytáhl nožík a provaz přeřízl.
Teprve teď si uvědomil, jak ho bolí celé tělo.
Smotal šňůru, nacpal ji do tašky a vydal se domů. Cestou ho zklamání pomalu opouštělo a dostavil se pocit vítězství. Vždyť tohle ještě nikdo z kluků z jejich party nedokázal! Škoda, že s sebou nevzal nějakého kamaráda - budou mu v partě vůbec věřit?
Když vstoupil do předsíně bytu, matka se zhrozila. Myslela v první chvíli, že jejího syna někdo přepadl. Potrhané tričko i kraťasy, odřené pruhy na rukou a nohou, spálené dlaně, přes obličej velká tmavá podlitina. Zavolala otce.
Chlapec musel s pravdou ven. Že se snažil vlézt do té ohrady na okraji města. Když nakonec vytáhl z tašky šňůru s odříznutým koncem, mamince to zaškubalo vzteky ve tváři. Ale táta se začal usmívat.
„Tak to vidíš. Kdybys tam aspoň našel poklad, viď? Ale byly tam jen podpěry v rozích a nic dalšího, co?“ řekl táta.
Maminka žádala potrestání, ale otec vrtěl hlavou. Nepohodli se. Když večer chlapec, už vykoupaný a ošetřený, ležel na lůžku ve svém pokojíku, ještě se u televize kvůli tomu hádali. Ale nakonec všechno utichlo a do oken bytu se začala vkrádat opravdová noc.
Chlapec spokojeně protáhl unavené svaly a zachumlal se do přikrývky. Jeho poslední myšlenka, než tvrdě usnul, byla - podpěry v rozích ohrady…
Odkud táta mohl o nich vědět?

(ze sbírky próz „Letmý dotyk světla“)





Ilustrace: Ladislav Rusek – Šaman