Jistěže subjektivní pokus zhodnotit Syny stínadelské

Není úplně typickým, aby muž, který začínal jako hororový filmař, vstoupil do ráje chlapců ze Sluneční zátoky. V následujícím případě na to přesto došlo.
Josef Blažek (*1980) je spisovatel a komiksový scenárista, právě teď adaptující verneovku Ledová sfinga (navazující na Příběhy Arthura Gordona Pyma Edgara Allana Poea).
Ve šťastné chvíli Blažek stvořil i vlastní vizi jakési prehistorie Foglarem kdysi vymyšlené městské čtvrti Stínadla a scénáře se ujal kreslíř Jiří Filípek. Společné dílo bylo postupně vydáno ve třech Speciálech časopisu Bobří stopa a jako i mnozí jiní návštěvníci jsem si ten poslední koupil na letošním veletrhu Svět knihy - u stánku nakladatele Josefa Vybírala.
Jak vzpomínám, přišli jsme tam ve značném horku (a kryti stanovou plachtou) s Vlastislavem Tomanem, který pro Jiřího Filípka nenachází než slova chvály, a taky mně se jeho kresby líbí; i nechal jsem si sešit Synové stínadelští podepsat oběma tvůrci hned na straně 3 a zde podám jen strohý jeho popis. Má 28 stran a komiksu náleží šestnáct. Mimo jiné následují rozhovory s Jaroslavem Wykrentem a Tomášem Vučkou, autorem knihy Cesta za modrým světlem.
Tento literární badatel odpovídá na desítku otázek Jiřího Hanuše i v tom smyslu, že Jaroslava Foglara vnímá jako tvůrce iniciačních próz a dětských mýtů, doplněných o silnou etickou rovinu. Těžko říct, zda Tomáš Vučka přikládá až tak výsostná měřítka na foglarovky zcela právem, avšak kupříkladu v knize Pod junáckou vlajkou spatřuje bildungsroman; a každopádně s tímto pedagogem Filozofické fakulty UK nelze než souhlasit v tom, že byl tvůrce Chaty v Jezerní kotlině či Rychlých šípů taktéž nezanedbatelným mistrem vyvolávání hrůzy v dětských dušičkách. Jistě tomu je tak i proto, že pamatoval, co je dětský strach z průjezdů a městského stmívání, ale i z hlubin lesa okolo stanů. „Nejvíc u něj oceňuji smysl pro hororovou atmosféru, tajemství a především úžasně plastické vykreslení scenérie, ať již se jedná o popis krajiny či městského prostoru,“ říká Vučka. „Foglar neunavuje zdlouhavými popisy, nýbrž dokáže s využitím barev velmi rychle načrtnout konkrétní atmosféru, jenom na okraj jakoby podtrženou drobným detailem… A pak oceňuji jeho schopnost vytvářet podivná, záhadná jména, umocňující ducha popisované scény.“
Zde bych jen dodal, že nadále zůstává kardinální otázkou, nakolik vlastně tvůrce Stínadel a Rychlých šípů sledoval - podobně jako Josef Lada – svět pouze jediným okem...
Podle Vučkova názoru přebásnil Foglar více i méně vědomě každodenní banality a poetizoval všednost. Jistěže, taky generoval „utopie“, to je fakt, ale udělal to tak, že jsme je jako šípem zasaženi dokázali zcela či takřka akceptovat. V dětství. „A možná nejde o to, žít jako chlapec, ale o to, umět se jako chlapec dívat,“ dodává literární vědec.
Ale k těžišti sešitu, jímž je foglarovský komiks člena redakce Josefa Blažka a Jiřího Filípka, a značné uspokojení donese dětskému - i mnohému dospělému - vnímateli i právě tahle už třetí část příběhu z dějin Stínadel. Proč?
Jistěže tím, nakolik vysvětlí všemožné záhady a nedořečenosti; z čehož vyplývá, že rozhodně není určena „puritánům“, kteří spíše milují život vprostřed tajuplnosti a bez pragmatického rozřešení.
Chlapci Martin a Ondra, kteří objevili Stínadla už řadu roků před Rychlými šípy, debatují teď během svého putování podsvětními stokami a málem doplatí na přívalový déšť.
Objevují rovněž zelenkavou kostnici plnou lidských lebek, což by se Foglarovi jistě či snad zamlouvalo, a dle plánku z Tleskačova deníku přicházejí až do podzemní mučírny. Setkávají se s Fantomem, který v Blažkově díle předešel pověstného Širokka, a my spolu s hochy poznáme jeho skutečnou identitu.
Skrz Fantomovo vyprávění pak také „čistou holou“ pravdu o událostech ve zvonici Svatého Jakuba. Kdo se tenkrát vlastně zřítil dolů z plošiny a byl to skutečně Jan Tleskač? Jak a kým bylo tělo identifikováno?
Neprozradím víc, avšak další děj se točí okolo (Foglarem rovněž zmiňované) krvavé smrti Roberta Komoura. Celkově pak nelze než konstatovat, že sešitová trilogie vybudovala v desátých letech 21. století důstojnou předehru trilogie knižní - a už klasické. Ta je přitom prodchnuta spíše duchem desátých let 20. století, kdy různá pražská a konkrétně nuselská a vyšehradská zákoutí prolézal Foglar sám. A není to - naštěstí - očividné, ale Blažek se při práci na scénáři neustále potýkal se striktně přiděleným počtem stran. Jisté zhuštění „materiálu“ a děje bylo nakonec spíše k dobru věci a výsledku, ale nikoli naprosto všude.
Je mi navíc nikoli náhodou známo, že filmař a scenárista Josef Blažek začal původně psát svou trilogii jako klasickou prózu. I smím si snad proto představovat, bylo-li by to víc, kdyby tak pokračoval a text dokončil. A kdybychom dnes takovouto knihu drželi. I sním na podobné téma a zcela subjektivně dospívám k závěru, že nikoli. A bylo by to méně. Proč? Poněvadž právě a jen komiks - a krajně srozumitelná Filípkova linka - udělali epos uměřeným a - lidově řečeno - nerozkecaným. A právě Bobří stopa se pak asi stala tou ideální platformou pro předestření „nového mýtu“. Nenapadají mě výhrady a dotyčnou „prehistorii“ bych (samozřejmě) lépe nevymyslel; avšak pozor, na mě nezáleží a nepochybujme, že existují i hlavy, které jsou s to Josefa Blažka trumfnout. Stínadelskou minulost mohou s poklidem vyspekulovat znovu a zcela jinak a možná ještě sofistikovaněji. Kdož ví, třeba někdy taková další „elegie“ ještě na kultovním poli vznikne; obávám se ale, že by už určitě nebyla moc pro děti.
Filípkova a Blažkova pestrá trilogie však pro kluky i holky je.

***

Josef Blažek prožil změnu režimu (1989) právě v klíčových devíti letech, meritu většiny životů. Stalo se to díky bohu a příval všeho, co bylo do Listopadu omezováno, chlapce z Brna nepochybně výrazně zasáhl (jak i sám přiznává). Asi nejvíc se přitom týká to juknutí komiksů a filmu.
Josef Blažek pak mimo jiné studoval režii a roku 2006 založil (amatérskou) společnost LudovicoFilm. Od roku následujícího napsal scénáře víc než deseti filmů (např. Nebojte se do knihovny, 2011; Neotvírej!, 2015) a četné osobně režíroval (např. Noc v Myší díře, 2012). Asi ve čtyřech spektáklech se navíc objevuje také jako herec (mj. The Blaster, 2014) a roku 2011 natočil i zajímavý dokument o výtvarníku Vladimíru Kiseljovovi (*1984), zakladateli synestetismu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Kiseljov).
Víckrát oceněný Blažkův snímek Casa Carnivora (2010) promítali v pražském biografu Aero po celý rok a jest rovněž spolutvůrcem desetidílného televizního seriálu Pionýři hororu 2 (2013).
Kreslené seriály pak publikuje již počínaje rokem 2010, když předtím zvítězil ve scenáristické soutěži časopisu Crew.