Klubovní weekend bez hranic Aneb Jak jsme vstoupili do EU 1. - 2. 5. 2004

Bohoušek vám přináší exkluzivní reportáž od naší zvláštní stínadelské evropskounijní zpravodajky Bubliny z 237. klubu Bobří stopy SPJF Modrý stín. V den vstupu České republiky do Evropské unie vstoupila naše zvláštní zpravodajka do vídeňské kanalizace, do ... :-), vykoupala se v kanálních řasách, zatímco cesta za koupelí na Slovensko na Devanské Jazero dopadla - zasypaně... Na vlastní oči a bez obalu se vydejte krok za krokem společně s křehkou maturantkou na začátek její pátračské cesty... A na konec vás pozveme do klidu a bezpečí klubovny Modrého stínu, kde budete moci nahlédnout i do jeho kroniky... Klubovní weekend bez hranic Aneb Jak jsme vstoupili do EU 1. - 2. 5. 2004 Všechno začalo nevinnou sms-zprávou od Čápa, ve které se psalo cosi jako: „Nechcete jet o víkendu zadarmo do Rakouska? Bude to úplná ježkovina!“ Po chvilce váhání jsme Zandt a já usoudili, že tomu nelze odolat. Slovo dalo slovo, a tak jsme v sobotu ve tři hodiny ráno vyjížděli rychlíkem BEM ze Svitav do Břeclavi. V Brně přistoupil Čáp a řekl, že někde musíme sehnat vteřiňák, aby si slepil boty. Udělali jsme „efekt přeplněného kupé“, takže už k nám nikdo nepřistoupil a byli jsme v kupéčku jen tři. Zbytek cesty jsme strávili plánováním naší bláznivě ujeté mezistátní výpravy. V Břeclavi jsme přestoupili do vláčku na Vídeň a zahájili tím „kostenlos weekend“, tedy jízdu zdarma bez jízdenek. Posnídali jsme a zjistili, že záchody v rakouských vlacích voní (později jsme přišli na to, že existují jisté výjimky) :-) Okolo sedmé hodiny jsme vystoupili na Wien Mitte Bahnhof a vyrazili do vídeňských ulic. Trocha motání a bloudění, ale mapa nám poradila správný směr do centra. Všude celkem liduprázdno, to asi ten státní svátek. V centru vyrůstaly nějaké stánky, zřejmě na oslavu EU, nakoukli jsme do Stephansdomu a pomalu vyrazili zpět za zvuků racka v podání Zandta. Pánové ještě udělali malou vodní bitvu u fontánky a Čáp se napil. Když jsme prošli nějaký park a pak přes most míjeli jakousi říčku či větší potok, snad Wien (Dunaj to nebyl určitě :-), napadla nás úžasná věc. Z mostu jsme zahlédli, jak ta říčka vytéká z velkého tunelu. „Jééé, vídeňská černá voda, to by bylo něco to prozkoumat!“ Ale jak? Koryto bylo vyzděné a hluboké takových dobrých 5 metrů ( ale nemám moc odhad) :-), nikde žádný žebřík a skočit by byla sebevražda. Ale musíme se tam nějak dostat, ta voda připomínající stoku byla větším lákadlem než všechny památky Vídně dohromady. Přelezli jsme zábradlíčko v parku a vydali se po takovém chodníčku směrem k tunelu. Zrovna ho asi nějak opravovali, takže byl uzavřený, super, nikoho cestou nepotkáme. Skoro u tunelu jsme objevili schody dolů, tak jsme neváhali. Bohužel nás ale zastavila dole mříž... To neva, jdeme dál, další schody a další mříž a světe div se... byla otevřená! Rychle jsme se schovali v přítmí tunelu a tiše jásali, Zandt jako správný skaut a pátrač vždy připraven, vytáhl z batohu čelovku, huráá! Teď už nám nic nebránilo v podzemní expedici a my se pomalu ale jistě nořili více a více do tmy podivného tunelu. Nalevo bublal potok, pak jsme šli my po asi 2 metry širokém slizkém pruhu a pak byla stěna, ve které se občas objevilo cosi jako únikové východy. Několik jsme jich prozkoumali. Byly docela malé, mokré, fuj a tak podobné. Z jednoho jsme se dostali až nahoru do parku do takové zelené železné budky, ze které stejně nešlo uniknout. Druhý únikový východ měl zábranu proti vodě a za ním byly dveře bez kliky. Myslím, že uniknout ven z tunelu vlastně vůbec nešlo. Cestou na nás občas něco káplo, nebo jsme šlápli do něčeho podivně měkkého a nebyl to vůbec příjemný pocit, ještě když nám nad hlavou klapl kanál pod projíždějícím autem. Pokračovali jsme dál v cestě tunelem a nejednou.... světlo! To je divné, podle mapy bychom neměli být ještě ani v půlce, co to je? Dodnes je nám to záhadou, ale vypadalo to asi takhle: Najednou byl tunel osvětlený takovými žlutými reflektory, vypadalo to úchvatně, jak z nějakého scifi, jako z jiného světa. Říkali jsme si jestli tam něco nenatáčí nebo neopravují, ale nikde ani noha, a tak jsme tam pomalu šli. Osvětlený byl nejen tunel s potokem, ale i postranní stoky, byla tam i nějaká čistička a před námi se otvíral labyrint chodeb. To by bylo něco to prozkoumat! Jenže... co když tu někdo je, co když nás někdo chytí, to přeci není normální, aby se uprostřed stoky najednou svítilo... Bylo to podivné a podezřelé, nedokázali jsme si to vysvětlit. Navíc se nějak vyvolala umělá panika, prostě jsme jen tak nakoukli do spleti chodeb a pak prchli zpět do tunelu a mazali z osvětleného úseku dál do tmy. Ale máme úlovek – fotku! :-) Opravdu to dodnes nechápu, co jsme to vlastně viděli... Prozkoumali jsme ještě jednu, tentokrát neosvětlenou chodbu a nad námi se objevil žebřík, kanál, jinak okolo tekla opravdová fuj stoka. Začali jsme plánovat, kam do kanálů a podzemí vyrazíme příště – Paříž, Londýn, Berlín... :-))) Ale to už by asi nebylo kostenlos. A tak jsme šli dál a dál, až jsme uviděli světýlko, tentokrát nebylo žluté, ale denní, konec tunelu! Snad najdem nějaké schůdky nahoru, jinak bychom se museli přes celý tunel asi 2 km vrátit zpět, kudy jsme přišli. Vyšli jsme ven do koryta, nad námi ulice a občas lidé, snad nás neudají :-)) Po straně se objevila ještě stoka, cosi z ní vytékalo a Čáp chtěl na průzkum. už ani nevím, jak se to seběhlo, prostě mi nějak uklouzla noha a už jsem ležela v těch hnusných řasách a vodě. Chtěla jsme vstát, ale podklouzávaly mi nohy, takže jsem se jen plácala na místě s báglem na zádech. Kluci pomohli, ale pak se mi děsně smáli, plantážníci! :-)) Byla jsem celá zelená, tak jsme museli zpátky do tunelu, abych se převlékla, v korytu jsme byli všem na očích. Zandtík ještě pořídil pár fotek typu “Bublina a řasy“, mantáček jeden, a vyšli jsme korytem směr vpřed. Naštěstí jsme objevili u mostu schůdky, tak rychle nahoru a přelézt zábradlí, na kterém byla cedulka cosi jako verboten... :-)) Dvě paní si nás prohlíželi a něco si šeptali, tak jsme radši prchali z jejich dohledu. Tak to bylo naše vídeňské kanálové dobrodružství a pokračovali jsme dál. Měli jsme v úmyslu se ještě ten den dostat do Grazu a pak si možná i něco připlatit, dojet do Slovinska a tam přespat, protože slovinské razítko v pasu, jééé :-)) Dokonce jsme přemýšleli i o tom, že pojedem do Rumunska a vykašlem se na maturitu, zápočty, zkoušky a všechny ty nehezké věci. ale pak jsme zjistili, že nemáme tak moc peněz, a že se nám nechce zruinovat účty před prázdninama :-) Vyrazili jsme na cestu, která znamenala jezdit z Rakouska do Maďarska a zpět a tak pořád dokola, až do Grazu, protože jiné tratě nebyly kostenlos . Jenže, bohužel, co se nestalo, v Sopronu jsme měli přestoupit na vlak směr Szombathely, prolétli jsme celnici, nasbírali razítka, frrr na nástupiště a vlak nikde, nebyl tam, ani jsme ho neviděli ujíždět, prostě zmizel. Pokoušeli jsme se navázat kontakt s paní v pokladně, ale neuměla ani anglicky ani německy, jen odpovídala nein a na otázku, kde je vlak do Szombathely napsala na lísteček 14: 58 a navíc ani neměla kartonky, grrrr! Takže Slovinsko padlo, nový cíl – Bratislava! Času dost, tak jsme si prošli Sopron, málem jsme se dostali na internet a na věž, ale pak jsme to otočili a jeli zpět do Vídně. Tam byl také čas, tak jsme jeli na nádraží Nord do Pratru, byla tam hlava na hlavě a na stropě spousta balónků, na které jsme nedosáhli. Musíme aspoň jeden dostat! Chtěli jsme si půjčit štafličky, ale prodavač v indickém bufetu nám to nedovolil. Tak jsme kdesi objevili nákupní košík, Zandt si do něj vlezl a pokoušel se balónek sundat. Začali jsme budit pozornost kolemjdoucích, někteří nám začali i fandit. Balónek jsme ulovili, až když jsme košík položili na stojato a použili i smeták, který stál opodál. Přivázali jsme úlovek Čápovi na batoh, aby se nám neztratil a honem na vlak a do Bratislavy. V Bratislavě jsme vystoupili na Petržalce a museli se dostat na hlavní štanicu, chtěli jsme na noc ujet někam kus z města. Všichni nás posílali na tramvaj nebo autobus, ale my šli pěšky, protože jsme měli v kapse jen 6 slovenských korun a to na lístek pro tři nestačí :-) Cestou jsme v nákupním centru tedy vyměnili pár korunek a objevili další balónek, po několika marných pokusech ho ukořistit jsme to vzdali, byl moc vysoko... Ale v centru Bratislavy byly nějaké oslavy EU a rozdávali tam modré balónky, jééé, my měli jen červený. Jenže zase hlava na hlavě, čekali jsme dlouho ve frontě a pak jsme to vzdali, balónky nám nejsou souzené… Došli jsme na hlavní štanicu a na odjezdové tabuli byl Jadran expres s platností od 2. 7. :-))) Prošli jsme pár vlaků kvůli kartonkám a pak sedli do toho našeho směr Devanské Jazero – zastávka na znamení. To vybral Zandt a znělo to hezky, nocovat u jezera. Cestou začalo pršet, tak jsme tajně doufali, že tam snad budou mít nějakou budku. Dojeli jsme na místo a ... kde nic tu nic. Přešli jsme zrezivělý nadchod a spatřili dva nádražáky, jak se nám smějí. „Čo hladáte?“ „Jezero“ odpověděli jsme. „To som si myslel“ on na to a začal se smát. „A kde je to jezero“ „Nieje, bolo, v šedesátých letoch ho zasypali“ Hmm, to je teda hezký, pomysleli jsme si, kde nic tu nic, jen pole, tráva, o kus dál teče Morava a prý tu často chodí celníci, ironie osudu. Ale co se nestalo, oni nám nabídli nocleh ve zdejší čekárničce, byla útulná a ještě nám ukázali ve stanici, jak co funguje a jak se co ovládá. Prostě jsme líp nemohli dopadnout :-) Tak jsme se pěkně vychrupali, ráno poděkovali za nocleh a frrr směr zpět Bratislava. Tam jsme si dali ve chvíli volna piknik nad městem, Čáp snědl svůj kešu chleba, který jsme mu se Zandtem připravili, na nádraží jsme zase prošli pár vlaků, ulovili pár kartonek a vyrazili do Vídně, už po několikáté :-) Tentokrát jsme tam času měli víc, takže jsme se v Pratru povozili na pár atrakcích, Zandtík byl ve svém živlu a přemlouval nás na ty nejšílenější horehlavoutoče :-) Začalo poprchávat, tak jsme zamířili zpět na nádraží a pak už nás čekala jen cesta do Břaclavi a z tama domů, každý skoro do jiného koutu republiky. Tož dobré to bylo, co dobré, přímo žůžové, takovou ježkovinu už jsem dlouho nezažila! :-) Spoluklubovní akce Modrý stín – Orion ( Eridan) se vydařila a těším se, co bude příště! Bublina PS: Veškeré tiskové chyby a autorská práva vyhrazeny, nic v tomto příběhu není vymyšlené a jakákoli podobnost není vůbec náhodná! Do klubovny Modrého stínu se dostanete TUDY a klubovní kronikou můžete listovat ZDE.